Jaroslav Kocvera: Porovnání verzí
nový článek |
(Žádný rozdíl)
|
Verze z 10. 7. 2009, 02:55
Jaroslav Kocvera (7. března 1943 Mladá Boleslav – 1995) byl dlouhodobý pacient psychiatrické léčebny, aktivista podporující myšlenkově i prakticky modernizaci a humanizaci psychoterapie a psychiatrie a surrealisticky zaměřený básník. Ke konci svého života vydal svou jedinou sbírku básní, Slátaniny, která je hutným profilem jeho celoživotní tvorby. Následující rok byla vydána sbírka jeho korespondence s psychoterapeutkou Darjou Kocábovou „o lidské vzájemnosti, sounáležitosti a spoluzodpovědnosti, o hranici mezi duševní rovnováhou a nemocí, bytím a nebytím“,[1] doplněná eseji Kocábové. Některé z jeho básní byly publikovány i jinde, například v časopise Mosty 2 – 1989/1. Po dlouhá léta byl tajemníkem Socioterapeutického klubu v Mladé Boleslavi (dnešní pobočky České společnosti pro duševní zdraví), v němž z iniciativy Darji Kocábové skupina průkopnických terapeutů a sociálních pracovníků společně s pacienty ve druhé polovině 80. let zaváděla komunitní formy práce s vážně duševně nemocnými, zejména psychotiky. Kocvera těmto snahám fandil již od první schůzky 7. dubna 1984 a zorganizoval již v roce 1985 první rehabilitiační výjezdní pobyt členů klubu.[2]
Surrealistický básník Karel Šebek, který se s ním seznámil při svém pobytu v léčebně v Kosmonosích a k vydání sbírky jej přemluvil, v předmluvě napsal, že mnohé z oněch pár básní znamenají „víc než silné sbírky jiných autorů“. Charakterizoval je přístupem čistoty, nekompromisnosti a angažovanosti v kladném smyslu (proti všemu bezpráví a násilí), samorostlostí a nesmlouvavostí: „Stačí pár slov, a je konec světa (…) když čtete, máte pocit, že tohle právě je ono a že to nemůže být jinak.“. Mnohé Kocverovy básně, podobně jako Šebkovy, jsou inspirovány životem v léčebně, který se podle Šebka „tomu dnešnímu neblahému světu podobá jako jeho tresť“. Sbírka byla vydána v pražském filosoficky zaměřeném nakladatelství Herrmann a synové, na knihařském zpracování se však podíleli pacienti – členové Socioterepeutického klubu – v rámci rehabilitační pracovní terapie.
Pracoval v textilní továrně Tiba.[2] Má syna Tomáše.[3] Podle záznamu v databázi Národní knihovny zemřel v roce 1995, tedy téhož roku, od kterého je nezvěstný básník Karel Šebek. Způsob, přesné datum a okolnosti Kocverovy smrti nebyly publikovány.
Ukázka
Jedna z nejstarších básní z celoživotní profilové sbírky Slátaniny, datace 1964-5, bez názvu, stránka nečíslovaná (řazeno chronologicky):
Ukamenovali proroka
ne kamenem,
ale hovnem.
Nehodili po něm,
on do něho šlápl
(a možná, že to ani nebyl)
prorok.
Dílo
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Kocvera
- Jaroslav Kocvera: Slátaniny, Herrmann, Praha, 1995 (předmluva Karel Šebek, doslov Darja Kocábová), 121 stran, 200 výtisků
- Darja Kocábová, Jaroslav Kocvera: Zpráva odjinud, Konfrontace, Brno, 1996, 95 stran, ISBN 80-901773-7-9, 1000 výtisků, korespondence mezi psychoterapeutkou a jejím pacientem
Reference
- ↑ charakteristika knihy v nabídce knihkupectví Kosmas.cz
- ↑ a b Darja Kocábová a Honza Bázler: „Ke kořenům“, Klubko, 25 let svépomocných aktivit v Mladé Boleslavi – Jubilejní sborník, Česká společnost pro duševní zdraví, pobočka Mladá Boleslav, uzávěrka 1. 4. 2009, str. 2–10, zmínky o Kocverovi na stranách 4 a 6
- ↑ Redakční zprávy, Klubko č. 5, květen 2004, Česká společnost pro duševní zdraví, pobočka Mladá Boleslav