Raný středověk

Mapa Evropy kolem roku 1000.

Raný středověk je označení pro období středověku od rozpadu Západořímské říše, (5. století) do počátku 11. století.

Dělí se na:

• předstátní období (od konce 5. století do 2. poloviny 9. století)
• raně státní období (od 2. poloviny 9. století do konce 12. století)

V raném středověku dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii, a to především vlivem zhroucení Západořímské říše a stěhování národů. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. Franská říše).

Historické události

Úpadek Římské říše

Mapa provincií římské říše po roce 120

Římská říše se v první polovině 5. století ocitla v krizi. Stalo se tak z mnoha důvodů. Především se jednalo o důvody ekonomické, říše díky sníženým výnosům nebyla schopna financovat další výboje a zajišťovat vlastní obranu. Stále častěji také využívala služeb germánských žoldnéřů, kteří se jako římští spojenci (foederati) usazovali na římském území. Většina hospodářsky významných oblastí byla již pod její kontrolou a případná expanze na východ, kde se nacházela další hospodářsky rozvinutá centra, představovala vojenské i ekonomické riziko. Hospodářská krize se projevila zejména v západní části říše, více urbanizovaná a rozvinutější východní část nebyla zasažena tak zásadním způsobem jako západní polovina impéria.

Zánik Západořímské říše

Poslední římský císař Romulus Augustulus.

Roku 395 umírá císař Theodosius I., poslední císař jednotné říše. Ta je po jeho smrti rozdělena mezi jeho dva syny - Honoria(na západě) a Arcadia (ve východní části). Přestože se takových rozdělení událo během historie Římské říše několik, toto rozdělení se později ukázalo jako změna trvalá.

Říše Východořímská je hustěji osídlena a ekonomicky konsolidována. Její území zahrnovalo tradiční ekonomicky významné oblasti starověku, zatímco Západořímská říše ovládá původní jádro Říma i Apeninský poloostrov, Germanii, Galii i Hispánii, tedy dnešní Německo, Francii a Španělsko. Tyto oblasti však nejsou ekonomicky dostatečně rozvinuté a hroutí se pod tlakem stěhujících se národů. Západořímská říše postupně ztrácí své území ve prospěch nově příchozích "barbarských" kmenů, do kdysi keltských a germánských oblastí přicházejí nové národy. V nastávajícím chaosu se radikálně mění politická, demografická i hospodářská mapa Evropy.

Roku 476 se římskými vojsky nechává provolat velitel pomocných sborů Odoaker germánským králem. Šestiletý císař Romulus je vyhoštěn z Říma, jeho otec Orestes i bratr Paulus jsou legiemi zavražděni. A protože Odoaker se nenechává prohlásit římským císařem, nýbrž zůstává germánským králem, Západořímská říše fakticky zaniká. Z právního hlediska císař Romulus nebyl nikdy Východořímskou říší uznán, což bylo důležité pro zajištění legitimity. De iure vládl stále císař Iulius Nepos, kterého ovšem Orestes, Romulův otec, donutil prchnout do Dalmácie, kde byl roku 480 Nepos zavražděn za významného přispění Glyceria, biskupa ze Salonae (dnešního Splitu). Odoaker je uznán východořímským císařem Zenonem za patricije, záhy však Itálii dobyl ostrogótský Theodorich a nakonec jej nechal zavraždit.

Franská říše

Související informace naleznete také v článku Franská říše.

Karel Veliký, nejvýznamnější franský panovník, od roku 800 římský císař.

Územní růst Franské říše

Ve 3. století se na pravém břehu Rýna usídlil germánský kmen Franků. Původně spolupracovali s Římskou říší jako foederáti, avšak po jejím rozpadu franský král Chlodvík z rodu Merovejců obsadil roku 482 říši barbarořímského vládce Syagria. Chlodvík posléze přijal křesťanství a nechal se pomazat na franského krále (496). V následujících letech dále rozšiřoval své území na jih proti Vizigótům a na východ proti Alamanům. V této politice pokračovali i jeho potomci a následníci na franském trůně. Země se v následujících letech rozděluje na menší panství jednotlivých členů merovejského rodu (Austrasie, Neustrie a Burgundsko). Vzájemné šarvátky a boje o moc posilovaly postavení majordomů, což byli původně služebníci krále starající se o chod paláce. Tito majordomové postupem času získali postavení prostředníka mezi králem a jeho družiníky, což spolu se zavedením dědičnosti tohoto titulu zajistilo majordomům postavení nejvýznamnějšího úřadu říše. Po bitvě u Tetry ukončuje rozklad říše vítězný majordom Austrasie Pipin II. Prostřední, který soustředí majordomské tituly všech tří částí Franské říše ve svých rukou. Moc Merovejců v té době byla již pouze formální. Významným nástupcem Pipina byl Karel Martell, který upevnil vnitropolitickou situaci i postavení říše v zahraničí získáním nových území (např. Akvitánie). Zasloužil se také o odražení muslimské expanze do západní Evropy díky bitvě u Poitiers, ve které roku 732 zvítězil nad vojskem vyslaným z Al-Andalusu. Úspěch majordomů korunoval Pipin III. Krátký, který byl v roce 751 zvolen v Soissons franským králem. Ze vzájemné rivality dvou Pipinových synů vyšel vítězně Karel později zvaný Veliký, který dovedl Franskou říši na vrchol jejího politického a kulturního vývoje. Karel posílil svou moc zrušením napůl nezávislých vévodství a mimo jiné i správní reformou celého státu. Dále rozšířil svou moc na severní Itálii, kde dobyl Langobardské království a nechal se korunovat italským králem. Na východě postupně posunul hranice Franské říše až k Labi a od Avarů získal též Panonii. Bezpečnost říše proti vnějšímu nepříteli Karel zajišťoval zakládáním pohraničních marek, vznikla tak Španělská marka na obranu proti pyrenejským muslimům, Bretaňská marka proti Keltům, Dánská marka proti Vikingům a další marky na východě jako obrana před Slovany a Avary. Vrcholem vlády Karla Velikého byla roku 800 jeho korunovace za římského císaře. Za Karla Velikého došlo k novému rozkvětu učenosti a kultury nazývaný Karolinská renesance. Posledním vládcem jednotné říše byl Karlův syn Ludvík Pobožný. Ludvíkovi synové si po jeho smrti rozdělili říši mezi sebe, což dalo na základě Verdunské smlouvy z roku 843 vzniknout třem státním útvarům - Západofranské říši pod vládou Karla Holého, Východofranské říši, kde panoval Ludvík Němec, a oblasti Italského království a Lotharingie, kde vládl Lothar. Ten zároveň spolu s územím Itálie získal i císařský titul. Jeho území bylo však později buď rozděleno mezi jeho bratry a jejich potomky, nebo se rozpadlo během 9. století na řadu menších státních útvarů. Z nástupnických států utvořených jeho dvěma bratry se poté vytvořilo středověké Německo a Francie.

Byzantská (Východořímská) říše

Související informace naleznete také v článku Byzantská říše.

Císař Justinián, za něhož dosáhla Východořímská říše největší územního rozsahu

Východořímská říše na vrcholu moci (550).

Byzanc po ztrátě území během 7. století (717).

Roku 395 byla po smrti Theodosia I. Římská říše rozdělena na dvě části - západní a východní. Východní část říše se během následujících let prokázala jako životaschopnější a nadále prosperovala. Zatímco na západě se dostavil značný úpadek, na východě nadále fungovala hospodářsky rozvinutá města s vyspělou antickou kulturou a hospodářstvím. Nejvýznamnějším panovníkem tohoto státu byl císař Justinián I. Během své vlády v letech 527 až 565 nechal sepsat souhrn římského práva a dále je reformoval, vedl též úspěšnou zahraniční expanzi a stavitelskou činnost. Nejznámější stavbou z jeho doby je chrám Hagia Sophia. Po Justiniánově smrti však nastal hospodářský i mocenský úpadek. Východní hranice říše ohrožovala perská Sasánovská říše, na západě pronikaly na Balkán slovanské kmeny. Tři roky po Justiniánově smrti ovládli jím získanou Itálii Langobardi a Byzanci zde zůstaly pouze zbytky původního území. V následujícíh letech Byzanc přišla i o Sýrii, Palestinu a Egypt, které padly do rukou Sasánovské říše. V Konstantinopoli se ale mezitím odehrál převrat a na trůn dosedl dříve exarcha Kartága Herakleios. Ten opět získal od Sasánovců ztracená území a započal rozsáhlou reformu armády. Z jihu však přišel nový soupeř, kterým byli Arabové; ti během několika let získáná území dobyli zpět a ustanovili zde nové náboženství - islám. Spolu s územními ztrátami na Balkáně ve prospěch Slovanů tak Byzantské říši zbyla oblast kolem Egejského moře, Malá Asie, jižní Itálie a většina významných středomořských ostrovů (mimo jiné Sicílie, Kréta a Kypr). Říši zasáhl velký hospodářský úpadek, mnohá města se začala vylidňovat a ztrácela svůj původní antický charakter. Správa provincií se militarizovala a začal vznikat systém takzvaných thémat, tedy územních jednotek obsazených vojáky, kteří výměnou za půdu sloužili v místní armádě. Zároveň převládl ve Východořímské říši řecký jazyk, což se projevilo v upuštění od používání latiny jako úředního jazyka. Zároveň dochází k posílení řeckého živlu a k tranformaci Východořímské říše do její středověké podoby - Byzantské říše. Krom hospodářských problémů začaly sužovat říši problémy politické a náboženské. V mnoha oblastech dochází k takzvanému obrazoborectví, tedy ničení ikon, jejichž uctívání bylo bráno jako modloslužebnictví. Oproti obrazoborectví (neboli ikonoklasmu) vystupuje ikonodulie a vzniká tak vnitrostátní konflikt, který trvá po celé 8. století. Mimo Arabů v té době také říše bojovala na západě s Bulhary, kteří vytvořili kolem řeky Dunaje silný stát, jenž soupeřil s Byzancí o vedoucí postavení na Balkánském poloostrově. Vyřešení teologických sporů ve prospěch ikonodulie a obnovený hospodářský rozkvět říši umožnil získat opět vnitropolitickou stabilitu. Byzanc od poloviny 9. století přechází do protiútoku a získává zpět některá ztracená území. Dochází též k značnému rozvoji kultury, rukodělné výroby a zámořského obchodu. O růst Byzantské říše se v této době zasloužili zejména císaři Romanos I. Lakapenos, Jan I. Tzimiskes a Nikeforos II. Fokas, kteří působili jako spoluvládci císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta a jeho synů Basilea II. a Konstantina VIII. Jejich zásluhou se Byzanstká říše dostala v 10. století do nového období rozkvětu. Roku 1018 pak císař Basileios II. Bulgaroktonos anektoval dlouholetého byzantského soupeře - Bulharsko. Na počátku 11. století se tak Byzantská říše stala jedním z nejmocnějších států ve Středomoří.

Balkánský poloostrov

Související informace naleznete také v článku První bulharská říše.

Rozsah Bulharské říše za cara Simeona

Jezdecká socha chorvatského krále Tomislava v dnešním Záhřebu

V letech bezprostředně po pádu Západořímské říše se většina Balkánu nacházela pod správou Východořímské říše, později nazývané Byzancí. Na své cestě do Evropy poloostrovem přešly některé germánské kmeny (Gótové, Langobardi). Od konce 6. století sem pronikají Slované a postupně se zde i usazují, což vede k úpadku latiny, řečtiny a zejména pak křesťanského náboženství. Slovanské kmeny postupně ovládly většinu balkánského území, Byzanci zbyla pouze síť měst na pobřeží a některá území okolo Egejského moře. Z Krymu pak také přišli Bulhaři vedení chánem Asparuchem, kteří založili na území kolem Dunaje vlastní stát. Tento státní útvar posléze fungoval několik set let jako regionální velmoc, která po dlouhou dobu soupeřila s Byzantskou říší o výsadní postavení na poloostrově. Po Asparuchově smrti se bulharský chanát dále rozmáhal. K dobré vnitropolitické situaci přispěla také dohoda mezi bulharskými vládci a slovanskými velmoži, která ustanovila za hlavu státu bulharského chána výměnou za značnou autonomii pro Slovany. V dalších letech vedli bulharští vládci výboje na jih (na území Byzance) a na severozápad, kde se jim po roce 800 podařilo vyvrátit říši Avarů. Roku 865 byl bulharský chán Boris I. pokřtěn a přijal jméno Michael. Christianizace postupovala pomalu, literatura i jazyk používaný při vyučování nových kněží totiž byly řecké. Roku 886 proto byli do Bulharska pozváni staroslověnští učitelé původně vyhnaní z Velké Moravy, kteří v zemi zavedli hlaholici a jako církevní jazyk staroslověnštinu. V následujících letech dále Bulharsko bojovalo s Byzancí o vůdčí postavení na Balkáně. Zlatá éra první Bulharské říše proběhla za panování Simeona I. Ten posílil bulharský vliv na Balkáně řadou významných vítězství zejména nad Byzantinci a Srby, což mu později umožnilo přisvojit si titul císaře (cara) a povýšit bulharské biskupství na patriarchát. Po jeho smrti však znovu sílící Byzantská říše získala některá ztracená území nazpět a za vlády byzantského císaře Basilea II. se Bulharsko stalo na více jak 150 let součástí Byzance.

Počátkem 7. století přišli na území dnešního Chorvatska Slované. Ti se zde usadili, což mělo katastrofální vliv na zdejší byzantskou správu, jež se během několika desetiletí postupně rozpadla. V době působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě přijali chorvatští křesťané slovanskou liturgii. Po christianizaci však v Chorvatsku převládl západní ritus. Nejvýznamnějším chorvatským panovníkem byl v raného středověku Tomislav I. z rodu Trpimírovců. Jeho orientace na katolickou církev a na papeže přinesla Tomislavovi královský titul (924 nebo 925). Tomislavovi se dále podařilo ochránit Chorvatsko před bulharskou expanzí díky spojenectví s Byzantskou říší, které vedlo až k definitivní porážce cara Simeona.

Srbové přišli podobně jako Chorvaté na území Balkánu v 7. století. Z různých kmenů se postupně vytvořila řada menších států (Zeta, Raška a jiné), které byly během raného středověku ve větší či menší závislosti na Byzantské říši, přestože byly oficiálně uznávány jako samostatné státy. Mezi Srby se nacházeli vyznavači jak západního tak i východního ritu, přesto se však později více prosadilo pravoslaví. Prvním větším státním útvarem se stala v 10. století Raška za vlády Časlava Konimiroviče, přesto byl tento stát stále pod zančným vlivem Konstantinopole.

Pyrenejský poloostrov

Související informace naleznete také v článcích Vizigótská říše, Al-Andalus a Reconquista.

Palác taifských vládců v Zaragoze

Mapa Hispánie z roku 565

Rozsah islámské vlády za Almanzora (kolem roku 1000)

V 5. století se Pyrenejský poloostrov dostává pod moc germánských kmenů - zejména Svébů a Vizigótů. Postupem času získali dominantnější postavení Vizigótové, kteří si Svéby podrobili. Po přechodu Vizigótů z ariánské víry na katolictví přichází v 7. století hospodářský rozkvět, který je však narušen spory o trůn a boji o moc mezi germánskou šlechtou. Roku 711 jsou na území Pyrenejského poloostrova pozváni muslimové, kteří pak během necelých osmi let většinu poloostrova dobyli a ustavili zde provincii islámské říše, chalífátu, s centrem ve městě Córdoba. Roku 756 sem utekl poslední přeživší člen Umajjovské dynastie Abdurrahmán I. a založil zde Córdobský emirát. Ten se stal přes mnohdy nestálou vnitropolitickou situací prosperující a kulturně vyspělou zemí známou též jako Al-Andalus. Na severu se v 8. století konstituovaly dva významné křesťanské státy - Asturské království a Španělská marka. Ty se později staly základem reconquisty, neboli znovudobytí Pyrenejského poloostrova z rukou muslimů. V 9. a 10. století si však muslimské státy udržovaly mocenskou, kulturní i ekonomickou převahu. Zatímco severní křesťanské státy měly hospodářství převážně zemědělského charakteru, na jihu pod vládou muslimů kvetly řemeslná výroba a dálkový obchod. Největšího rozkvětu dosáhly muslimské země v 10. století během éry takzvaného Córdobského chalífátu. Ten byl vytvořen roku 929, kdy tehdejší emír Abdurrahmán III. přijal z prestižních a zahraničněpolitických důvodů titul chalífy. Za jeho vlády a během zbytku 10. století Córdobský chalífát dále rozkvétal a stal se jednou z mocností Středozemního moře. Tento slibný vývoj pokračoval i na začátku 11. století během vlády rádce Almanzora. Avšak po jeho smrti se začal chalífát postupně rozpadat na řadu menších státečků (zvaných taifas), až roku 1031 zanikl úplně.

Téměř celé křesťanské území na čas sjednotil Sancho III. Navarský, za něhož se vedoucím křesťanským státem na Pyrenejském poloostrově stala Navarra. Vzmáhající se křesťanské státy využily rozpadu chalífátu, aby posílily svou pozici na poloostrově. Vládci drobnějších muslimských států tak museli platit křesťanským vládcům poplatky, či se stali cílem křesťanské expanze na jih. Dominantní postavení na Pyrenejském poloostrově v této době získala království León či Kastílie, která později měla získat rozhodující roli v nastupující éře reconquisty.

Islám

Související informace naleznete také v článcích Islám a Chalífát.

Muhammad znovuzasvěcuje Kaabu.

Vývoj arabské říše

Zhruba od roku 610 začíná ve svém rodném městě Mekka kázat muž jménem Muhammad nové náboženství - Islám. O něco později je nucen se skupinou věřících odejít z Mekky do oázy Jathrib, později nazývané Medína. Islám se postupně šíří na většinu Arabského poloostrova. Po Muhammadově smrti začíná vláda volených prorokových nástupců - chalífů. Ti pod svým vedením upevňují státní moc a rozšiřují islámskou říši, chalífát, do Sýrie, Palestiny a Egypta, dále pak do Persie a Arménie. V této době se však islám udržuje jako náboženství téměř výhradně u Arabů. Ti vytvářejí na dobytých územích novou vládnoucí vrstvu. Roku 656 nastupuje do úřadu chalífy Muhammadův příbuzný Alí ibn Abí Tálib. Proti němu však vypukne několik povstání, načež je posléze svržen místodržícím v Sýrii Mu'áwijou, který se stává chalífou. Jeho nástupem začíná vláda dynastie Umajjovců. Alí však měl stále své následovníky, kteří se později pojmenovali jako ší'ité a vytvořili vlastní odnož Islámu, která se značně odlišuje od ortodoxní islámské verze (sunna). Za umajjovců dochází k další vojenské epxanzi, je dobyta severní Afrika a Pyrenejský poloostrov, muslimské armády postupují dále na východ. Od 8. století dochází i přes náboženskou toleranci ke konverzi porobeného obyvatelstva k islámu, což konvertitům přináší mnoho výhod. Vláda Umajjovců byla pro chalífát obdobím kulturního a hospodářského rozkvětu. Roku 749 však proti chalífovi Marwánovi II. vypuká vzpoura, do jejíhož čela se dostává rod Abbásovců. Přestože si nadále abbásovci podrželi dominantní postavení v říši a v 9. století prožívá chalífát největší kulturní a ekonomický vývoj, od konce 9. století začíná vliv chalífů klesat a v chalífátu nastupují decentralizační tendence, které vyúsťují ve vznik samostatných státních celků - emirátů. Chalífové mají od této doby pravomoce spíše duchovní. Mimo abbásovského chalífátu se na západě vytvořily ještě dva významné samostatné chalífáty, Fátimovský (od roku 909) a Córdobský (od roku 753 jako emirát a od roku 929 jako chalífát).

Odkazy

Doporučená literatura

(anglicky)

• Geoffrey Barraclough, (1947) 1988. The Origins of Modern Germany (Oxford: Blackwell)
• Christopher Dawson, 1956. The Making of Europe: An Introduction to the History of European Unity (New York: Meridian) Česky: Zrození Evropy : úvod do dějin evropské jednoty, Praha, Vyšehrad 1994. ISBN 80-7021-114-8
• Edward James, 1988. The Franks (Oxford: Basil Blackwell). Česky: Frankové, Praha : Lidové noviny, 1997.
• David Knowles, (1962) 1988. The Evolution of Medieval Thought
• Robin Lane Fox, 1986. Pagans and Christians (New York: Knopf)
• Rosamond McKittrick, 1983 The Frankish Church Under the Carolingians (London: Longmans, Green)
• Pierre Riché, (1978) 1988. Daily Life in the Age of Charlemagne

Použitá literatura

• VOLNÝ, Zdeněk a kol., Toulky minulostí světa, 4.díl, Praha, Via Facti, 2002. ISBN 80-238-8970-2
• HRADEČNÝ, Pavel a kol., Dějiny Řecka, Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998 (Dějiny států). ISBN 80-7106-192-1
• HONZÁK, František; NEŠKUDLA, Bořek; PEČENKA, Marek a kol. Evropa v proměnách staletí. Praha: LIBRI, 1992. ISBN 80-85983-30-3. 
• VOLNÝ, Zdeněk a kol. Toulky minulostí světa, 5.díl. Praha: Via Facti, 2003. ISBN 80-239-1138-4. 

Poznámky

V tomto článku byly použity překlady textů z článků First Bulgarian Empire na anglické Wikipedii a History of Medieval Serbia na anglické Wikipedii.