Anarchismus

Anarchismus je politická ideologie usilující o vytvoření společnosti bez sociální, ekonomické a politické hierarchie a jiných forem nadvlády člověka nad člověkem (např. genderová nebo věková). Anarchisté proto odmítají hierarchii, zejména v její společenské podobě, tj. státní moc, ekonomické (tj. aktuálně kapitalismus), formální centralizovanou organizaci a právní řád ve formě zákonů, vytvářených elitou a vnucovaných zbytku společnosti, přičemž tvrdí, že lidská pospolitost se umí seberegulovat a spravovat bez těchto dle anarchistů umělých a člověku nepřirozených překážek. Cílem anarchismu je vytvořit společnost, která stojí na vzájemně se podporujících principech rovnosti a svobody.

Výraz anarchismus pochází z řeckých slov "an-" (předpona, znamenající "bez", "v nepřítomnosti") a "archos", neboli "vládce", "vůdce". Výraz "anarchia" pak znamená stav bez (utlačovatelské) autority.

Ke konci 18. století bylo označení „anarchisté“ používáno v souvislosti s dělnickými radikály během Velké francouzské revoluce, ale názory více či méně podobné anarchismu, byly známy již dříve (kupř. Petr Chelčický a jeho učení má blízko k tzv. náboženskému anarchismu, propagujícímu vlastní pojetí náboženské etiky, lásky k bližnímu atd., v 19. století zastoupeném například L. N. Tolstým). Anarchismus jako svébytné sociální hnutí a světonázor se formoval až od 40. let 19. století zejména ve Francii, Itálii či Španělsku v souvislosti s kapitalistickou průmyslovou revolucí a sebeorganizováním pracující třídy za účelem zlepšení životních podmínek a finálně společenské změny.

Nejčastěji bývá jako jeden z nejdůležitějších anarchistických směrů zejména akademickou obcí uváděn, anarchoindividualismus, kterému položil základy Němec Max Stirner, propagující vyhraněný egoismus proti respektu z morálky, státu či Boha, resp. celkové společenské struktury. Stirnerovy názory se rozšířily především na americkém kontinentě.^[zdroj?]

Nemalá část anarchistů však tyto akademicky a mediálně populární myšlenky odmítá uznat za součást širší anarchistické rodiny a argumentuje, že na základě Stirnerových názorů nemůže existovat jakákoli trvale udržitelná svobodná lidská společnost.^[zdroj?]

Vedle anarchoindividualismu se prosadil anarchokolektivismus, propagující vytváření svobodných kolektivů se společnými výrobními prostředky (dělnické komuny). Představitelem kolektivistického anarchismu byl především Michail Bakunin. V otázce centrálního řízení se dostal do rozporu s Karlem Marxem, Bakuninovy a Marxovy tábory pak zápasily o rozhodujcí vliv v rámci První internacionály, což vyústilo v její rozpad. Petr Kropotkin byl nejviditelnějším teoretikem a představitelem anarchokomunismu, de facto prvního uceleného anarchistického světonázoru. Ve svých dílech jako "Dobývání chleba", "Pole, továrny a dílny" nebo "Pospolitost - vzájemná pomoc", jako první zřetelně a srozumitelně načrtl podobu budoucí anarchistické společnosti.

Červenočerná anarchosyndikalistická vlajka

Někteří kolektivističtí anarchisté obhajovali roli odborových svazů, ve kterých by mohla organizovaná pracující třída přistoupit k revoluci, které by předcházela generální stávka, paralyzující chod kapitalistické společnosti. Tito anarchisté se nazývají anarchosyndikalisté. V roce 1922 se na berlínském kongresu spojili do „Mezinárodní asociace pracujících“, navazující na Bakuninskou sekci I. Internacionály. MAP existuje dodnes a má členské sekce v asi 20 zemích.

Proudhon a jeho děti, obraz Gustava Courbeta

Další směr, který bývá řazen k anarchismu, ale představuje spíše jeho předchůdce, je mutualismus či proudhonismus, stojící mezi anarchoindividualismem a anarchokolektivismem, vychází z názorů Francouze P. J. Proudhona (známý citátem „kapitalistické vlastnictví je krádež“). Společenský řád by měl být dle mutualistů řešen na ekonomické bázi spravedlivé směny.

Po první světové válce se anarchisté vyhranili vůči rostoucímu vlivu fašismu a značná část anarchistů odmítla bolševismus. Během občanské války ve Španělsku se na území s převládajícím anarchistickým společenským vlivem (Katalánsko, Aragonie a část Valencie) proběhla nepříliš známá sociální revoluce a hluboká společenská změna, do které se zapojilo mnoho set tisíc lidí. Po kolapsu republikánské vlády, neschopné postavit se na odpor puči skupiny generálů v čele s F. Frankem anarchisté, anarchosyndikalisté a jejich spojenci postavili několik dobrovolnických miličních jednotek v síle tří divizí, které spolu s jednotkami levicových sil řadu měsíců držely frontový úsek mezi francouzskou hranicí a oblastí Teruelu. V zázemí pak proběhla sociální transformace, kdy většina ekonomiky včetně infrastruktury byla zkolektivizována pracujícími na základě již existujících odborových struktur - především anarchosyndikalistické Národní konfederace práce (CNT), mající v roce 1936 přibližně 1 500 000 členů.

Jiným anarchistickým experimentem byla anarchistická republika Nestora Machna, která existovala cca mezi léty 1917-1921 na východě dnešní Ukrajiny, kolem městečka Huljajpole. Anarchistická republika svobodných rolníků byla brutálně rozdrcená ruskými bolševiky.

Legitimita užívání násilí k dosažení politických cílů je jedním z diskutovaných bodů anarchistické filozofie.

V současnosti anarchismus podle akademických pouček zahrnuje široké spektrum (názorových proudů) – včetně tzv. anarchopacifismu, anarchofeminismu, „zelené anarchie“ (ekoanarchie), primitivismu. Anarchisté, kteří jsou reálně aktivní a zapojují se do společenského života se však téměř bez výjimek hlásí zřetelně k určité formě anarchokomunistické tradice.

Anarchisté odmítají pojmy stát, vláda, parlament, monarchie, republika, kapitalismus, fašismus a rovněž tak nacionalismus a církev. Tvrdí, že všechny tyto pojmy znamenají vládu člověka nad člověkem a jsou tedy v rozporu s jimi prosazovanou lidskou svobodou, kterou chtějí uskutečnit v centrálně neorganizovaných samosprávných jednotkách vzniklých na základě dočasně dohodnutých zvyků, obyčejů a vždy odvolatelných závazků.

Základními metodami působení moderního anarchismu jsou osvětová, vzdělávací a „kontrainformační“ práce a společenské organizování (antifašismus, pokusy o odborovou činnost apod.) Nejčastěji oficiálními médii přisuzované teroristické akce jednotlivců či celých skupin proti státní organizaci a státním reprezentantům jsou v historii anarchismu marginální epizodou (např. v období 90. let 19. století či 70. let 20. století).

Někteří soudobí stoupenci anarchismu se rovněž zajímají o umělecké směry jako surrealismus či postmodernismus. Anarchismus sehrál důležitou úlohu v myšlenkovém světě některých subkultur, jako byl například punk, nebo literárních hnutí, jako byl například kyberpunk. Ve dvacátém století je mezi známé anarchisty řazen například americký profesor Noam Chomsky. Anarchistické myšlenky měly dle některých názorů vliv na vznik takových fenoménů, jako je třeba projekt GNU a s ním související svobodný software. Většina anarchistických směrů se distancovala od bolševického hnutí a sovětské zřízení, které vzniklo v 1. polovině 20. století v Sovětském svazu a později rozšířilo svůj vliv na celý tzv. východní blok, většinou označovali jako státní kapitalismus nebo diktaturu byrokracie. Naopak ideovou spřízněnost si zachoval anarchokomunismus, v jehož čele stál např. P. Kropotkin, v českých zemích B. Vrbenský nebo S. K. Neumann.

Literatura

• TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus : svoboda proti moci. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-781-2. 
• ORWELL, George. Hold Katalánsku a Ohlédnutí za Španělskou válkou. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0311-X. 
• CHOMSKY, Noam; FOUCAULT, Michel; ELDERS, Fons. Člověk, moc a spravedlnost. Praha: Intu, 2005. ISBN 80-903355-3-5. 

Externí odkazy

České stránky

• csaf.cz - stránky Československá anarchistická federace
• Průvodce anarchismem - online kniha Ondřeje Slačálka a Václava Tomka
• Anarchy wiki - wiki encyklopedie anarchismu na csaf.cz

Cizojazyčné stránky

• An Anarchist FAQ - velmi rozsáhlé otázky a odpovědi týkající se anarchismu v angličtině
• Anarchopedie - wiki encyklopedie anarchismu