Člen (mluvnice): Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 6. 1. 2010, 16:40

Člen se používá některých jazycích k označení podstatného jména. Členy jsou v jazycích většinou prostředkem k vyjádření jeho určitosti, případně neurčitosti (tj. zda je míněn jeden konkrétní objekt nebo objekty tohoto druhu obecně). Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby a někdy závisí zcela na kontextu. Člen je obvykle považován za zvláštní slovní druh, etymologicky jeho tvary většinou souvisí s tvary ukazovacích zájmen (například francouzské le pochází z latinského ukazovacího zájmena ille). V některých jazycích člen není samostatným slovem, ale je připojován k podstatnému jménu jako prefix (hebrejština) nebo sufix (rumunština, bulharština).

Druhy členů

V jazycích jsou rozlišovány členy:

určitý - např. anglický the,německý der, die, das, francouzský le, la, les, používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ten, ta, to);
neurčitý - obvykle se používá jen v jednotném čísle, např. anglický a, an, německý ein, eine, francouzský un, une, des, používá se tehdy, kdy se odkazuje k libovolnému členu nějaké skupiny, český ekvivalent by mohl být nějaký, jeden;
dělivý - pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. voda), např. francouzský du, de la.

Uvedené druhy členů se nemusejí vyskytovat v jednotlivých jazycích současně. Pokud však jazyk využívá k vyjádření určitosti člen, vyskytuje se v něm vždy člen určitý (např. bulharština má pouze člen určitý). Člen dělivý je charakteristický pro románské jazyky, ve kterých se vyskytují i členy určitý a neurčitý – tyto dva členy mají i všechny germánské jazyky.

Příklady použití:

angličtina:

This is the house I'd lived in before I won one hundred million dollars. (To je ten dům, ve kterém jsem bydlel před tím, než jsem vyhrál sto milionů dolarů.)

I closed a pig and a dog in a pigsty. When I came back in the evening, I found out that the dog had eaten up the pig. (Zavřel jsem do (jednoho) chlívku (jedno) prase a (jednoho) psa. Když jsem se (ten) večer vrátil, zjistil jsem, že ten pes to prase sežral.)

francouzština:

Voulez-vous du café? (Dáte si kávu?)

Postavení členů

Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím přívlastkem), např. angl. the young boy (ten mladý chlapec).

V bulharštině, makedonštině, rumunštině či severogermánských jazycích existuje určitý člen postpozitivní, který se připojuje jako koncovka ke jménu, např. švéd. pojken^[1], bulh. момичето^[2](ten chlapec).

Člen v evropských jazycích^[3]

Geograficky lze zhruba rozdělit Evropu na západní a východní část podle toho, zda se v dané lokalitě hovoří jazyky, v nichž se používá člen. Západní oblast zahrnuje germánské a románské jazyky, albánštinu a řečtinu, v nichž se člen používá. Naopak slovanské (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny) a uralské (s výjimkou maďarštiny) jazyky na východě Evropy člen nepoužívají.

Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v severogermánských jazycích ve Skandinávii (dánština, norština, švédština, islandština a faerština) a jednak na Balkáně (albánština, bulharština, makedonština, rumunština). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys, který charakterizuje tzv. balkánský jazykový svaz, ačkoliv se jedná o jazyky blízké pouze geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná baskičtina v západní Evropě.

Čeština

V češtině se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich morfologických vlastností (většina flektivních jazyků rovněž nemá člen). V hovorovém stylu se často využívají zájmena nějaký a ten (případně číslovka jeden) ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.

Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ten(všimněte si podobnosti s německým členem den) ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.^[4]

Němčina

V němčině má určitý a neučitý člen nejen determinační (určující) funkci, ale je zároveň nedílnou součástí skloňování podstatných jmen, která sama o sobě přijímají jen minimum pádových koncovek. Použití členu podstatně ovlivňuje i skloňování přídavných jmen.

Příklady:

im (= in dem) Schrank (dativ) = ve skříni

in den Schrank (akuzativ) = do skříně

Francouzština

Francouzštině má určité a neurčité členy nejen pro jednotné číslo, ale i pro číslo množné. Člen le je určitý pro číslo jednotné, pokud je objekt mužského rodu (příklad: le chien = ten pes). Pokud je objekt ženského rodu, používá se člen la (příklad: la télé - ta televize). V případě, že objektů je více, nezáleží na jejich rodu, používá se jako určitý člen les (příklad: les arbres = ty stromy). Člen neurčitý je pro mužský rod v jednotném čísle un (příklad: un stylo - nějaké pero), pro rod ženský une (příklad: une girafe = nějaká žirafa). Člen neurčitý pro množné číslo je, bez ohledu na rod, des (příklad: des crayons = nějaké tužky).

Reference

↑ Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.
↑ Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.
↑ Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.
↑ Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X.

Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.

[1] Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.

[2] Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.

[3] Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.

[4] Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X.

[1]

[2]

[3]

[4]

@@ Řádek 5: / Řádek 5: @@
 V jazycích jsou rozlišovány členy:
-* '''určitý''' - např. [[angličtina|anglický]] ''the'',[[němčina|německý]] ''der, die, das'', [[francouzština|francouzský]] ''le, la'',''les'', používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ''ten, ta, to'');
+* '''určitý''' - např. [[angličtina|anglický]] ''the'',[[němčina|německý]] ''der, die, das'', [[francouzština|francouzský]] ''le, la'', ''les'', používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ''ten, ta, to'');
 * '''neurčitý''' - obvykle se používá jen v jednotném [[Gramatické číslo|čísle]], např. [[angličtina|anglický]] ''a, an'', [[němčina|německý]] ''ein, eine'', [[francouzština|francouzský]] ''un, ''une'', ''des'', používá se tehdy, kdy se odkazuje k libovolnému členu nějaké skupiny, český ekvivalent by mohl být ''nějaký, jeden'';
 * '''dělivý''' - pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. ''voda''), např. [[francouzština|francouzský]] ''du, de la''.