Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Zde pište návrhy, co by se mohlo či mělo objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Měla by to být ukázka již existujícího dobrého nebo zajímavého článku. Články se zajímavou tématikou mají velké plus.

Návrhy pište tak, jak by se měly na Hlavní straně objevit. Předpokládejte, že ukázka článku by měla mít zhruba 1100 úhozů (bez wikiformátování) a bude u ní na pravé straně jeden obrázek o šířce 100 px. Ukázka by v rámci možností měla korespondovat se začátkem článku, ale zároveň být výtahem nejdůležitějších informací z něj. Velmi důležitým kritériem je četnost odkazů, především těch na již existující hesla.

Článek ani doprovodný obrázek nesmějí mít nevyřešená autorská práva.

Při nominování se nezapomeňte podívat na stránky Wikipedie:Dobré články, Wikipedie:Nejlepší články a Wikipedie:Nominace nejlepších článků. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Již jednou zpracované návrhy neodstraňujte, jejich přítomnost na této stránce ještě automaticky nezaručuje to, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Přesto zde mohou připravené vyčkat na svůj okamžik, případně být dále upravovány.

Všechny sekce jsou řazeny v abecedním pořadí dle názvu článku.

Zpracované návrhy

Alfred Russel Wallace

Alfred Russel Wallace

Alfred Russel Wallace, OM, FRS (8. ledna 1823 – 7. listopadu 1913) byl britský přírodopisec, badatel, geograf, antropolog a biolog. Nezávisle na Charlesi Darwinovi přišel s myšlenkou, že evoluce probíhá přírodním výběrem, což Darwina přimělo svou teorii publikovat.

Wallace se soustředil hlavně na výzkum v terénu. Nejdříve zkoumal povodí Amazonky a poté Malajské souostroví, kde vymezil Wallaceovu linii, která souostroví rozděluje na dvě části, v nichž se vyskytují živočichové příbuzní buď těm v Austrálii nebo těm v Asii. Je považován za jednoho z největších expertů 19. století na geografickou distribuci živočichů a někdy je nazýván „otcem biogeografie“. Byl jedním z předních evolučních myslitelů 19. století. Kromě objevu přírodního výběru např. přišel s myšlenkou, že výstražné zbarvení u živočichů se vyvinulo za účelem upozornit predátory.

Silně ho přitahovaly nekonvenční myšlenky. Jeho podpora spiritualismu a víra v dualitu duše a těla mu ztěžovala vztahy s vědeckou obcí, zvláště pak s ranými obhájci evoluce. Mimo svou vědeckou práci byl společenským aktivistou a kritizoval dle jeho názoru nespravedlivý společenský a ekonomický systém tehdejší Británie. Byl také jedním z prvních významných vědců, které začal znepokojovat dopad lidské činnosti na životní prostředí. Psal o vědeckých i společenských otázkách; jeho zápisky z cest po Indonésii a Malajsii vydané pod názvem The Malay Archipelago („Malajské souostroví“) se staly jedním z nejpopulárnějších a nejvlivnějších vědeckých deníků té doby.

Cædmon

Cædmonův památník ve Whitby.

Cædmon (2. polovina 7. století) byl první známý staroanglický (anglosaský) básník. O jeho životě není nic známo, veškeré zprávy o něm pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný).

Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Byly mu přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které je však nutno pokládat za díla neznámých autorů ze 7. – 9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy).

Dějiny účetnictví

Keramické známky pro záznam obchodních údajů, Susa, kolem 3500 př. n. l. (Louvre, Paříž)

Dějiny účetnictví jsou tematická oblast dějin hospodářství, která se zabývá historickým vývojem způsobů záznamu ekonomických skutečností. Dějiny účetnictví začínají již v pravěku, kdy se ještě před vznikem písma například pomocí zářezů zaznamenávaly počty kusů dobytka a jiného majetku. Se vznikem písma ve starověku se záznamy postupně zdokonalily a antičtí Římané již používali systém několika navzájem provázaných účetních knih.

Další rozvoj přinesl vznik podvojného účetnictví v pozdně středověké Itálii, obchodní velmoci té doby. Nejstarší systém podvojného účetnictví se dochoval z Janova z roku 1340, teoretické základy moderního účetnictví vyložil mnich Luca Pacioli roku 1494. Nezávisle vzniklo podvojné účetnictví v poslední třetině 16. století v mingské Číně, největší a nejbohatší ekonomice tehdejšího světa. Další rozvoj nových systémů účetnictví probíhal po celý novověk a přinesl vznik řady zlepšení a regionálních variant účetnictví.

Během dějin se zdokonalovala také technika pro vedení účetních záznamů a potřebné výpočty. Jednou z nejstarších pomůcek byl abakus, fungující na principu posuvných korálků, jehož původ je pravděpodobně byzantský. První mechanickou kalkulačku pro sčítání a odčítání v roce 1642 sestrojil Blaise Pascal. Hromadně se počítací stroje začaly vyrábět v 19. století, prvním z nich byl arithmometr Thomase de Colmara. Kombinací psacího a počítacího stroje vytvořila firma Burroughs na konci 19. století účtovací stroj. Od 60. let 20. století se začaly používat tzv. samočinné počítače, tehdy velmi nákladné. Osobní počítače od konce 70. let 20. století však byly dostupnější a účetní software případně celé informační systémy podniků se staly postupně normou vedení účetnictví.

Efrajim Kacir

Efrajim Kacir

Efrajim Kacir (16. května 1916 – 30. května 2009) byl izraelský biofyzik a biochemik, průkopník biotechnologií. V letech 1973 až 1978 zastával funkci izraelského prezidenta. Mimo post hlavy státu, který byl jeho jedinou veřejnou funkcí, zasvětil celý život vědě. Na řadě výzkumů spolupracoval se svým bratrem Aharonem, který působil v oblasti elektrochemie biopolymerů a zahynul v roce 1972 během teroristického útoku na letišti Lod. Za tragických okolností zahynuly i obě Kacirovy dcery; manželka Nina zemřela na rakovinu.

Prakticky celou svou vědeckou kariéru Efrajim Kacir spojil s Weizmannovým institutem věd v Rechovotu, který pomáhal založit. Vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho výzkum bílkovin přispěl k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Přispěl také k vývoji glatiramer acetátu, který se používá k léčbě roztroušené sklerózy. Za svou vědeckou činnost obdržel Efrajim Kacir řadu význačných ocenění, čestných doktorátů a stal se členem prestižních vědeckých společností.

Etiopie

Satelitní snímek Etiopie

Etiopie (amharsky ኢትዮጵያ, Itjopja) je vnitrozemský stát nacházející se v Africkém rohu ve východní Africe. Sousedí na severu s Eritrejí, na východě s Džibutskem a Somálskem, na jihu s Keňou a se Súdánem a Jižním Súdánem na západě. Podle odhadů z roku 2010 žije v Etiopii 82 101 998 lidí. Hlavním městem je Addis Abeba, úředním jazykem federace je amharština.

Historicky stát navazuje na aksúmskou říši, jejíž dynastie Šalomounovců s přestávkami vládla i Etiopii až do roku 1974. Poté byla nahrazena komunistickým režimem pod vedením takzvaného dergu. Roku 1991 vyvrcholily střety mezi povstaleckými skupinami a vládními vojsky ve svhrnutí rudého režimu. Od té doby v zemi vládne více méně autoritářským způsobem Etiopská lidová revoluční demokratická fronta v čele se současným etiopským premiérem Melesem Zenawim. Etiopský stát patří mezi nejchudší země světa. Zemědělství je silně závislé na podnebí a v poměru k rozvinutým státům málo modernizované. Průmysl je nevyvinutý a služby nepříliš kvalitní. Dosud špatný stav infrastruktury se díky vládním investicím postupně zlepšuje. Výjimku v jinak špatné etiopské dopravě tvoří Ethiopian Airlines, které se řadí mezi tři nejdůležitější letecké společnosti v Africe. Navzdory značné korupci a nedostatečným službám se ekonomika Etiopie rychle rozvíjí; země je však přesto závislá na zahraniční pomoci. Etiopská armáda představuje jednu z nejsilnějších ozbrojených sil v Africe a úzce vojensky spolupracuje se Spojenými státy. V oblasti zahraničních vztahů udržuje Etiopie dobré vztahy zvláště s okolními státy s výjimkou Eritreje a Somálska. Ze zahraničních investorů se zde v poslední době nejvíce prosazuje Indie a Čína. Ve 4. století přijali aksúmští vládci křesťanství, jež se v Etiopii udrželo dodnes. Etiopie má rovněž bohatou kulturu založenou na dlouhé historické tradici i kontaktech s okolním světem a v zemi je množství kulturních i přírodních památek.

Galaxie v Trojúhelníku

Amatérská fotografie spirální galaxie v Trojúhelníku

Galaxie v Trojúhelníku je spirální galaxie typu SA(s)cd vzdálená přibližně 3 milióny světelných let od Země v souhvězdí Trojúhelníku. Je katalogizována také jako Messier 33 nebo NGC 598. Někdy se používá i název galaxie Větrník, který však má společný s galaxií Messier 101. Galaxie v Trojúhelníku je třetím největším členem Místní skupiny galaxií, která zahrnuje Mléčnou dráhu, galaxii v Andromedě a přibližně 30 dalších menších galaxií. Je to jeden z nejvzdálenějších objektů viditelných za příznivých podmínek pouhým okem. Pozorovatel však musí mít velice dobrý zrak a musí být mimo dosah jakéhokoliv osvětlení.

Homoparentalita

Homoparentální rodina

Homoparentalita je termín, kterým se označuje rodičovství leseb a gayů, tedy výchova dětí rodinami homosexuálních partnerů nebo jedinci s homosexuální orientací. Odvozeným výrazem je homoparentální rodina, který zahrnuje takové rodinné modely a domácnosti, v nichž se nachází dospělé osoby s homosexuální orientací a (obvykle nezletilé) děti.

Homoparentální rodiny svojí povahou narušují stereotypní představy o rodičovství a zároveň i koncept gay a lesbické identity (vnímané jako bezdětné). Mohou být zakládány např. přivedením dítěte do vztahu z předchozího heterosexuálního vztahu, osvojením, svěřením do pěstounské péče nebo poručnictví, umělým oplodněním či náhradním mateřstvím. Výchova dětí stejnopohlavními páry je společensky méně akceptována než samotné jejich soužití. Ačkoliv se objevují tvrzení, že stejnopohlavní páry jsou přirozeně horšími rodiči než heterosexuální páry nebo že jejich děti si vedou hůře, tato tvrzení nemají oporu ve vědecké literatuře. Gay otcové a lesbické matky jsou vystaveni specifickým stresujícím faktorům souvisejícím s jejich „jinakostí“.

Hovory

Hovory

Hovory, někdy též Hovory Konfuciovy, jsou konfuciánský spis obsahující výroky a záznamy jednání Konfucia (snad 551–479 př. n. l.), jednoho z nejvýznamnějších filosofů starověké Číny. Jsou jednou ze Čtyř knih, které patří k základním konfuciánským textům, a jsou napsány v tradiční čínštině. Autorem Hovorů není sám Konfucius, jsou až výtvorem tradice, která následovala nedlouho po jeho smrti. Konfuciovy výroky byly původně tradovány ústně nebo po kratších záznamech a v různorodých sbírkách. Ke kodifikaci Hovorů došlo až za dynastie Chan (206 př. n. l.–220 n. l.), od té doby text neprodělal výraznějších změn.

Dílo poskytuje nejspolehlivější pramen ke studiu Konfuciova života. Dělí se do 20 knih, které jsou dále rozčleněny do kapitol různých délek (většinou o několika větách). K nejznámějším výrokům Hovorů patří „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ V Hovorech se nachází vysvětlení většiny klíčových konfuciánských představ a pojmů jako je lidskost (žen), náprava jmen (čeng-ming), obřadnost (li), pojetí „urozeného muže“ (ťün-c'), Nebes (tchien) a cesty středu (čung-jung).

Od počátku 14. století do roku 1905 byla zevrubná znalost Hovorů nedílnou součástí čínského vzdělání a předmětem tamních úřednických zkoušek. Svým poměrně stylizovaným literárním stylem překonávají dosavadní tzv. kronikářskou prózu, která kladla důraz spíše na praktickou než na uměleckou stránku záznamu slova. První překlad Hovorů do evropského jazyka (latiny) pořídili v 17. století jezuitští misionáři, do českého jazyka byly poprvé přeloženy ve 40. letech 20. století Jaroslavem Průškem.

Irák

Satelitní snímek Iráku

Irák, oficiálním názvem Irácká republika, je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie. Na jihu sousedí s Kuvajtem a Saúdskou Arábií, na západě s Jordánskem, na severozápadě se Sýrií, na severu s Tureckem a na východě s Íránem, na jihovýchodě je pak Perský záliv. Podle odhadů z roku 2011 žije v Iráku 32 847 000 lidí, z nichž většinu (75–80 %) tvoří Arabové a zbytek převážně Kurdové. Celkem 97 % obyvatel je muslimského vyznání, a to většinou ší'itského. Hlavním a největším městem je Bagdád, úředními jazyky jsou arabština a kurdština.

V Evropě byl dříve Irák znám jako součást Mezopotámie. Tato oblast byla od 6. tisíciletí př. n. l. domovem několika úspěšných civilizací, např. Akkadské, Sumerské, Novoasyrské, Novobabylonské a Seleukovské říše, vládly jí také dynastie Arsakovců, Sásánovců a Abbásovců. Po ovládnutí muslimskými Araby v půlce 7. století byla součástí chalífátu za vlády volených chalífů a Umajjovců, ílchanátu, říše Safíovců a Afšárovců a Osmanské říše. Hranice moderního Iráku určila Společnost národů poté, co byla v roce 1920 Osmanská říše rozdělena Sèvreskou smlouvou. Oblast Iráku připadla Spojenému království jako mandátní území pod názvem Britský mandát Mezopotámie. V roce 1921 byla ustanovena monarchie a Irácké království získalo nezávislost na Spojeném království v roce 1932. V roce 1958 vznikla Irácká republika, která byla mezi lety 1968 a 2003 ovládána socialistickou stranou Baas, jejímž vůdcem a prezidentem země se v roce 1978 stal Saddám Husajn. Zahraniční politiku i vnitrostátní situaci výrazně ovlivnily irácko-íránská válka a válka v Zálivu. V roce 2003 do Iráku vnikla koalice vedená Spojenými státy a území začala okupovat. O rok později byla kontrola předána dočasné vládě, v roce 2005 byla přijata nová ústava a zvolena nová vláda. Poslední američtí vojáci zemi opustili 18. prosince 2011.

Irák je parlamentní demokratická republika, jeho politika je ale silně zkorumpovaná a situace v zemi je kvůli působení ozbrojených skupin neklidná. V posledních letech se situace uklidňuje a o Irák vzrůstá zájem mezi zahraničními investory. Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je zatím jednokomorová Sněmovna reprezentantů. Na severovýchodě země existuje de facto autonomní oblast irácký Kurdistán, která je ale ekonomicky závislá na Bagdádu. Podle hrubého domácího produktu je irácká ekonomika 62. největší na světě. Irák má jedny z největších zásob ropy na světě, které dosahují zhruba 115 miliard barelů.

Jižní Súdán

Satelitní snímek Jižního Súdánu

Jižní Súdán (anglicky South Sudan), formálně Jihosúdánská republika (Republic of South Sudan), je stát v severovýchodní Africe. Osou státu je Bílý Nil a povrch z velké části tvoří mokřiny a tropické lesy. Nejvyšší horou je Kinyeti nedaleko hranice s Ugandou. Území je složeno z celkem 10 států s celkovou rozlohou 644 329 km². Dle odhadů zde žilo v roce 2012 kolem 10 625 176 obyvatel převážně křesťanského a animistického vyznání. Jeho hlavním a současně největším městem je Džuba. Jižní Súdán sousedí na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Demokratickou republikou Kongo a na západě se Středoafrickou republikou. Na severu sousedí se Súdánem. Úředním jazykem je angličtina. Jižní Súdán je nejnovějším vzniklým nezávislým státem k roku 2012.

V předkoloniální epoše se na území Jižního Súdánu nekonstituoval žádný významnější státní útvar. Na počátku 20. století se zde dominantní silou stali Britové, kteří Jižní Súdán spravovali odděleně od dnešního súdánského území. Během jednání o nezávislost byl však Jižní Súdán přivtělen ke svému severnímu sousedu, což dalo vzniknout novodobému súdánskému státu, oficiálně nezávislému od roku 1956. Vzhledem k neochotě súdánských elit zavést autonomní uspořádání pro jižní oblasti proběhly mezi severem a jihem dvě občanské války. Poté, co v lednu 2011 přes 98 % voličů hlasovalo pro odtržení, vyhlásila jihosúdánská vláda 9. července 2011 samostatnost. Země se potýká s následky dlouhé občanské války, rovněž ale i s bojem protivládních povstalců a krvavými etnickými konflikty.

Jižní Súdán má republikánské státní zřízení. Vedoucí postavení v politice má Súdánské lidově osvobozenecké hnutí v čele s jihosúdánským prezidentem Salva Kiirem Mayarditem. Ekonomika státu je nerozvinutá, státní finance takřka úplně závisí na ziscích z prodeje ropy, jež se v Jižním Súdánu těží. Infrastruktura je spolu se školstvím ve špatném stavu, mnoho obyvatel nemá přístup k elektřině ani základním hygienickým zařízením. Číst a psát umí jen více jak čtvrtina obyvatelstva. Jižní Súdán má svébytnou kulturu, tvořenou desítkami různých etnik, z nichž nejpočetnější jsou především Dinkové a Nuerové.

Lak na nehty

Lak na nehty

Lak na nehty je druh kosmetického líčidla, které se používá pro zvýraznění a zpevnění nehtů, vytvoření umělého lesku, změně barvy či vytvoření okrasného ornamentu. Aplikuje se pomocí malého štětečku na všechny prsty na rukou i nohou. Časté jsou tmavě rudé barvy laku, či bezbarvá varianta sloužící pouze k posílení lesku. Existuje celá škála barev, které je možné na nehtech i kombinovat od průhledné, žluté, červené, zelené, modré až po černou.

Před aplikací laku by měly být nehty pořádně umyté, vyčištěné a usušené, aby lak dobře přilnul a neodloupával se. Pro delší životnost laku se dá využívat i podkladový lak na nehty. Současně se doporučuje nanášet lak ve dvou vrstvách s intervalem okolo jedné minuty, čímž se zlepší jeho přilnutí a výsledný vzhled. Během aplikace se lak roztírá pravidelně po celém nehtu až ke kůži a následně se nechává volně zaschnout (pokud již částečně zatuhl, je možné urychlit zasychání kmitavými pohyby končetiny). Lak na nehty se odstraňuje z nehtů za pomocí vaty a kosmetického odlakovače.

Letecká služba Policie ČR

Vrtulník Letecké služby Policie ČR

Letecká služba Policie ČR (LS PČR) je útvar Policie České republiky s celostátní působností, který vzniknul v roce 1993. Je přímým pokračovatelem činnosti Letecké služby Federálního policejního sboru, která existovala v letech 1991 až 1993. LS PČR vykonává leteckou činnost jak ve prospěch útvarů Policie ČR, tak i ve prospěch složek integrovaného záchranného systému (IZS) podle zákona 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému.

V současné době disponuje Letecká služba Policie ČR hlavní základnou na mezinárodním Letišti Praha-Ruzyně (hangár D, Terminál Jih) a základnou na mezinárodním Letišti Brno-Tuřany. Do 31. prosince 2008 měla LS PČR trvalou základnu také v Hradci Králové. Policie ČR má k dispozici celkem 13 vrtulníků, z nichž 7 je lehké váhové kategorie a 6 vrtulníků je střední kategorie. Od roku 2003 nedisponuje vrtulníky těžké kategorie. Největší význam vrtulníků se projevil ve prospěch letecké záchranné služby (LZS) a při záchranných akcích během povodní na Moravě v roce 1997 a při povodních v Čechách v roce 2002.

První doložený let policejního letadla na území českých zemí proběhl v prosinci 1920. Teprve v roce 1935 vzniknul první oficiální letecký útvar – četnické letecké hlídky. Její činnost byla ukončena v roce 1939 a po skončení druhé světové války v roce 1945 byla činnost letecké policie obnovena. Během následujících desetiletí se policejní letka mnohokrát transformovala, její činnosti se měnily stejně jako její provozovatelé. V roce 1977 se představitelé ministerstva vnitra začali zabývat zavedením letecké záchranné služby na území Československé socialistické republiky. První let s lékařem na palubě proběhl v roce 1984 a 1. dubna 1987 vznikla v ČSSR oficiálně letecká záchranná služba. Po pádu komunistického režimu v Československu vznikl v roce 1990 Úřad Federálního ministerstva vnitra pro leteckou službu. Jednalo se o novodobý policejní útvar, jehož prioritami se stala obměna leteckého parku a zkvalitnění letecké záchranné služby. Policejní útvary vzniklé po roce 1990 byly přímými předchůdci dnešní Letecké služby Policie ČR.

Lou Reed

Lou Reed při koncertě v Arlene Schnitzer Concert Hall v Portlandu v lednu 2004

Lewis Allan „Lou“ Reed (* 2. března 1942, Brooklyn, New York, USA) je americký rockový zpěvák, kytarista, multiinstrumentalista, hudební skladatel, producent, příležitostný herec a fotograf. Nejvíce se proslavil jako zakládající člen a hlavní textař skupiny The Velvet Underground a později pro svou sólovou kariéru, která trvá již několik desetiletí. I když Velvet Underground neměli komerční úspěch v době své existence, skupina je dodnes označována jako jedna z nejvlivnějších skupin vůbec. V žebříčku 100 Greatest Artists of All Time časopisu Rolling Stone se skupina umístila na 19. místě. Reed spoluvytvářel základy rocku, do kterého pomohl vnést intelektuálnější myšlenky. Reedovy texty byly často o tématech, která byla tabu, jako byl například sadomasochismus („Venus in Furs“), transvestitismus („Sister Ray“), prostituce („There She Goes Again“) nebo narkomanie („I'm Waiting for the Man“, „White Light/White Heat“, „Heroin“).

Po jeho odchodu ze skupiny se v roce 1971 vydal na sólovu dráhu, v následujícím roce vydal skladbu „Walk on the Wild Side“, která se stala hitem. Umístila se na šestnácté příčce v žebříčku Billboard 200 a na desáté příčce v UK Singles Chart. Na B-straně singlu vyšla skladba „Perfect Day“. Reed byl frustrovananý z špatné kritiky jeho alb a v roce 1975 vydává experimentální Metal Machine Music, dvojalbum sestrojené pomocí smyček a zpětné vazby. Album by mohlo kandidovat na cenu „nejhorší LP všech dob“. Při hře na kytaru používá zkreslení, zpětné vazby nebo nestandardní ladění. V žebříčku 100 nejlepších kytaristů všech dob časopisu Rolling Stone se v roce 2003 umístil na 52. příčce, ve stejném žebříčku z roku 2011 na 81. příčce. V žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob od téhož časopisu se umístil na 62. místě. Reed prožil téměř celý život v New Yorku a jeho hudba je New Yorkem a jeho podsvětím do značné míry inspirovaná.

Metamorfní facie

Schéma metamorfních facií

Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k jejich metamorfóze a následně jak výchozí chemické složení tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakých podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací.

V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit—epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová.

Městské divadlo Mladá Boleslav

Průčelí budovy Městského divadla Mladá Boleslav

Městské divadlo Mladá Boleslav je profesionální divadlo, jehož zřizovatelem je město Mladá Boleslav. Působí na dvou scénách secesní budovy v Palackého ulici, která byla postavena v roce 1909 na popud mladoboleslavských divadelních ochotníků, kteří před výstavbou divadla hráli již od poloviny 19. století v sálech místních hostinců, mezi roky 1878 a 1904 také v divadelním sále mladoboleslavské radnice. Provoz současné divadelní budovy byl slavnostně zahájen 21. listopadu 1909 inscenací Lucerna Aloise Jiráska. Profesionální umělecký soubor působí v městském divadle od roku 1945, v letech 1966–1994 bylo divadlo sloučené s kladenským pod názvem Divadlo Jaroslava Průchy (později Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav). Během této éry došlo ke generální rekonstrukci budovy a vytvoření druhé, alternativní scény. Samostatné městské divadlo funguje od roku 1994.

Od svého osamostatnění uvádí divadlo každou sezónu přibližně šest premiér, první uvedenou inscenací byla roku 1994 Zeyerova hra Radúz a Mahulena. Vedle osvědčených her české i světové klasiky se věnuje také nekonvenční tvorbě a uvedlo také několik muzikálů. Nejvíce oceňovanou inscenací divadla jsou Muži v offsidu autora Karla Poláčka. Ti byli spolu s Miláčkem autora Guye de Maupassanta v podání mladoboleslavského divadla natočeni a odvysíláni Českou televizí. Divadlo má zhruba 5000 stálých diváků v předplatitelských skupinách, jeho návštěvnost přesahuje 90 %. Kromě místního souboru na jeho scéně pravidelně hostují soubory profesionálních divadel z Prahy, Kladna a dalších českých měst.

Mingská správa

Zakázané město v Pekingu

Správa Číny v době mingské říše (1368–1644) byla organizována podle vzoru svržené dynastie Jüan. Časem se vládní systém měnil a přizpůsoboval okolnostem. Úřady mingské Číny byly tradičně rozděleny na tři větve – civilní, vojenskou a kontrolní, přičemž samostatné postavení měl císařský palác s jeho eunuchy. Třebaže zpočátku měli eunuchové císařského paláce zakázáno vměšovat se do politiky, od éry Jung-le získali značný vliv. Civilní administrativa byla obsazována konfuciánsky vzdělanými úředníky, jejichž vzdělání bylo ověřováno v několikastupňovém procesu zkoušek. Posty nižších důstojníků byly dědičné, vyšší důstojníci byli z nich vybíráni na základě svých schopností.

Zprvu stál v čele centrálních civilních úřadů Ústřední sekretariát, kterému podléhala šestice ministerstev a další méně významné instituce. Roli vrchního velení armády hrála Hlavní vojenská komise. Nejvyšším kontrolním úřadem byl cenzorát. Říše byla rozdělena na dvě metropolitní oblasti a třináct provincií, které byly spravovány provinčními sekretariáty. Nižšími správními celky byly prefektury, pod nimi podprefektury. Nejnižší úrovní státní správy byly okresy, kterých bylo v mingské Číně téměř 1400. Roku 1376 byly provinční sekretariáty zrušeny a nahrazeny třemi samostatnými úřady – provinčním administrativním úřadem, regionální vojenskou komisí a provinčním kontrolním úřadem. O čtyři roky později proběhla reorganizace i v centru. Do provincií byli nejdříve dočasně, později trvale, vysíláni provinční guvernéři nebo velcí koordinátoři, kterým podléhaly všechny provinční úřady.

Miami

Miami, historická budova z roku 1928

Miami je největší město v jihovýchodní části Floridy a druhé největší v celém státě. Jeho metropolitní oblast se rozkládá bažinami Everglades na východě a Atlantským oceánem na západě. Počet obyvatel samotného města je 433 136. Metropolitní oblast má přes 5,2 milionů obyvatel, což ji řadí mezi největší ve Spojené státy americkéUSASpojených státech. Většinu populace tvoří běloši a Afroameričané. Rozloha města samotného je 143,15 km², z toho však přes 50 km² zabírá vodní plocha.

Město je centrem celosvětového významu z pohledu ekonomiky, dopravy, kultury, vzdělání, médií, umění, zábavy a mezinárodního trhu. V Miami se nachází významný přístav a letiště, díky kterým se mu také říká Brána do Ameriky. V městské části Downtown je největší koncentrace mezinárodních bank v celých Spojených státech. K masivnímu růstu počtu obyvatel došlo především v posledních 50 letech díky emigrantům z Latinské Ameriky, kteří dnes tvoří 65 % obyvatel města a zasloužili se o to, že zde mezi jazyky převládá španělština.

Prvními obyvateli oblasti dnešního Miami byli původní Američané již před 10 000 lety, při příchodu prvních Evropanů zde žil kmen Tequestů. Prvním stálým osadníkem zde byl na počátku 19. století Pedro Fornells z Menorky. Za zakladatelku Miami je považována Julia Tuttleová, která zde vytvořila rozsáhlé plantáže a zasloužila se o rozvoj železniční dopravy v oblasti. Během 20. století došlo k obrovskému růstu populace města a celé aglomerace. Na konci století se Miami dostalo do finanční krize, což napravila až nová správa zvolená roku 2001.

Novinářská fotografie

První fotografie vytištěná polotónovou technikou, Daily Graphic, 2. prosince 1873

Novinářská fotografie, zpravodajská fotografie, fotožurnalismus, žurnalistická fotografie nebo reportážní fotografie (reportare = přinésti zprávu) je součástí žurnalistiky, která připravuje a vytváří snímky pro doplnění zpráv nebo článků. Novináři, kteří jsou zapojeni do tohoto oboru, jsou obvykle známi jako reportéři, fotožurnalisté nebo grafici a mají významný vztah k výtvarné fotografii. Vývoj zpravodajské fotografie lze vysledovat již od samého počátku vynálezu fotografie. První deník, který ji použil, byl Daily Graphic v New Yorku v roce 1880. Touto událostí byly položeny základy novinářské fotografie.

Rozvoj fotožurnalismu probíhal zejména v dobách politických konfliktů nebo vojenských střetů v různých zemích. Novinářští fotografové zaznamenávali historii událostí za španělské občanské války, španělsko-americké války, války ve Vietnamu a obou světových válkách a při mnoha jiných vojenských událostech. Takzvaný zlatý věk fotožurnalismu (1930–1950) se ne náhodou překrývá s druhou světovou válkou, během níž byl zaznamenán pozoruhodný technologický pokrok válečné fotografie.

S rozvojem tiskařských technik, jako byl vynález ofsetové tiskárny, dosáhl fotožurnalismus nejlepší úrovně kvality v tištěných publikacích. Příchod nových technologií, jako byl Internet, zahájil novou éru v oblasti zpravodajství na celosvětové úrovni, označované jako digitální žurnalistika. Významné události, které otevřely dvacáté první století, jako útoky z 11. září 2001, invaze do Iráku v roce 2003 a tsunami v Indickém oceánu v roce 2004, pomohly mimo jiné vzniknout značnému množství vizuálních informací. Často také díky novým, moderním a dostupným technologiím v rukou i naprostých amatérů, což vedlo některé pozorovatele k tomu, že začali hovořit o „krizi žurnalistiky“. Jiní to naopak označovali za začátek nové éry v poskytování informací.

Paulinus z Yorku

Paulinus z Yorku a král Edwin

Paulinus z Yorku (zemřel 10. října 644) byl římský křesťanský misionář a první yorský biskup. Byl členem mise vyslané papežem Řehořem Velikým roku 601, jež měla za cíl obrátit pohanské Anglosasy od jejich náboženství ke křesťanství; Paulinus do Anglie dorazil roku 604 s druhou misionářskou vlnou, o jejíž činnosti během následujících dvou desetiletích se ví jen málo.

Po několika letech strávených v Kentu byl Paulinus vysvěcen na biskupa, pravděpodobně roku 627. Doprovázel Æthelburgu z Kentu, sestru kentského krále Eadbalda, na cestě do Northumbrie, kde měla být provdána za krále Edwina, jehož později Paulinus pokřtil. Paulinus christianizoval mnohé z Edwinových poddaných a vybudoval několik kostelů; jedna z žen, jež byla Paulinem pokřtěna, byla Hilda z Whitby, která byla později svatořečena. Po Edwinově smrti Paulinus a Æthelburg opustili Northumbrii, zanechajíce tam člena Paulinova kněžského sboru Jakuba Jáhna. Paulinus se vrátil do Kentu, kde se stal rochesterským biskupem. Po své smrti roku 644 byl prohlášen za svatého.

Plastový vojáček

Vojenská patrola jištěná tankem.

Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm.

Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.

Přechod Venuše

Přechod Venuše 8. června 2004

Přechod Venuše (též tranzit Venuše) přes sluneční disk je astronomická událost, během níž planeta Venuše projde přímo mezi Sluncem a Zemí a zakryje tak malou část slunečního kotouče. Venuše může být během přechodu pozorována ze Země jako malý černý disk pohybující se napříč slunečním kotoučem. Přechody Venuše obvykle trvají několik hodin (poslední z nich, pozorovaný roku 2004, trval 6 hodin). Přechod je podobný zatmění Slunce Měsícem, ovšem Venuše se vzhledem ke své vzdálenosti od Země jeví mnohem menší, ačkoliv ve skutečnosti je její průměr téměř čtyřikrát větší než průměr Měsíce. V počátcích astronomie se přechod Venuše využíval k měření sluneční paralaxy a následnému výpočtu vzdálenosti Země od Slunce.

Přechody Venuše patří mezi nejvzácnější předpověditelné astronomické úkazy. V současné době lze každých 243 let pozorovat dvě dvojice přechodů, které od sebe dělí 8 let, po nichž následují dlouhé pauzy se střídavou délkou 121,5 a 105,5 roku. Poslední dvojice přechodů byla pozorována v prosinci 1874 a prosinci 1882. Zatím poslední přechod Venuše se odehrál 8. června 2004 a další ho následuje 6. června 2012. Nejbližší další dvojice přechodů se odehraje v prosinci 2117 a prosinci 2125.

Komentář: Heslo Přechod Venuše již bylo uvedeno v 17. týdnu 2009, ovšem vzhledem k tomu, že 6. června 2012 proběhne tato událost v tomto století naposledy, možná by se při této vzácné příležitosti mohlo uvést znovu. Jan.Kamenicek 11. 2. 2012, 13:54 (UTC)

Romantismus (literatura)

Tiflis (Tbilisi), obraz Michaila Jurjeviče Lermontova z roku 1837.

Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.

Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo sentimentalismus (pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).

Saúdská Arábie

Pohled na Velkou mešitu s Ka'bou v Mekce, nejposvátnějším městě islámu

Saúdská Arábie, oficiálním názvem Saúdskoarabské království, je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie. Zabírá velkou část Arabského poloostrova a s rozlohou 2 149 690 km² je druhým největším státem arabského světa. Na severu a severovýchodě sousedí s Jordánskem a Irákem, na východě s Kuvajtem, Katarem a Spojenými arabskými emiráty, na jihovýchodě s Ománem a na jihu s Jemenem. Ze západu Saúdskou Arábii ohraničuje Rudé moře a na severovýchodě Perský záliv. Podle odhadů z roku 2011 žije v zemi 26 680 000 obyvatel, z nichž asi 5,5 milionu jsou zahraniční pracovníci. Hustota zalidnění je velmi nízká z důvodu nepříznivého pouštního klimatu na většině území. Zhruba 97 % obyvatel vyznává islám (z asi 90 % sunnitský), který je jediným povoleným náboženstvím. Hlavním městem je Rijád a úředním jazykem arabština.

Saúdská Arábie nebyla nikdy kolonizována Evropou. První pokusy o založení saúdského států proběhly v polovině 18. století. První saúdský stát měl hranice podobné současnému státu, druhý saúdský stát byl mnohem menší. Moderní království založil v roce 1932 Abd al-Azíz ibn Saúd, který zemi považoval za soukromý majetek svého rodu, a Saúdové mu vládnou dodnes. Předtím svou moc Ibn Saúd rozšiřoval a upevňoval prostřednictvím wahhábistického hnutí Ichwán. Stát má největší zásoby ropy na světě a je jejím největším vývozcem, proto tato surovina dominuje celé ekonomice. V 70. letech kvůli ropnému boomu saúdská vláda ohromně zbohatla a začala přetvářet zaostalou zemi v moderní stát. Kvůli nabytému bohatství se stala značným poskytovatelem zahraniční pomoci, čímž začala hrát významnou roli v politice Blízkého východu i celého světa. Saúdská Arábie je islámská absolutní monarchie, kterou ovládá široká královská rodina. Jedná se o jednu z nejteokratičtějších zemi na Blízkém východě; ústavu představují korán a sunna a zdrojem práva je šaría. V zemi se nacházejí dvě nejsvětější místa islámu, Mekka a Medína. Ekonomicky je království liberální, ale saúdskoarabská společnost je silně konzervativní. Mezi přetrvávající problémy patří porušování lidských práv, diskriminace žen a působení teroristických organizací.

Slintavka a kulhavka

Prasklý puchýř na pysku krávy

Slintavka a kulhavka (SLAK) je akutní vysoce nakažlivé virové onemocnění sudokopytníků charakterizované horečkou, tvorbou typických puchýřů a aft na sliznici dutiny ústní, na mulci, nozdrách a spárcích. Onemocnění způsobuje virus slintavky a kulhavky, patřící mezi RNA viry z čeledi Picornaviridae. Nejvnímavější k infekci je skot, prase a ovce. Člověk onemocní velice zřídka. Slintavka a kulhavka je jednou z nejnakažlivějších infekčních chorob na světě. Vylučuje se slinami, močí, trusem, mlékem a přenáší se kontaktem s nemocnými zvířaty, vzduchem (až na vzdálenost 300 km), dále pak mechanicky na povrchu zvířat, člověka, nástrojů či dopravních prostředků. Nemocnost dosahuje 100 %, úmrtnost je u dospělých zvířat nízká (do 5 %).

Hlavním klinickým příznakem jsou puchýře na jazyku, v dutině ústní, na mulci a na končetinách – paznehtech a spárcích. Puchýře během krátké doby nemoci praskají a na jejich místě zůstávají afty, jež mohou být kontaminovány bakteriemi. Pro zvířata jsou tyto léze bolestivé a v důsledku toho dochází k nadměrné tvorbě slin (slinotok), postižená zvířata skřípají zuby, vykazují apatii, nechuť k žrádlu, kulhají a ulehají. Selata, Tur domácískottelata, jehňata a kůzlata mohou náhle hynout bez příznaků následkem myokarditidy. Terapie se neprovádí a preventivní očkování je zakázáno v celé EU od roku 1992. Onemocnění se vyskytuje endemicky zejména v Asii, Africe a některých zemích Jižní Ameriky. Výskyt nemoci ve vyspělých zemích s vysokou koncentrací hospodářských zvířat může mít velmi dramatický ekonomický i sociální dopad.

Star Trek

Gene Roddenberry

Star Trek, později známý jako Star Trek: The Original Series, do češtiny překládaný jako Star Trek nebo Star Trek: Původní série, je první televizní seriál z řady Star Trek. Byl natočen v Spojené státy americkéUSAamerických studiích Desilu Productions na námět Gene Roddenberryho a vysílán v letech 1966–1969 televizí NBC. Bylo natočeno 78 epizod, dvě z nich byly dvoudíné. Dvě epizody získaly prestižní SF ocenění Hugo. Na tento první seriál navázaly další seriály a celovečerní filmy se stejným hereckým obsazením.

Příběh se odehrává v daleké budoucnosti, kdy lidstvo je sjednoceno a tvoří část Spojené federace planet. Federace disponuje vlastní hvězdnou flotilou, jejímž hlavním úkolem je průzkum neznámého vesmíru a objevování nových světů. Epizody vyprávějí o událostech na vlajkové lodi s názvem USS Enterprise (NCC-1701) a o dobrodružstvích, která na cestách zažívá její posádka. Vesmír v popisovaném světě Star Treku byl rozdělen zejména mezi Spojenou federaci planet a bojechtivá impéria Klingonů a Romulanů.

Seriál zpočátku nebyl příliš úspěšný a po každé odvysílané sezóně chtěla televizní společnost další natáčení ukončit. Opravdu poslední byla nakonec 3. sezóna. Později se však ukázalo, že si Star Trek našel mnoho fanoušků, a původně vlažně přijatý seriál se stal východiskem dalších pěti seriálů a 11 celovečerních filmů.

Starověký Egypt

Velká sfinga v Gíze

Starověký Egypt byl jednou z významných a také nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Soustředila se podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Pravidelné záplavy umožnily vznik vysoce výnosné zemědělské půdy jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a etnocentrismu. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást vlastního Egypta.

Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur, když se kolem roku 3150 př. n. l. ustavila první dynastie a jednotný centralizovaný stát. Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. říši přivedl k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontaci s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci – Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Od přelomu 2. a 3. století došlo k úpadku tvůrčí invence a definitivní zánik staroegyptské civilizace nastal s nástupem křesťanství.

Starý Egypt dosáhl významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci.

SuicideGirls

SuidcideGirls Riae

SuicideGirls (SG) je anglickojazyčná webová stránka alternativní pornografie. Byly založeny na jaře roku 2001 Spookym Seanem Suhlem a Missy Suicide Selenou Mooneyovou. SuicideGirls sází na estetiku, která je má odlišit od mainstreamového porna, a snaží se prezentovat jako vlastní subkultura. Modelky mají tetování, piercing a nápadně obarvené vlasy. Stránky jsou přijímány jako příklad feministické erotické fotografie, nicméně toto pojetí naráží často na značný odpor, mimo jiné u značné části bývalých modelek. Vedle žánrových erotických fotografií nabízí SuicideGirls i hudbu a fejetony, ženy zde mají profily a blogy, komunita je od založení součástí SuicideGirls. Stránky mají svůj původ v Portlandu v USA a ve svých počátcích byly podporovány i zpěváky z okolí Portlandu jako Courtney Love či Dandy Warholsem, později toto úzké spojenectví zmizelo. V roce 2005 opustilo padesát 50 modelek, které byly u SuicideGirls od počátku, stránky. Modelky z počátečních dob obvinily stránky z pohrdání ženami, že za kulisami stránek existuje obchodní model, který připomíná zavedenou pornografii. Epizoda stála stránky hodnověrnost, nicméně stránky vykazovaly stálý růst a mezitím rozšířily svoji činnost do jiných odvětví a založily další stránky.

Světlík (přírodní rezervace)

Letecký pohled na rybník Světlík

Světlík je přírodní rezervace zaujímající plochu stejnojmenného rybníka a několika přilehlých pozemků ve východní části okresu Děčín na jihu Šluknovské pahorkatiny. Rezervace byla vyhlášena 1. prosince 1995, v roce 2008 byla nařízením Ústeckého kraje číslo 2/2008 rozšířena na 65,753 ha. Zasahuje do katastrů Horního Podluží a Studánky u Rumburku.

Rybník o rozloze 11,6 ha patří do povodí potoka Lužničky, který se na německém území vlévá do Mandavy. Je umístěn v nadmořské výšce 493 metrů, jeho objem při provozní hladině je 121 000 m³. Průměrná hloubka rybníka je 1,04 metru, dlouhodobý roční průtok je 21 l/s. V letech 1996–1997 proběhlo odbahnění rybníka společně s rekonstrukcí hráze. Vodní dílo je využíváno k rybolovu Místní organizací Českého rybářského svazu Horní Podluží. Lov ryb je povolen pouze v tabulemi označeném úseku, od 16. března do 30. června je lov ryb v úseku označeném v rákosí zakázán z důvodu hnízdění ptactva. Na březích rybníka se nachází větrný mlýn, který byl v provozu až do roku 1945.

Přírodní rezervace Světlík se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce na migrační cestě tažných ptáků. Na vodní plochu navazují vlhké, podmáčené zrašeliněné louky se vzácnou vegetací a výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů. Vyskytuje se zde mj. suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), suchopýr úzkolistý (E. angustifolium), prha arnika (Arnica montana), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), zábělník bahenní (Comarum palustre), smldník bahenní (Peucedanum palustre), ostřice latnatá (Carex paniculata) a starček potoční (Tephroseris crispa). Roste zde vrba plazivá (Salix repens), hnízdí např. jeřáb popelavý (Grus grus) a chřástal vodní (Rallus aquaticus). Rybník je lovištěm orla mořského (Haliaeetus albicilla).

Světový operní repertoár

Giuseppe Verdi, přední operní skladatel 19. století

Jako světový, mezinárodní či standardní operní repertoár se označuje soubor oper uváděných často na významných operních scénách po celém světě. Liší se tím jak od národních operních repertoárů, tedy oper, které se častěji uvádějí v jedné jazykové oblasti, tak i od operních děl uváděných jen výjimečně nebo vůbec. Standardní operní repertoár není ovšem pevně definován a odborníci se mohou lišit v názorech na to, zda daná opera do něj patří nebo ne. Navíc se operní repertoár vyvíjí tak, jak se objevují nové úspěšné kusy a starší upadají v zapomenutí anebo jsou naopak objevovány a znovu uváděny na scény.

Standardní repertoár pokrývá všechny hlavní žánry opery a historicky sahá od raných oper 17. století psaných Monteverdim, Cavallim a Purcellem až po díla pozdního 20. století, jejichž autory jsou například Messiaen, Berio či Britten.

Šas

Rabín Ovadja Josef

Šas, nezkráceně Sdružení Sefardů věrných Tóře či Sjednocení sefardských strážců Tóry nebo též Sefardští strážci Tóry, je izraelská ultraortodoxní náboženská sionistická politická strana, zastupující především Židy sefardského původu. Byla založena před volbami v roce 1984 a v současnosti je hlavním reprezentantem věřících sefardských Židů. Šas provozuje vlastní síť náboženského vzdělávání, a to předškolní zařízení, základní školy a ješivy. Kromě toho též provozuje vlastní rozhlasové a televizní stanice, vydává týdeník a má vlastní mládežnické a ženské hnutí.

V posledních izraelských parlamentních volbách, které proběhly v roce 2009, strana získala 11 poslaneckých mandátů, čímž se stala pátou nejsilnější politickou stranou zastoupenou v izraelském parlamentu. Je součástí koaliční vlády premiéra Benjamina Netanjahua, ve které má čtyři ministry. Současný předseda strany Eli Jišaj je zároveň místopředsedou vlády a ministrem vnitra. Duchovním vůdcem strany je bývalý izraelský vrchní rabín a uznávaná halachická autorita Ovadja Josef, který stojí v čele Rady velkých učenců Tóry, jež určuje politiku strany. Paralelně existuje rovněž klasický předsednický výbor strany, avšak skutečná moc je v rukou zmíněné rady.

Tropická bouře Barry

Barry 1. června 2007

Tropická bouře Barry vznikla u mexického poloostrova Yucatán na začátku června 2007. Byla v pořadí druhou bouří Atlantické hurikánové sezóny 2007. Maximální rychlost větru byla 95 km/h a nejvyšší tlak byl 997 mb/hPa. 5. června dorazila na východní pobřeží Spojených států a ten den se poprvé vyskytly silné bouřky.

V provincii Pinar del Río na ostrově Kuba zranila 3 osoby a zničila 55 domů.Na Floridě zabily povodně a mokré silnice dvě osoby a v Pinellas County na moři zahynul jeden člověk. Na druhou stranu tropická bouře ukončila období sucha a pomohla hasičům uhasit ničivé požáry.

29. května vytvořila u Yucatánu brázda nízkého tlaku vzduchu malý prostor proudění tepla kolem Yucatánského průlivu Během dne a noci se z ní stala bouře a ta začala postupovat od Nikaragui směrem na jihovýchod k Mexického zálivu. Další den se uvnitř systému začaly tvořit cyklony a došlo k přesunu na severo-severovýchod a pomalému nabírání na síle.

Třebechovický betlém

Třebechovický betlém, asi 1935–1936

Třebechovický betlém (známý též pod názvem Proboštův betlém) je celodřevěný mechanický betlém, který je dílem Josefa Probošta, Josefa Kapuciána a Josefa Frimla. V roce 1999 byl prohlášen za národní kulturní památku. Betlém vznikal od roku 1882 až do Proboštovy smrti v roce 1926. Většinu figurek vyřezal Josef Kapucián, Probošt se podílel především na scénografii a organizaci práce. Do pohybu betlém uvedl sekerník Josef Friml. V roce 1909 byl poprvé vystavován na výstavě Zemské jednoty řemeslnické v Chrasti.

Po Proboštově smrti jeho rodina betlém vyhodila do kůlny. V roce 1934 jej koupil továrník Jaroslav Burdych a spolu s učitelem Františkem Skřivanem betlém opravili a zúčastnili se s ním několika výstav. Putování po expozicích přerušila druhá světová válka, kdy bylo Proboštovo dílo uloženo v Dotřelově mlýně. Po válce propadl betlém státu, dokonce se uvažovalo o jeho likvidaci. Ve známost vešel v roce 1965, kdy o něm byl na Vánoce vysílán televizní dokument. V roce 1967 se představil na světové výstavě Expo v Montrealu, kde jej zhlédlo přes osm milionů návštěvníků. Roku 1968 prošel rozsáhlou opravou pod vedením akademického sochaře Františka Bartoše. Od roku 1972 je umístěn v Třebechovickém muzeu betlémů. To je do poloviny roku 2013 uzavřeno z důvodu výstavby nové budovy, betlém se do té doby nachází v depozitáři a není přístupný veřejnosti. Vlastní jej město Třebechovice pod Orebem.

Třebechovický Proboštův betlém je zcela unikátní z hlediska výtvarného a etnografického, ale i technického. Vyniká také díky kvalitní estetice, která nebyla na rozdíl od většiny ostatních pohyblivých betlémů potlačena právě kvůli pohyblivosti. Betlém obsahuje více než dva tisíce součástí. To zahrnuje 351 figurek, z nichž se přes dvě stě postaviček pohybuje. V dolní části najdeme především světské postavičky, za jejichž předobraz sloužili třebechovičtí obyvatelé, kteří jsou zachyceni při vykonávání v té době běžných řemesel. Uprostřed třetího podlaží stojí jesličky s narozeným Ježíškem. Na čtvrtém až sedmém patře se odehrávají biblické výjevy od Zvěstování pastýřům přes scény z Ježíšova života až po jeho nanebevstoupení. Celý betlém až na několik součástí je ze dřeva. Na figurky tvůrci použili dřevo lipové, pohyblivý mechanismus byl vytvořen z habrového a bukového dřeva a pohání jej elektrický motorek. Dosahuje délky 6,9 m, výšky 2,2 m a hloubky 1,9 m. Váží tři tuny, bez podvozku 1,2 tuny. Pracovník muzea Kamil Andres vytvořil repliku části betlému a jeho mechanismu. Replika je ve vlastnictví muzea, které ji příležitostně vystavuje.

Třicetiletá válka

Vojevůdce Albrecht z Valdštejna

Třicetiletá válka (1618–1648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Tuberkulóza

Mycobacterium tuberculosis je hlavním původcem tuberkulózy

Tuberkulóza (z lat. tuberculum – hrbolek, nádorek), též TBC, dříve souchotiny či úbytě (oubytě), je infekční onemocnění způsobené bakteriemi ze skupiny Mycobacterium tuberculosis komplex s nejvýznamnějším zástupcem M. tuberculosis. Tuberkulóza většinou napadá plíce, ale může postihnout i jiné části těla. Šíří se vzduchem, když osoba s aktivní formou tuberkulózy kašle, kýchá nebo jiným způsobem rozšiřuje své sliny vzduchem. Většina infekcí je asymptomatická, latentní; zhruba jedno z deseti onemocnění přejde v aktivní tuberkulózu, která, když se neléčí, způsobuje úmrtí ve více než 50 % případů.

Mezi běžné symptomy patří chronický kašel s krvavým sputem, horečka, noční pocení a ztráta tělesné hmotnosti. Infekce dalších orgánů způsobuje velkou škálu symptomů. Diagnóza se provádí mikrobiologickým vyšetřením sputa či odebraných vzorků tkáně, tuberkulinovým testem, pomocí radiologie (nejčastěji rentgenem hrudi) nebo krevními testy. Léčba je náročná a vyžaduje dlouhodobé užívání různých antibiotik. Vzrůstajícím problémem při léčbě je antibiotická rezistence některých druhů tuberkolózy. Prevence spočívá ve screeningu a očkování, převážně bacilem Calmettovým-Guérinovým (BCG).

Předpokládá se, že třetina světové populace je infikována bakterií M. tuberculosis a zhruba každou vteřinu je infikován nový člověk. Procento celosvětové populace, které každý rok onemocní tuberkulózou, zůstává stejné nebo klesá, ale v důsledku růstu populace se počet nakažených zvyšuje. V roce 2007 bylo odhadováno na 13,7 milionů chronických aktivních případů, 9,3 milionů nových případů a 1,8 milionů úmrtí, a to většinou v rozvojových zemích. Ve světě není tuberkulóza rozšířena rovnoměrně – v mnoha asijských a afrických zemí je jí nakaženo až 80 % obyvatel, kdežto ve Spojených státech jen 5–10 %.V České republice bylo v roce 2009 zaznamenáno 710 případů výskytu onemocnění tuberkulózou, tj. 6,8 případů na 100 tisíc obyvatel.

The Velvet Underground

The Velvet Underground byla americká rocková skupina, založená v New Yorku v roce 1965, existovala jen do roku 1973. Původními členy byli Lou Reed (zpěv, kytara, harmonika) a John Cale (klávesy, viola, baskytara, zpěv), Sterling Morrison (kytara, baskytara) a Angus MacLise (bicí). Posledního jmenovaného ještě ve stejný rok vystřídala bubenice Maureen Tucker. Přestože skupina nemělá prakticky žádný komerční úspěch, je označována jako jedna nejdůležitějších a nejvlivnějších skupin šedesátých let. Toto potvrdil i hudební teoretik Brian Eno, když řekl, že si jejich první nahrávky koupilo jen několik tisíc lidí, ale skoro každý z nich pak založil vlastní skupinu. V počátcích skupiny byl jejich manažerem Andy Warhol a skupina tak často vystupovala v jeho The Factory a jako součást jeho Exploding Plastic Inevitable.

Jejich první album The Velvet Underground and Nico vyšlo počátkem roku 1967 a spolupracovali na něm s německou zpěvačkou, herečkou a modelkou Nico. Skupina v klasické sestavě vydala ještě jedno album, poté byl John Cale vyhozen. Po jeho odchodu skupina přibrala na jeho místo Douga Yule, který se skupinou hrál až do jejího rozpadu v roce 1973. Skupina vydala bez Calea další dvě alba, načež v roce 1970 odešel i Lou Reed. Skupinu nadále vedl Yule, který s ní vydal ještě jedno album, na kterém se však neobjevil žádný z původních členů. V roce 1990 se skupina obnovila v klasické sestavě, bylo to však pouze pro jeden benefiční koncert. V roce 1993 byla skupina obnovena pro evropské turné, při němž se jednou zastavili i v Praze. Plány na americké turné zkrachovaly. V roce 1995 zemřel Sterling Morrison, čímž zanikla šance skupinu obnovit v jejím klasickém složení. V roce 1996 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Úvodní slovo ceremoniálu přednesla zpěvačka Patti Smith.

V žebříčku sta největších umělců všech dob časopisu Rolling Stone se skupina umístila na 19. místě. V žebříčku pětiset nejlepších alb všech dob se umístily první čtyři jejich alba.

Viktor z Aveyronu

Portrét Viktora z Aveyronu, kolem roku 1800

Viktor z Aveyronu (francouzsky Victor de l'Aveyron; známý jako divoký chlapec z Aveyronu, Sauvage de l'Aveyron) byl vlčí chlapec, který část svého dětství prožil v lese. Počátkem roku 1800 byl odchycen v Saint-Sernin-sur-Rance v departementu Aveyron. V té době mu bylo odhadem 12 let; ani přes snahu úřadů se nepodařilo vypátrat jeho rodinu ani původ. Již od počátku se o jeho případ zajímali vědci, což z divokého chlapce z Aveyronu činí jeden z nejlépe zdokumentovaných případů vlčích dětí; chlapce studovali naturalista Pierre Joseph Bonnaterre či zakladatel moderní psychiatrie Philippe Pinel, ale nejvíce se případem proslavil lékař Jean Marc Gaspard Itard, který se ho v letech 1801–1806 snažil vzdělávat.

V době svého nalezení chlapec neuměl mluvit a neznal ani základní společenské chování. Itard s chlapcem však dosáhl jen dílčích úspěchů, např. mluvit se Viktor nikdy nenaučil. Od roku 1806, kdy byl Itardův projekt ukončen, žil Viktor i se svou opatrovnicí v Paříži a zemřel roku 1828. Od samého počátku případ provázel i velký zájem veřejnosti. Příběhu se na počátku 19. století dostalo divadelního ztvárnění a byl zpracován dále i v 20. a 21. století.

Vilém z Rožmberka

Vilém z Rožmberka

Vilém z Rožmberka (německy Wilhelm von Rosenberg; 10. března 1535 zámek Schützendorf v Horních Rakousích – 31. srpna 1592 Praha) byl český politik a představitel českých stavů ze šlechtického rodu Rožmberků. V nábožensky citlivém českém předbělohorském prostředí patřil k předním vůdcům umírněných katolíků.

Byl synem vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Po smrti otce se stal Vilémovým poručníkem nejdříve jeho strýc Petr V. z Rožmberka a později Albrecht z Gutnštejna, Oldřich Holický ze Šternberka a Jeroným Šlik. Vzdělání získal na internátní škole v Pasově, kde si kromě humanitního a náboženského vzdělání osvojil i prvky vystupování v prostředí středoevropské aristokracie. V šestnácti letech byl předčasně zplnoletněn a převzal správu rožmberského dominia od svých poručníků.

Brzy po svém nastolení se vydal na výpravu české šlechty do Itálie, která ovlivnila jeho vztah k renesanční architektuře a umění. Po návratu se zapojil do sporu o přednostní postavení v království s knížaty z Plavna. Císař spor nakonec vyřešil kompromisem, který de facto znamenal Vilémovo vítězství. V 70. letech 16. století se Vilém stal dvakrát kandidátem na polský královský trůn. V zájmu zachování svých skutečných jistot na snahu o jeho získání rezignoval a spokojil se s úlohou nejvyššího purkrabího a českého „místokrále“. Za své zásluhy byl oceněn Řádem zlatého rouna. Zemřel v roce 1592 v Praze a byl pohřben v kostele svatého Víta v Českém Krumlově. Svému mladšímu bratru odkázal rožmberské dominium, které během své vlády výrazně zadlužil.

Přestože byl Vilém celkem čtyřikrát ženat, z manželství se nenarodil žádný potomek. Vilémova manželství však posloužila k posílení jeho prestiže v Svaté říši římské. První tři manželky pocházely z německých knížecích rodů, čtvrtá manželka pak z předního českého šlechtického rodu Pernštejnů. Protože potomka se nedočkal ani Vilémův mladší bratr a dědic Petr Vok z Rožmberka, stali se tak posledními mužskými příslušníky svého rodu.

Vrtbovská zahrada

Vrtbovská zahrada

Vrtbovská zahrada je barokní terasovitá zahrada italského typu v Praze na Malé Straně. Vstup do ní je přes Vrtbovský palác z Karmelitánské ulice. Zahrada se táhne z nádvoří paláce směrem na západ a zařezává se do svahu Petřína. Zleva v pohledu z Karmelitánské přiléhá k pozemkům karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné, zprava pak k Vratislavskému paláci a Vratislavské zahradě. V cípu se dotýká Schönbornské zahrady.

Zahrada nese své jméno po svém zakladateli, majiteli zdejšího paláce a vinic Janu Josefu z Vrtby (hrad u Horní Bělé v okresu Plzeň-sever), který ji nechal vystavět na počátku 18. století podle návrhu českého barokního architekta Františka Maxmiliana Kaňky. Sochy jsou dílem Matyáše Bernarda Brauna, fresky Venuše pochází od Václva Vavřince Rainera. Vrtbovská zahrada je označována za jednu z nejkrásnějších v Praze.

Žehlení prsů

Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů, používaných k žehlení prsů

Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné moždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.

Židé na Moravě ve středověku

Židovská brána v Brně

Židé se na Moravě ve středověku začali podle dochovaných pramenů usazovat v 2. polovině 11. století. Intenzivnější rozvoj židovského osídlení ovšem nastal zejména poté, co Přemysl Otakar II. poskytl židům ve 2. polovině 12. století ochranné privilegium Statuta Judaeorum, které z židů učinilo servi camerae (služebníky panovnické komory), kdy král získal jurisdikci nad židy, jimž garantoval ochranu. Opatření zároveň stanovovalo pravidla židovského zastavárenství. Na konci vlády Přemyslovců již židé bydleli ve všech čtyřech nejdůležitějších moravských královských městech (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava) i některých městech vrchnostenských.

Z židovského peněžního podnikání plynuly králi nemalé příjmy, zároveň však tato pro židy charakteristická činnost měla svou odvrácenou stránku: peníze odevzdávané králi totiž nepocházely od židů samotných, nýbrž od křesťanů, kterým židé půjčovali. Rostoucí zadlužení širokých vrstev obyvatelstva panovník dlouho neřešil, neboť regulací židovského zastavárenství by omezil také své příjmy. U židovských peněžníků se nakonec zadlužila i královská města, duchovenstvo a dokonce i samotný markrabě. K řešení problému přikročil až Václav IV., který roku 1411 zrušil staré dluhy u židovských zastavárníků.

Husitská revoluce sice Moravu nezasáhla tolik jako Čechy, přesto však měla pro moravské židovské osídlení mnohem dramatičtější důsledky než pro židovstvo v Čechách. Nespokojení měšťané, pro něž židé představovali vymahače dluhů a nepříjemnou konkurenci, využili oslabení moci panovníků v 15. století a vymohli si na nich souhlas s vyhnáním židů z moravských královských měst (1426 z Jihlavy, 1454 z Brna, Olomouce a Znojma, 1514 z Uherského Hradiště).

Zpracované návrhy článků s nedostatky

Georgij Valentinovič Plechanov

Georgij Plechanov

Georgij Valentnovič Plechanov (rusky Георгий Валентинович Плеханов, 26. listopadu 1857, Tambov, Rusko - 30. května 1918, Terijoki, Finsko) byl ruský politik, filozof a významný menševik.

Georgij Plechanov se v roce 1876 účastnil demonstrace v Kazani, za což byl odsouzen na čtyři roky vězení. Roku 1880 roku se Plechanov odstěhoval z Ruska. V roce 1882 roce přeložil do ruštiny Marxův Manifest komunistické strany.

Na druhém sjezdu RSDDS roku 1903 se strana rozdělila na menševiky vedené Martovem, a na bolševiky, v jejichž čele stál Lenin. Ten se poté s Plechanovem, který se stal menševikem, rozešel, i když je zřejmé, že na něho měl velký vliv.

Plechanov se vrátil do Ruska až roku 1917, kdy se pod dojmem revolučních událostí vrátil po 37 letech vyhnanství. Plechanov se k Říjnové revoluci zachoval záporně, protože podporoval prozatímní vládu v čele s Kerenským. Plechanov byl poté nucen emigrovat do Finska, kde následující rok zemřel na tuberkulózu.

Na jeho počest byla po něm pojemnována Plechanovova ruská ekonomická akademie.

Dějiny Malty

komentáře

Malta

Dějiny Malty počínají v pátém tisíciletí př. n. l. Malta byla tehdy osídlena neznámým národem, o jehož přítomnosti svědčí jen stavební památky. Přibližně od 2000 př. n. l. byla Malta osídlena podruhé. V průběhu dalšího vývoje se zde vystřídali Féničané, Kartágo, Řím, Byzanc, Arabové, Normané, vládci Aragonu a Kastílie, Johanité, Napoleon, v novější době pak Britové. Megalitické období, nazývané podle památek takzvané megalitické kultury, spadá v odborné literatuře i pod pojem neolitikum; na Maltě se dělí do několika fází podle stylu chrámů a dalších nálezů. O účelu chrámů byly vedeny dlouhé spekulace. Dnes se má za to, že se jednalo o sakrální stavby, které plnily mimo jiné i úlohu věštíren. Zachovány jsou i obřadní oltáře a obětní prostory.

Druhý vatikánský koncil

komentáře

Druhý vatikánský koncil byl největším sněmem v dosavadní historii katolické církve. Jeho úvodního zasedání, které se konalo přesně před padesáti lety – 11. října 1962, se zúčastnilo 2 540 biskupů katolické církve

Tradice říká, že rozhodnutí papeže Jana XXIII. (1958–1963) svolat koncil bylo náhlým vnuknutím, které mu přišlo na mysl při rozhovoru s kardinálem státním tajemníkem Tardinim dne 20. ledna 1959. Přestože svolání koncilu diskutoval Jan XXIII. se svými důvěrníky již dříve, nic to na významu tohoto data neubírá, protože v uvedený den sdělil papež svůj úmysl státnímu tajemníkovi a tím i kurii.

Koncil byl výjimečný i tím, že nevyhlásil žádné dogma. Cílem koncilu bylo reagovat na otázky a potřeby nové doby. Jan XXIII. to označil slovem „aggiornamento“, což je původně italský výraz pro uvedení účetních knih do stavu odpovídajícího současnosti. Koncil se soustředil především na život církve, její chápání sebe sama (viz ekleziologie) a její postavení v současném světě. Byl koncilem ekumenickým – na jeho jednání byli pozváni zástupci nesjednocených křesťanských církví, kteří měli možnost dávat návrhy k jednotlivým textům. Na závěr koncilu došlo ke slavnostnímu usmíření s pravoslavnou církví.

Jan XXIII. se konce koncilu nedožil, zemřel 3. června 1963. Nový papež Pavel VI. již v den své volby (21. června) vyhlásil, že koncil bude pokračovat. Koncil byl zakončen po čtvrtém jednacím období 8. prosince 1965 slavnostní bohoslužbou na svatopetrském náměstí.

Georges Cuvier

komentáře

Baron Georges Léopold Chrétien Frédéric Dagobert Cuvier byl francouzský přírodovědec, zoolog. Působil jako vůdčí osobnost pařížských vědeckých kruhů 19. století, spoluzakládal komparativní paleontologii tím, že srovnával živá zvířata s fosíliemi. Je autorem monumentálního Království zvířat.

V roce 1821 pronesl svůj slavný "zbrklý výrok" - řekl, že je nepravděpodobné, že existuje ještě neobjevený druh velkých živočichů. Od tohoto data ale bylo objeveno ještě mnoho takových druhů.

Hedeby

komentáře

Kopie původních domů v Hedeby

Hedeby (také Haithabu) bylo vikinská osada. Nacházelo se na jihovýchodním pobřeží Jutského poloostrova v zálivu Schlei v nynějším Dánsku.

Viklo kolem roku 750 a během 9. a 10. století se rozvinulo v nejdůležitější severoevropské obchodní centrum. Zaniklo pravděpodobně po opětovném zničení v roce 1066.

Dnes je v oblasti Hedeby muzeum s kopiemi mnoha původních budov.

Lucio Battisti

komentáře

Lucio Battisti je jedním z nejúspěšnějších a nejznámějších italských skladatelů a interpretů konce šedesátých a sedmdesátých let. Narodil se 5. března 1943 v obci Poggio Bustone v Laziu, zemřel za nejasných okolností 9. září 1998 na milánské klinice.

Plzeňská (Praha)

komentáře

Plzeňská ulice od tramvajové zastávky U Zvonu směrem k Andělu

Plzeňská je jedna z nejvýznamnějších ulic v Praze.

Ulice vede východo-západním směrem, začíná na křižovatce Anděl, prochází Smíchovem, Košířemi, Motolem a po hranici Řep a Stodůlek a končí u železničního přejezdu před Zličínem (dále pokračuje ulice Na Radosti). Plzeňská patří k velmi důležitým tepnám ve městě; v úseku Bertramka - Motol je pro silniční dopravu jednosměrná a spolu s ulicí Vrchlického je tak hlavním tahem spojujícím centrum města a jeho vnitřní okruh s dálnicí D5 a Plzní. Celá její trasa má minimálně dva jízdní pruhy po jeden směr; výjimku tvoří krátký úsek u křižovatky Anděl, kde je pěší zóna.

Z hlediska veřejné dopravy nemá ani tak velký význam pro autobusovou, nýbrž spíše pro tramvajovou dopravu. Již od roku 1897 ulicí vede tramvajová trať (postupně prodlužovaná od Anděla až do Řep) a při Plzeňské ulici se nachází tramvajová vozovna Motol.

Říp

komentáře

Říp od severozápadu

Říp (456 m) je zdaleka viditelná hora s románskou rotundou na vrcholu, vystupující z roviny 5 km jižně od Roudnice nad Labem; památné místo české mytologie a historie.

Říp je čedičová kupa – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně snížená zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu.

Salt Lake City

komentáře

Salt Lake City je hlavní a největší město amerického státu Utah. Žije v něm přibližně 178 tisíc obyvatel, jeho aglomerace ale má až 2 miliony obyvatel. Město leží na severovýchodním cípu údolí Velkého Solného jezera.

Založeno bylo v roce 1847 mormonskými přistěhovalci vedenými jejich prorokem Brighamem Youngem, dodnes je centrem jejich církve.

V roce 2002 hostilo zimní olympijské hry.

Telephone Number Mapping

komentáře

Hovor přenášený pomocí ENUM

Telephone Number Mapping (mapování telefonních čísel, zkráceně ENUM nebo Enum z TElephone NUmber Mapping) je soubor protokolů, které mají za cíl sjednotit telefonní systém s internetem za použití adres E.164 s DDDS a DNS. ENUM také označuje E164 NUmber Mapping.

Ačkoli pomáhá VoIP, protokolu používanému pro hlasovou komunikaci přes internet, ENUM není nutným požadavkem pro VoIP a neměl by se plést s běžným směrováním VoIP, založeným na protokolech SIP a H.323 s použitím URI. Poskytovatelé služeb VoIP přiřazují URI zákazníkovi tak, aby mohli vytvořit spojení přes internet, tedy v podstatě telefonní hovor.

Terorismus

komentáře

New York, 11. září 2001 bezprostředně po teroristickém útoku islámistických teroristů na budovy World Trade Center

Terorismus je definován jako používání antihumánních metod a různých forem násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Jedná se o taktiku nekonvenčního útočného činu k dosažení politického cíle pomocí útoků či případně hrozbou útoky na civilní cíl. Klíčovým faktorem je vyvolávání strachu, paniky a upoutání pozornosti za pomoci násilí a teroru. Vedle individuálního terorismu existuje terorismus skupin, některé koordinují svoji činnost na mezinárodní úrovni (mezinárodní terorismus).

Z hlediska mezinárodního práva se rozdělují kriminální a válečné činy (criminal act vs. act of war). Terorismus spadá do kategorie válečného činu, neboť jeho motivací není zabíjet, ale změnit politickou situaci. Terorismus je taktikou nekonvenčního konfliktu (tedy konfliktu mezi státním a nestátním aktérem).

Valentina Těreškovová

komentáře

Valentina Vladimirovna Těreškovová je bývalá ruská kosmonautka. Byla první ženou ve vesmíru, kam vyletěla v roce 1963 na palubě kosmické lodi Vostok 5. Její let trval 70 hodin a 50 minut. Po návratu na Zem převzala mnoho ocenění včetně medaile Hrdinky Sovětského svazu a dosud je veřejně činná.

Velký třesk

komentáře

Vesmír se s postupem času rozpíná, čímž se objekty od sebe vzdalují.

Velký třesk (anglicky Big Bang) je vědecká kosmologická teorie, která popisuje raný vývoj a tvar vesmíru. Hlavní myšlenkou je, že obecná teorie relativity může být zkombinovaná s pozorováními galaxií vzdalujících se od sebe, z čehož se dá odvodit stav vesmíru v minulosti, ale i v budoucnosti. Přirozeným důsledkem velkého třesku je, že vesmír měl v minulosti vyšší teplotu a hustotu. Termín „velký třesk“ se v užším smyslu používá pro označení časového bodu, kdy začalo pozorované rozpínaní vesmíru, v širším smyslu na označení převládajícího kosmologického paradigmatu, vysvětlujícího vznik a vývoj vesmíru.

Tetování

Tetování (anglicky Tatoo, slovensky Tetovanie) je určitý druh kresby, při které jsou pomocí tetovací jehly částečky atramentu nebo jiného barviva nanášené pod kůži člověka. V odborné terminologii jde o tzv. mikro-pigmentovou implantaci. Tetování je jednou z forem zkrášlování těla.

Původ slova tetování se obvykle odvozuje od tahitského slova „tatu“ nebo „tatau“, což znamená vyznačit nebo vrazit. Druhý význam odkazuje na prapůvodní metody nanášení kresby. V japonštině se pro pojmenování tradičních metod vytváření obrazů na kůži používá slovo „irezumi“, jež může označovat i člověka, který toto provádí.

Nejběžnějším druhem tetování je tetování permanentní. Když jde o stálé tetování, je důležité dobře se rozhodnout, jaký motiv člověk doopravdy chce. Tetování je pro každého určitým symbolem, vyjádřením vlastní individuality. Proto vše, co si člověk nechá zobrazit na svém těle, by ho mělo alespoň zčásti charakterizovat. Ženy a děvčata si nejčastěji nechávají tetovat různé ornamenty, květy nebo zvířata. Nejčastějším místem je lopatka, okolí pupíku, spodní část zad. Muži a chlapci si zase pro místo tetování nejčastěji vybírají ramena nebo záda.

Walter Ulbricht

Fotografie datovaná přibližně do roku 1946.

Narodil se do rodiny krejčíře v Lipsku. Po absolvování základního vzdělání nastoupil cestu truhlářského učně. Jeho rodiče se aktivně podíleli v aktivitách SPD, a sám Ulbricht do této komunistické strany vztoupil v roce 1912.

Zemřel 1. srpna 1973 ve státním penzionu ve městě Dollnsee. Byl pohřben s vysokými státnímu poctami, a našel místo posledního odpočinku v Zentralfriedhof Friedrichsfelde, mezi dalšími významnými představiteli komunismu v NDR.

I přes svojí nesmlouvavou politiku po stalinosvkém vzoru, která mu pochopitelně nevynášela ani mezi kolegy a ani mezi veřejností popularitu, byl známý jako inteligentní a obratný politik. Měl upřímnou snahu pozvednout životní úroveň východní němců tak, aby byla srovnatelná se západem, což se mu bohužel nepodařilo.

Petr Muk

Petr Muk

Petr Muk (4. února 1965, Český Krumlov – 24. května 2010, Praha) byl český zpěvák a hudebník.

Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích. Od svých patnácti let hrál a zpíval s různými punkovými a undergroundovými skupinami. V letech 1985 až 1993 byl vůdčí osobností skupiny Oceán, později, v letech 1992 až 1996, seskupení Shalom.

Od roku 1997, kdy vydal první sólové album, vystupoval jako samostatný interpret, často v muzikálech (Rusalka, Johanka z Arku, Galileo).

V roce 2004 vydal a koncertním turné podpořil mini-album Oh L'Amour obsahující české verze písní skupiny Erasure, se kterou společně s Oceánem projel Anglii - jako předkapela Erasure.

Zemřel náhle 24. května 2010. Pohřben byl na hřbitově v Českém Krumlově.

Navržené články

Zde mohou línější wikipedisté vložit jen odkaz na články, většinou takové, na nichž mají svůj podíl, nebo je nějak zaujaly. Musí ale zároveň splňovat určitou (ne zcela přesně definovanou) úroveň, aby mohl být na Hlavní stranu někdy zařazen.

1. Microsoft Windows
2. Čenstochová
3. Dějiny Bosny a Hercegoviny
   • chybí úvod
4. Ekonomika Čínské lidové republiky
5. Enya
   • chybí úvod
6. Štěpán Trochta
7. Aš
8. Pamětní dvoueurové mince
9. Válka krále Viléma
10. Tomáš Garrigue Masaryk - 14. září uplyne 75 let od smrti
11. Zlatá bula sicilská - 25. září 1212 - 800 let