Diplomatický vztah

Podle mezinárodního práva má každý subjekt mezinárodního práva nárok na udržování diplomatických vztahů, tzn. právo zřídit zastupitelství své země v jiných státech (resp. význačných mezinárodních organizacích a institucích).

V uspořádání diplomatických vztahů a kodifikaci zde platných norem hrálo roli několik konvencí a konferencí:

• První obsažná kodifikace norem diplomatických vztahů byla přijata na Vídeňském kongresu 1815.
• Zde přijaté zásady byly rozšířeny a potvrzeny v závěrečném dokumentu konference v Cáchách roku 1818.
• Dnes užívané normy byly kodifikovány ve Vídni roku 1961 (Vídeňská úmluva o diplomatických stycích).
• Konzulární vztahy jsou upraveny Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích (1963).

Diplomatičtí zástupci jsou podle Vídeňské úmluvy z roku 1961 děleni do tří tříd:

1. velvyslanec, nuncius
2. vyslanec, internuncius
3. zmocněnec

Funkce tzv. ministerského rezidenta, jak byla zavedena v Cáchách roku 1818, pozbyla během 20. století rozšíření (funkce velvyslance byla zpočátku vyhrazena pouze několika velmocím, ostatní státy vysílaly ministry resp. ministerské rezidenty).

Konzul, stejně jako i apoštolský delegát, naproti tomu neplatí jako diplomaté.

Vídeňská úmluva řídí také otázku ochrany diplomatických zástupců a jejich úřadů proti trestnímu stíhání a jiným zásahům státní moci. Zde se jedná o diplomatickou imunitu a exteritorialitu.

Související články

• Diplomat
• Vyslanec a velvyslanec
• Nuncius
• Zmocněnec
• Přidělenec
• Diplomatický sbor
• Doyen
• Konzul
• Apoštolský delegát
• Imunita (právo)
• Exteritorialita