JHVH: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 27. 8. 2010, 08:49

JHVH (hebr. יהוה, jhwh) je tzv. tetragrammaton, tzn. čtyři písmena označující posvátné jméno Boží ve Starém zákoně / Tanachu. Jedná se o kauzativní formu hebrejského slovesa ha-wah' (stát se) v imperfektu. Znamená působí, že se stane. Naznačuje, že se Bůh JHVH může stát tím, kým je třeba být, aby se splnila jeho předsevzetí a jeho sliby.

Mezi Židy se postupem času vyvinula vůči tomuto Božímu jménu taková úcta, že se nevyslovovalo – mohl tak učinit jen velekněz jen jedinkrát v roce. Skutečná příčina tohoto zákazu není známa. Někteří znalci se domnívají, že se zákaz odvozuje od Lv 24,16: Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu. Lát se zde rozšiřuje obecně na (nevhodné) použití. Proto se vždy, když se v biblickém textu objevuje, bývá nahrazováno jiným termínem: Adonáj (אדני Pán), Šém (שם jméno) apod. Když byl hebrejský text Písma vokalizován, byla u tetragrammatu vložena vokalizace podle slova, kterým se na daném místě toto Boží jméno nahrazovalo, většinou „adonaj“ (אדני Pán) nebo „elohim“ (אלהים Bůh – které ovšem může díky způsobu zápisu být chápáno v množném čísle, což se stalo předmětem různých teorií). Ve středověku se tato zřejmě chybná vokalizace ustálila, a proto je dnes Boží jméno někdy vyslováno jako „Jehova“ nebo „Jahve“.

Septuaginta překládá výskyt tetragrammatu většinou termínem κύριος (kýrios, Pán). V českém ekumenickém překladu se používá termín Hospodin, který svou archaičností odpovídá archaičnosti a výlučnosti tetragrammatu (pochází ze staroslověnského gospodъ „pán“).

Kvůli nedovolenému vyslovování tetragrammatu po vzoru lidské židovské tradice farizeú, se stalo, že se pravá výslovnost tohoto jména zapomněla. Dnes tedy je jen otázkou teorií, jak se vlastně původně vyslovovalo. Vodítkem nám k tomu mohou být texty z egyptské Elefantiny, kde stál heterodoxní židovský chrám, či různí starověcí autoři. Možnosti jsou pestré: Jaoth, Jaho, Jaou, Jabe, Jehjeh apod. Bibličtí odborníci je neshodují, zda původní výslovnost byla Jahve nebo Jehova. Příspustný je i zkrácená tvar Jah. V různých jazycích a zvláště v češtině je potíž se skloňováním. Například v 3.pádu tvary zní (koho-čeho) Jehovovi, Jahvovi. Etymologicky vývoj pravděpodobně vedl také k přechylování. Vyslovování Božího svatého jména v různých gramatických tvarech může vyvolávat "pocit neuctivosti" k Bohu. Na druhou stranu je to ve všech jazycích "významová nutnost". Z Nového zákona (Jan 17:6, Matouš 6:9, Skutky apoštolů 15:14) je také jasně zřetelné, že křesťané by měli Boží svaté jméno znát, v úctě psát a vyslovovat, zvláště v modlitbách, při čtení Bible a rozšiřování Dobré zprávy o Božím Království.

V psané podobě znázorňuje vždy nevyslovitelné Boží jméno, tj. Boha samotného. Najdeme je často v mnoha chrámech, kostelích či kaplích, na malbách, sochách, ikonách nebo rytinách.

Zkrácená forma

V Starém zákoně najdeme Boží jméno nejen ve formě tetragrammatu, ale i v jeho kratší, jednodušší formě יה (jh „jáh“). Že se jedná o alternativu k יהוה, je nesporné. Otázkou však zůstává, zda je tato forma jen zkráceninou používanou v kultu a jako součást jmen, nebo zda se jedná o archaičtější formu Božího jména. Setkáme se s ní totiž nejčastěji v žalmech a v židovských jménech.

Má se Boží jméno používat, nebo ne?

Vždy jsou nejistoty a pochybnosti. O správném tvaru jména, o tom, zda to není snad neuctivé, či o tom, zda je to vůbec správné.

Svědkové Jehovovi uvádí svůj názor k tomuto problému. Je následující:

Dalším argumentem může být hledisko, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu (stejné povahové rysy, ovšem bez hříchu). A tak, lidé, se kterými mluvíte, seznamujete se s nimi, setkáváte se a jinak komunikujete, oslovojute jejich jménem. Ti, kteří jsou pro vás důležití, určitě. S Bohem je to o to důležitější! Zvláště, když většinu historie bylo toto jméno skryto pod obecnými tituly "Pán", "Bůh", "Hospodin", "Elohim", "Adonáj", "Kýrios" aj. Zkusme se zamyslet. Líbilo by se vám, kdyby vás nejlepší přítel (ačkoliv vás zná jménem) oslovoval "pane inženýre", "nějaký pane" či dokonce "hej ty"? Nebo byste rádi slyšeli své jméno?

Související články

Boží jména v judaismu

Externí odkazy

Šablona:Portál Křesťanství Šablona:Portál Hebraistika

Heslo „Jehova“ v Catholic Encyclopedia (anglicky)

@@ Řádek 6: / Řádek 6: @@
 [[Septuaginta]] překládá výskyt tetragrammatu většinou termínem κύριος (''kýrios'', Pán). V českém ekumenickém překladu se používá termín '''Hospodin''', který svou archaičností odpovídá archaičnosti a výlučnosti tetragrammatu (pochází ze [[staroslověnština|staroslověnského]] ''gospodъ'' „pán“).
-Kvůli nedovolenému vyslovování tetragrammatu po vzoru lidské židovské tradice farizeú, se stalo, že se pravá výslovnost tohoto jména zapomněla. Dnes tedy je jen otázkou teorií, jak se vlastně původně vyslovovalo. Vodítkem nám k tomu mohou být texty z [[Egypt|egyptské]] Elefantiny, kde stál [[Heterodoxie|heterodoxní]] židovský [[chrám]], či různí starověcí autoři. Možnosti jsou pestré: Jaoth, Jaho, Jaou, Jabe, Jehjeh apod. Bibličtí odborníci je neshodují, zda původní výslovnost byla '''Jahve''' nebo '''Jehova'''. Příspustný je i zkrácená tvar '''Jah'''. V různých jazycích a zvláště v češtině je potíž se skloňováním. Například v 3.pádu tvary zní (koho-čeho) Jehovovi, Jahvovi. Etymologicky vývoj pravděpodobně vedl také k přechylování. Vyslovování Božího svatého jména v různých gramatických tvarech může vyvolávat "pocit neuctivosti" k Bohu. Na druhou stranu je to ve všech jazycích "významová nutnost". Z Nového zákona (Jan 17:6, Matouš 6:9, Skutky apoštolů 15:14) je také jasně zřetelné, že křesťané by měli Boží svaté jméno znát, v úctě psát a vyslovovat, zvláště v [[Modlitba_Páně|modlitbách]], při čtení [[Bible]] a rozšiřování [[Evangelium|Dobré zprávy]] [[Boží_království|o Božím Království]].
+Kvůli nedovolenému vyslovování tetragrammatu po vzoru lidské židovské tradice farizeú, se stalo, že se pravá výslovnost tohoto jména zapomněla. Dnes tedy je jen otázkou teorií, jak se vlastně původně vyslovovalo. Vodítkem nám k tomu mohou být texty z [[Egypt|egyptské]] Elefantiny, kde stál [[Heterodoxie|heterodoxní]] židovský [[chrám]], či různí starověcí autoři. Možnosti jsou pestré: Jaoth, Jaho, Jaou, Jabe, Jehjeh apod. Bibličtí odborníci je neshodují, zda původní výslovnost byla '''Jahve''' nebo '''Jehova'''. Příspustný je i zkrácená tvar '''Jah'''. V různých jazycích a zvláště v češtině je potíž se skloňováním. Například v 3.pádu tvary zní (koho-čeho) Jehovovi, Jahvovi. Etymologicky vývoj pravděpodobně vedl také k přechylování. Vyslovování Božího svatého jména v různých gramatických tvarech může vyvolávat "pocit neuctivosti" k Bohu. Na druhou stranu je to ve všech jazycích "významová nutnost". Z [[Nový zákon|Nového zákona]] (Jan 17:6, Matouš 6:9, Skutky apoštolů 15:14) je také jasně zřetelné, že křesťané by měli Boží svaté jméno znát, v úctě psát a vyslovovat, zvláště v [[Modlitba_Páně|modlitbách]], při čtení [[Bible]] a rozšiřování [[Evangelium|Dobré zprávy]] [[Boží_království|o Božím Království]].
 V psané podobě znázorňuje vždy nevyslovitelné Boží jméno, tj. Boha samotného. Najdeme je často v mnoha chrámech, kostelích či kaplích, na malbách, sochách, ikonách nebo rytinách.