Mamlúcký sultanát

Šablona:Infobox zaniklý stát Mamlúcký sultanát byl státní útvar řízený Mamlúky, kteří vládli Egyptu, Sýrii a sousedním oblastem od poloviny 13. století do začátku 16. století. V letech 1260 až 1517 vládli těmto oblastem jako součást dynastií Ajjúbovců a Abbásovců. V roce 1517 byli poraženi Turky, ale do roka se s nimi osmanský sultán usmířil a káhirské mamlúky opět pověřil řízením země. Další výrazné oslabení moci mamlúků přišlo v době Napoleonova tažení do Egypta, kdy bylo mamlúcké vojsko poraženo v tzv. bitvě pod pyramidami. Káhirští mamlúkové byli jedinou dlouhodobě existující dynastií, která se držela u moci bez závislosti na vlastní reprodukci, jelikož jejich řady tvořili výhradně nakoupení otroci. V době pádu Ajjúbovců byla většina Mamlúků Kypčaky. Byli vojenskými otroky, ale jejich postavení bylo vyšší než jiných otroků a běžných svobodných Egypťanů.

Dějiny

Vzestup

Mamlúcké pluky tvořily páteř pozdní Ajjúbovské armády. Každý sultán měl své osobní, dobře cvičené vojáky a As-Salih Ajjúb prostřednictvím Mamlúků udržoval moc. Jeho pluky čítaly na 800 až 1000 jezdců a jezdci byli přezdíváni Bahri(ové) (od arabského slova بحر - moře, řeka), protože jejich obydlí byla postavena na ostrově Rawda, na Nilu. Jednalo se většinou o Kipčacké Turky, pocházející z oblasti severně od Černého moře.

V roce 1249 vedl Ludvík IX. křížovou výpravu, invazi do Egypta. Dobyl Damiettu a poté pomalu postupoval na jih. Jak pokračovali, As-Salih Ajjúb zemřel a vlády se ujal jeho syn Al-Muazzam Turanšáh. Ten se nestihl dopravit k bitvě včas, avšak Bahrijští Mamlúci dokázali křižáky porazit a zajmout Ludvíka IX.. Nového sultána doprovázela jeho vlastní skupina Mamlúků, Mu`azzami(ové), kterým dával pravomoce na úkor Bahriů. Měsíc po zajmutí Ludvíka IX., skupinka Bahriů zabila Turanšáha.

Války s křižáky a Mongoly

Po smrti Turanšáha následovalo desetileté období politické destabilizace, během které se různé skupiny pokusily o uchopení moci. Roku 1254 se stala mocnou frakcí skupina pod velením Qutuze. Mnoho Bahriů opustilo Káhiru a začali sloužit ajjúbijským emírům v Sýrii. Mezitím, Mongolové pod velením Hülega dobyli Bagdád (1258) a směřovali dál na západ. Qutuz a Bahriové odložili vzájemné nesváry a spojili se proti společné hrozbě. Mamlúci se s Mongoly střetli v bitvě u Ain Jalut. I přes velké ztráty se Mamlúkům podařilo svého nepřítele porazit. Po odražení vnějších nepřátel pokračovaly boje mezi Qutuzem a Bahrii, které skončily Qutuzovou smrtí a vyhlášením sultanátu.

Mamlúci

Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jenalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byli otroky už jen podle jména. Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami se rozhodovali komu budou sloužit. Po ovládnutí Kavkazu Ruskem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z této oblasti a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka. Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (1250–1517) a v Sýrii (1260–1516), v Iráku a v některých částech Indie.

Vláda a společnost

Mamlúcká domácnost

Své řady mamlúkové nedoplňovali biologickou reprodukcí, nýbrž nákupem chlapců, které cvičili v boji. Ctili nomádský způsob života, ale zároveň si užívali přepychu svých paláců v Egyptě. Mamlúkové měli manželky i harémy, ovšem postavení jejich žen bylo zvláštní, jelikož mamlúcká kultura byla silně maskulinní a nelpěla na nutnosti rozmnožování. V době Napoleonova tažení do Egypta byli mnozí Francouzi šokováni tím, že mamlúkové v sexu upřednosňovali mladé chlapce před ženami. Svůj majetek a postavení nemohl mamlúk přenést na své děti, ale vždy jen na jiného mamlúka, tedy na chlapce, zakoupeného na trhu s otroky. Toto pravidlo mamlúkové často obcházeli tím, že své syny prodávali do otroctví a ihned je zase vykoupili

. Jinak se ale děti mamlúků nikdy nemohli stát elitními bojovníky a tak zastávali méně významné úřady při správě Egypta. Skutečnou rodinu mamlúků tvořili desítky zakoupených bílích chlapců, kteří si mezi sebou říkali bratře a svého pána nazývali otcem (používal se výraz Ustada) a byli k němu i ostatním mamlúkům loajální. Této loajalitě se říká khushdashiya (arabsky: خشداشية‎). Chlapci studovali náboženství a bojové umění. Když dospěli do určitého věku, jejich pán jim oficiálně daroval svobodu a oni pak jako dospělí mužové zůstávali oddáni svému Ustadovi. O majetek mamlúků se starali jejich ženy, jelikož mamlúci považovali obchodování a správu majetku za změkčilost, nehodnou velkých bojovníků. A tak ženy mamlúků disponovali obrovskými majetky, řídili chod paláce, vládli výběrčím daní a prostřednictvím milodarů pomáhali chudým . Mamlúkové se snažili odlišit od většinové arabské populace, kterou v Egyptě ovládali, a tak si dávali turecká jména a spolu hovořili tureckým dialektem. Jako jediní měli také právo jezdit v Káhiře na koních, zatímco ostatní používali osly.

Architektura a umění

Součástí jejich samozvolené role ochránců islámské ortodoxie byla podpora stavby náboženských budov, včetně mešit. Stavělo se po celém území, většina budov se však stavěla v hlavním městě. Z těchto mamlúckých staveb jich mnoho přetrvalo do současnosti.

Seznam mamlúckých vládců

Mamlúčtí vládci s tureckým původem

• Mu‘izzuddín Ajbak (1250–1257)
• al-Mansúr Núruddín Alí (1257–1259)
• al-Muzaffar Kutuz (1259–1260)
• az-Záhir Ruknuddín Bajbars (1260–1277)
• as-Sa‘íd Baraka (1277–1279)
• al-Ádil Badruddín Salámiš (1279)
• al-Mansúr Kalá’ún (1279–1290)
• al-Ašraf Chalíl (1290–1293)
• an-Násir Muhammad (1293–1294, 1298–1308, 1309–1340)
• al-Ádil Kitbuga (1294–1296)
• al-Mansúr Ladžin (1296–1298)
• al-Muzaffar Bajbars (1308–1309)
• al-Mansúr Abú Bakr (1340–1341)
• al-Ašraf Kudžuk (1341–1342)
• an-Násir Ahmad (1342)
• as-Sálih Isma‘íl (1342–1345)
• al-Kámil Ša‘bán (1345–1346)
• al-Muzaffar Hádždží (1346–1347)
• an-Násir al-Hasan (1347–1351, 1354–1360)
• as-Sálih Saláhuddín (1351–1354)
• al-Mansúr Muhammad (1360–1363)
• al-Ašraf Ša‘bán (1363–1376)
• al-Mansúr Alá’uddín Alí (1370–1381)
• as-Sálih Hádždží (1381–1382, 1389–1390)

Mamlúčtí vládci s čerkeským původem

• az-Záhir Barkúk (1382–1389, 1390–1399)
• an-Násir Faradž (1399–1405, 1406–1412)
• al-Mansúr Abdul‘azíz (1405–1406)
• al-Ádil al-Musta‘ín (1412)
• al-Mu’ajjad Sajfuddín (1412–1421)
• al-Muzaffar Ahmad (1421)
• az-Záhir Sajfuddín Tatar (1421)
• as-Sálih Muhammad (1421–1422)
• al-Ašraf Barsbáj (1422–1438)
• al-Azíz Džamáluddín Júsuf (1438)
• az-Záhir Džakmak (1438–1453)
• al-Mansúr Uthmán (1453)
• al-Ašraf Inal (1453–1460)
• al-Mu’ajjad Ahmad (1460–1461)
• az-Záhir Chuškadan (1461–1467)
• az-Záhir Bilbaj (1467)
• az-Záhir Timurbuga (1467–1468)
• al-Ašraf Kajtbáj (1468–1496)
• an-Násir Muhammad (1496–1498)
• az-Záhir Kánsúh (1498–1499)
• al-Ašraf Džanbalat (1499–1500)
• al-Ádil Tumanbáj (1500)
• al-Ašraf Kánsúh al-Gaurí (1501–1516)
• al-Ašraf Tumanbáj (1516–1517)

Odkazy

Reference

• V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mamluk Sultanate (Cairo) na anglické Wikipedii.

Literatura

TAUER, Felix. Svět islámu. Praha: [s.n.], 1984. 

• Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 – 156."

Související články

• Křížové výpravy