Oceánografie: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
značka: špatné umístění textu
m Editace uživatele 89.102.82.7 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je VolkovBot
Řádek 95: Řádek 95:
[[vo:Seanakaedav]]
[[vo:Seanakaedav]]
[[zh:海洋学]]
[[zh:海洋学]]
Si zabil starý :))

Verze z 26. 1. 2012, 19:01

Mapa oceánských proudů z roku 1943

Oceánografie (z řeckého ωκεανός okeanós oceán + γράφειν gráfein psát) je vědní obor zabývající se oceány a moři. Původně se věnoval pouze jejich popisu, postupně se ale stal plnohodnotným vědním oborem, kombinujícím poznatky z různých oborů (geologie, chemie, biologie, fyzika, …), který se snaží porozumnět fungování tohoto vodního obalu Země. S rozvojem technologií ve 20. století vědci pronikli i na hluboká dna oceánů a porozumnění deskové tektonice přineslo pochopení jejich vzniku – přesto zůstává se svým obrovským objemem většina světových oceánů neprozkoumaná a tvoří tak doposud neobjevený svět na naší vlastní planetě. V nedávné minulosti automatické sondy zjistily náznaky oceánů také na měsících plynných obrů jako je např. Europa.

Dělení oceánografie

Historie oceánografie

Oceány zůstávaly neprozkoumané až do 17. a 18. století, kdy velké námořní výpravy (např. francouzská vedená Louis Antoine de Bougainvillem či britské uskutečněné Jamesem Cookem) zmapovaly velkou část jižního Pacifiku. Největší důležitost v těch dobách mělo přesné mapování pobřeží, oceánských ostrovů a také mořských proudů – těm byla také věnována první oceánografická vědecká učebnice Jamese Rennella publikovaná na přelomu 18. a 19. století. V roce 1840 známý přírodovědec Charles Darwin publikoval vědecký článek o růstu korálů a formování atolů, o devět let později byly objeveny strmé pevninské svahy, v roce 1855 Matthew Fontaine Maury vydává v USA první učebnici oceánografie Fyzikální geografie moře. Položení transatlantického telegrafního kabelu (1858) potvrdilo existenci tzv. „telegrafické plošiny“, což byl původní název středomořského hřbetu, místa rozpínání Atlantiku. V druhé polovině 19. století nastal zejména v Evropě strmý nárůst přírodovědných aktivit spojených s průzkumem moří a oceánografie byla záhy etablována jako samostatná věda – zejména přispěním britské expedice lodi Challenger (1872-1876).

Moderní oceánografický výzkum

Poznatky moderního oceánografického výzkumu se využívají pro různé obory, jako je např. rybolov, námořní doprava, těžba oceánských nerostných surovin, využití energetického potenciálu světového oceánu, využití k vojenským účelům, vývoj nových technologií výzkumu apod. Dnešní oceánografie pracuje s družicovými a leteckými snímky a využívá nejnovější poznatky elektroniky.

Výzkum se stále více zaměřuje na potřeby praxe. Vynakládají se prostředky na průzkum ložisek ropy a zemního plynu na šelfech, na výzkum rudých jílů, manganových konkrecí, minerálních rýžovisk při pobřeží, jsou studovány rozvoje mořských akvakultur a ekologicky únosného rybolovu.

Mezi mezinárodní komplexní programy výzkumu patří: výzkum Golfského proudu (r. 1950), výzkumy v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku (1957-58), výzkum Indického oceánu (1959-65; 43 lodí z 23 zemí), výzkum Baltského moře (1964), výzkum tropického Atlantiku a Středozemního moře (od r. 1963) či výzkum proudu Kurošio (od r. 1965).