Klášter Saint-Benoît-sur-Loire

Tympanon baziliky Saint-Benoît-sur-Loire

Klášter Saint-Benoît-sur-Loire je benediktinský klášter v obci Saint-Benoît-sur-Loire v departementu Loiret v centrální Francii.

Klášter byl pravděpodobně založen okolo roku 630-640 či 651 a údajně je místem, kde se nalézají ostatky sv. Benedikta z Nursie. Původní budovy podlehly pustošení Normanů, nová stavba začala roku 1067. Ve středověku býval jedním z nejvýznamnějších a nejbohatších benediktinských opatství. Je zde pohřben francouzský král Filip I.

Podrobnosti

Některá místa západní Galie byla "zvýhodněna" tím, že na řadě míst byly uloženy ostatky domácích mučedníků z římských dob. Ty pak hrály velmi důležitou úlohu i při vytváření kulturních a uměleckých center. Např. opatství Saint-Benoît-sur-Loire vděčí za svůj význam kostem sv. Benedikta, které zde byly přechovávány v letech 672-673. Popularita ostatků vyprovokovala také masové poutnické hnutí. Původní budovy podlehly pustošení Normanů, nová stavba začala roku 1067. Ve středověku býval klášter jedním z nejvýznamnějších a nejbohatších benediktinských opatství. Je zde pohřben francouzský král Filip I.

Již za vlády Franků to bylo významné místo. Opatství Sainte-Croix vzniklo možná už v 6. století za vlády Merovejců, klášter byl založen velkým feudálem, později v 7. století připadl benediktinům. Ostatky svatého Benedikta, "otce západního mnišství", byly v 7. století z Itálie přeneseny do Fleury, které se tak stalo jedním ze středověkých poutních míst. Do Fleury doputoval za ostatky svatého Benedikta i svatý Vojtěch. Relikviář svatého Benedikta sem byl přenesen z Monte Casina. Tepaný re¬likviář z doby merovejské Galie – relikviář sv. Mommolina ze 7. století - má dekor vyznačující se spojováním geometrického ornamentu a schematických postav. V opatství se uchovává dřevěný pulpit z konce 6. století o šíři 26 cm. Tento merovejský artikl se připisuje svaté Radegondě. Roku 799 byl ve Fleury opatem jmenován Theodulf, který přišel ze Španěl, výjimečná osobnost na dvoře Karla Velikého. Opat Theodulf, tak jako i jeho vrstevníci, považoval ženu za nádobu hříchů a muže ke hříchu svádějící. Významný klášter zde byl i za Karlovců (počínaje 8. stoletím). Na počátku 9. století patřilo sídlo mezi nejvýznamnější střediska karolinské říše. Před rokem 818 vznikla Bible z Fleury, jedno z nejkrásnějších děl Tourské školy z karolinského období (dnes je v Národní knihovně v Paříži). Významným mateřským klášterem se stalo Fleury v letech 930/934. Když se na konci osmého století po stěhování národů kultura evropské pevniny zotavila, byli to hlavně irští a anglosaští učenci. kteří umožnili tzv. karolinskou renesanci. V 10. století ožilo v Anglii mnišství, které mělo vztah ke Cluny a Fleury. Styky mezi Francií a Velkou Británií byly hojné - opat Abbo (ve Fleury žil v letech 988 až 1004) strávil dvě léta v Romsey. Kolem roku 970 je první zmínka o liturgickém dramatu ve Fleury. Hrávala se zde liturgická hra o vzkříšení Lazara. Kolem roku 1000 zde opat Abbo vyvíjel literární a intelektuální činnost, byl rádcem krále Roberta I. a zahynul roku 1004 během vzpoury mnichů v La Réole. Abbo je uctíván jako světec, zanechal po sobě významné dílo v oblasti kanonického práva, gramatiky, historie, výkladu Bible a v různých vědních oborech. Za jeho působení bylo opatství Fleury-sur-Loire významným intelektuálním centrem. Vikingové (Normani) útočící od moře po řekách (hlavně Meuse, Seine, Loire, Garonne, Rhône) ohrožovali i vnitrozemí Francie, zvláště pak města Mety, Rouen, Orléans, Bordeaux a Lyon. Až do povodí Rhôny a Loiry se dostali v 10.-11. století při svých nájezdech Maďaři. Románské umění se klade do souvislosti s obnovou kostelů po těchto zničujících nájezdech, avšak také s rozšířením poutních míst. Za Kapetovců zde byl královský klášter. Druhý kapetovský král Robert II. Zbožný (či Svatý, vládl 996-1031) měl pověst člověka pobožného až svatého – za ni vděčil II. dílu Vita, které mu kolem roku 1033 věnoval mnich Helgauud z Fleury. Portrét z knihy příběhů však neodpovídá skutečné podobě krále, který roku 1022 zapálil první hranice s kacíři a po svém druhém sňatku byl dokonce exkomunikován. Král poskytl prostředky pro rekonstrukci tohoto opatství Fleury-sur-Loire. Opatem kláštera byl roku 1004 jmenován Gozelin, levoboček Huga Kapeta, silná osobnost mezi církevními hodnos¬táři = politiky své doby. Opat Gozelin působil ve Fleury-sur-Loire, byl reformátorem benediktinského náboženského řádu a stavitelem kostelů v románském 11. století. Rukopis Homilií sv. Řehoře, pořízený ve Fleury, obsahuje kresbu Krista, která pochází z anglické ruky. Francouzský král Filip I. (vládl 1060-1108), který fakticky vládl pouze kapetovským državám mezi Paříží a Orléansem, se nechal pohřbít v klášteře Fleury, aby smyl své hříchy – byl to cizoložník, bigamista a smilník, několikráte exkomunikovaný. Básník, hagiograf a historik Hugo z Fleury (zemřel po roce 1122) byl autorem rozsáhlých Církevních dějin a Knihy o králích nové doby. Hugues z Fleury ve svých promluvách k významné dámě Adéle z Blois začátkem 12. století připouštěl, že „ženské pohlaví nepostrádá chápavost pro hluboké věci“, že smyslnost není jeho jedinou vlastností, že se v něm někdy nachází „velká živost intelektu spojená s elegancí a statečnou řádností mravů“. Tento ústupek byl upřímný jen napolovic: všichni muži té doby byli totiž přesvědčeni, že žena jim není rovná. Mezi velká mnišská střediska výuky patřilo ve středověku i Fleury.

K obci se váže pobyt francouzského básníka židovského původu Maxe Jacoba, který se narodil 12. července 1876 v bretaňském Quimperu. Po své konverzi ke katolismu, tj. po křtu, se celý jeho život změnil. Přispěla k tomu jistě i smrt některých z jeho přátel za první světové války, do níž se Jacob také dobrovolně přihlásil, ale pro tělesnou slabost nebyl přijat. Po válce, v roce 1921, opustil Paříž a na radu svého přítele kněze se přestěhoval do Saint-Benoît-sur-Loire, nevelké obce v severní části centrální Francie, známé svým benediktinským klášterem. Klášter byl sice zrušen za Francouzské revoluce, ale jeho velkolepý románský chrám zůstal nedotčen, v roce 1865 se benediktini dokonce pokusili klášter opětně osadit, ale kvůli nepřízni vlád republiky tento pokus ztroskotal, takže klášterní bazilika za Jacobova života sloužila místní farnosti. V Saint-Benoît-sur-Loire žil Jacob do roku 1928, poté se sice vrátil do Paříže, ale v roce 1936 se znovu ubytoval v Saint-Benoît-sur-Loire, kde již zůstal až do konce života. Žil zde prostým životem, každé ráno v bývalém klášterním kostele ministroval při mši svaté, nadále psal básně veršem i prózou, stále také amatérsky maloval. Po porážce Francie v roce 1940 se Saint-Benoît-sur-Loire ocitlo v té části země, která byla hned od počátku obsazena německým vojskem. Přesto však Jacob dosti dlouho unikal pozornosti německých úřadů, které mezitím zatkly a poslaly na smrt některé z jeho příbuzných včetně milované sestry. V roce 1944 však došlo i na něj. Ve čtvrtek 24. února byl odvezen do orléanského vojenského vězení. Odtud byl v pondělí 28. února převezen do tábora v Drancy, kde byli Židé soustřeďováni před odesláním do vyhlazovacích táborů na východě Evropy. Převoz vlakem do Drancy však značně zhoršil Jacobův zdravotní stav; brzy po příjezdu do tábora musel být přemístěn do táborové nemocnice, v níž v neděli 5. března 1944 o deváté hodině večerní zemřel na zápal plic. Max Jacob byl zpočátku pohřben ve společném hrobě na hřbitově v Ivry-sur-Seine, ale 5. března 1949 byly jeho ostatky přeneseny do Saint-Benoît-sur-Loire, kde byly pohřbeny poblíž klášterní baziliky, která je od října 1944 opět ústředním bodem obnoveného benediktinského kláštera.

Kulturní památka UNESCO. Mohutný klášterní kostel (1026-1218) patří k nejtypičtějším příkladům francouzské románské architektury - je nejryzejší stavbou v pařížské oblasti, škole královské domény v Île-de-France. Z počátku 10. století je kaple vpravo od chóru, vlastní chór s obrovskou příčnou lodí a Gozelinova předsíň jsou z 11. století (vliv Cluny III.), dvojitá příčná loď je předchůdcem Cluny III., hlavní loď pochází až z 12. století. Ochoz s kaplemi probíhá kolem rozlehlého chóru, který bohatě osvětlují okna umístěná vysoko u paty klenby (pás oken prolomených v patě klenby) a také ve věnci kaplí. Křížové klenby s lomenými žebry v hlavní lodi byly vybudovány později v gotickém slohu. Loď byla přestavěna ve 12. století. Kolem roku 1068 se začalo s přestavbou závěru a průčelí. Je to ojedinělý příklad románské jednověžové fasády. Nový prostorný chór měl půdorys tvaru lotrinského kříže, se dvěma příčnými loděmi. Když byly dokončeny arkády, bylo rozhodnuto uzavřít střední loď, širokou 10 m, valenou klenbou na pasech, s níž se v plánu nepočítalo. Byl to nový a smělý podnik. Vrchol klenby měl být 20 m nad zemí. Okna v obou zdech vpouštěla právě pod patou klenby do chrámu světlo, ale oslabovala zdi – proto byla mezi okny a arkádami střední lodi zbudována řada slepých arkád. Byl to znamenitý nápad, jak posílit a zároveň ozdobit zdi. Arkády tvořily se zdí jednolitý celek, neboť každá hlavice a každá patka sloupku byla vytesána z kamene pevně zavázaného do zdiva stěny. Tím arkády vyztužují stěnu a zároveň ji tlačí dovnitř, aby překonala roztlak klenby. Slepé arkády se staly charakteristické pro románskou architekturu v Berry, v Burgundsku a v dalších krajích. Jiným charakteristickým rysem druhého období románského slohu je kupole s pečlivě opracovaného kamene, vztyčená nad křížením hlavní a příčné lodi. V Saint-Benoît-sur-Loire se od čtverce křížení ke kruhové základně kupole přechází pomocí zvláštních architektonických klenebních útvarů, trompů, které jsou umístěny v každém rohu. Zvenčí budí kostel dojem prostoty, avšak má bohatou figurální výzdobu na hlavicích sloupů v otevřeném přízemí věže, tvořícím vstupní portikus. V první polovině 11. století se vyskytovaly raně románské zdobené hlavice např. v Remeši, Dijonu, v Saint-Benoît-sur-Loire a ve Středomoří. Některé románské hlavice s podivnými barbarskými figurálními motivy, zakončující čtyři obrovské pilíře křížení hlavní a příčné lodi, byly vytesány dříve než hlavice v chóru, patrně v roce 1068, kdy se začalo se stavbou. Zato hlavice sloupů v chrámové předsíni, které jsou asi o 20 let pozdější, jsou obdivuhodně provedeny. Figurální hlavice ze 3. čtvrtě 11. století prozrazují vlivy drobného umění, především slonovinového reliéfu. Nosný blok hlavice mizí pod množstvím ornamentálních a figurálních dekoračních motivů, takže se tato zóna současně odcizuje své stavebně-statické funkci a stává se nositelem sochařského díla. Časově bližším – než antika či antikizující sarkofágy - výchozím zdrojem sochařství po roce 1100 byla starší architektonická plastika samotné Francie 11. století - zejména výzdoby hlavic, kterou můžeme označit jako prerománskou. Na hlavicích v předsíni kostela Saint-Benoît-sur-Loire lze pozorovat souboj s materiálem při snaze ztvárnit ideu v bloku kamene. Jedná se období získávání zkušeností v práci s novým materiálem i s novou ideou. Hlavice románských sloupů v klášteře volně navazova¬ly na korintský prototyp. Hlavice z 11. století však také tematicky těží z tzv. Apokalypsy sv. Jana - zde vykrystalizovaly obavy středověkých lidí evokací pohrom. Jiné sloupové hlavice mají náměty ze života Krista a Panny Marie. Už na počátku 11. století byli na hlavici věže s portálem v Saint-Benoît-sur-Loire zpodobeni jezdci z Apokalypsy, kteří však ve vývoji ikonografie prošli značnými změnami. Hlavice chóru opatského kostela v klášteře Fleury s tématem záz¬rak svatého Benedikta pochází asi z období 1067 až 1108. Je pravděpodobně dílem mnicha Huga ze Sainte-Marie, který vepsal své jméno na několik hlavic. Výjev, převzatý z druhé knihy Dialogů Řehoře Velikého, líčí zázrak s oblibou zpodobovaný koncem 11. století, kdy církev zápasi¬la s třídou feudálů a vystupovala jako opora lidu proti rytířům. Loupežník v podobě rytíře s kroužkovou zbrojí a mečem, štítem a koněm chce okrást vesničana, kterého sváže. Nechává se však vesničanem dovést ke světci čtou¬címu ve své cele. Ten loupežníka obrací na křesťanskou víru - pouta vesničana sama od sebe povolí. Na další z hlavic je znázorněn počátek lidských dějin = Adam, Eva a had. Velká hrubost tohoto výjevu se vysvětluje pouze materiálem = byl použit kámen místo kovu. Důraz je tu položen na hřích, na zlo. Člověk je rozdrcen nepřítelem vnějším i vnitřním - hlavice pochází z let 1067-1108. Další z hlavic, jejímž tvůrcem byl též pravděpodobně Hugo ze Sainte-Marie, vznikla před rokem 1108 a znázorňuje „ženu, nástroj ďábla“. Ze všech ďábelských pokušení je ve středověku žena pokušením nejďábelštějším. Na hlavici lodi opatského kostela ji ďábel v zákeřné podobě oblečené společnice, na níž není v prvním okamžiku nic svůdného, představuje svatému Benediktu, který se ubrání pokušení tím, že se nahý odkutálí do kopřiv. Klášterní asketismus dovádí na nejvyšší stupeň umrtvování těla, jež církev ve středověku doporučuje všem lidem. Tělesná cvičení mají doplňovat a podporovat cvičení duchovní. Důmyslné rozmístění 16 pilířů chrámové předsíně, dokonalá profilace, střídmá malebnost, výrazná figurální skulptura a konečně naprostá shoda mezi funkcí stavebního článku a rozvržením výzdoby ukazují, jak pokročilo stavební umění. Chrámová předsíň v Saint-Benoît-sur-Loire vyvolávala dojem kamenného lesa, do něhož proniká světlo ze tří stran. Je to jakýsi posvátný předpokoj, který mnichové umístili na práh chrámu, proti Loiře, kde vystupovaly na břeh zástupy věřících v poutních dnech. Dokonalá architektura chrámové předsíně je mistrovské dílo, ale poslední svého druhu, protože bylo uskutečněno předtím, než byl vytvořen portál, tj. monumentální vstup.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Klášter Saint-Benoît-sur-Loire na Wikimedia Commons

• (francouzsky) (anglicky) Oficiální stránky kláštera

Portály: Francie