Izák I. Komnenos: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Portálové šablony dle doporučení (s pomocí dat od Dannyho B.)
m odkaz na rozcestnik patriarcha opraven
Řádek 1: Řádek 1:
[[Soubor:Histamenon nomisma-Isaac I-sb1776.jpg|thumb|300px]]'''Izák I. Komnenos''' ([[1005]] – [[1061]] v [[Konstantinopol]]i) byl [[Byzantská říše|byzantským]] [[císař]]em v letech [[1057]] až [[1059]] a prvním vládnoucím členem pocházejícím z dynastie [[Komnenovci|Komnenovců]].
[[Soubor:Histamenon nomisma-Isaac I-sb1776.jpg|thumb|300px]]'''Izák I. Komnenos''' ([[1005]] – [[1061]] v [[Konstantinopol]]i) byl [[Byzantská říše|byzantským]] [[císař]]em v letech [[1057]] až [[1059]] a prvním vládnoucím členem pocházejícím z dynastie [[Komnenovci|Komnenovců]].


Byl synem Manuela Komnena Erotika, který sloužil jako důstojník u císaře [[Basileios II. Bulgaroktonos|Basileia II.]] Na smrtelné posteli svěřil Manuel do císařovy péče své dva syny, Izáka a Jana. Basileios je dal vzdělat do [[Studijský klášter|studijského kláštera]] a po dovršení dospělosti je povýšil do vysokých státních funkcí. Během neklidného období panování sedmi Basileiových nástupců si Izák dokázal svým moudrým chováním získat důvěru vojska. V letech [[1042]] až [[1057]] působil jako velitel armády v [[Malá Asie|Malé Asii]]. V roce 1057 povstal v [[Paflagonie|Paflagonii]] proti [[Michael VI.|Michaelovi VI.]], který ho při jedné audienci hrubě urazil. S podporou, které se mu dostalo ze strany představitelů maloasijské aristokracie, Michaela přemohl a nastoupil na trůn v Konstantinopoli. [[Patriarcha]] [[Michael Kerullarios|Michael Kerularios]] ho pak [[1. září]] [[1057]] korunoval císařem, čímž Izákově [[Uzurpátor|uzurpaci]] dodal háv legitimity.
Byl synem Manuela Komnena Erotika, který sloužil jako důstojník u císaře [[Basileios II. Bulgaroktonos|Basileia II.]] Na smrtelné posteli svěřil Manuel do císařovy péče své dva syny, Izáka a Jana. Basileios je dal vzdělat do [[Studijský klášter|studijského kláštera]] a po dovršení dospělosti je povýšil do vysokých státních funkcí. Během neklidného období panování sedmi Basileiových nástupců si Izák dokázal svým moudrým chováním získat důvěru vojska. V letech [[1042]] až [[1057]] působil jako velitel armády v [[Malá Asie|Malé Asii]]. V roce 1057 povstal v [[Paflagonie|Paflagonii]] proti [[Michael VI.|Michaelovi VI.]], který ho při jedné audienci hrubě urazil. S podporou, které se mu dostalo ze strany představitelů maloasijské aristokracie, Michaela přemohl a nastoupil na trůn v Konstantinopoli. [[Patriarchát (územní členění církve)|Patriarcha]] [[Michael Kerullarios|Michael Kerularios]] ho pak [[1. září]] [[1057]] korunoval císařem, čímž Izákově [[Uzurpátor|uzurpaci]] dodal háv legitimity.


První starostí nového císaře bylo odměnit své spolubojovníky tituly a úřady, které by je dostatečně vzdálily z hlavního města. Dále také hodlal napravit rozvrácené státní finance, přičemž nechal zrušit četná osvobození daní a dary udělené jeho předchůdci zahálčivým dvořanům. Současně si chtěl zajistit podíl na důchodech bohatých [[Církev|církevních]] statků, tím si ale proti sobě popudil patriarchu. Aby předešel jeho výtkám ze [[svatokrádež]]e, dal Kerularia na podzim roku [[1058]] poslat do vyhnanství. Izák podnikl v době své vlády jediné vojenské tažení a to proti [[Uhersko|uherskému]] králi [[Ondřej I.|Ondřejovi I.]] a proti [[Pečeněgové|Pečeněgům]], kteří začali opět pustošit severní hranice říše. Po uzavření míru s Uhrami se vrátil do Konstantinopole, kde však byl stižen nemocí, o níž se domníval, že je smrtelná. Této situace využili dvořané vedení [[Michael Psellos|Michaelem Psellem]], který Izáka přiměl k tomu, aby určil [[Konstantin X. Dukas|Konstantina Duku]] za svého nástupce, čímž byl vyloučen Izákův vlastní bratr Jan Komnenos. Izák navzdory přání svého bratra a své manželky, císařovny Kateřiny, [[22. listopad]]u [[1059]] abdikoval. Pak společně se svojí ženou a dcerou vstoupil do [[klášter]]a. Skutečným zakladatelem komnenovské dynastie se tak stal teprve Izákův synovec [[Alexios I. Komnenos|Alexios]].
První starostí nového císaře bylo odměnit své spolubojovníky tituly a úřady, které by je dostatečně vzdálily z hlavního města. Dále také hodlal napravit rozvrácené státní finance, přičemž nechal zrušit četná osvobození daní a dary udělené jeho předchůdci zahálčivým dvořanům. Současně si chtěl zajistit podíl na důchodech bohatých [[Církev|církevních]] statků, tím si ale proti sobě popudil patriarchu. Aby předešel jeho výtkám ze [[svatokrádež]]e, dal Kerularia na podzim roku [[1058]] poslat do vyhnanství. Izák podnikl v době své vlády jediné vojenské tažení a to proti [[Uhersko|uherskému]] králi [[Ondřej I.|Ondřejovi I.]] a proti [[Pečeněgové|Pečeněgům]], kteří začali opět pustošit severní hranice říše. Po uzavření míru s Uhrami se vrátil do Konstantinopole, kde však byl stižen nemocí, o níž se domníval, že je smrtelná. Této situace využili dvořané vedení [[Michael Psellos|Michaelem Psellem]], který Izáka přiměl k tomu, aby určil [[Konstantin X. Dukas|Konstantina Duku]] za svého nástupce, čímž byl vyloučen Izákův vlastní bratr Jan Komnenos. Izák navzdory přání svého bratra a své manželky, císařovny Kateřiny, [[22. listopad]]u [[1059]] abdikoval. Pak společně se svojí ženou a dcerou vstoupil do [[klášter]]a. Skutečným zakladatelem komnenovské dynastie se tak stal teprve Izákův synovec [[Alexios I. Komnenos|Alexios]].

Verze z 18. 1. 2011, 20:37

Izák I. Komnenos (10051061 v Konstantinopoli) byl byzantským císařem v letech 10571059 a prvním vládnoucím členem pocházejícím z dynastie Komnenovců.

Byl synem Manuela Komnena Erotika, který sloužil jako důstojník u císaře Basileia II. Na smrtelné posteli svěřil Manuel do císařovy péče své dva syny, Izáka a Jana. Basileios je dal vzdělat do studijského kláštera a po dovršení dospělosti je povýšil do vysokých státních funkcí. Během neklidného období panování sedmi Basileiových nástupců si Izák dokázal svým moudrým chováním získat důvěru vojska. V letech 10421057 působil jako velitel armády v Malé Asii. V roce 1057 povstal v Paflagonii proti Michaelovi VI., který ho při jedné audienci hrubě urazil. S podporou, které se mu dostalo ze strany představitelů maloasijské aristokracie, Michaela přemohl a nastoupil na trůn v Konstantinopoli. Patriarcha Michael Kerularios ho pak 1. září 1057 korunoval císařem, čímž Izákově uzurpaci dodal háv legitimity.

První starostí nového císaře bylo odměnit své spolubojovníky tituly a úřady, které by je dostatečně vzdálily z hlavního města. Dále také hodlal napravit rozvrácené státní finance, přičemž nechal zrušit četná osvobození daní a dary udělené jeho předchůdci zahálčivým dvořanům. Současně si chtěl zajistit podíl na důchodech bohatých církevních statků, tím si ale proti sobě popudil patriarchu. Aby předešel jeho výtkám ze svatokrádeže, dal Kerularia na podzim roku 1058 poslat do vyhnanství. Izák podnikl v době své vlády jediné vojenské tažení a to proti uherskému králi Ondřejovi I. a proti Pečeněgům, kteří začali opět pustošit severní hranice říše. Po uzavření míru s Uhrami se vrátil do Konstantinopole, kde však byl stižen nemocí, o níž se domníval, že je smrtelná. Této situace využili dvořané vedení Michaelem Psellem, který Izáka přiměl k tomu, aby určil Konstantina Duku za svého nástupce, čímž byl vyloučen Izákův vlastní bratr Jan Komnenos. Izák navzdory přání svého bratra a své manželky, císařovny Kateřiny, 22. listopadu 1059 abdikoval. Pak společně se svojí ženou a dcerou vstoupil do kláštera. Skutečným zakladatelem komnenovské dynastie se tak stal teprve Izákův synovec Alexios.

Třebaže Izák se za nějaký čas opět uzdravil, netoužil již získat zpět trůn, nýbrž se odebral do studijského kláštera, kde jako mnich strávil poslední dva roky svého života studiem literatury. Zemřel někdy na přelomu let 1060 a 1061. Izákovým velkým cílem byla obnova dřívější přísné státní správy a posílení vojska. Jeho reformy, ačkoliv neoblíbené u aristokracie a duchovenstva a nepochopené u prostého lidu, nepochybně oddálily definitivní zánik byzantské říše.

Bibliografie

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Izák I. Komnenos na Wikimedia Commons

  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol., Dějiny Byzance. Praha, Academia, 1992.
  • PSELLOS, Michael, Byzantské letopisy. Praha, Odeon, 1982.

Externí odkazy