Hospodářské dějiny Československa

Hospodářské dějiny Československa jsou uzavřenou kapitolou dějin Československé republiky, jejíž existence trvala od 28. října 1918 do 31. prosince 1992 a zahrnují dějiny hospodářského rozvoje země mezi roky 1918-1992 s historickým přesahem do doby habsburské monarchie i do doby po rozdělení Československa po roce 1992. Protože jsou hospodářské dějiny historickou vědní disciplínou, která se zabývá tendencemi, faktory, vztahy a souvislostmi hospodářského rozvoje společnosti z hlediska makroekonomického i mikroekonomického, na základě faktů je zde širší interpetace společenského vývoje společnosti, která žila v období 74 let trvání Československa .

Fyzická mapa vzniklé Republiky Československé do roku 1938

Výchozí situace z období Rakouska-Uherska

Východiskem pro hospodářský rozvoj Československa po roce 1918 byl rozvoj hospodářství v Českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi v době existence habsburské monarchie. Monarchie byla po Rusku největším evropským státem a její hospodářství a hospodářské zájmy se rozvíjely mimo hlavní trendy koloniálního světového hospodářství. Z globálního hlediska bylo postavení monarchie semiperiferiální s hospodářskými zájmy spíše regionálního charakteru (především ve vztahu k Německu a dále na východ a jihovýchod). Z obecného hlediska je možné sledovat trvalý relativní pokles ekonomického významu habsburské monarchie během 19.století. Stejně tak je pro období 19. století a počátku 20. století typické relativně pomalé tempo rozvoje moderních tržních vztahů a pomalejší akumulace podnikatelského kapitálu. Dalším významným faktorem byla skutečnost, že habsburská monarchie v této době nepředstavovala nejenom národnostně, kulturně a nábožensky heterogenní státní celek, ale také hospodářsky velmi různorodý ekonomický celek, jehož různorodost byla ještě umocněna rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867. Vyrovnání v podstatě znamenalo nejen politické ale u hospodářské oddělení Předlitavska a Zalitavska. Z globálního hlediska bylo potom Rakousko-Uhersko stále dominantně agrárním státem, s některými regiony, jež byly dominantně průmyslové. V případě Předlitavska je možné konstatovat, že to byly České země a Dolní Rakousy, které představovaly průmyslově-agrární centra. V důsledku první světové války se hospodářství octlo ve velmi tíživé situaci. To bylo taky příčinou, že slabé a rozbité ekonomické vazby umožnili formulovat v Českých zemích ideu samostatného státního celku, ktetý do sebe integroval v průběhu diplomatických jednání o vzniku nového státu i území Slovenska a Podkarpatské Rusi.

České země

První zviditelnění hospodářské prezentace českých zemí

V rámci hospodářství rakousko-uherské monarchie měli české země silné hospodářské postavení v rozvíjejícím se průmyslu i obchodě. Zčásti to bylo silnou německou menšinou, která investovala na základě technického rozvoje a příklonu k německému hospodářskému prostoru, ale dominantně se rozvíjel český průmysl a obchod rovněž podporován technickým rozvojem, ale i společensko-politickou snahou českých zemí o dosáhnutí téměř uherského vyrovnání (z roku 1867, po kterém následovala v Pešti Uherská všeobecná výstava v 1885)). Celé to úsilí vyvrcholilo v roce 1891 organizováním Jubilejní zemské výstavy v Praze, 15.května, Jubilejní zemská výstava 1891 kdy se ukázalo, že i když pod ochranou Jeho Veličenstva, výstava praktický poprvé odhalila sílu českého průmyslu a hospodářství i ekonomického sebevědomí českého národa.

Hospodářský význam Českých zemí v rámci habsburské monarchie se během 19. století stále zvětšoval. Pro ilustraci lze uvést některá čísla: České země produkovaly v 90. letech 19. století přibližně dvě třetiny veškeré průmyslové výroby v Rakousku, z toho v některých odvětvích bylo jejich postavení téměř monopolní (např. ve výrobě porcelánu, těžbě uhlí nebo textilní výrobě). V popředí byla především průmyslová výroba, avšak i přesto zůstávaly České země hlavním producentem obilnin (kromě pšenice) v Rakousku. Produktivita průmyslové výroby se zvyšovala v důsledku technického rozvoje, zejména ve velkých podnicích se ve větší míře uplatňovaly nové technologie (jako např. elektromotory, výbušné benzínové motory, dieselové motory, parní turbíny). Jako významné novinky v dopravě se objevily na konci 19. století a na počátku 20. století automobily a motocykly, jejichž výroba se soustředila do Mladé Boleslavi a Kopřivnice. Začaly první pokusy s letectvím (Ing.Jan Kašpar, první let 1911 z Pardubic do Prahy).Dále se rozvíjel rovněž chemický a elektrotechnický průmysl, hutnictví s výrobou ušlechtilé ocele, strojírenství, zbrojní i automobilový průmysl. Rovněž struktura české ekonomiky byla před První světovou válkou dobře přizpůsobena místní surovinové základně a země měla hustou dopravní infrastrukturu. Narůstající český kapitál pronikl i za hranice českých zemí, zejména do slovanských zemí monarchie tzn. i na Slovensko, také do Ruska a na Balkán.

S rozvojem industrializace se rozšiřovaly možnosti zemědělské výroby. Konjunktura, mechanizace zemědělské výroby, zčásti i koncentrace vlastnictví půdy, vedly k narůstání agrárního kapitálu, a tím i upevnění pozic agrárního kapitálu a jeho představitelů. Rozvinula se poměrně hustá síť dobytčích, mlékárenských, nákupních, prodejních i úvěrových družstev.

Slovensko

Slovensko, pojmenované soudobě jako Horní Uhry, se před rokem 1918 hospodářsky rozvíjelo v rámci uherské části monarchie respektive v Zalitavsku. Hospodářství země bylo dlouhodobě v rukou především uherské agrární šlechty a vznikající uherské buržoazie. Na druhou stranu je nutno poznamenat, že bankovnictví a kapitálové investice (oboje významné pro rozvoj všech odvětví rakousko-uherského hospodářství) byly v monarchii pod kontrolou vídeňských bank a kartelů, které využívaly například tarifů k udržení svojí hegemonie nad ekonomikou monarchie.Tato skutečnost představovala významný kontext, který samozřejmě ovlivňoval také hospodářství Slovenska. Kromě hegemonie předlitavského kapitálu v Uhrách, bylo Slovensko podrobeno politikám maďarizace, jež měla dopady na slovenské hospodářství a jež také zabraňovala rozvoji místního kapitálu na národní úrovni. Z obecného hlediska zůstávalo Slovensko do počátku 20. století agrární zemí, ve které se průmyslová výroba distribuovala značně nerovnoměrně. Téměř bez průmyslové výroby tak byly Šarišská, Zemplínská a Oravská župa. Průmysl se naopak koncetroval v Prešpurské župě a dále, i když méně ve Spišské, Zvolenské a Gemerské župě.

Až dle zákona z 1896 se mohli poddaní vykoupit z feudální povinnosti za desetinásobek jednoročního závazku vůči panství.S ohledem na vlastníctví půdy si však dominanci zachovaly velkostatky a zemědělské hospodářství rolníků nedosáhlo ani 42 procent výměry půdy. Rozvoj velkostatků působil na koncentraci vlastnictví půdy, zvýšil nábor laciných námezdních zemědělců a akumulaci kapitálu. 70 procent obyvatelstva Slovenska bylo v námezdné smluvní práci na velkostatcích.

Vyrovnání nepřineslo v Uhersku v oblasti průmyslové výroby podstatné změny. V 1872 bylo cechovní zřízení zrušeno a otevřela se cesta k živnostenskému a průmyslovému podnikání, ale až po krizi s obilím z 1873 se o průmysl začala zajímat uherská statkářská buržoazie. Narážela však na silnou konkurenci ze západu monarchie. Především se rozvíjela železniční dráha (koncem století 14 tis km, na Slovensku 2600 km).. S tím souvisel i rozvoj důlního průmyslu na Slovensku, především železné rudy (60 procent uherské produkce).. Strojírenství se rozvíjelo mimo Slovenska především v Pešti(dnešní Budapešť). První továrna na elektrotechnický průmysl vznikla v Žilině, první elektrárna v Bratislavě, Košicích a Prešově. Rozvíjel se potravinářský průmysl, zejména mlynářství ,cukrovarnictví, lihovarnictví), kožedělný průmysl (Liptovský Sv.Mikuláš)a dřevospracující průmysl (pily). Velká část řemeslníků po zrušení cechů přešla do továren, nebo hledala východisko ve vystěhovalectví. Jenom drobná domácí výroba (sukna, košíkářství, dřevené a hliněné tovary) se s obtížemi udržovala. Ke konci 19. století dosáhla drobná slovenská buržoazie výraznějších úspěchů v bankovnictví. Vzniklo více než 50 úvěrových družstev a spořitelen, které měly zčásti čelit cizímu kapitálu. Rozvíjely se bankovní ústavy jako Sporiteľňa a Tatra banka v Martine, Úverová banka v Ružomberku, Myjavská banka.. Bratislava, tehdy pojmenována Pressburg nebo Pozsony, byla téměř neslovenská.

Podkarpatská Rus

Dnes ukrajinská část zvaná Zakarpatská Rus. V časech monarchie to bylo území v drtivé převaze se slabým zemědělstvím, pastvinami a lesním hospodářením, uhlířství a těžba dřeva. Sezonní námezdní zemědělci pracovali převážně na velkostatcích v Uhersku.

První Republika

Vznik institucí

Měnová reforma

Československá měnová reforma 1919 také zvaná Rašínova měnová reforma měla za úkol oddělit československý peněžní oběh od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Hlavním architektem této měnové reformy byl ministr financí Alois Rašín. Byl tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal uzavrít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo a část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky. V noci z 25. na 26. února byly uzavřeny hranice a byl zastaven veškerý pohyb osob a zboží přes hranice, včetně poštovního styku. V době od 3. do 9. března bylo provedeno okolkování rakousko-uherských bankovek a byla zavedena koruna československá v poměru 1 : 1.

Reforma byla provedena kolkováním bankovek. Byla okolkována polovina předložených hotovostí. Okolkovaná hotovost zůstala v oběhu. Druhá polovina byla zadržena jako nucená státní půjčka. Byly vydány vkladní listy, tedy vládní dluhopisy, které zněly na jméno a byly nepřevoditelné. Tímto způsobem bylo staženo z oběhu asi 34 % oběživa. Cíle reformy • osamostatnit peněžní oběh • zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války • vytvořit novou československou měnu • založit měnovou politiku na maximálním zhodnocení měny – tedy na zvyšování její kupní síly • spojit korunu se zlatem – zlatý standard.

V dubnu 1919 byla zavedena koruna československá - peněžní jednotka nového československého státu, v poměru 1 : 1 Současně s tím se připravovaly podmínky pro zavedení zlatého standardu. Hlavním úkolem bylo vytvoření potřebné zlaté rezervy – zlatého pokladu. Jedním zdrojem byly dobrovolné dary (94 tisíc zlatých mincí a medailí, 64 kg ryzího zlata) a výnos státní půjčky ve zlatě, stříbře a cizích valutách. Tak bylo získáno 3 300 kg ryzího zlata, 272 000 kg ryzího stříbra). Půjčka byla splacena do roku 1926. Provedení i výsledek reformy je dodnes považován za obdivuhodný. Československá koruna se stala jednou z nejstabilnějších měn v Evropě.

První republika

Nastal rozvoj v novém územném uspořádání, který znamenal v dalším dvacetiletým období, že se ekonomika ČSR dostávala mezi 10 nejvyspělejších ve světě. Mezi problémy nově vzniklého státu byly také výrazné hospodářské a sociální rozdíly mezi historickým územím (Čechy, Morava, Slezsko) a Slovenskem resp. Podkarpatskou Rusi. Na Slovensko odcházeli čeští lékaři, učitelé a úředníci. Ekonomický vývoj však měl i problémy. Do československých poměrů vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných.

ČSR po (Mnichovské dohodě)

Důsledky rozbití ČSR pro hospodářství byly katastrofální. Došlo k převzetí klíčového průmyslu i klíčových odvětví okupanty, a to jak v Protektorátě Čechy a Morava tak i v tzv. Slovenském Státě, a prakticky k zlikvidování samostatné měnové a fiskální politiky a k rozbití hospodářských vztahů. Došlo k násilnému podřízení ekonomiky německým tzn. Říšským hospodářským zájmům a k nucené správě nebo ke kolaboraci vlastníků s okupanty a fašistickou vládou. Předválečná hospodářská velmoc Československo byla prakticky zlikvidována.

Hospodářské důsledky německé okupace českých zemí

• podniky – již v březnu 1939 byla zavedena “nucená správa” hospodářských podniků, nařízeními se nuceně slučovaly některé podniky. Byly ustanoveny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které de facto určovaly objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků. V průběhu roku 1939 již nacisté díky “nestandardním opatřením” plně kontrolovali výrobu nejdůležitějších zbrojních podniků (Škodovka, brněnskáZbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.) Říšskoněmecká kapitálová účast v Protektorátě se během okupace zvětšila více než desetkrát a německý kapitál postupně ovládal české podniky.
• V zemědělství byly zřízeny jednotné stavovské korporace, byly stanoveny výměry ploch povinných osevů, povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Jednotliví výrobci si směli ponechávat pouze povolené množství těchto výrobků, na což dohlížely zvláštní kontrolní orgány. Ponechání si nějaké produkce načerno (porážky prasat, prodej obilí apod.) znamenalo přísné tresty. Z hlediska dlouhodobých cílů se Němci postupně hodlali zmocnit české půdy a kolonizovat okupovaný prostor, aby se stal trvalou součástí německého území. Germanizace “prostoru a lidí”, se začala rozbíhat již roku 1941. Její počáteční strategií bylo rozšíření německých “jazykových ostrovů” kolem Jihlavy, Brna, Olomouce, Ostravy a dalších měst. Násilně byli vystěhováváni obyvatelé např. na Neveklovsku, Milovicku nebo na Drahanské vrchovině. Celkem si tak okupanti přisvojili do roku 1945 přes půl milionu hektarů zemědělské půdy.
• Obchod a bankovníctví – po okupaci byl oficiálně vyhlášen kurs marky a koruny 1:10, ačkoliv skutečný poměr byl 1 ku 6 až 7. Ihned po okupaci příslušníci německé armády skupovali ve velkém české zboží. Obchod se zahraničím byl usměrňován dle potřeb Německa. Pod přímý vliv se dostaly i banky a pojišťovny, přičemž během okupace docházelo k jejich soustavnému drancování.
• Finance – finanční toky se dostaly plně pod kontrolu Německa. Protektorát byl nucen platit tzv. “válečnou daň”, která v roce 1940 činila 3 miliardy korun, roku 1944 již 12 miliard korun. Německo finančními machinacemi připravilo český stát během okupace o 43 tun ryzího měnového zlata.
• Spotřeba domácnosti – v září 1939 byly zavedeny potravinové lístky pro tři kategorie českého obyvatelstva – obyčejné spotřebitele, těžce pracující a velmi těžce pracující. V kategorii běžného spotřebitele bylo možno odebrat za týden následující množství potravin: 2900 g chleba, příp. 1200 g chleba a 900 g mouky, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků, 2 litry mléka. Zemědělcům byly příděly úměrně kráceny. V prosinci 1939 byly zavedeny šatenky na textil a poukazy na obuv. Postupem času byly příděly potravin snižovány, a ceny na černém trhu se vyšplhaly závratným tempem nahoru (během 6 let i o 2000 %).

Slovenský štát a jeho hospodářství

5.října 1938 vznikla autonomní slovenská vláda na čele s J. Tisem. 2. listopadu 1938 na základě tzv. Vídeňské arbitráže zástupci Německa a Itálie rozhodly o připojení jižního Slovenska k horthyovskému Maďarsku. Ztráty byly citelné i z hlediska hospodářského, protože Slovensko ztratilo část „obilnice“ na Žitném ostrově (území úrodné roviny na vodní hranici mezi Dunajem a Malým Dunajem) a některé podniky jako loděnice Komárno. 14.března 1939 na zasedání Slovenského sněmu v Bratislavě Tiso obeznámil poslance s jednáním s Hitlerem a byla urychleně vyhlášena samostatnost, vznik tzv.Slovenského štátu. Podkarpatská Rus byla anektována horthyovským Maďarskem 12.března 1939 a to zaútočilo v tzv. Malé vojně 23.3.1939 na Slovensko s cílem získat územní zisky. Slovenský štát se však ubránil, i když byla bombardována města jako Spišská Nová Ves a byl zde také pokus obsadit Košice a Prešov.

Podřízení hospodářství Německé Říši 30.ledna 1940 byla podepsána dohoda o hospodářské spolupráci mezi Německou Říší a Slovenským státem. Takzvaná smlouva o branném hospodářství znamenala v praxi, že Slovensko muselo podřídit ekonomiku potřebám Třetí Říše a prakticky byla ve velkých podnicích i v hospodářských institucích de facto vnucena německá okupační správa, kterou tvořili kolaboranti. V září 1940 začalo platit vládní nařízení slovenské vlády o soupise židovskoho majetku, které se týkalo nejenom podniků,živností, domovního majetku i půdy, co všechno bylo již předmětem arizace, ale i peněžní hotovosti v bankách, cenných papírů a šperků. Arizační zákon o židovských podnicích a židovských zaměstancech byl přijat Slovenským sněmem 25.dubna 1940 Arizace znamenala násilné vyvlastnění majetků židovského obyvatelstva. I když bylo hospodářství Slovenska drancováno ze strany Německé Říše, v porovnání s okolními státy zůstávalo jedním z nejstabilnějších. Způsobovaly to objednávky válečné konjunktury i uměle nadsazený výměnný kurs koruny slovenské k německé marce v poměru 12:1 a k protektorátní koruně 1:1. Relativní dostatek potravin způsoboval dojem, že Slovenský stát byl "oázou blahobytu" ve válkou rozervané Evropě.

Klíčové osobnosti hospodářství i ekonomické přípravy SNP Po vzniku Slovenského štátu se stal Imrich Karvaš prvním guvernérem vzniklé Slovenské národní banky z 4.dubna 1939. Ještě v úřednické vládě ČSR generála Syrového byl ministrem bez portfeje a v říjnu až prosinci 1938 zastával post ministra průmylu, obchodu a živností. Ve slovenské vládě v 1942 měl funkci předsedu Nejvyššího úřadu pro zásobování a realizací svých názorů na hospodářskou politiku se zasloužil o příznivý vývoj ekonomiky i v době druhé světové války. Z jeho podnětu byla založena v Bratislavě v 1940 Vysoká škola obchodná. Zapojil se do protifašistického odboje, spolupracoval s Dr.Ing.Petrom Zaťkom, přes kterého navázal kontakty na členy ilegální Slovenské národní rady. Zajišťoval přípravu Slovenského národného povstání (Slovenské národní povstání, SNP) po finanční a hospodářské stránce, nařídil předisponování třech miliard korun ze Slovenské národní banky do její filiálky v Banské Bystřici a předisponování zásob jiného zboží. Neunikl pozornosti Gestapa, 3.září 1944 byl zatčen, odvlečen do koncentračního tábora Niederdorf a pak osvobozen americkou armádou. Po válce se vrátil k pedagogické činnosti a pusobil jako poradce vlády pro obnovu Slovenska.

Poválečná léta v obnovené ČSR 1945-1948

Obnova ekonomiky ČSR

Košický vládní program z 5.dubna 1945

V ekonomické části zdůrazňoval vládní program několik hlavních úkolů – urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války, položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“ a bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců (dokument hovořil o majetku „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“ s výjimkou německých a maďarských antifašistů). Na zkonfiskované půdě se měla uskutečnit pozemková reforma. Požadavek znárodnění nebyl vládním programem výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto až po osvobození celého státu. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Např. i nesocialisticky orientovaná Demokratická strana na Slovensku, která se stavěla za soukromé vlastnictví, zároveň deklarovala potřebu zestátnit podniky určitých kategorií, jestliže tím lépe poslouží sociálním potřebám a veřejným zájmům. Výhrady nesocialistických stran se při projednávání znárodňovacích dekretů týkaly v podstatě jen rozsahu znárodnění, rychlosti postupu, úlohy družstevnictví, a některých organizačních a procedurálních otázek. Majetek nepřátel a zrádců podléhal národní správě, kterou vykonávali buď jednotlivci (řemeslné dílny, obchody, zemědělské usedlosti), nebo kolektivní orgány (větší podniky). Národní správy se zřizovaly i v akciových společnostech, v jejichž vedení zasedali občané nepřátelských států nebo zrádci. Protože tomu tak bylo ve většině velkých podniků, byly již několik měsíců před vydáním znárodňovacích dekretů radikálně oslabeny pozice velkoburžoazie a rozbity monopolní organizace. Jen v průmyslu podléhalo koncem srpna 1945 národní správě 9045 závodů s 923 000 zaměstnanci. Ne všechny národní správy však měly represivní charakter. Vznikaly také tam, kde byl chod podniků ohrožen nepřítomností majitelů před jejich návratem z emigrace, z koncentračních táborů apod. Velká část majetku pod národní správou byla v říjnu 1945 zkonfiskována (vyvlastněna bez náhrady ve prospěch státu) a 28.říjen 1945, kdy bylo znárodnění vyhlášeno, se historicky slavil za ČSSR jako Den znárodnění.

Benešovy dekrety a jejich hospodářské důsledky

Protože v obnovené republice z hlediska majetko-právního trval neprávní stav vinou pomnichovské okupace Českých zemí Třetí říší a obsazením jižního Slovenska fašistickým horthyovským Maďarskem i kolaborací dle Smlouvy mezi Třetí Říši a Slovenským Státem, co bylo vše dovršeno prakticky totálním obsazením hospodářství Československé republiky Německem a Maďarskem, bylo nutno nastavit právní rámec vrácení majetků původním vlastníkům z dob před Mnichovskou dohodou s výjimkou zabavení majetku všem kolaborantům a příslušníkům německé a maďarské národnosti, i Němcům a Maďarům, kteří se angažovali v nacistické správě a vlastnili majetek v Československé republice. Z více dekretů jako právních aktů Spojeneckými mocnostmi uzávaného Presidenta Československé Republiky jsou z hlediska zajišténí majetku Československé republiky důležité čtyři dekrety:

• 5/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů

• 12/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa

• 28/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci

• 108/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Těmi opatřeními bylo zároveň umožněno, aby se mohla začít hospodářská obnova Československé Republiky.

Hrozbou dnešní diskuse o zrušení těchle Dekretů je, že se vyvine v Evropské Unii právní precedens na majetkový převrat a chaos otevřením retroaktivity k vlastnickým právům z dob druhé i první svétové války v celé Evropě.

Dvouletý plán obnovy 1947 - 1948

Politické a ekonomické souvislosti

V říjnu 1946 byl vyhlášen Budovatelský plán jako program vlády Národní fronty ČSR předložený předsedou vlády K.Gottwaldem, který navazoval na Košický vládní program a prakticky znamenal počátek cesty k socialismu.

Byl vyhlášen Dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství.

V roce 1947 byl odmítnut vládou Národní fronty ČSR Marshallův plán vyhlášený na základě doktríny prezidenta USA Trumana, který počátkem studené války rozlíšil dvě kategorie států, na demokratické, které dostanou podporu USA a totalitní, které ji nedostanou. 5.června 1947 byla nabídnuta všem evropským zemím pomoc k obnově válkou zničeného hospodářství, s podmínkou přijmout demokratický směr vývoje. Vláda ČSR měla zájem jednat o přijetí plánu, ale vůdce SSSR Stalin oznámil, že účast ČSR na Marshallově plánu bude SSSR chápat jako čín namířený proti SSSR a místo toho byla podepsána dohoda o hospodářské spolupráci mezi ČSR a SSSR. Od léta 1947 se odvíjel rozvoj v Evropě ve dvou ekonomicky oddělených skupinách států, „Východ“ pod vlivem SSSR a „Západ“ pod vlivem USA.

Období socialistického státu v Československu(1948-1989)

Pětiletky

Pětiletka, nebo také pětiletý plán byla základním ekonomickým zákonem zemí se socialistickým zřízením.

Podle pětiletých plánů bylo organizováno celé hospodářství země. Ve smyslu centrálního plánu rozvoje země byly na makroekonomické i na mikroekonomické úrovní bilancováno rozdělení zdrojů ze státního rozpočtu až na plánování výroby a odbytu jednotlivých skupin zboží, centrální plánovací komise zákonem určovala, kde se co bude vyrábět, za jakou cenu, jaké budou mzdy, kolik bude pracovníků v jednotlivých podnicích.

• 1. pětiletka 1949 - 1953
• 2. pětiletka 1956 - 1960
• 3. pětiletka 1961 - 1965 zrušena (nepodařilo se splnit zejména v zemědělské velkovýrobě)
• 4. pětiletka 1966 - 1970

V Československu došlo v šedesátých letech k značnému uvolnění centrálního direktivního plánování. Pětileté plány se staly terčem kritiky většiny západních ekonomů, kteří je označili za akt centrálního plánování, omezující svobodný ekonomický vývoj na základě nabídky a poptávky. Přesto i v některých zemích na západ od Železné opony začaly být používány některé koncepty známé z centrálního plánování; vznikly tak sedmileté či dvanáctileté plány. Sedmiletý plán v současné době používá Evropská unie.

• 5. pětiletka 1971 - 1975
• 6. pětiletka 1976 - 1980
• 7. pětiletka 1981 - 1985
• 8. pětiletka 1986 - 1990

Sametová revoluce a vliv na hospodářství 17.listopad.1989)

To, co se událo v listopadu 1989 bylo sametové, ale nebyla to skutečná revoluce. Ta opravdová revoluce se odehrála v hospodářství a nazývá se transformace. Architekti transformace vycházeli z teorie, že nejlépe funguje hospodářský systém založený na soukromém vlastníctví. Opírali se o zkušenosti a zážitky z období byrokratického centrálně plánovacího režimu socialistického státu.Transformace se však téměř výlučně redukovala na problém privatizace , tedy převedení co možná největší části státního vlastnictví do rukou soukromých podnikatelů. Již 27.listopadu.1989 v Mladé Frontě vydali Valtr Komárek, Vladimír Doluhý,Václav Klaus a Kreuter jako pracovníci Prognostického ústavu ČSAV v Praze společné prohlášení, že je nezbytná změna hospodářského mechanizmu a omezení státního administrování ekonomiky, ale je třeba vytvářet instituce, které umožní plnokrevné fungování trhu a že strukturální změny musí být plynulé. Jěště 6.prosince 1989 publikuje Občanské fórum návrh ústavy, která měla zakotvit zásadu ,že "stát podporuje všechny druhy vlastnictví, které slouží k obecnému prospěchu a blahobytu země a rozvoji podnikání a prosperity","zásahy státu do hospodářské činnosti jsou omezeny jen na naléhavé případy","vyvlastnění je možné pouze za náhradu" a stále jěště předpokádala, že "ve výlučném vlastnictví státu" zůstanou "rudy a jiné nerostné bohatství, vody, zdroje přírodních sil,prostředky železniční a vzdušné přepravy, telekomunikace..."Později byl i tento princip zavržen jako "socialistický přežitek".

Státní rozpočet na rok 1990 byl vyhlášen jako "provizorní" a byli z něj financovány především rozpočtová a nevýrobní sféra, resp. rozjeté investiční akce a nové se nazakládaly.

Během jara 1990 se měnily názory na hospodářskou reformu. Jěště na symposiu v Kolodějích americký ekonom K.Galbraith varoval před anulováním všeho, co bylo vybudováno v hospodářství ČSSR s tím, že bude nutné ponechat dodávatelsko-odběratelské vazby, ekonomické návaznosti a proporce v chodu a zavádět instituce tržního mechanismu tak, aby ekonomika Československa mohla budovat na stávajících kapacitách a konkurovat na mezinárodních trzích s podporou nově vzniklých institucí trhového mechanismu (banky, burzy, právní systém, soukromé vlastníctví).

Vzńikli dvě koncepce transformace:

Ve federální vládě "národního porozumění" prosazoval především ministr financí Václav Klaus radikální metodu transformace, pojmenovanou novináři jako šoková terapie. Spočívala v tom, že státní podniky a jejich vedení budou ponechány samy sobě. Samy si budou muset najít výrobní program, s nímž by se prosadily na domácím i zahraničním trhu a pokuď to nedokáží,budou předurčeny k bankrotu. Ze státního rozpočtu budou subvencovány jen výjimečně.Ekonomiku bude řídit pouze "neviditelná ruka trhu". Ve federální vládě oponoval Klausově šokové terapii místopředseda vlády Valtr Komárek, s jehož názory se stotožnily v zásadé obé národní vlády. Jako alternativu ke strategii "šoku" předložily koncepci "dvou kroků".

Druhá koncepce transformace se nazývala gradualistická, čili postupná. Předpokládala, že vláda pomůže podnikům v jejich restrukturalizaci. Prvním krokem mělo být pouze odstátnění podniků, jejich oddělení od státního rozpočtu, tedy už žádné subvence vyrovnávající špatné, nerentabilné hospodáření. Zároveň se měl ulehčit start odstátněným podnikům odepsáním či vyrovnáním často fiktivních dluhů z minulé doby (zejména z neproplacených exportních zakázek), nebo uhrazením nedobytných pohledávek. Teprve tak očištěné podniky měly být nabídnuty k privatizaci za skutečnou, reálnou hodnotu. Valtr Komárek sám byl v období voleb v polovině roku 1990 diskreditován a jeho stoupenci byly umlčeny.

Období budování kapitalismu a institucí tržní ekonomiky 1990- 1992

Po ustanovení nové vlády "národní oběti" 27. července 1990 se stal ministrem financí federální vlády Václav Klaus a prosadil doktrinu šokové terapie, tedy asanaci hospodářského systému ČSSR a privatizaci ekonomiky v plném rozsahu. Privatizace se dělila na tři základní procesy, známé jako restituce, malá privatizace a velká privatizace. Zákonodářství,které by pro ni zajistilo právní mantinely,bylo záměrně podceněno. Nebyl vytvořen institucionální rámec etického jednání v privatizaci. Přirozený rámec privatizační morálky scházel jaksi přirozené. Smyslem privatizace nebylo na prvním místě zvýšení efektivnosti fungování jednotlivých podniků, nýbrž vytvoření primární struktury soukromých vlastníků. Smyslem privatizace v Československu bylo zásadní zlomení ekonomické moci komunistického státu. Bylo to přiznáno mnohem později v memoárech tehdejších činitelů

Kuponová privatizace, její postatou bylo, že část podniků se přeměnila v státní akciové společnosti pod správou Fondu národního majetku a jejich akcie se měly privatizovat masově veřejným nárokem každého občana na tzv.kuponovou knížku (za tisic Kčs) a na základě nabídky a poptávky se mohl občan (DIK-držitel investičních kupónů) účastnit na řízeném akciovém vnitřním trhu "koupí" akcí za kupónové body, aniž by věděl skutečnou cenu akcí. Kuponovou privatizací se stát vzdal svého dosavadního vlastnictví ( práv vlastnictví) a přesunul je na nové akcionáře - DIK-y. Tenhle rozdrobený majetek však nemohl být spravován, akcionáři nemohly svá práva prakticky uplatnit. Fakticky DIK-ové nebyly konkrétními vlastníky, nýbrž stali se burzovnímí spekulanty. Státní podniky tak byly ponechány napospas a v rukou dosavadních manažerů,často bývalých nomenklaturních kádrů KSČ, neno náhodně dosazených dobrodruhů. Aby kuponová privatizace neskončila debaklem, zákonem č.248/1992 Sb.Z. vznikli investiční společnosti a investiční fondy, které měli fungovat jako obchodní společnosti,jejichž předmětem podnikání je kolektivní investování, přičemž měly právní formu akciové společnosti. Na tom samém principu vznikali i Investiční privatizační fondy jako správci investičních bodů DIK-ů. Nastaly privatizační vlny, v té první z ledna 1992 (požděně začala až v květnu) bylo předloženo na 2 436 privatizačnich projektů na podniky, v druhé vlně bylo 2 231 projektů. V rámci kuponové privatizace přešel z Fondu národního majetku bezplatně do rukou DIK-ů majetek v hodnotě 341 miliard Kčs, asi polovina DIK-ů jej svěřila investičním fondům, které si tento majetek osvojili jako zcela soukromé vlastnictví.

Na základě rozporů v praktickém uskutečňování privatizace a transformace mezi českými a slovenskými ekonomickými představiteli a disporoporcemi v navrhování a privatizačních projektech podniků celostátního významu docházelo k dramatickému konfliktu mezi vedoucími politiky české a slovenské representace, které vyústily v rozdělení Československa k 31.prosinci 1992.

Zánik Československa a období dělení Československa 1993

Rozdělení státního majetku, závazků a kompetencí

Nemovitý státní majetek byl rozdělený podle místa, kde se nacházel, nebo podle sídla právnické osoby, která vlastnická práva vykonávala.

Principem dělení movitého a zahraničního majetku byl poměr počtu obyvatel, tedy 2:1.

Dne 29. prosince 1992 federální ministr zahraničí Moravčík podepsal s oběma národními ministry zahraničních věcí (Kňažkem a Zielencem) dohodu o rozdělení majetku federálního ministerstva zahraničí. Více než 700 z necelých 800 zaměstnanců federálního ministerstva přešlo do českého nástupnického ministerstva. Při dělení zahraničních zastupitelství bylo využito skutečnosti, že v mnoha zemích mělo československé zastoupení více budov. Jen v některých případech si nástupnické státy musely hledat nové budovy – Česká republika v Ottawě, Římě a Soulu.

Československé státní dráhy byly rozděleny na České dráhy a Železnici Slovenské republiky. Vozový park byl dělen v poměru 2:1.

Ústavní zákon ČSFR č. 624/1992 Sb., o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, ze dne 17. prosince 1992 se vypořádal s některými pracovníky a funkcionáři orgánů federace.

Téhož dne, 17. prosince 1992, přijalo Federální shromáždění usnesení č. US72/1992 o ústavnosti procesu zániku České a Slovenské Federativní Republiky a vzniku nástupnických států.

Období hospodářské spolupráce dvou států ČR a SR

Spolupráce v rámci členství v Evropské unii

od 1.května 2004 ae staly Česká republika i Slovenská republika členy Evropské Unie a obě země byly integrovámy do NATO. Politici obou zemí se setkávají a spolupracují v Bruselu v Evropském Parlamentu při přijímání legislativy Evropské Unie, od 21.prosince 2007 jsou obě země členy Schengenského prostoru a občané užívají pohyb bez celních a hraničních bariér. Slovenská republika přijala na základě splnění Maastrichtských kriterií po dvou letech přípravy společnou evropskou měnu Euro k 1.lednu 2009 a stala se 16.zemí Eurozony. Česká republika uvažuje o vstupu do Eurozony po roce 2014. Sousedská spolupráce, příbuznost jazyků a dlouhodobé ekonomické vztahy a propojenost vedly k tomu, že ekonomické vztahy obou zemí jsou nadstandardní a v mikroekonomice jsou vysoce rozšířené.Jedním z nejlepších podnikatelů v České republice, vlastnící i podniky na Slovensku, se stal Slovák Andrej Babiš, finanční skupina J&T se sídlem v Bratislavě působí jak v SR tak i v ČR, největší energetický producent, skupina ČEZ, uzavřela smlouvu na budování bloků jaderné elektrárny v SR a příkladů spolupráce je mnoho.

Reference

• http://www.dejiny.sk/Spolky/Komisie/Cskom/
• http://www.dejiny.sk/Casop/Cs/cs.htm

Literatura

• Průcha, Václav: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20.storočí, vyd.Pravda, 1974,Bratislava
• Průcha, Václav: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992 (1.díl) Období 1918-1945, vyd.Doplněk,2004, ISBN 807239147X
• Čech, Zdenék: Drsný střed Evropy, od monarchie k republice,vyd.Daranus,2006,
• Dr.Ratkoš,Peter a kol.:Dejiny Československa,vyd.SPN,1975,
• Cambel, S.: Hospodárske pomery v Slovenskom národnom povstaní, Múzeum Slovenského národného povstania, Banská Bystrica 2003
• Měchýř, Jan: Velký převrat či snad revoluce sametová?, vyd.Progetto, Praha, 1999,ISBN 80-863366-00-6
• Husák, Petr: Budování kapitalismu v Čechách, vyd.Volvox Globator,Praha,1997,

Jiné stránky

• Průmysl České republiky
• Slovenský štát
• Česko-Slovensko
• Tomáš Garrigue Masaryk
• Edvard Beneš
• Milan Rastislav Štefánik
• Benešovy dekrety
• Únor 1948
• Pražské jaro 1968
• Pařížská mírová konference 1919
• Václav Klaus
• Alois Rašín
• koruna československá