Antiproton

Šablona:Infobox částice Antiproton (${\bar {p}}$) je antičástice protonu. Antiprotony jsou stabilní, ale většinou mají krátkou životnost kvůli kolizím s protony, což vede k anihilaci obou částic a vyzáření energie. Antiproton má záporný náboj, a proto odpuzuje elektron a přitahuje pozitron s kladným nábojem. Absolutní většina antiprotonů v běžném látkovém prostředí anihiluje během 100 nanosekund.

V dokonalém vakuu teoreticky antiproton vydrží přesně stejně dlouho jako proton, tj. minimálně 10³² let, což je experimentálně stanovená spodní mez doby života protonu. Ve velmi dobrém vakuu dosaženém aparaturami v CERN udrželi fyzikové před rokem 1994 antiprotony po několik měsíců v elektromagnetických pastích.

Antiprotony se také vyskytují v přírodě. Nacházejí se v kosmickém záření dopadající na zemský povrch, v poměru přibližně jeden antiproton na každých deset tisíc protonů.

Objev

Existence antiprotonů byla experimentálně potvrzena až dvě desetiletí po objevu pozitronu. Protože antiproton je výrazně hmotnější částice, byl potřeba dostatečně silný urychlovač částic. V roce 1954 byl na University of California v Berkeley zahájen provoz urychlovače Bevatron, který dodával protonům kinetickou energii až 1 GeV. Hned v následujícím roce 1955 vytvořili a detekovali antiprotony fyzikové Emilio Gino Segre a Owen Chamberlain. Tento úspěch byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku v roce 1959. Měděný terčík bombardovali protony o velké rychlosti. Vzniklé částice analyzovali pomocí Čerenkovova detektoru na rychlost, pomocí hmotnostního spektrografu se silným magnetickým polem na hmotnost a pomocí anihilace s klidovými protony.

Související články

• pozitron
• antihmota

Externí odkazy

• Karel Řezáč: Antiprotonový zpomalovač 8/2003, Aldebaran, (o antiprotonovém zpomalovači v CERNu)
• Vojtěch Kulvait: Srážky záporných exotických částic s atomy a molekulami- práce pojednává o srážkách antiprotonu s atomem vodíku , Univerzita Karlova v Praze, Matematicko-fyzikální fakulta (bakalářská práce)