Wikipedista:Mozzan/Státy

Dějiny Súdánu jsou úzce spjaty, vojensky i kulturně, se sousedními zeměmi (Egyptem, Arábií, Etiopií, Kongem a Čadem) i světovými velmocemi (Velkou Británií a Spojenými státy). Území Súdánu během starověku ovládalo několik království, např. Kušitské království, či Meroe a ve středověku tři křesťanská núbijská království: Alódie, Nobatie a Makúrie. Archeologické vykopávky na severu Súdánu před postavením Asuánské přehrady a zaplavením oblasti Núbijským jezerem odhalily lidské osídlení z doby paleolitu, což znamená, že dějiny Súdánu jsou staré šedesát tisíc let. Pravěké pohřebiště nalezená v severním Súdánu, známé jako Pohřebiště 117, odhalují nejstarší nálezy lidského válečnictví, datované do 12. tisíciletí před naším letopočtem.

V 8. tisíciletí př. n. l. se neolitičtí lidé přiklonili k usedlému způsobu života v opevněných sídlištích z hliněných cihel, kde se živili lovem a rybařením v Nilu, ale také pěstováním obilovin a dobytka. Antropologický a archeologický výzkum nazanačuje, že kultura předdějinné Núbie a hornoegyptská kultura nakáda I byli téměř identické a tak v Egyptě i Núbii současně, kolem roku 3300 př. n. l., vyvinul systém faraonského tyranie. Nicméně ke konci období nakáda III bylo dobyto a sjednoceno celé údolí Nilu a zdá se, že území na jihu byly rovněž připojeny a „egyptizovány“. Následkem migrace na jih a sever, či v důsledku genocidní politiky první dynastie egyptských faraonů byla vylidněna téměř celá oblast Dolní Núbie.

Kúšitské království

Egypt, Arábie a Súdán kolem roku 400 př. n. l.

Nejstarší záznamy o jižním Súdánu pocházejí z egyptských zdrojů, který je nazýván Kuš, popisován jako země chudá. Po více než dva tisíce let po pádu Staré říše se politické i ekonomické aktivity Egypta soustředily v oblati středního Nilu. Dokonce i během přechodných období, kdy egpytská moc v Kuši upadla si egyptská kultura a náboženství v oblasti udržovaly silný vliv.

Během staletí se v oblasti rozvinul čilý obchod. Karavany z Egypta do Kuše dodávaly obilí a nazpět do Asuánu dovážely slonovinu, kadidlo, kůže a karneol, kámen cenný ve šperkařství a pro výrobu hrotů šípů. Egyptští obchodníci také zvláště oceňovali núbijské zlato a otroky, kteří poté pracovali jako domácí sluhové a jako vojenští otroci ve faraónově armádě, otrokyně pak jako konkubíny. Během Staré říše do Kušitského království pronikaly opakovaně egyptské vojenské výpravy. Egyptská Střední říše na Núbii zaměřila mimořádnou pozornost a faraonu Senvorsetu III. se značnou část jejího území podařilo podmanit. Ze strany Egypťanů byly pokusy udržovat za svými jižními hranicemi stálou přítomnost; Egypťané vybudovali síť pevností podél toku Nilu až k Samně v jižním Egyptě, aby si střežili přísun zlata z núbijských zlatých dolů.

Kolem roku 1720 př. n. l. dobyli egypt asijští nomádi Hyksósové, kteří tak vyvrátili Střední říši, zničili ponilské pevnosti a přerušili kontakty s kušitským jihem. Mocenské vákuum, které vzniklo úpadkem egyptské moci zaplnilo místní, kulturně odlišné království s centrem v al-Karmě, poblíž dnešní Dongoly. Poté, co Egypťané vyhnali Hyksósy a vybudovali Novou říši, zaměřili svou pozornost opět na Núbii; první faraon Nové říše Ahmós I. oblast Kuše opět připojil k Egyptu jako provincii spravovanou egyptským místokrálem. Ačkoliv egyptská přímá správní moc sahala k jihu pouze ke čtvrtému nilskému kataraktu, egyptské zdroje se zmiňují o oblastech až k Rudému moři a na jih proti proudu Modrého a Bílého Nilu, která platila Egyptu tribut. Egyptští představitelé si zajistili loyalitu místních vládců odváděním jejich dětí do služeb egyptského královského dvora. Núbijský jih platil Egyptu tribut ve zlatě a otrocích.

Letecký pohled na núbijské pyramidy v Meroe (2001)

Jakmile Egypt zajistil svou kontrolu nad kúšitským územím, kromě vojáků začali do země proudit také kněží, úředníci, obchodníci a řemeslníci, kteří se zde usadili. Egyptština se tak stala jazykem v každodenním styku a mnozí kušitští aristokraté se přiklonili k egyptským bohům, kterým stavěli chrámy. Egypťané do Núbie přinesli také svojí architekturu, stavěli pevnosti a chrámy, a to nejen egyptským, ale také místním bohům. Chrámy zůstaly centrem oficiálního kultu až do příchodu křesťanství v 6. století. V Núbii se také podle egyptského vzoru začali budovat pyramidy. Když začal v oblasti upadat egyptský vliv, převzala iniciativu kušitská aristokracie, chopila se moci a sama se stala nositelem egyptské kultury a náboženství.

V 11. století př. n. l. moc Nové říše oslábla a říše se začala rozpadat, což umožnilo Kúšitské říši se osamostatnit. Po následující tři staletí neexistují žádné zprávy o vývoji a událostech v Núbii. V 8. století př. n. l. však Kušitské království bylo nezávislým mocným státem s centrem v Napatě s královskou dynastií sledující tvrdou expanzivní zahraniční politickou linii a která svůj pomalu uplatňovala svůj vliv v Egyptě. Kolem roku 750 př. n. l. dobyl kušitský král Kašta Horní Egypt a přibližně až do roku 740 byl vládcem v Thébách. Jeho nástupce Pianchi poté dobyl celý Egypt a sjednotil jej pod svou vládou, což jeho syn Šabaka dalším tažením utvrdil. Núbijští panovníci tak v Egyptě vládli celé století jako 25. dynastie. Aktivita egyptské zahraniční politiky v oblasti dnešní Sýrie vedla ke konfliktu mezi Egyptem a Asýrií. Na sklonku své vlády roku 671 př. n. l. vpadl do Egypta asyrský král Asarhaddon. Asarhaddon dobyl celý Egypt a sesadil 25. dynastii. Poslední núbijský faraon Taharka uprchl před Asyřany z Egypta a svůj dvůr přesunul do starého kúšitského hlavního města Napaty, kde nadále vládl v bývalých jižních a východních částech Egypta. Pozdějšímu asyrskému králi Aššurbanipalovi se sice podařilo postoupit jižně až do Théb, nicméně Asyřané zde své pozice neudrželi a stáhli se zpět do delty Nilu.

Meroe

Reliéf Kandake z Meroe Amanitory

Když Egypťané znovuzískali kontrolu nad svou zemí, nové dynastií se však nepodařilo obnovit kontrolu nad kúšitským územím. Kolem roku 590 př. n. l. však egyptská armáda dobyla Napatu a donutila kúšitský dvůr přesunout se na bezpečnější místo v Meroe, poblíž šestého kataraktu. Po několik dalších staletí se tak Meroejské království vyvíjelo nezávisle na Egyptu, který dobyl napřed roku 525 př. n. l. perský velkokrál Kambýses II., poté roku 332 př. n. l. Alexandr Veliký a roku 30 dobyl Alexandrii Gaius Octavius a Egypt prohlásil římskou provincií. Během 3. a 2. století př. n. l. bylo Meroejské království na vrcholu moci a jeho území sahalo od třetího kataraktu na severu až na jih k Sobě, ležící poblíž dnešního súdanského hlavního města Chartúmu.

Meroejské království mělo svéráznou kulturu, jež v sobě snoubila místní africké tradice s řecko-římskou kulturou přijímanou prostřednictvím Egypta. Mezi meroejskými vládci přetrvaly rovněž staré faraonské tradice; nechávali vztyčovat stély, kde byla zaznamenány jejich vladařské úspěchy a nechávali budovat pyramidy, ve kterých byli králové a aristokraté pohřbíváni. Tyto objekty a zbytky dalších staveb, paláců, chrámů a lázní v Meroe ukazuje na centralizovaný stát, který zaměstnával zručné řemeslníky a disponoval značnými lidskými zdroji. Propracovaný zavlažovací systém oblasti dovolil uživit větší počet obyvatel, než bylo možné v pozdějších dobách. V prvním století př. n. l. se egyptské hieroglyfy staly základem pro meroejské písmo, které užívalo egyptský systém psaní pro původní s núbijsštinou spřízněné jazyky, které byly později v oblasti užívané. Nástupnický systém nebyl v meroejské monarchii bezvýhradně dědičný; králem se zřejmě stával nejváženější člen matriarchální královské rodiny. Pro hladký průběh volby nového panovníka byla nezbytná úloha královniny matky. Zdá se, že královská koruna koruna přecházela na z krále na královna bratra, či sestru a jen v případě, že král byl jedináček, přešla koruna na jeho potomka.

Busta římského císaře Augusta nalezená v Meroe

Ačkoliv Napata zůstla meroejským náboženským centrem, severní Kúš nakonec upadl do chaosu, který nastal po vpádu Blemmjů, divokých nomádů pocházejích z území na východ od Nilu. Avšak Nil nadále zůstal přístupovou cestou do středomořského světa. Meroejské království navíc udržovalo styky s arabskými i indickými obchodními trasami podél Rudého moře a přijímalo tak do své kultury hellénské i indické prvky. Avšak vztahy Meroe a římského Egypta nebyly vždy poklidné. Jako odvetu za meroejské nájezdy do Horního Egypta roku 23 př. n. l. římské legie vpadli do Núbie a vypálily Napatu. Římský velitel kvapně vydrancoval široké okolí, avšak oblast byla příliš chudá na udržení a trvalou kolonizaci.

Ve druhém století obsadili západní břeh NBilu v severním Kúši Nobatové. Ti se postupem času smísili s původní meroejskou populací a v Meroe se prosadili jako vojenská aristokracie. Až do počátku 5. století Římané Nabaty podporovali, neboť Meroe představovalo nárazník mezi Egyptem a Blemmji. Mezitím však začala moc starého Meroejského království upadat v důsledku expanze mocného etiopského Aksumu na východě. Roku 350 aksumskáý král Ezana dobyl a srovnal se zemí město Meroe a vyvrátil tak samostatné Meroejské království a jeho území sahající až k dnšnímu jižnímu Egyptu připojil k Aksumské říši.

Křesťanská Núbie

Související informace naleznete také na stránkách Makúrie, Nobatie a Alódie.

Evropa, Afrika a Blízký východ kolem roku 700

V 6. století se v oblasti Núbie zformovaly tři státy se státoprávní i kulturní kontinuitou s Meroejským královstvím: Nobatie s hlavním městem Farasem ležela nejseverněji, na území dnešního Egypta; jižněji leželo království Makúrie s hlavním městem Dongolou, starým městem ležícím asi 150 kilometrů jižně od moderní súdánské Dongoly; nejjižněji leželo království Alódie v srdci starého království Meroe, hlavním městem byla Soba. Ve všech třech královstvích vládla vojenská aristorikracie z královských dvorů meroejskému obyvatelstvu. Núbijsští vládcové se snažili napodobit okázalý byzantský dvůr a přijímali proto řecké tituly. Církev uznávala kněžství núbijských králů a potvrzovala legitimitu královské dynastie. Na druhou stranu králové chránili církevní zájmy. Role královny matky při nástupnictví na trůn navazovala na meroejskou matriarchální tradici.

Strana ze staronúbijského překladu Liber Institutionis Michaelis Archangelis z 9.–10. století, nalezeného v Kasr Ibrimu a nyní umístěného v Britském muzeu

Nejranější zprávy o núbijských nástupnických státech pocházejí od řeckých a koptských autorů, kteří podávají zprávy o christianizaci Núbie v 6. století. Podle tradice do země dorazili misionáři vyslaní byzantskou císařovnou Theodorou a začali šířit evangelium kolem roku 540. Je možné, že proces christianizace započal již dříve kopští misionáři z Egypta. Vládcové Alódie a Nobatie přijali monofyzitismus pocházející z Egypta a orientovali se proto na koptského patriarchu v Alexandrii, zatímco Makúrie přijala ortodoxní byzantský ritus; později se však přiklonila k monofyzitismu také. Biskupové jmenovaní a vysvěcení patriarchou v Alexandrii řídili aktivity núbijské církve a měli významný vliv i na světskou moc. Protože ženy mohly nastoupit na trůn, úspěšní vojevůdci, kteří nepocházeli z královské dynastie se mohli na trůn dostat prostřednictvím svatby s korunní princeznou.

Benjamin Constant: Císařovna Theodora, jejíž misionáři pokřtili núbijské krále

Christianizace znovuotevřela Núbii cestu do Středomoří a umožnila obnovení kulturních vztahů s Egyptem. Církev díky svým vzdělaným egyptským kněžím, klášterním a katedrálním školám zvyšovala úroveň vzdělanosti. V liturgický jazyk se nakonec prosadila řečtina, která postupně núbijské jazyky, psané vlastní abecedou se starými meroejskými i koptskými znaky, zatlačila do pozadí. Koptština se však také často vyskytuje ve světských dokumentech. Rané nápisy také ukazují na to, že se řečtina jako hovorový jazyk v Núbii udržela až do 12. století; poslední řecký nápis pochází z roku 1181. Po vzestupu islámu začala na důležitost nabývat i v Núbii arabština, zvláště v obchodním styku.

Navzdory pádu křesťanského Egypta do arabských roku 640 rukou a jeho islamizaci se království podařilo s Araby uzavřít mírovou smlouvu zvanou bakt. Muslimští Arabové však v Egyptě zůstali pro Núbii trvalou hrozbou. Ještě v 7. století království Makúrie obsadilo Nobatii, která se stala provincií v čele s eparchou. Ačkoliv Arabové brzy vzdali pokusy o ovládnutí Núbie násilím, muslimská moc v Egyptě značně ztížila kontakt Núbie s alexandrijským patriarchátem i přísun egyptských kněží. Núbijské křesťanské státy tak ve výsledku zůstaly zcela odříznutí od zbytku křesťanského světa.

Vzestup islámu

Související informace naleznete také na stránce Islamizace Súdánu.

Mapa východní Afriky v polovině 18. století

Muslimští Arabové roku 640 dobyli Egypt a muslimové se poté stočili na jih;kolem roku 641 egyptský místodržící podnikl vpád daleko do núbijského jihu až k Dongole, hlavními městu Makúrie. Muslimové se v Núbii setkali s tuhým odporem núbijských obránců, ale také získali jen velmi malou kořist. Arabové proto byli svolní s Makúrií uzavřít mírové smlouvy známé jako bakt. Tato mírová smlouva zůstala v platnosti po sedm set let. Makúrijské území mezi Nilem a Rudým mořem byla bohatým zdrojem zlata a smaragdů, do oblasti se proto přistěhovalo mnoho arabských zlatokopů. Hlavními prameny o Núbii tohoto období jsou arabští cestovatelé; kolem roku 970 do Dongoly cestoval arabský vyslanec Ibn Sulajm, jehož později sepsané dílo je dnes hlavním pramenem ke studiu tohoto období núbijských dějin. Navzdory baktu byl však severní Súdán postupně islamizace a arabizován. Království Makúrie padlo ve 14. století a Alódie padla o něco později.

Portrét sennarského krále (1821)

Núbie však zabírá jen severní část dnešního Súdánu; o dějinách jižního Súdánu je dnes známo daleko méně. Zdá se, že jižní Súdán byl domovem různých polokočovných kmenů. Súdánský jih zůstal pohanský a také odtud získávali Núbijci ze severu své otroky. V 16. století jeden z těchto kmenů – Fundžové – přitáhli na sever, dobyli Núbii a sjednotili ji do Sennarského království. Fundžští sultánové rychle přestoupili k islámu a ten se postupně rozšířil mezi prosté Fundže. Přibližně v téže době na západě povstal Dárfúrský sultanát. Mezi Sennarem a Dárfúrem se v horách Núba rozkládalo Takalské království.

Súdánská ekonomika byla feudální s velkým počtem otroků, kteří pracovali pro vládnoucí fundžskou vrstvu. Fundžové obchodovali s celou oblastí a pro své krlovství tak získali značně bohatství.

19. století

Osmanský Súdán

Související informace naleznete také na stránce Dějiny Súdánu (1821-1885).

V letech 1820–1821 osmanská vojska dobyla a sjednotila severní část země. Nová vláda byla známa jako Turkija, čili turecký režim. Turci potřebovali nové trhy pro své obchodníky a také nová naležiště přírodních zdrojů. Suddské močály plné nemocí však odrazovaly Turky od další expanze na jih. Ačkoliv si území Súdánu po většinu 19. století nárokoval Egypt a v jižním Súdánu zřídil provincii Ekvatoria, nebyli Egypťané schopni efektivně ovládnout celý Súdán , který tak zůstal rozdroben pod vládou různých kmenů, které byly často pod útoky lovců otroků. Později 19. století začali do oblasti Suddu pronikat z dnešní Keni britští misionáři, kteří místní kmeny obrátili na křesťanství.

V 70. letech 19. století evropské zásahy proti obchodům s otroky způsobily v Súdánu ekonomickou krizi, která tak urychlila vzestup máhdístických sil.

Mahdísmus a kondominium

Související informace naleznete také na stránkách Mahdího povstání a Dějiny Súdánu (1884-1898).

Al-Mahdí

Súdánská kavalerie v bitvě u Omdurmánu

V roce 1881 se náboženský vůdce jménem Muhammad ibn Abdulláh prohlásil „mahdím“, postavil vojsko z propuštěných otroků, vojenských zběhů, rolníků i nomádů a započal válku za sjednocení za sjednocení kmenů v západním a středním Súdánu. Jeho stoupenci si začali říkat arabsky „ansár“ (následovníci). Mahdí využil poměrů panujících v Súdánu, osmansko-egyptského vykořisťování a korupce a jeho nacionalistické povstání vyústilo až v pád Chartúmu 26. ledna 1885. Prozatimní egyptský guvernér Súdánu, britský generál-major Charles George Gordon (tehdy bylo běžné, že egyptským vojskům veleli zkušení evropští žoldnéři a dobrodruhové) a mnozí z obyvatel padesátitisícového Chartúmu byly zavražděni; evropští i egyptští úředníci byli vyhnáni ze země a mahdí se stal pánem většiny Súdánu.

Mahdí zemřel v červnu 1885 a jeho nástupce Chalífa Adbulláh započal s expanzí súdánského území směrem do Etiopie. Britové se rozhodli požádat Etiopii o pomoc proti mahdistickým vojskům i asistenci při evakuaci Egypťanů a Evropanů ze Súdánů, za což etiopskému císaři Yohannisovi IV. nabídli volný obchod v britských državách a územní ústupky. Císař nabídku přijal a zahájil operace proti Súdánu. V roce 1898 byly do Súdánu vyslány anglo-egyptské sbory vedené lordem Kitchenerem, které u 2. září u Omdurmánu rozdrtily súdánskou kavalerii; roku 1898 byl Súdán prohlášen kondominiem pod anglo-egyptskou správou.

Evropská kolonizace

Související informace naleznete také na stránce Dějiny Anglo-egyptského Súdánu.

Anglo-egyptský Súdán

Roku 1892 prohlásila belgická expedice jižní části Súdánu belgickým územím, které staly známé jako Enkláva Lado. Enkláva byla oficiálně součástí Svobodného konžského státu a posléze od roku 1908 Belgického Konga; po smrti belgického krále v roce 1910 Leopolda II. předali enklávu Belgičané Britům. V té době si Francouzi v Súdánu nárokovali několik oblastí: Bahr al-Ghazál a západní Horní Nil až k Fašodě. Roku 1896 nad oblastmi upevnili svou správu a plánovali je připojit k Francouzské Západní Africe. Nastávající konflikt s Velkou Británií, známý jako Fašodská krize, však francouzské plány zhatil a v roce 1899 Francouzi přiznali území Britům.

Domorodý súdánský válečník (1920–1930)

Od roku 1898 se celé území dnešního Súdánu bylo přetvořeno v Anglo-egyptský Súdán; ačkoliv jižní a severní Súdán byly spravovány jako dvě oddělené kolonie. Počátkem 20. let 20. století Britové přijali nařízení o uzavřených oblastech (Closed Districts Ordinances), která znamenala, že pro cestování mezi súdánským severem a jihem byly zapotřebí cestovní pasy, pro obchodování mezi zónami byla zapotřebí povolení a administrativa byla kompletně oddělena. Na jihu byly jako úřední jazyky angličtina, dinka, bari, nuer, lakuto, šilluk, azande a pari, zatímco na severu se jako úřední jazyk používala arabština s angličtinou. Mezi severem a jihem byly i náboženské rozdíly; na jihu byl islám na jihu potlačován, zatímco křesťanští misionáři měli volné pole působnosti. Guvernéři jižního Súdánu se také koloniálních konferencí účastnili ve východní Africe a nikoliv Chartúmu, jako severosúdánští, a Britové doufali, že budou moci připojit jižní Súdán k Britské východní Africe.

Súdánský příslušník britské armády (1900–1920)

Většina bitských zájmů v rozvoji ekonomiky a infrastruktury ležela na severu. Od plánů na rozvoj jihu Britové upustili ještě než do oblasti přišli a až do 20. let 20. století měli Britové v jižním Súdánu jen velmi malou faktickou moc. Aby si Britové zajistili vliv na severu, posílili moc vůdce sekty Chatmíjja Sajjída Alího al-Mirghaního a vůdce sekty Ansárů Sajjída Abd-al Ráhmána al-Mahdího; Ansárové se později přetvořili ve stranu Umma, zatímco Chatmíjja v Demokratickou unionistickou stranu.

V roce 1943 začali Britové připravovat severní Súdán pro samosprávu; zřídili poradní sbor, který se radil s vládami šesti severosúdánských provincií (Chartúmu, Kordofánu, Dárfúru, Severní, Východní a Modronilské provincie). V roce 1946 však britská vláda přehodnotila svou politiku v Súdánu a rozhodla se pro sjednocení severu a jihu pod společnou vládu. Na džubské konference byli o záměrech vlády informováni jihosúdánští představitelé, ktří od té chvíle spadli pod správní pravomoc severu. Od roku 1948 reprezentovalo 13 Brity vybraných delegátů na Súdánském zákonodárném shromáždění.

Mnozí Jižané se však cítili Brity podvedeni, neboť byli do značné míry z účast na nové vládě vyloučeni. Jazykem nové vlády se stala arabština, ale úřednictvo a politici ze súdánského jihu obvykle uměli anglicky. Z osmi set nových vládních pozic zřízených Brity v roce 1953 byly pouze čtyři vyhrazeny Jižanům. Také politická uskupení utvořená na jihu nebyla uskupena na severu a jižanské politické strany a uskupení nebyla zastoupena na různých konferencích a shromážděních, které vznikly v novém súdánském států. V pohledu mnoha Jižanů tak Súdán nepředstavoval legitimní stát.

Nezávislost a první občanská válka

Související informace naleznete také na stránkách Dějiny Súdánu (1956–1969) a První súdánská občanská válka.

V únoru 1953 se Spojené království a Egypt uzavřely dohodu o přiznání Súdánu práva na autonomii a sebeurčení. V roce 1954 jmenováním prvního parlamentu započalo přechodné období od autonomie k nezávislosti. Se souhlasem britské i egyptské vlády pak Súdán prvního ledna 1956 vyhlásil nezávislost s prozatimní ústavou. Mezi prvními velmocemi, které uznaly Súdán jako suverénní stát byly Spojené státy. Nicméně Araby ovládaná súdánská centrální vláda v Chartúmu vzápětí popřela své sliby dané černým Jižanům o zřízení federace; to zažehlo vzpouru jižanských armádních důstojníků a vyústila v sedmnáct let trvající občanskou válku (1955–1972). Po vypuknutí konfliktu se mnoho arabských úředníků, učitelů i vojáků v Jižním Súdánu stalo obětí masakru.

První kabinet ovladala Národně unionistická strana v čele s premiérem Ismáílem al-Azharím, který však byl brzy nahrazen koalicí konzervativních politických stran. V roce 1958 následovalo období hospodářských i politických těžkostí, které paralyzovaly veřejnou správu. Za těchto okolností svrhl v krvavém puči parlamentní vládu náčelník štábu generál-poručík Ibrahim Abbúd a nastolil vojenskou diktaturu. Generál Abbúd nesplnil své sliby ohnedně návratu Súdánu k civilní vládě, nicméně lidový odpor proti vojenské vládě v říjnu 1964 vedl k vlně nepokojů a vojenská vláda se vzdala moci.

Abbúdův režim byl vystřídán prozatimní vládou až do parlamentních voleb v dubnu 1965, z nichž vzešla vládní koalice strany Umma a národních unionistů; premiérem se stal Muhammad Ahmad Mahdžub. V letech 1966–1969 se v Súdánu vystřídalo několik vlád, které nebyly schopny schválit novou ústavu namísto prozatimní a vypořádat z roztříštěnou politickou reprezentací, hospodářskou stagnací a etnickými neshodami. V prvních vládách nezávislého Súdánu převažovali Arabové, kteří Súdán viděli jako arabský muslimský stát; koalice Ummy a národních unionistů prosazovala ústavu, která by Súdán definovala jako islámský stát.

Numairího éra

Související informace naleznete také na stránce Dějiny Súdánu (1969–1985).

Džafar Muhammad an Numairí

Nespokojenost s režimem vyustila 25. května 1969 v druhý vojenský puč. Jeho vůdcem byl plukovník Džafar Muhammad an Numairí, který se převratem dostal do pozice premiéra; nový režim rozpustil parlament a všechny politické strany postavil mimo zákon. Nicméně rozpory uvnitř vojenské vlády mezi marxisty a ostatními vedly v červenci 1971 k rychlému úspěšnému puči vedeným Súdánskou komunistickou stranou. O několik dní později však antikomunističtí důstojníci Numairího dosadili zpět k moci.

V roce 1972 byla díky Adisabebské smlouvě ukončena občanská válka mezi severem a jihem a nastolena samospráva v súdánském jihu.

Až do počátku 70. let stačila bylo súdánské zemědělství zaměřeno z většiny na domácí spotřebu. V roce 1972, kdy se nově nastolená vláda orientovala více pro-západně, vnikly i plány na vývoz potravin a tržních plodin. Nicméně ceny komodit v průběhu 70. let klesaly, což Súdánu přineslo další hospodářské problémy. V té době se úroky z půjček, z nichž se zaplatila mechanizace zemědělství, stále rostly. V roce 1978 Mezinárodní měnový fond se se súdánskou vládou dohodl na program strukturální změny, což dovolilo dále pokračovat s mechanizací zemědělského sektoru. To však způsobilo značné ekonomické potíže súdánským pastýřům.

V roce 1976 provedli ansárové krvavý, leč neúspěšný pokus o převrat. V červenci 1977 se prezident Numairí sešel s vůdcem ansárů Sadíkem al-Mahdím, čímž se otevřela cesta ke smíru. Byly propuštěny stovky politických vězňů a v srpnu proběhla generální amnestie pro všechny odpůrce Numairího vlády.

Arms suppliers

Sudan relied on a variety of countries for its arms supplies. Since independence the army had been trained and supplied by the British, but relations were cut off after the Arab-Israel Six-Day War in 1967. At this time relations with the USA and West Germany were also cut off.

From 1968 to 1972, the Soviet Union and eastern bloc nations sold large numbers of weapons and provided technical assistance and training to Sudan. At this time the army grew from a strength of 18,000 to roughly 50,000 men. Large numbers of tanks, aircraft, and artillery were acquired at this time, and they dominated the army until the late 1980s.

Relations cooled between the two sides after the coup in 1972, and the Khartoum government sought to diversify its suppliers. The USSR continued to supply weapons until 1977, when their support of Marxist elements in Ethiopia angered the Sudanese sufficiently to cancel their deals. China was the main supplier in the late 1970s.

Egypt was the most important military partner in the 1970s, providing missiles, personnel carriers, and other military hardware. At the same time military cooperation between the two countries was important.

Western countries began supplying Sudan again in the mid 1970s. The United States began selling Sudan a great deal of equipments around 1976, hoping to counteract Soviet support of Marxist Ethiopians and Libyans. Military sales peaked in 1982 at US$101 million. After the start of the second civil war, American assistance dropped, and was eventually all but cancelled in 1987. [1]

Second Civil War

Hlavní články: Second Sudanese Civil War, History of Sudan (Transitional Military Council) a History of Sudan (Sadiq Al Mahdi and Coalition Governments)

In 1983 the civil war was reignited following the government's Islamicization policy which would have instituted Islamic law, among other things. After several years of fighting, the government compromised with southern groups.

On April 6, 1985, a group of military officers, led by Lieutenant General Abd ar Rahman Siwar adh Dhahab, overthrew Nimeiri, who took refuge in Egypt. Three days later, Dhahab authorized the creation of a fifteen-man Transitional Military Council (TMC) to rule Sudan.

In June 1986, Sadiq al Mahdi formed a coalition government with the Umma, the DUP, the NIF, and four southern parties. Unfortunately, however, Sadiq proved to be a weak leader and incapable of governing Sudan. Party factionalism, corruption, personal rivalries, scandals, and political instability characterized the Sadiq regime. After less than a year in office, Sadiq al Mahdi dismissed the government because it had failed to draft a new penal code to replace the sharia, reach an agreement with the IMF, end the civil war in the south, or devise a scheme to attract remittances from Sudanese expatriates. To retain the support of the DUP and the southern political parties, Sadiq formed another ineffective coalition government.

In 1989, it appeared the war would end, but a coup d'état brought a military junta into power which was not interested in compromise. Since that time the war raged across Sudan.

The civil war has displaced more than 4 million southerners. Some fled into southern cities, such as Juba; others trekked as far north as Khartoum and even into Ethiopia, Kenya, Uganda, Egypt, and other neighboring countries. These people were unable to grow food or earn money to feed themselves, and malnutrition and starvation became widespread. The lack of investment in the south resulted as well in what international humanitarian organizations call a “lost generation” who lack educational opportunities, access to basic health care services, and little prospects for productive employment in the small and weak economies of the south or the north.

Peace talks between the southern rebels and the government made substantial progress in 2003 and early 2004, although skirmishes in parts of the south have reportedly continued. The two sides have agreed that, following a final peace treaty, southern Sudan will enjoy autonomy for six years, and after the expiration of that period, the people of southern Sudan will be able to vote in a referendum on independence. Furthermore, oil revenues will be divided equally between the government and rebels during the six-year interim period. The ability or willingness of the government to fulfill these promises has been questioned by some observers, however, and the status of three central and eastern provinces was a point of contention in the negotiations. Some observers wondered whether hard line elements in the north would allow the treaty to proceed.

A final peace treaty was signed on 9 January 2005 in Nairobi. The terms of the peace treaty are as follows:

• The south will have autonomy for six years, followed by a referendum on secession.
• Both sides of the conflict will merge their armed forces into a 39,000-strong force after six years, if the secession referendum should turn out negative.
• Income from oilfields is to be shared evenly between north and south.
• Jobs are to be split according to varying ratios (central administration: 70 to 30, Abyei/Blue Nile State/Nuba mountains: 55 to 45, both in favour of the government).
• Islamic law is to remain in the north, while continued use of the sharia in the south is to be decided by the elected assembly.

Darfur

Map of Darfur

Hlavní články: Darfur conflict a History of Darfur

In early 2003, a new rebellion in the western region of Darfur began. The rebels accuse the central government of neglecting the Darfur region, although there is uncertainty regarding the objectives of the rebels and whether they merely seek an improved position for Darfur within Sudan or outright secession. Both the government and the rebels have been accused of atrocities in this war, although most of the blame has fallen on Arab militias (Janjaweed) allied with the government. The rebels have alleged that these militias have been engaging in ethnic cleansing in Darfur, and the fighting has displaced hundreds of thousands of people, many of them seeking refuge in neighboring Chad. The government claimed victory over the rebels after capturing Tine, a town on the border with Chad, in early 2004, but violence continues and as of 2005 the humanitarian situation remains very poor.

Chadian-Sudanese conflict

Hlavní článek: Chadian-Sudanese conflict

The Chadian-Sudanese conflict officially started on December 23, 2005, when the government of Chad declared a state of war with Sudan and called for the citizens of Chad to mobilize themselves against the "common enemy," which the Chadian government sees as the Rally for Democracy and Liberty (RDL) militants, Chadian rebels, backed by the Sudanese government, and Sudanese militiamen. Militants have attacked villages and towns in eastern Chad, stealing cattle, murdering citizens, and burning houses. Over 200,000 refugees from the Darfur region of northwestern Sudan currently claim asylum in eastern Chad. Chadian president Idriss Déby accuses Sudanese President Omar Hasan Ahmad al-Bashir of trying to "destabilize our country, to drive our people into misery, to create disorder and export the war from Darfur to Chad."

An attack on the Chadian town of Adré near the Sudanese border led to the deaths of between one hundred and three hundred rebels based upon conflicting news reports. The Sudanese government was blamed for the attack, which was the second in the region in three days, but Sudanese foreign ministry spokesman Jamal Mohammed Ibrahim denies any Sudanese involvement, "We are not for any escalation with Chad. We technically deny involvement in Chadian internal affairs." This attack was the final straw that led to the declaration of war by Chad and the alleged deployment of the Chadian airforce into Sudanese airspace, which the Chadian government denies.

References

Obrázky, zvuky či videa k tématu Mozzan/Státy na Wikimedia Commons

• Photographs from the Sudan
• P.M. Holt and M.W. Daly, A History of the Sudan (1961, 5th ed. Longman 2000)
• South Sudan: A History of Political Domination - A Case of Self-Determination, (Riek Machar)
• Civil War in Sudan: The Impact of Ecological Degradation
• Multimedia Presentation on Darfur
• Šablona:Fr icon Voyage au pays des pharaons noirs Travel in Sudan : pictures and notes on the nubian history
• Short History of Sudan, Dr. Mohamed H. Fadlalla, iUniverse, 30 April 2004, [ISBN 100595314252]
• The Problem of Dar Fur, Dr. Mohamed Hassan Fadlalla, iUniverse, Inc. (July 21, 2005), [ISBN 978-0595365029]