Knížecí stát

Knížecí stát (také nazývaný domorodý stát, nebo indický stát) byl nominálně nejvyšší jednotkou v Britské Indii, která nebyla přímo spravována Brity, ale místním indickým vládcem ve formě vazalského vztahu. Těchto knížectví bylo v Indii v době před získáním její nezávislosti několik set.

Okolo 175 vazalských států, ty největší a nejdůležitější, spadaly (ve jménu britského panovníka) pod ústřední vládu britské Indie; zbývajících přibližně 500 států bylo závislých na vládách provinciálních. Rozdíl mezi "dominiem" a "vazalem" byl určený soudní mocí: zákonodárství britské Indie stálo na zákonech, které prošly britským parlamentem a zákonodárnou mocí a tyto zákony byly používány jak v centrální, tak v místních vládách této kolonie. Naopak soudy knížecích států rozhodovaly na základě zákonů vydaných jejich vládci.

Panovníci indických států používali různé tituly, např. mahárádža ("velký král"), Badšáh ("císař"), Rádža ("král"), Naváb ("vládce"), Nizám, Thákur a mnoho dalších. Britové ovšem všechny tyto tituly překládali jako "kníže", aby se vyhnuli tomu, že by se některý z domorodých králů mohl považovat za rovného s britským panovníkem.

Britská správa a domorodé státy

Indie pod britskou vládou, Britské indické císařství, se skládala ze dvou částí: Britská Indie a domorodé (nebo také knížecí) státy.

Přitom pojem Britská Indie zahrnuje všechna území a místa uvnitř dominia britského panovníka, které je přímo spravováno místokrálem Indie, nebo guvernérem, nebo jiným důstojníkem podřízeného místokráli. Naopak pojem Indie (Britské indické císařství) zahrnuje Britskou Indii plus všechna území a teritoria domorodých knížat ve vazalských státech, také ovšem podřízena britskému místokráli, nebo jeho pověřenci. (Obvykle je také termín "Britská Indie" používaný i na oblasti pod správou Britské východoindické společnosti v Indii z 1600 - 1858.)