Incká říše

Šablona:Infobox zaniklý stát Incká říše (kečuánsky Tahuantinsuyo („Čtyři země“), španělsky Imperio Inca) byl státní útvar v Jižní Americe na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Zanikl pod náporem španělských dobyvatelů, vedených conquistadorem Franciskem Pizarrem. Pojmenování „Incká říše“ není v zásadě správné. Inka byl oficiální titul pro panovníka a jeho příbuzné, kteří představovali elitu říše. Inckou kulturou se proto rozumí kultura dominantní složky tohoto mnohonárodnostního státního útvaru. Inkové přijali za svou kečujskou kulturní tradici a jazyk a pomocí vojenské a ekonomické expanze pak tuto tradici vnutili podrobeným etnikům. Některá etnika žila s Inky v míru, ovšem s některými byli Inkové v rozepři. To pomohlo později v dobývání říše Francisku Pizzarovi.

Historie

Založení říše

Manco Capac na vyobrazení, jehož autorem byl kečujský kronikář Felipe Guamán Poma de Ayala

Zpočátku byla říše omezena pouze na město Cuzco („Pupek světa“) a jeho bezprostřední okolí. Manco Capac, zakladatel tohoto městského státu a po něm dalších osm Inků vládli jen nad touto malou oblastí. Postupně obsazovali inčtí panovníci okolní údolí. Rozpínavost malého inckého království se znelíbila sousední velké říši Chanků, kteří také rozšiřovali své království, ovšem ve větším měřítku než Inkové. Chankové začali sestavovat armádu proti malému, úrodnému království. Vítězství se zdálo jasné, tím spíše, že Inků bylo málo a byli slabí a politicky rozdělení. V té době Inkům panoval starý Viracocha Inca. Místo boje raději uprchl z města, ukryl se v pevnosti a v podstatě se vzdal svého království. Vlády se chopil jeden z jeho synů, Cusi Yupanqui. V rychlosti uzavřel spojenectví s okolními kmeny a společně s nimi sestavil armádu a odvážně se vydal proti armádě Chanků. V lítém boji Inkové Chanky porazili.

Ruiny inckého města Machu Picchu

Vrcholné období

Roku 1438 byl Pachacuti korunován a toto datum je prvním historicky ověřeným datem incké historie. Byl to výborný panovník, který proměnil malé incké království v prosperující stát. Některé kmeny vyhlazoval, jiné připojoval pomocí tzv. politiky reciprocity, což znamená, že zaplatil kmenům, aby se k němu připojily a získaly tím různé politické výhody. Brzy podnikal takové výboje, o jakých si mohli jeho předchůdci jen nechat zdát. Za vlády jeho syna Túpaca Yupanquiho říše dosáhla svého vrcholu a její rozpínavost byla téměř u konce. Nyní se táhla od dnešní jižní Kolumbie až po střední Chile a od Tichého oceánu až po amazonskou džungli.

Příchod Španělů do Jižní Ameriky

Francisco Pizarro

Již na konci panování dalšího Inky Huayna Capaka, jenž sídlil většinou v severním Quitu, přistávají na pobřeží první Španělé, kteří sem zavlekli zkázonosnou epidemii pravých neštovic, jež zdecimovala indiánskou populaci a jíž podlehl i samotný Huayna Cápac. Jeho synové Huáscar a Atahualpa se dostali do několikaletého bratrovražedného boje o trůn. Triumfující Atahualpa, který vyvraždil s Huáscarem většinu cuzcoské šlechty, si však své vítězství ani nemohl pořádně vychutnat. 16. listopadu 1532 se dostavil se svým neozbrojeným několikatisícovým doprovodem na pozvání Španělů na náměstí v Cajamarce, kde se stal obětí zrádného útoku pouhé stovky conquistadorů vedených Franciskem Pizarrem. Šokovaní indiáni se vůbec nepostavili na odpor a byli většinou pobiti; Atahualpa byl zajat. Přestože zajatý Atahualpa splnil svůj slib a jeho poddaní naplnili zlatem až ke stropu určenou místnost, Španělé ho nepropustili. V červenci roku 1533 byl obviněn ze spiknutí a popraven.

Zánik říše

Pizarro potom vytáhl na Cuzco. Při cestě do Cuzca potka Pizzaro družinu Manco Inky, jednoho z mála přeživších z Huáscarovy větve. Manco se chtěl připojit k Pizzarovi, který porazil Huáscarova soka Atahualpu. Pizzaro měl, pokud šlo o moc a sílu, dobrou intuici. Proto se pokusil předejít možnému odporu proti španělské nadvládě tím, že naoko udělil Mancovi naprostou suverenitu. Byl si však dobře vědom toho, že na porobení a vládnutí tak rozsáhlé říši měl málo vojáků a proto tlačil na Manca, aby sestavoval armádu. Manco velice rád Pizzarovi vyhověl, jednak i proto, že se chtěl pomstít generálu Quisquisovi, jenž dal vyvraždit téměř celou jeho rodinu. Poté se Pizzarův společník Hernando de Soto vydal s armádou 50 španělských jezdců a 10 000 inckými bojovníky vydal na tažení proti generálu Quisquisovi. Společnými silami donutili generála k ústupu a cesta do Cuzca byla volná. Ačkoliv v následujících letech vypuklo ještě několik povstání a nezávislý incký státeček ve Vilcabambě si podržel nezávislost až do roku 1572, věk Inků skončil.

Pověsti a báje

O stvoření

Velmi, velmi dávno se u jezera Titicaca objevil vysoký vousatý muž s berlou v ruce. Vydal se na ostrov Titicaca uprostřed jezera a tam přikázal slunci, měsíci a hvězdám aby vyšly a ony vyšly. Pak z hlíny vymodeloval muže a ženy a vytvořil tak praotce a pramatky všech kmenů v Andách. Každému páru pak dal jazyk kterým budou mluvit, písně které budou zpívat, semena která budou sít a tance které budou tančit. Poté do nich vdechl život a přikázal jim, aby vstoupili do podzemí a vyšli z něj každý ve své domovině. A oni vyšli z pramenů, ze stromů a z jeskyní. Ona místa se nazývají ,,pakarina“ místa úsvitu.

O potopě

Před mnoha a mnoha lety žil jeden pastýř. Vydal se do vysokých hor, aby přehlédl svá stáda. Když se k nim dostal, zjistil že zvířata ani nežerou, ani se nenapájí. Místo toho jen celou noc stojí, dívají se na oblohu a naříkají. Pastýř se rozzlobil a řekl ,,co se vám stalo? Máte ode mne nejlepší pastvu a nejčistší vodu! A Vy tu jen stojíte, hledíte ke hvězdám a naříkáte!“ V té chvíli se k němu obrátila lama a řekla,,dobře mne poslouchej a vyslechni co Ti povím!“ Pastýř zůstal stát jako uhranutý, protože to znělo úplně jako by k němu mluvil člověk. A lama pokračovala,,vidíš ty hvězdy co vycházejí nad horou Jokakoto? Ty hvězdy znamenají, že přesně za měsíc zničí celý svět potopa“. Pastýř jí uvěřil a vzal celou svoji rodinu na vrchol nejvyšší hory na světě. Pak začalo pršet. A pršelo a pršelo až jediným nezatopeným místem na zemi zůstal vrcholek oné hory. Bylo zde tak málo místa, že liška uklouzla a namočila si ocas. Proto má dneska každá liška ocas černý.

Odchod Viracochi

Když byl bůh starý, přišel na určité místo, kde se setkal s mužem jménem Apo Tambo, jenž byl otcem Manco Capaca, prvního mytického vládce Inků. Protože byl starý a připravený opustit zemi. Předal kus své berly Manco Capacovi a pak opustil svět řekou nazývanou Chapa Maca.

O Tiahuanacu I.

Jednou Inka Mayta Capac ( podle jiné pověsti to byl Sinchi Roca ), odpočíval v troskách opuštěného města,když jej dostihl velice rychlý běžec a k smrti uřícený, odevzdal vládci velmi důležitou zprávu z hlavního města říše Cuzca. Panovník ocenil jeho rychlost, přirovnal svého posla ke guanacu ( Zvíře podobné lamě, žijící s příbuznými vikuněmi na náhorních rovinách Peru), a vyznamenal ho nebývalým způsobem: vybídl běžce, neurozeného příslušníka své říše, aby se posadil. Řekl mu tedy kečuánsky: Tia Huanaco! ( Usedni, běžče rychlý jako guanaco ). A toto kečuánské jméno už městu zůstalo, i když se původně jmenovalo jinak.

O Tiahuanacu II.

Na počátku světa, v době věčné tmy, vystoupil z vod jezera Titicaca bůh Con Ticci Viracocha a usadil se v Tiahuanacu. V jeho zdech stvořil Slunce a nařídil mu, aby kráčelo po obloze cestou, kterou putuje dodnes. V Tiahuanacu vytvořil Viracocha i Měsíc a všechna ostatní nebeská tělesa. Potom stvořil – samozřejmě z kamene – modely mužů i žen, rozeslal je v párech do všech oblastí Peru a určil, ve které jeskyni, ve kterém prameni, ve které peruánské řece či z které skály mají vystoupit na svět.

Architektura

Dodnes se návštěvník Peru může setkat s mnohými památkami na inckou minulost. Je zde mnoho zřícenin chrámů, paláců, pevností, velkých vojenských silnic, akvaduktů a jiných veřejných staveb. Inkové své stavby stavěli z kamene bez použití malty. Kamenné bloky byly opracovány a dopraveny na místo určení. Zde byli skládány tak přesně, že by se mezi ně nevlezl nůž. Střechy byli dělány většinou ze slámových došků, některé byly ze dřeva. Po příchodu Španělů se začali pálit křidlice, což dokazuje nález Hirama Binghama na Macchu Picchu.

Silnice

Jednou z nejpozoruhodnějších inckých staveb jsou určitě silnice. Dodnes jejich zbytky dosvědčují jejich dokonalost. Těchto silnic bylo mnoho a křižovaly různé končiny země. Délka silnic se odhaduje na 1500–2000 mil. Nejvýznamnější silnice však byly dvě. Jedna vedla z Quita do Cuzka, druhá se táhla z Cuzca na jih směrem k Chile. Jedna silnice vedla přes náhorní rovinu, druhá zas nížinou podél pobřeží. Vybudování silnice přes náhorní rovinu bylo velmi obtížné, hlavně kvůli rázu krajiny. Ležel zde totiž sníh, často musely být dlouhé úseky vytesány do skal, přes řeky vedly visuté mosty, do srázů propastí byly vytesána skalní schodiště a horské průrvy byly vyplněny zdivem. Šíře silnic se pohybovala mezi půl metrem v hornatých oblastech a šesti metry v rovinách. Po těchto silnicích se jako poslové pohybovali rychlí běžci, kteří se nazývali chasquis. Běhali podle štafetového systému. Na každý úsek cesty byli k dispozici dva odpočinutí běžci. Předávali zprávy na stanicích, nazývaných tambos, které byly postaveny v určitých vzdálenostech. Takto bylo možno předávat poselství nebo zboží až na vzdálenost 400 km za den. Inkové nevyužívali ani koně ani kolo, protože je vůbec neznali. Používali jedině lamy, nebo chodili pěšky.

Města

Mezi nejznámější inská města patří Machu Picchu.

Vládci Inků

Inkové měli pevně stanovená pravidla pro výběr panovníka. Panovník – na rozdíl od prostého lidu – měl prakticky neomezené množství manželek a milenek, avšak dědic a budoucí panovník vzešel z úplně jiného svazku. Inka si jako jediný bral za ženu svoji vlastní sestru. Jejich syn pak byl právoplatný dědic. Jedině tak byla zachována „čistota krve“. To mu ale vládu nezaručovalo, spíše to z něj udělalo hlavní terč v boji o trůn. Dalo by se říci, že bratrovražedné boje byly nutností. Inka tím dokazoval, že je nejsilnější a jen on může vládnout. Je to skvěle vidět na příkladu Atahualpa a Huascár. Huascár byl právoplatný dědic, ovšem Atahualpa, jelikož byl silnější, ho porazil a chopil se (ne nadlouho) vlády v říší. Inkové neznali písmo a jména jejich předků se uchovávala po generace pouze v ústím podání. Těla mrtvých inckých panovníků se nepohřbívala, ale uchovávala se, aby byla dále uctívána, jakoby by byla živá.

Související informace naleznete také v článku Seznam inckých panovníků.

Literatura

• PRESCOTT, William Hickling, Dějiny dobytí Peru, Praha, Panorama, 1980.
• Divy světa, Praha, Knižní klub, 2002. ISBN 80-242-0772-9
• KŘÍŽOVÁ, Markéta, Inkové, Praha, Aleš Skřivan ml., 2006. ISBN 80-86493-21-0

Externí odkazy

• Inkové – soubor článků na stránkách Mystika.cz
• Vědci objevili silnice z říše Inků – článek ze září 2001 na stránkách iDNES.cz
• Staré národy a civilizace – postupně budováno; informace i o všech 3 hlavních říších středojižní Ameriky

Obrázky, zvuky či videa k tématu Incká říše na Wikimedia Commons

• • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Inca
    • Wikidata: Inca Empire