Jozef Tiso: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
1 711 532 editací
m Robot opravil přesměrování na Slovenská republika (1939) - Změněn(y) odkaz(y) na Slovenská republika (1939–1945); kosmetické úpravy
Honeybot (diskuse | příspěvky)
716 editací
Oprava opakujících se referencí
Řádek 80: Řádek 80:
Proces byl též příležitostí ke střetu [[Demokratická strana (Slovensko)|Demokratické strany]] a KSS. Komunisté přisoudili procesu nemalou roli v mocensko politickém tažení vůči Demokratické straně, kterou se snažili rozštěpit na zastánce jejího dostavadného vedení a přívržence politického katolicismu.<ref>[[Karel Kaplan|KAPLAN, Karel]]. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 17</ref> Komunisté hodnotili ve své době popravu Tisa jako svůj velký politický úspěch.<ref>[[Karel Kaplan|KAPLAN, Karel]]. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 29</ref> Součastí obsáhlého rozsudku byla i tvrzení jako, že Tiso ''hlásal výmysly, že SSSR ohrožuje celou civilizaci a křesťanstvo, páchá zvěrstva a chce zotročit celý svět''. <ref>[http://www.szpb.sk/procesza3.htm Výpis z rozsudku spracovaný obhajcom E. Žabkayom], Spracované podľa knihy Proces s dr. J.Tisom - Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkaya vydanej Tatrapresom 1990</ref>
Proces byl též příležitostí ke střetu [[Demokratická strana (Slovensko)|Demokratické strany]] a KSS. Komunisté přisoudili procesu nemalou roli v mocensko politickém tažení vůči Demokratické straně, kterou se snažili rozštěpit na zastánce jejího dostavadného vedení a přívržence politického katolicismu.<ref>[[Karel Kaplan|KAPLAN, Karel]]. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 17</ref> Komunisté hodnotili ve své době popravu Tisa jako svůj velký politický úspěch.<ref>[[Karel Kaplan|KAPLAN, Karel]]. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 29</ref> Součastí obsáhlého rozsudku byla i tvrzení jako, že Tiso ''hlásal výmysly, že SSSR ohrožuje celou civilizaci a křesťanstvo, páchá zvěrstva a chce zotročit celý svět''. <ref>[http://www.szpb.sk/procesza3.htm Výpis z rozsudku spracovaný obhajcom E. Žabkayom], Spracované podľa knihy Proces s dr. J.Tisom - Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkaya vydanej Tatrapresom 1990</ref>


I řada Tisových obhájců včetně Vaška, kteří tvrdí, že Tiso nejednal dobrovolně a byl ke svým kontroverzním krokům donucen [[Nacistické Německo|Třetí říší]] a že zachránil mnohé, však připouštějí, že Tiso možná někdy zašel příliš daleko a že si při procesu sám velmi přitížil, když neprojevil ani náznak lítosti.<ref>[[Václav Vaško]]: ''Dům na skále 1: Církev zkoušená'', Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 80-7192-891-7, str. 43-50 </ref> [[Anton Rašla]], jeden ze tří žalobců v procesu, který pronášel závěrečnou řeč obžaloby a vznesl požadavek na trest smrti s odůvodněním, že Tiso neprojevil žádnou lítost a nejsou zde tedy žádné polehčující okolnosti, k tomu později řekl, že kdyby Tiso projevil lítost, tak si mohl zachránit život.<ref>http://spravy.pravda.sk/lutost-mohla-tisovi-zachranit-zivot-dsi-/sk_domace.asp?c=A070412_231359_sk_domace_p04</ref>
I řada Tisových obhájců včetně Vaška, kteří tvrdí, že Tiso nejednal dobrovolně a byl ke svým kontroverzním krokům donucen [[Nacistické Německo|Třetí říší]] a že zachránil mnohé, však připouštějí, že Tiso možná někdy zašel příliš daleko a že si při procesu sám velmi přitížil, když neprojevil ani náznak lítosti.<ref>[[Václav Vaško]]: ''Dům na skále 1: Církev zkoušená'', Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 80-7192-891-7, str. 43-50 </ref> [[Anton Rašla]], jeden ze tří žalobců v procesu, který pronášel závěrečnou řeč obžaloby a vznesl požadavek na trest smrti s odůvodněním, že Tiso neprojevil žádnou lítost a nejsou zde tedy žádné polehčující okolnosti, k tomu později řekl, že kdyby Tiso projevil lítost, tak si mohl zachránit život.<ref name = "spravy">http://spravy.pravda.sk/lutost-mohla-tisovi-zachranit-zivot-dsi-/sk_domace.asp?c=A070412_231359_sk_domace_p04</ref>


===== Postoj Vatikánu =====
===== Postoj Vatikánu =====
Řádek 87: Řádek 87:
Pokud jde o náhled Vatikánu na provinění Tisa, slavná je zejména neveřejná poznámka biskupa [[Domenico Tardini|Tardiniho]] k depeši instruující [[vatikán]]ského [[chargé d’affaires]] na Slovensku [[Giuseppe Burzio|Burzia]] k dalším [[intervence|intervencím]] proti [[Slovensko a holokaust|deportacím Židů]] do rukou [[Nacistické Německo|Třetí říše]], v níž šéf diplomacie Svatého stolce označuje Tisa za šílence a přisuzuje mu odpovědnost za holokaust na Slovensku.<ref>[[Pierre Blet]]: ''Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů'', [[Matice cyrilometodějská]], [[Olomouc]] [[2001]], ISBN 80-7266-082-9, str. 192; Tardini Burziovi [[25. březen|25. března]] [[1942]]: „''Nevím, jestli se je podaří zastavit... šílence. Šílenci jsou dva: Tuka, který jedná, a Tiso... kněz, který tomu nechává volný průběh.''“</ref>
Pokud jde o náhled Vatikánu na provinění Tisa, slavná je zejména neveřejná poznámka biskupa [[Domenico Tardini|Tardiniho]] k depeši instruující [[vatikán]]ského [[chargé d’affaires]] na Slovensku [[Giuseppe Burzio|Burzia]] k dalším [[intervence|intervencím]] proti [[Slovensko a holokaust|deportacím Židů]] do rukou [[Nacistické Německo|Třetí říše]], v níž šéf diplomacie Svatého stolce označuje Tisa za šílence a přisuzuje mu odpovědnost za holokaust na Slovensku.<ref>[[Pierre Blet]]: ''Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů'', [[Matice cyrilometodějská]], [[Olomouc]] [[2001]], ISBN 80-7266-082-9, str. 192; Tardini Burziovi [[25. březen|25. března]] [[1942]]: „''Nevím, jestli se je podaří zastavit... šílence. Šílenci jsou dva: Tuka, který jedná, a Tiso... kněz, který tomu nechává volný průběh.''“</ref>


U soudu byla čtena i oficiální zpráva Burzia [[papež|Svatému otci]] o výsledcích intervence u Tisa proti deportacím a násilnostem z roku [[1944]]: „''Nenašiel som u prezidenta republiky žiadne porozumenie, ba ani jedného slova súcitu pre prenasledovaných. On vidí v Židoch príčinu všetkého zla a obraňuje zásahy Nemcov proti Židom ako nanútené najvyššími požiadavkami vojny.''“<ref>http://spravy.pravda.sk/lutost-mohla-tisovi-zachranit-zivot-dsi-/sk_domace.asp?c=A070412_231359_sk_domace_p04</ref>
U soudu byla čtena i oficiální zpráva Burzia [[papež|Svatému otci]] o výsledcích intervence u Tisa proti deportacím a násilnostem z roku [[1944]]: „''Nenašiel som u prezidenta republiky žiadne porozumenie, ba ani jedného slova súcitu pre prenasledovaných. On vidí v Židoch príčinu všetkého zla a obraňuje zásahy Nemcov proti Židom ako nanútené najvyššími požiadavkami vojny.''“<ref name = "spravy"/>


== Postoje k Tisovi ==
== Postoje k Tisovi ==

Verze z 15. 6. 2010, 18:37

Šablona:Infobox Politik

Rodný dům

Jozef Tiso (13. října 1887 Veľká Bytča[1][2] – 18. dubna 1947 Bratislava) byl slovenský římskokatolický kněz, politik Hlinkovy Slovenské ľudové strany a v letech 1939–1945 prezident Slovenské republiky, satelitního státu nacistického Německa. Po válce byl odsouzen československým Národním soudem v politickém procesu[3][4] za válečné zločiny k smrti a popraven.

Život

Studia

Narodil se v rodině řezníka jako druhé ze sedmi dětí. Lidovou školu vystudoval ve Velké Bytči. Jednalo se o trojjazyčnou maďarsko-slovensko-německou katolickou školu.[1] Nižší třídy gymnázia studoval na gymnáziu v Žilině. Potom pokračoval v nitranském semináři a tamním piaristickém gymnáziu, kde dokončil středoškolské studium.[5] Posléze jej jako zvláště nadaného poslal biskup na univerzitu do Vídně (na takzvané Pazmáneum, které bylo určené pro obzvlášť talentované a perspektivní adepty kněžské dráhy). Zde absolvoval teologii v roce 1910 a téhož roku jej Augustín Fischer-Colbrie vysvětil na kněze.[6]

Knězem, kariéra v církvi

Svou první mši (primície byly na slovenských vsích velkou slavností) sloužil ve svém rodišti.[7] Později pracoval jako kněz na několika místech (Oščadnica, Rajec, Bánovce nad Bebravou), vyučoval slovenštinu, pracoval v oblasti kultury a pomáhal při vytváření a organizaci činnosti hospodářských spolků pro chudé obvyvatelstvi. Na začátku 1. světové války sloužil jako vojenský kaplan (polní kurát) Trenčínského pluku, ale v důsledku zámětu byl stažen od jednotky. V roce 1915 se stal ředitelem Teologického semináře v Nitře a učitelem na piaristickém gymnáziu tamtéž, později pak profesorem teologie. Od roku 1921 do roku 1924 – ve velmi mladém věku – byl biskupský tajemník Karola Kmeťka a učitel v Bohosloveckém semináři v Nitře. Tiso měl v té době názorově blízko Hlinkovi, Kmeťko se spíše v politických názorech blížil Šrámkovi.[8] Roku 1924 Tiso opustil vyšší církevní pozice v Nitře, stal se děkanem a farářem v Bánovcích nad Bebravou a začal se ještě aktivněji věnovat politice. Dokonce i v době zastávání funkce prezidenta 1. Slovenské republiky pokračoval Tiso ve své práci jako farář v této obci a byl jím až do roku 1945.

Politikem

Politikem v letech 1918 - 1939

Jozef Tiso se v době vzniku Československa v roce 1918 stal členem Slovenské ľudové strany, později jedním z jejich vůdčích osobností. Strana se od roku 1925 nazývala Hlinkova slovenská ľudová strana z důvodu většího odlišení od Šrámkových československých lidovců.[9]. Andrej Hlinka založil Slovenskú ľudovú stranu jako katolickou stranu v roce 1913 v době Rakousko-Uherska. HSĽS bojovala za autonomii Slovenska v rámci Československa a po roce 1923 se stala nejsilnější stranou na Slovensku. Byla to jedna ze dvou slovenských stran na Slovensku; ostatní strany buď reprezentovaly národnostní menšiny a nebo působily (aspoň nominálně) v celém Československu.

Do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé byl zvolen již v roce 1920, ale mandátu, který získal ve druhém skrutiniu, se ihned po volbách vzdal.[zdroj?] Poslancem byl zvolen opět ve volbách v roce 1925 a zůstal jím i po další volební období.

V letech 1927 až 1929 byl ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v poslední Švehlově a první Udržalově vládě. V roce 1933 ve Sněmovně pronesl projev, ve kterém označil kořeny hospodářské krize též za duchovního rázu a kromě státního rozpočtu odsoudil i ideologie liberalismu, socialismu a jako jejich důsledek označil komunistický a fašistický teror, které též odsoudil. Naopak se přihlásil k papežské sociální encyklice Quadragesimo anno a ideji stavovského státu.[10] V roce 1935 podpořil Tiso volbu Edvarda Beneše prezidentem Československa, v rámci HSĽS se o ni dokonce sám výrazně zasazoval.[11][12]

Po Hlinkově smrti v roce 1938 se stal Tiso de facto vůdcem strany (byl zástupcem předsedy strany od roku 1930 do 1. října 1939, oficiálním vůdcem strany se stal po tomto datu). Od roku 1925 do 1939 byl poslancem československého parlamentu v Praze a od roku 1927 do roku 1929 člen československé vlády jako ministr zdravotnictví a sportu.

Na 13. března 1939 byl pozván do Berlína, kde jednal s Adolfem Hitlerem, který mu oznámil svůj záměr rozbít Česko-Slovenský stát. Požadoval po něm též urychlené vyhlášení samostatného Slovenska, kterému přislíbil "ochranu", jinak jej ponechá svému osudu, který měl představovat maďarský vpád.[13] Tiso to odmítl na místě a osobně učinit s tím, že k tomu nemá mandát. Zasadil se všal o urychlené svolání Slovenskému sněmu, kterému německý požadavek posléze tlumočil. Sněm se následujícího dne Hitlerovu rozhodnutí podřídil, ačkoliv slovenští politici takový záměr v té době povětšinou neměli.

Tiso prezidentem

26. října 1939 byl Tiso zvolen prezidentem Slovenské republiky, jímž pak zůstal až po její zánik. Na Slovensku byl nastolen autoritativní režim. Během existence Slovenského štátu však nebyl státem vykonán trest smrti z politických důvodů na žádné osobě a byl soudy udělován jen ve výjimečných případech, takřka vždy v nepřítomnosti obžalovaného. Jozef Tiso vždy podepsal žádost odsouzeného k smrti o milost, jejíž udělení mu doporučovaly i soudy.[14] Řada odpůrců režimu však byla mučena a terorizována či zavražděna Hlikovými gardami pod vedením Alexandra Macha. [zdroj?]

Tentýž stát také s Tisovým souhlasem vydal nacistickému Německu k povraždění více než 70 000 občanů židovské a romské národnosti a ještě za každého takového občana platil[15] (tvrzení, že netušil, že je posílá na smrt, lze vztáhnout jen na část deportovaných). Slovensko bylo spojencem Třetí říše a jejím spojencem zůstalo až do obsazení Rudou armádou. Role Tisa jako prezidenta byla hodnocena značně rozporuplně. Ačkoliv minimálně do Slovenského národního povstání prokazatelně režim a excesy mírnil,[zdroj⁠?] jeho kritikové zastávají názor, že nečinil dost a že tak byl spoluviníkem výše zmíněných excesů a zločinů. [zdroj⁠?]

Tisovi kritici z církevních kruhů požadovali, aby buď odstoupil, nebo se nechal laicizovat, neboť zastávali názor, že setrvání kněze v čele Slovenského štátu poškozuje pověst církve. Biskup Gojdič se v květnu 1942 obrátil na Svatý stolec s žádostí, aby Tisa přinutil zastavit krutosti páchané na Židech, nebo, nebude-li to možné, aby jej buďto přinutil k rezignaci na prezidentský úřad, nebo zbavil kněžství.[16]

Proces a poprava

6. června 1945 byl Tiso spojeneckou armádou internován v Bavorsku, později vydán československým úřadům a nakonec na základě rozsudku Národního soudu 18. dubna 1947 v Bratislavě popraven.[17]

Soudní proces je dodnes hodnocen jako politický a kontroverzní. Někteří autoři jej hodnotí jako nespravedlivý vůči Tisovi, podtrhují nenávist vůči Tisovi ze strany komunistů a jejich snahu Tisa za každou stranu zlikvidovat, upozorňují na silnou zaujatost soudce Igora Daxnera a často poukazují na zjevnou disproporci mezi rozsudkem smrti pro Tisa, který se prokazatelně snažil mnoha excesům bránit a byl brzdou teroru, a relativně mírným rozsudkem nad Alexandrem Machem, jedním z hlavních iniciátorů a organizátorů holokaustu na Slovensku, který byl souzen v témže procesu. Tento postoj, který je rozšířený mezi Slováky, z českých historiků má zastání například u Václava Vaška. Problematičnost celého procesu uskutečněného v komunistické režii vidí i někteří ti, kteří nemají Tisa v oblibě či jej považují za zločince.

Proces byl též příležitostí ke střetu Demokratické strany a KSS. Komunisté přisoudili procesu nemalou roli v mocensko politickém tažení vůči Demokratické straně, kterou se snažili rozštěpit na zastánce jejího dostavadného vedení a přívržence politického katolicismu.[18] Komunisté hodnotili ve své době popravu Tisa jako svůj velký politický úspěch.[19] Součastí obsáhlého rozsudku byla i tvrzení jako, že Tiso hlásal výmysly, že SSSR ohrožuje celou civilizaci a křesťanstvo, páchá zvěrstva a chce zotročit celý svět. [20]

I řada Tisových obhájců včetně Vaška, kteří tvrdí, že Tiso nejednal dobrovolně a byl ke svým kontroverzním krokům donucen Třetí říší a že zachránil mnohé, však připouštějí, že Tiso možná někdy zašel příliš daleko a že si při procesu sám velmi přitížil, když neprojevil ani náznak lítosti.[21] Anton Rašla, jeden ze tří žalobců v procesu, který pronášel závěrečnou řeč obžaloby a vznesl požadavek na trest smrti s odůvodněním, že Tiso neprojevil žádnou lítost a nejsou zde tedy žádné polehčující okolnosti, k tomu později řekl, že kdyby Tiso projevil lítost, tak si mohl zachránit život.[22]

Postoj Vatikánu

Svatý stolec sice požádal Československo o udělení milosti Tisovi, nicméně dal zároveň najevo, že mu jde spíše o budoucnost vztahů mezi Čechy a Slováky a že neudělení milosti nebude mít žádný vliv na diplomatické vztahy mezi oběma státy. Oprávěnost rozsudku nikdy nezpochybnil a existuje řada dokumentů, které jasně dokládají, že nikdy nezpochybňoval Tisovu vinu a trest smrti nepovažoval za nepřiměřený.

Pokud jde o náhled Vatikánu na provinění Tisa, slavná je zejména neveřejná poznámka biskupa Tardiniho k depeši instruující vatikánského chargé d’affaires na Slovensku Burzia k dalším intervencím proti deportacím Židů do rukou Třetí říše, v níž šéf diplomacie Svatého stolce označuje Tisa za šílence a přisuzuje mu odpovědnost za holokaust na Slovensku.[23]

U soudu byla čtena i oficiální zpráva Burzia Svatému otci o výsledcích intervence u Tisa proti deportacím a násilnostem z roku 1944: „Nenašiel som u prezidenta republiky žiadne porozumenie, ba ani jedného slova súcitu pre prenasledovaných. On vidí v Židoch príčinu všetkého zla a obraňuje zásahy Nemcov proti Židom ako nanútené najvyššími požiadavkami vojny.“[22]

Postoje k Tisovi

Slovenská mince z roku 1944

Tisova osoba je dodnes slovenskou veřejností vnímána značně kontroverzně. Obecně však platí, že je i svými odpůrci vnímán z osobností Slovenského státu daleko pozitivněji než politici jako Vojtech Tuka či Alexander Mach. Mezi jeho příznivce patří hlavně nacionalisté a národně orientovaní katolíci, mezi odpůrce pak komunisté, liberální levičáci a neokonzervativci okolo časopisu .týždeň. Podle průzkumu v řadách příznivců KDH si ho 40 % z nich váží a 48 % k němu má negativní vztah.[24] O jeho alespoň částečnou rehabilitaci se snaží řada osobností i organizací. Za jeho postoje a činy se též stavělo občanské sdružení Slovenská pospolitosť (svými ideovovými nepřátely označované jako extremistické) a s ním spjatá politická strana Slovenská pospolitosť - národná strana, která byla pro svou protiústavnost rozpuštěna[25] [26] či někteří politici Slovenské národní strany.[27][28]

Jiní politici k němu vyjadřují stanovisko, že je třeba jeho osobu hodnotit v kontextu a hodnotí jej různé jeho činy pozitivně i negativně. Mezi takovéto politiky patří například Ján Čarnogurský, Dušan Čaplovič či Jaroslav Paška.[29]

Mezi slovenskými historiky hodnotí Tisa kladně například Milan Stanislav Ďurica, Konštantín Čulen či František Vnuk. Naopak mezi zastánce silně negativního hodnocení patří Ivan Kamenec, Dušan Kováč či Pavol Mešťan. Mezi představitele středního proudu, který vidí na Jozefu Tisovi pozitiva i negativa, náleží například Róbert Letz, Ivan Petranský [30] či Martin Lacko.[31]

Silné kontroverze vyvolalo například vydání knihy, v níž historik Milan Ďurica Tisa obhajuje. Protesty Tisových odpůrců vyvolalo i prohlášení slovenského arcibiskupa Jána Sokola, který řekl: „Já si vážím pana prezidenta Tisa a vážím si ho moc, protože si ho pamatuji jako dítě. Byli jsme velmi chudí, ale když byl on, tak jsme byli na úrovni.“[32]

Negativně se vůči Tisovi staví některé nevládní a romské organizace, Ústredný zväz židovských náboženských obcí v SR a většinová média i část slovenské veřejnosti.

Snahy o beatifikaci či kanonizaci

Některé osobnosti, zejména z řad slovenského katolického antikomunistického exilu, usilovaly či usilují o prohlášení Jozefa Tisa za blahoslaveného či svatého. [33] Ve prospěch kanonizace se vyjádřil například profesor teologie a historie Milan Ďurica či profesor teologie na Villanova University Jozef Papin (†1982). Tyto snahy jsou pochopitelně odmítány ze strany Tisových odpůrců, ale nepodporují je ani mnozí lidé, kteří mají na Tisa pozitivní či spíše pozitivní pohled. Arcibiskup Ján Sokol k tomuto tématu prohlásil, že „Nie je správne, aby boli politici vyhlasovaní za blahoslavených. Politik musí robiť aj kompromisy a blahoslavený musí byť ochotný za svoje presvedčenie aj zomrieť“ [34] Proti svatořečení se stavěl i novinář a politik HZDS Ján Smolec.[35]

Odkazy

Literatura

Související články

Reference

  1. ↑ a b Slovenský rodoľub Dr. Jozef Tiso (1887-1947). Trenčín : Ivan Štelcer, 1992 179 s ISBN 80-900537-3-4., str. 8
  2. ↑ Čulen, K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 32
  3. ↑ KAPLAN, Karel. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 5
  4. ↑ Slovenský rodoľub Dr. Jozef Tiso (1887-1947). Trenčín : Ivan Štelcer, 1992 179 s ISBN 80-900537-3-4., str. 16
  5. ↑ Čulen K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 33
  6. ↑ Čulen K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 37
  7. ↑ Čulen, K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 37
  8. ↑ Čulen, K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 63
  9. ↑ VNUK, František. Andrej Hlinka : tribún slovenského národa. 1. vyd. Bratislava : THB, 1998. 165 s (Priblížiť sa k pravdě ; 2) ISBN 80-967946-1-2, str. 68
  10. ↑ Zápis z 243. schůze Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé v Praze v pátek dne 3. února 1933
  11. ↑ VNUK, František. Mať svoj štát znamená život : politická biografia Alexandra Macha. Vyd. 1. Bratislava : Odkaz : Ozveny, 1991. 383 p ISBN 80-85193-11-6., str. 130
  12. ↑ KLIMEK, Antonín. - KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. 115 s ISBN 80-85241-88-9, str. 73
  13. ↑ Ďurica, Milan. Slovenský národ a jeho štátnosť. 1. vyd.. Bratislava: Alfa, 1990. ISBN 80-05-00720-5, str. 30
  14. ↑ Rychlík, Jan: Perzekúcia odporcov režimu na Slovensku 1938-1945 In: Slovenská republika 1939-1945 očami mladých historikov IV. 1. vyd. 2005. Banská Bystrica: Ústav vedy a výskumu a Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela; s. 119-134. ISBN 80-8083-147-5, str. 129-130
  15. ↑ Eduard Nižňanský: Židovská komunita na Slovensku 1939-1945 na Holocaust.cz
  16. ↑ Lukáš Obšitník: List biskupa Gojdiča Vatikánu in Postoy.sk, 16. března 2010
  17. ↑ BUTLER, Rupert. Hitlerovi šakali. Praha: Naše vojsko, 2008. 291 s. ISBN 978-80-206-0991-5. S. 280-282. 
  18. ↑ KAPLAN, Karel. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 17
  19. ↑ KAPLAN, Karel. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 29
  20. ↑ Výpis z rozsudku spracovaný obhajcom E. Žabkayom, Spracované podľa knihy Proces s dr. J.Tisom - Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkaya vydanej Tatrapresom 1990
  21. ↑ Václav Vaško: Dům na skále 1: Církev zkoušená, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 80-7192-891-7, str. 43-50
  22. ↑ a b http://spravy.pravda.sk/lutost-mohla-tisovi-zachranit-zivot-dsi-/sk_domace.asp?c=A070412_231359_sk_domace_p04
  23. ↑ Pierre Blet: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2001, ISBN 80-7266-082-9, str. 192; Tardini Burziovi 25. března 1942: „Nevím, jestli se je podaří zastavit... šílence. Šílenci jsou dva: Tuka, který jedná, a Tiso... kněz, který tomu nechává volný průběh.“
  24. ↑ Čarnogurský: Tiso nebol hlavný politický zodpovedný
  25. ↑ Slovenská Pospolitosť – Národná strana článek Jakuba Kmošena, SOCIOweb
  26. ↑ Slovenská pospolitosť včera a dnes článek Dušana Mikušoviče, REXTER - odborný časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
  27. ↑ http://www.sns.sk/clanky/poslanec-rydlo-tiso-je-najvacsi-slovak-20-storocia-692.html
  28. ↑ http://www.24hod.sk/clanok-43151-Mladez-SNS-sa-vzdala-od-dotacie-MS-SR.html
  29. ↑ Čarnogurský: Tiso nebol hlavný politický zodpovedný
  30. ↑ Petranský: Jozefa Tisa si pre niečo vážim
  31. ↑ Martin Lacko: "Nepoznám historika, schvaľujúceho Tisovu popravu", rozhovor s Martinem Lacem pro Pravé Spektrum.
  32. ↑ http://www.lidovky.cz/ln_zahranici.asp?c=A070105_104611_ln_zahranici_vvr
  33. ↑ Hanus, Martin: Jozef Tiso a čas na rozsudok. Pravé spektrum. 05-01-2007.
  34. ↑ Na prezentácii Ďuricovej knihy bol aj Sokol
  35. ↑ Smolec, J.: Sudcovia, zasadnite, hrob je vykopaný alebo Justičná vražda prezidenta Tisu. Smena. 8. března 1991

Externí odkazy

CHYBA: {{Wikicitáty}} — Chybí některý z parametrů „dílo“, „kategorie“, „osoba“, „téma“. Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Jozef Tiso na Wikimedia Commons

Šablona:Pahýl - biografie

předsedové vlády Slovenské republiky
Předchůdce:
 14. 3. 1939 - 27. 10. 1939
Jozef Tiso 		Nástupce:
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jozef_Tiso&oldid=5471415“