Právní obyčej: Porovnání verzí
m úprava |
m iw |
||
| Řádek 20: | Řádek 20: | ||
[[Kategorie:Prameny práva|Obyčej]] |
[[Kategorie:Prameny práva|Obyčej]] |
||
[[Kategorie:Právní dějiny]] |
[[Kategorie:Právní dějiny]] |
||
[[af:Gewoontereg]] |
|||
[[bg:Обичайно право]] |
|||
[[ca:Dret consuetudinari]] |
|||
[[da:Sædvaneret]] |
|||
[[de:Gewohnheitsrecht]] |
|||
[[el:Άγραφος νόμος]] |
|||
[[en:Custom (law)]] |
|||
[[es:Derecho consuetudinario]] |
|||
[[fr:Coutume]] |
|||
[[ko:관습법]] |
|||
[[hr:Običajno pravo]] |
|||
[[id:Hukum adat]] |
|||
[[he:מנהג (משפטים)]] |
|||
[[lt:Paprotinė teisė]] |
|||
[[nl:Gewoonterecht]] |
|||
[[ja:慣習法]] |
|||
[[no:Sedvanerett]] |
|||
[[nn:Sedvanerett]] |
|||
[[pl:Prawo zwyczajowe]] |
|||
[[ru:Правовой обычай]] |
|||
[[sr:Обичајно право]] |
|||
[[sv:Sedvanerätt]] |
|||
[[uk:Звичаєве право]] |
|||
[[zh:习惯法]] |
|||
Verze z 9. 4. 2011, 13:14
Šablona:Upravit - právo Právní obyčej je nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam. Vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě.
Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:
- usus longaevus = zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
- opinio necessitatis = skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států).
Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů — totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo.
Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v některých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (v Česku od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí = uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku).
Související články
Bibliografie
- A. Gerloch: Teorie práva
- J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch: Teorie práva
- L. Kubů, P. Hungr, P. Osina: Teorie práva