Československé legie: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 27. 5. 2010, 10:38

Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Tento název vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska). Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, kteří se hlásili zejména do carské armády v Rusku. Tito dobrovolníci, již byli v hojném počtu z Varšavy a jejího okolí, v Rusku vytvořili legendární „Českou družinu“ (nejednalo se pouze o Čechy a Slováky, ti však měli velkou převahu). Jiní dobrovolníci vytvořili ve Francii „Rotu Nazdar“.

Podle místa působení je lze rozdělit:

československé legie v Rusku
československé legie ve Francii
československé legie v Itálii

k nim je možné počítat i skupiny v dalších zemích.

Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.

Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (bratrů – oficiální označení příslušníka vojska).

Československé legie v Rusku

Byly to dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jejichž základ tvořila Česká družina. Tu tvořili především Češi žijící na území carského Ruska. Jejími veliteli byli Rusové. Družina nikdy nebojovala jako celek. Její části byly většinou využívány k výzvědné činnosti. Družina byla 2. února 1916 přetvořená na Československý střelecký pluk a následně (19. května 1916) na Československou střeleckou brigádu. 7. ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které již bylo součástí Československé armády. Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize.

Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly, zrušila ruská vláda omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků.

Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském (březen 1918) opustily československé jednotky Ukrajinu a přes Sibiř se měly přesunout do Francie. Při ústupu došlo k bojům u Bachmače, kde společně s Rudými gardami zadní voje zadržovaly velmi rychlý postup německých jednotek. Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí Čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží (např, bitva u Lipjag), které trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku (do 7. února 1920).

Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu – a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku. Posily spojenců, které do Vladivostoku dorazily, však byly pouze symbolické a z plánované intervence sešlo. Následně však vzhledem k vývoji událostí došlo k ústupu legií téměř přes celou zeměkouli (přesněji pokračováním po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, odtud lodí do Ameriky a dále do Evropy) zpět do Československa. Některé jednotky se plavily jižní cestou (přes Hong-Kong a Singapur do Terstu). Poslední transport z Vladivostoku se uskutečnil 2. září 1920.

Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků. 1. února 1919 byly legie reorganizovány. Na reorganizaci se podílel Milan Rastislav Štefánik. Došlo ke zrušení autonomie a komitétů (plukovní a rotná zastupitelstva). To vyvrcholilo v ilegální 2. sjezd čs. legií, jehož delegáti byli zatčeni a posláni do Československa.

V Rusku padlo 4 112 českých legionářů (toto číslo nemusí být přesné, neboť různé zdroje uvádějí různé počty v intervalu od čtyř do pěti tisíc).

Československé legie ve Francii

Byly dobrovolnické jednotky ve Francii v letech 1914–1919 (Vouziers). V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar!. V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře roku 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9 600 vojáků. Nejznámějším vojenským vystoupením byla bitva u Terronu 20. října 1918.
Ve Francii padlo 650 českých legionářů.

Československé legie v Itálii

Byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 1917–1918. První se vytvářely v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československá divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě, kde čeští legionáři mnohde válčili proti českým vojákům rakousko-uherské armády. Legionáři na sebe také výrazně upozornili v bitvě u Doss Alto v září 1918.
Na italské frontě zemřelo 350 československých legionářů.

Význam

Československé legie se podílely na vítězství Dohody v první světové válce. Především Milan Rastislav Štefánik, který byl v té době již generálem francouzské armády a podílel se s českou emigrací jako diplomat na jednání o vzniku Československé republiky, aktivně organizoval vznik čs. legií zejména náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku a jeho organizační úsilí vedlo k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, která se stala pádním argumentem v diplomacii vyjednávání o vzniku nového státu. Jejich existence podpořila českou a slovenskou politickou emigraci ve snaze o vytvoření samostatného Československa: díky legiím bylo Československo po skončení války považováno za jednu z vítězných mocností.

V Československu (1918–1938) byl pak odkaz legií brán velmi vážně, vznikaly mnohé spolky a organizace, které je různým způsobem propagovaly. Legionáři byli ve společnosti až na výjimky (většina německého obyvatelstva, monarchisté apod.) vnímáni pozitivně. V československé armádě byli legionáři upřednostňováni před tzv. Rakušáky, tj. vojáky, kteří po celou dobu války zůstali na straně Rakouska-Uherska. Příkladem budiž osud rakousko-uherského podmaršálka a pozdějšího generála československé armády Aloise Podhajského.^[1]

V české literatuře vznikla skupina spisovatelů (zpravidla bývalých legionářů), kteří psali téměř výhradně o legiích, proto se tato literatura přímo nazývá legionářskou (Rudolf Medek, František Langer, Josef Kopta).

Boj legionářů s ruskými bolševiky se samozřejmě nezamlouval komunistům, a tak se po roce 1948 význam čs. legií zlehčoval a posléze se o nich oficiálně přestalo mluvit.

Z československých legií vyšlo celé politické spektrum osobností, například generál Radola Gajda, který se příklonil k fašismu podle italského vzoru – v roce 1926 založil Národní obec fašistickou. Někteří legionáři se naopak stali komunisty, silné zastoupení ale měli v řadách demokratické „hradní“ levice (sociální demokraté, národní socialisté). Legionáři se do politického dění v Československu zapojovali ihned po příchodu zpět domů, což dokládají aktivity legionářů 1. střeleckého pluku v Železné Rudě v červenci 1919. Část legionářů tehdy chtěla prosadit v novém Československu zásady bratrství uplatňované v legiích.^[2] Někteří legionáři se dopouštěli výtržností a násilností namířených proti německému či židovskému obyvatelstvu a jejich majetku.

Související články

Šablona:Portál První světová válka

Reference

↑ Josef Fučík: Osmadvacátníci – Spor o českého vojáka 1. světové války, Mladá fronta 2006, vydání první. Kapitola VII. Legenda, či nezměnitelný fakt?, str. 402–403: „Od prvních dnů své úspěšné služby, především po jeho zásahu při nepokojích v Oslavanech v prosinci 1920, kde předtím selhali legionářští velitelé, pociťoval v pozadí narůstající nenávist jistých kruhů vůči své osobě. I když otevřené výpady proti němu byly tlumeny střídajícími se ministry národní obrany (především energickým Františkem Udržalem), čelil Podhajský až do svého penzionování mnoha podlostem a občasným tiskovým kampaním. Tento tlak, z pozadí podporovaný členy francouzské vojenské mise, označuje ve svých pamětech za ,stálé píchání špendlíky‘. (…) S těmi všemi záludnostmi se Podhajský dovedl zcela přímočaře, energicky a nebojácně vyrovnat. Co však těžce nesl, byl pocit trvalé nedůvěry ke své osobě ze strany prezidenta Masaryka a ministra Beneše, což se mu prezident při jejich řídkých a náhodných setkáních snažil vyvrátit. Pravda však vyšla najevo poté, co byl Podhajský jmenován generálním inspektorem a T. G. Masaryk vzápětí rozhodl, že tato funkce bude napříště vyloučena z pravidelných vojenských audiencí hlavních armádních představitelů u prezidenta republiky.“
↑ Zdeněk Čech: Drsný střed Evropy III – Potlučený lev aneb Od monarchie k republice, Daranus 2006. Kapitola Tož to teda ne… aneb bolševické vzbouření v Železné Rudě, str. 176: „Nálada povstalců se bortí. Svědčí o tom jejich rozdělení do tří proudů – většina je pro lepší organizaci armády a vyloučení bývalých rakouských důstojníků, také jim jde o celkové zlepšení sociálních poměrů, k převratu se nechali strhnout zejména pod vlivem špatného stravování a rakušáckého ducha, který v určitých posádkách existuje. Část jsou nacionalisté, chtějí Masarykovu diktaturu a odstranění byrokracie, ale celkem neuvažují o žádné socializaci. Třetí proud je sice bolševický, chtějí volit důstojníky a sestavit vojenské rady, jinak však mají o revoluci naprosto romantické představy.“

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Československé legie na Wikimedia Commons CHYBA: {{Wikicitáty}} — Chybí některý z parametrů „dílo“, „kategorie“, „osoba“, „téma“.

[1] Josef Fučík: Osmadvacátníci – Spor o českého vojáka 1. světové války, Mladá fronta 2006, vydání první. Kapitola VII. Legenda, či nezměnitelný fakt?, str. 402–403: „Od prvních dnů své úspěšné služby, především po jeho zásahu při nepokojích v Oslavanech v prosinci 1920, kde předtím selhali legionářští velitelé, pociťoval v pozadí narůstající nenávist jistých kruhů vůči své osobě. I když otevřené výpady proti němu byly tlumeny střídajícími se ministry národní obrany (především energickým Františkem Udržalem), čelil Podhajský až do svého penzionování mnoha podlostem a občasným tiskovým kampaním. Tento tlak, z pozadí podporovaný členy francouzské vojenské mise, označuje ve svých pamětech za ,stálé píchání špendlíky‘. (…) S těmi všemi záludnostmi se Podhajský dovedl zcela přímočaře, energicky a nebojácně vyrovnat. Co však těžce nesl, byl pocit trvalé nedůvěry ke své osobě ze strany prezidenta Masaryka a ministra Beneše, což se mu prezident při jejich řídkých a náhodných setkáních snažil vyvrátit. Pravda však vyšla najevo poté, co byl Podhajský jmenován generálním inspektorem a T. G. Masaryk vzápětí rozhodl, že tato funkce bude napříště vyloučena z pravidelných vojenských audiencí hlavních armádních představitelů u prezidenta republiky.“

[2] Zdeněk Čech: Drsný střed Evropy III – Potlučený lev aneb Od monarchie k republice, Daranus 2006. Kapitola Tož to teda ne… aneb bolševické vzbouření v Železné Rudě, str. 176: „Nálada povstalců se bortí. Svědčí o tom jejich rozdělení do tří proudů – většina je pro lepší organizaci armády a vyloučení bývalých rakouských důstojníků, také jim jde o celkové zlepšení sociálních poměrů, k převratu se nechali strhnout zejména pod vlivem špatného stravování a rakušáckého ducha, který v určitých posádkách existuje. Část jsou nacionalisté, chtějí Masarykovu diktaturu a odstranění byrokracie, ale celkem neuvažují o žádné socializaci. Třetí proud je sice bolševický, chtějí volit důstojníky a sestavit vojenské rady, jinak však mají o revoluci naprosto romantické představy.“

[1]

[2]

@@ Řádek 42: / Řádek 42: @@
 == Význam ==
 [[Soubor:Legion tcheque.JPG|right|thumb|Památník u&nbsp;[[Palackého náměstí (Praha)|Palackého náměstí]] v&nbsp;Praze]]
-Československé legie se podílely na vítězství [[Trojdohoda|Dohody]] v&nbsp;[[První světová válka|první světové válce]]. Důležitější však byl fakt, že jejich existence podpořila českou a&nbsp;slovenskou politickou emigraci ve snaze o&nbsp;vytvoření samostatného Československa: díky legiím bylo Československo po skončení války považováno za jednu z&nbsp;vítězných mocností.
+Československé legie se podílely na vítězství [[Trojdohoda|Dohody]] v&nbsp;[[První světová válka|první světové válce]].  Především [[Milan Rastislav Štefánik]], který byl v té době již generálem francouzské armády a podílel se s českou emigrací jako diplomat na jednání o vzniku Československé republiky, aktivně organizoval vznik čs. legií zejména náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku a jeho organizační úsilí vedlo k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, která se stala pádním argumentem v diplomacii vyjednávání o vzniku nového státu. Jejich existence podpořila českou a&nbsp;slovenskou politickou emigraci ve snaze o&nbsp;vytvoření samostatného Československa: díky legiím bylo Československo po skončení války považováno za jednu z&nbsp;vítězných mocností.
 V&nbsp;[[Československo|Československu]] ([[1918]]–[[1938]]) byl pak odkaz legií brán velmi vážně, vznikaly mnohé spolky a&nbsp;organizace, které je různým způsobem propagovaly. Legionáři byli ve společnosti až na výjimky (většina německého obyvatelstva, [[Roajalismus|monarchisté]] apod.) vnímáni pozitivně.