Václav Antonín z Kounic-Rietbergu: Porovnání verzí
m r2.5.2) (robot přidal: eo:Wenzel Anton Kaunitz |
úprava |
||
| Řádek 2: | Řádek 2: | ||
'''Václav Antonín z Kounic a Rietbergu''' (německý fonetický přepis Kaunitz-Rietberg) ([[2. února]] [[1711]], [[Vídeň]] – [[27. června]] [[1794]], [[Mariahilf (Vídeň)|Mariahilf]] u [[Vídeň|Vídně]]) pocházel ze staré moravské [[šlechta|šlechtické]] rodiny '''[[Kounicové|Kouniců]]''' (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním [[Svatá říše římská|císařským]] diplomatem a vyslanecem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul a roku 1776 i český knížecí titul. |
'''Václav Antonín z Kounic a Rietbergu''' (německý fonetický přepis Kaunitz-Rietberg) ([[2. února]] [[1711]], [[Vídeň]] – [[27. června]] [[1794]], [[Mariahilf (Vídeň)|Mariahilf]] u [[Vídeň|Vídně]]) pocházel ze staré moravské [[šlechta|šlechtické]] rodiny '''[[Kounicové|Kouniců]]''' (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním [[Svatá říše římská|císařským]] diplomatem a vyslanecem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul a roku 1776 i český knížecí titul. |
||
== Životopis == |
|||
Václav Antonín z Kounic byl synem [[Moravský zemský hejtman|moravského zemského hejtmana]] Maxmiliána Oldřicha z Kounic, který získal sňatkem i [[Vestfálsko|vestfálské]] hrabství Rietberg. Stejně jako jeho otec a děd se i Václav vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v [[Lipsko|Lipsku]] (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v [[Řím|Římě]] - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v [[Paříž]]i od srpna do prosince 1733) a [[Lotrinsko|Lotrinska]] a vrátil se z ní v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví. Od roku [[1735]] byl v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] [[ministr]]em ve vládě [[Habsburské Nizozemí|Habsburského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír (1748)|míru v Cáchách]]. V letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako císařský velvyslanec v [[Paříž]]i. |
Václav Antonín z Kounic byl synem [[Moravský zemský hejtman|moravského zemského hejtmana]] Maxmiliána Oldřicha z Kounic, který získal sňatkem i [[Vestfálsko|vestfálské]] hrabství Rietberg. Stejně jako jeho otec a děd se i Václav vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v [[Lipsko|Lipsku]] (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v [[Řím|Římě]] - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v [[Paříž]]i od srpna do prosince 1733) a [[Lotrinsko|Lotrinska]] a vrátil se z ní v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví. Od roku [[1735]] byl v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] [[ministr]]em ve vládě [[Habsburské Nizozemí|Habsburského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír (1748)|míru v Cáchách]]. V letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako císařský velvyslanec v [[Paříž]]i. |
||
Po 39 let (1753-1792) byl odpovědný jako domácí, dvorský a státní kancléř za císařskou zahraniční politiku. V této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.,]] [[Leopold II.|Leopolda II.]] i [[František II.|Františka II.]] Zastával [[Britské království|protibritskou]] vnější politiku – zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Johann Christof Bartenstein|von Bartensteinovi]]. Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko|Slezska]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku [[1749]] a známý též jako »[[Změna aliancí|revoluce diplomatů]]«), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během války byl Kounic nejbližším poradcem [[Marie Terezie]] a množství vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté se uplatňovala jeho politika nejprve proti Rusku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy, vrátil se znovu ke spojenecké politice s Ruskem. |
Po 39 let (1753-1792) byl odpovědný jako domácí, dvorský a státní kancléř za císařskou zahraniční politiku. V této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.,]] [[Leopold II.|Leopolda II.]] i [[František II.|Františka II.]] Zastával [[Britské království|protibritskou]] vnější politiku – zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Johann Christof Bartenstein|von Bartensteinovi]]. Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko|Slezska]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku [[1749]] a známý též jako »[[Změna aliancí|revoluce diplomatů]]«), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během války byl Kounic nejbližším poradcem [[Marie Terezie]] a množství vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté se uplatňovala jeho politika nejprve proti Rusku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy, vrátil se znovu ke spojenecké politice s Ruskem. |
||
| ⚫ | |||
Roku [[1761]] se ve [[Svídnice]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže 'Zu den drei Kanonen'. Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno neplatily za zajištěné<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“-->.Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. Dne [[27. ledna]] [[1776]] byl jmenován českým knížetem. |
Roku [[1761]] se ve [[Svídnice]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže 'Zu den drei Kanonen'. Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno neplatily za zajištěné<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“-->.Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. Dne [[27. ledna]] [[1776]] byl jmenován českým knížetem. |
||
| Řádek 16: | Řádek 16: | ||
== Literatura == |
== Literatura == |
||
| ⚫ | |||
* [[Alfred von Arneth]]: ''Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment''. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202 |
* [[Alfred von Arneth]]: ''Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment''. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202 |
||
* Georg Küntzel: ''Fürst Kaunitz-Rittberg als Staatsmann''. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923 |
* Georg Küntzel: ''Fürst Kaunitz-Rittberg als Staatsmann''. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923 |
||
Verze z 8. 8. 2011, 22:15
Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německý fonetický přepis Kaunitz-Rietberg) (2. února 1711, Vídeň – 27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslanecem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul a roku 1776 i český knížecí titul.
Životopis
Václav Antonín z Kounic byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic, který získal sňatkem i vestfálské hrabství Rietberg. Stejně jako jeho otec a děd se i Václav vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska a vrátil se z ní v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví. Od roku 1735 byl v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.
Po 39 let (1753-1792) byl odpovědný jako domácí, dvorský a státní kancléř za císařskou zahraniční politiku. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Zastával protibritskou vnější politiku – zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci von Bartensteinovi. Se záměrem znovu nabýt Slezska realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku 1749 a známý též jako »revoluce diplomatů«), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během války byl Kounic nejbližším poradcem Marie Terezie a množství vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté se uplatňovala jeho politika nejprve proti Rusku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy, vrátil se znovu ke spojenecké politice s Ruskem.
Roku 1761 se ve Svídnice stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže 'Zu den drei Kanonen'. Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno neplatily za zajištěné.Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.
Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II., prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra »jakobínem«. Roku 1793 Kounic odstupuje z funkce, poté co František II. postoupil Polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.
Úhrnem sloužil Kounic pod vládou pěti různých habsburských panovníků, počínaje císařem Karlem VI. a konče Františkem II.
Jeho vnučka Marie Eleonore se vdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, Klementa Václava Metternicha.
Literatura
- Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
- Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rittberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
- Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
- Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
- Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
- Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
- Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
- Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Antonín z Kounic-Rietbergu