Nicejské vyznání

Nicejské vyznání je společné vyznání víry (krédo) vyznávající božství Ježíše Krista, přijaté na 1. nikajském koncilu (325). Je přijímáno naprostou většinou křesťanských církví. 1. konstantinopolský koncil (381) z tohoto vyznání vycházel, když formuloval své, tzv. Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se dodnes používá jako vyznání křesťanské víry např. při liturgii. Jeho formulace je z velké části namířena proti ariánům. Týká se to jednak závěrečného anatematismu (vyloučení z církve), jednak důrazu na Ježíšovo božství a na jeho rovnost s Otcem (proslulý termín soupodstatný, řecky homoúsios, zde přel. jako jedné podstaty s).

Znění nicejského kréda

Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce,
Stvořitele všeho viditelného i neviditelného.

A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,
zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce,
Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha,
zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem,
skrze něhož vše vzniklo
- to, co je na nebi, i to, co je na zemi -,
který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se,
stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých),
vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé.

A v Ducha svatého.

Ty však, kteří říkají: „Byl (čas), kdy nebyl“
a „před svým zrozením nebyl“ a že vznikl z nebytí
anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí,
že Boží Syn podléhá změně nebo proměně,
ty všeobecná a apoštolská církev anatematizuje.

Související články

• Nicejsko-cařihradské vyznání
• Apoštolské vyznání
• Koncil
• 1. nikajský koncil