Albrecht z Valdštejna

Šablona:Infobox Vojenský velitel Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (nebo také Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna), zkráceně též Valdštejn, v zahraniční literatuře také Wallenstein nebo Waldstein) (24. září 1583, Heřmanice – 25. února 1634, Cheb) byl český vojevůdce a politik, vedle Jana Tserclaese Tillyho nejvyšším velitelem císařsko-ligistických vojsk během třicetileté války.

Bojoval na straně císaře proti Protestantské unii, později upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn.

Byl prvním vůbec, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území. Zemřel jako jeden z nejvlivnějších lidí v Evropě.

Mládí

Albrecht se narodil na tvrzi Heřmanice jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické, kteří se drželi víry Jednoty bratrské. Po jejich brzkém úmrtí jej nechal strýc z matčiny strany, Albrecht Slavata z Košumberka, vychovávat od patnácti let v Olomouci v konviktu jezuitů, kde přestoupil do katolické církve.

Dále studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu a ve společnosti význačného matematika Petera Vergunda navštívil Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii, kde také v Bologni a Padově studoval matematiku a astronomii. Po návratu z Itálie se nechal roku 1604 najmout jako fendrych pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl též uherskou nemoc, tedy syfilitidu, která jej psychicky ovlivňovala až do konce života.

Od roku 1608 je Albrecht hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského. Jeho úkolem bylo po boku nezkušeného Maxmiliána z Lichtenštejna najmout na Moravě pluk německých knechtů. Avšak celý spor mezi Rudolfem a Matyášem byl 24. června 1608 ukončen podpisem libeňského míru, čímž Rudolf ztratil Rakousko, Uhry a Moravu. Valdštejn se tak mohl vrátit ke dvoru.

V roce 1609 se oženil výhodně s mladou vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka, tehdy se usadil na jejím sídle ve Vsetíně. Avšak již po pěti letech jeho manželka umírá a Albrechtovi se podařilo získat všechen její majetek jako dědictví; připadla mu tak rozsáhlá zboží na Moravě, k nimž připojil i 14 zboží svého strýce.

Roku 1615 na generálním sněmu zemí České koruny selhává pokus obnovit konfederaci stavovských obcí všech zemí monarchie a nebyla vyřešena ani otázka společné obrany a daní. Avšak moravská zemská vláda s hejtmanem Ladislavem z Lobkovic se vyslovila kladně k obraně a jmenovala tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli za úkol v případě potřeby najmout 3000 pěších a 1000 jezdců – mezi ně vedle Jiřího z Náchoda a Petra Sedlnického patřil i Albrecht z Valdštejna.

Roku 1617 podpořil armádu arcivévody Ferdinanda ve friulské válce proti Benátkám dvěma sty jezdci (které najal za vlastní peníze) v obležené pevnosti Gradíšky. Albrecht se v bojích vyznamenal. 29. června byl v Praze korunován na českého krále Ferdinand II. Štýrský. Ten přiměl císařského vyslance v Madridu k podpisu mírové smlouvy.

Vzestup Valdštejnův

Valdštejnův horoskop od Keplera

Mezitím propuká stavovské povstání. Spolu s dalšími protestuje v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů ze země, za co je stižen direktory domácím vězením. Albrecht poté, co Thurn vtrhl na Moravu, shromáždil své vojsko a pokusil se, ač neúspěšně, přemluvit své vojáky k přeběhnutí na císařskou stranu. Nakonec odevzdává císařské pokladně ukradenou stavovskou pokladnici a za to je jmenován císařským plukovníkem. Za to se samozřejmě stavové usnesli, aby byl Albrecht ze země vypovězen a jeho statky zkonfiskovány. Od této doby se proto už může spoléhat pouze na vítězství císařských.

Valdštejnovo vojsko se do tzv. české války zapojuje v bitvě u Záblatí, při obraně Vídně a též do bitvy na Bílé hoře. Ač se sám bojů neúčastnil, jeho pluk si počínal výtečně a Albrecht byl jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách, kde tvrdým způsobem vymáhal kontribuce. Jeho pluk se před popravou 27 českých pánů podílel též na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Když je vítězství císařské strany dovršeno, účastní se Albrecht spolku, který tvoří zemský místodržící kníže Lichtenštejn, židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka, holandský obchodník Hans de Witte a Pavel Michna z Vacínova. Společně zakládají mincovní konsorcium, které razí znehodnocenou minci – tzv. dlouhou minci. Celý podnik končí státním bankrotem, Valdštejn však vydělává podnikem jmění. Daleko větší zisky však Valdštejn získává nákupem konfiskátů mezi lety 1621–1625, mezi nimi vyniká dědictví po Smiřických a Rödernech. Objem zisků z těchto spekulací se odhaduje až na 6 miliónů rýnských zlatých.

Vzestup Frýdlantska

Roku 1625 se frýdlantské panství mění na Frýdlantské knížectví, roku 1627 je povýšeno na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desek Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním centrem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království. Mezi další významná města patřil Liberec, Grabštejn a Valečov. Mezi Albrechtovými plány bylo v Jičíně zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Od roku 1628 zde měl právo jmenovat šlechtice, povyšovat sídla na město a razit mince na které se razilo heslo INVITA-INVIDIA! = Navzdory závisti! Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej. Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí.

Generalissimus a polní maršál

Valdštejn s odznaky svého postavení, s insigniemi Řádu zlatého rouna, maršálskou holí a šerpou

Roku 1625 se Valdštejn ujímá velení císařských, je jmenován generalissimem a sklízí úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Jeho tažení koordinuje s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panuje jistá rivalita. To se děje především proto, že nejvyšší velitel bavorský vévoda Maxmilián se snaží o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení císaře. Oproti tomu Valdštejn se snaží o utvrzení moci císaře, ba co dokonce chce ze Svaté říše vytvořit dědičnou monarchii, těchto velkých plánů se v konečném důsledku zalekl i sám císař.

Valdštejnova armáda je tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstá až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald Collalto vytáhl do boje společně s Valdštejnem, avšak po půl roce se kvůli neshodám vrátil do Vídně, kde na Albrechta žaloval. Císař pak Valdštejna pověřil reorganizací armády, avšak tou si získal mnohých nepřátelství.

Největším protivníkem přímo na bitevním poli však byl Valdštejnovi dánský král Kristián IV., jenž během dvou let zcela ovládl celé severní Německo a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení.

Roku 1627 Albrecht z Valdštejna skoupí knížectví Zaháňské a následujícího roku je mu propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován generálem císařské námořní armády generál Oceánského a Baltského moře. Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu.

Bavorský vévoda Maxmilián kritizuje od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci Valdštejnova válečného tažení a plundrování. Protože císař potřebuje potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětuje Valdštejna a v prosinci 1629 jej odvolává z velení kvůli jeho nerozhodnosti vůči postupu dánského krále.

Odvolání je finanční pohromou pro Valdštejna i jeho společníky (de Witte páchá sebevraždu kvůli bankrotu). Vrhá se tak do jiných podnikání, zakládá pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žije v nově zařízeném paláci dnes známém jako Valdštejnský palác, dnešním sídle Senátu Parlamentu ČR na Malé Straně.

Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav II. Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitenfeldu porazil 17. září 1631 císařské. V listopadu dobývají Sasové Prahu a z Čech utíká i Albrecht z Valdštejna. O měsíc později přijímá nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil hlohovské vévodství ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko.

Valdštejn osvobodil postupně do května 1632 Čechy i Bavorsko, avšak 16. listopadu proběhne bitva u Lützenu, která nekončí jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Valdštejn si vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Kvestenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. Po ústupu do Čech Albrecht uspořádal soud se 17 vinnými plukovníky. Armáda nebyla rozpuštěna se záměrem osvobodit Slezsko. Valdštejn se přesunul z pražského paláce zpět do Jičína, kde mu 16. května 1633 mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou korunu. Léto 1633 patřilo osvobozování Slezska.

Spiknutí proti Valdštejnovi

Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu

Krize Valdštejnova počíná se vpádem výmarského vévody Bernarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Albrechtovi bylo nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezsku vytáhl do Bavorska. V Plzni se však, i díky příchodu zimy, rozhodl nařídit své armádě ubytovat se. To bylo pochopeno císařovou vojenskou radou jako váhání a zrada vůči císaři. Valdštejnovi konkurenti neustále posílali stížnosti a memoranda žádající jeho sesazení. Valdštejnův zdravotní stav byl také velmi vážný. Zmocněnec rakouského a španělského dvora kapucín Diego Quiroga mu kvůli tomuto zdravotního stavu nabídl dokonce dobrovolné odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk. To ovšem Albrechta rozhořčilo. 11. června 1633 pozval Albrecht do Plzně všechny důstojníky od velitelů pluků výše a následujícího dne tito velitelé podepsali přísahu, v níž slibují věrnost Valdštejnovi.

Toto shromáždění však přesvědčilo císaře, dosud nerozhodného, aby 24. ledna podepsal dekret, jímž zbavuje vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Gallasovi. Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. Fakticky však byl tento výnos rozsudkem smrti.

22. února se hnul Albrecht na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro Valdštejna a jeho přátele hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). V hodovním sále byli zavražděni Illov, Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.

Důvody Valdštejnova jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě značně fantastických teorií, podle nichž například usiloval Valdštejn o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o Valdštějnově „uherské nemoci“, kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto onemocnění si Valdštejn zřejmě přivezl z některého uherského tažení.

Zřejmě od roku 1630 trpěl generalisimus třetím stádiem této choroby. Jeho jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia syfilis. (poruchy osobnosti, demence, progresívní paralýza) Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp. Jeho „chebská anabáze“ byla téměř nepochybně snahou „nezemřít v posteli“, ale v boji, neboť Valdštejn jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí…

Otázka, zda Valdštejn zradil císaře, je složitá, neboť jako vrchní velitel měl plné právo vyjednávat s protivníkovou stranou. Císaři však zřejmě bylo potřeba předložit pádný argument pro omezení Valdštejnova vlivu, který byl značný a sám o sobě byl trnem v oku mnoha lidem. Navíc se i vojenské schopnosti generalisima s postupujícím průběhem choroby značně snižovaly, což jeho političtí protivníci u vídeňského dvora také chápali jako potvrzení dohadů o Valdštejnově zradě.

Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení kartuziánského kláštera roku 1785 byly ostatky Albrechta z Valdštejna pohřbeny v Mnichově Hradišti.

Valdštejnův ohromný majetek byl zkonfiskován, rodina Albrechta z Valdštejna získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.

Valdštejn v literatuře

Postava frýdlantského vévody se stala významným motivem evropské literatury od dob romantismu – věnovali se mu např. Friedrich Schiller nebo Gertrud von le Fort. V české literatuře Valdštejnovi vydobyl velmi důstojné místo Jaroslav Durych svými dvěma valdštejnskými trilogiemi – tzv. Malou valdštejnskou trilogií Rekviem a Velkou valdštejnskou trilogií Bloudění. Císařský generalissimus je také jednou z hlavních postav románu Trnová koruna Václava Beneše Třebízského.

Portréty

• 
  Albrecht z Valdštejna, mědirytina, autor: H. Hondius, okolo 1625
• 
  Albrecht z Valdštejna
• 
  Albrecht z Valdštejna
• 
  Albrecht z Valdštejna

Literatura

• FRANCEK, Jindřich. Navzdory závisti. Životní příběh Albrechta z Valdštejna. Praha: Havran, 2007. 221 s. ISBN 978-80-86515-74-8. 
• HOJDA, Zdeněk. Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, mezníky života. In: HORYNA, Mojmír, a kol. Valdštejnský palác v Praze. Praha: Gema Art, 2003. ISBN 80-86087-35-2.
• JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 636 s. ISBN 80-86328-17-1. 
• JANÁČEK, Josef. Valdštejnova smrt. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1970. 325 s. 
• KALISTA, Zdeněk. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. 3. vyd. Praha: Garamond, 2009. 198 s. ISBN 978-80-7407-055-6. 
• KALISTA, Zdeněk. Valdštejn. Historie odcizení a snu. Praha: Vyšehrad, 2002. 291 s. ISBN 80-7021-604-2. 
• KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625–1630. Historie 1. generalátu. Praha: Academia, 1999. 452 s. ISBN 80-200-0692-3. 
• KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec 1631-1634. Historie 2. generalátu. Praha: Academia, 2001. 275 s. ISBN 80-200-0336-3. 
• MORÁVEK, Jan. Valdštejnův Jičín. Příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách. Praha: Jan Štenc, 1946. 78 s. 
• PEKAŘ, Josef. Valdštejn 1630–1634. Dějiny valdštejnského spiknutí. 3. vyd. Praha: Academia, 2008. 687 s. ISBN 978-80-200-1659-1. 
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 
• POLIŠENSKÝ, Josef; KOLLMANN, Josef. Valdštejn. Ani císař, ani král. 2. vyd. Praha: Academia, 2001. 224 s. ISBN 80-200-0863-2. 

Související články

• Valdštejnský palác v Praze
• Valdštejnská zahrada

Externí odkazy

Galerie Albrecht z Valdštejna na Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Albrecht z Valdštejna

• Albrecht z Valdštejna (Pplk. Dr. Pavel Minařík, CSc.)
• Albrecht z Valdštejna a jeho doba (Ing. Ondřej Krejcar)
• výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba
• Zradou ke kariéře (Bílá místa - dokument TV)