Izrael: Porovnání verzí

Upravit odkazy
Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
přeformulování vět podruhé + typos + postřehy
Glivi (diskuse | příspěvky)
3 556 editací
m gramatika
Řádek 84: Řádek 84:
| místo = Praha
| místo = Praha
| isbn = 80-7257-740-9
| isbn = 80-7257-740-9
| strany = 57}} [Dále jen: ''Izrael: Dějiny.'']</ref> V&nbsp;roce [[1947]] schválila [[Organizace spojených národů]] [[Plán OSN na rozdělení Palestiny|rozdělení Mandátu Palestina]] na dva státy – židovský a&nbsp;arabský.<ref>''Izrael: Dějiny.'' S. 162.</ref> [[Liga arabských států]] tento plán odmítla, nicméně na jeho základě vyhlásil Izrael [[14. květen|14. května]] [[1948]] [[Deklarace nezávislosti (Izrael)|nezávislost]]. V následující vítězné [[První arabsko-izraelská válka|Válce o&nbsp;nezávislost]] rozšířil Izrael své hranice mimo rámec plánu na rozdělení [[Palestina|Palestiny]] a od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v [[Arabsko-izraelské války|několik válek]] a&nbsp;desetiletí násilí, trvající do dnes.<ref>
| strany = 57}} [Dále jen: ''Izrael: Dějiny.'']</ref> V&nbsp;roce [[1947]] schválila [[Organizace spojených národů]] [[Plán OSN na rozdělení Palestiny|rozdělení Mandátu Palestina]] na dva státy – židovský a&nbsp;arabský.<ref>''Izrael: Dějiny.'' S. 162.</ref> [[Liga arabských států]] tento plán odmítla, nicméně na jeho základě vyhlásil Izrael [[14. květen|14. května]] [[1948]] [[Deklarace nezávislosti (Izrael)|nezávislost]]. V následující vítězné [[První arabsko-izraelská válka|Válce o&nbsp;nezávislost]] rozšířil Izrael své hranice mimo rámec plánu na rozdělení [[Palestina|Palestiny]] a od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v [[Arabsko-izraelské války|několik válek]] a&nbsp;desetiletí násilí, trvající dodnes.<ref>
{{Citace webu
{{Citace webu
| vydavatel = Global Peace Index
| vydavatel = Global Peace Index
Řádek 104: Řádek 104:
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
| url = http://siteresources.worldbank.org/DATASTATISTICS/Resources/GDP.pdf
| url = http://siteresources.worldbank.org/DATASTATISTICS/Resources/GDP.pdf
| datum přístupu = 2008-05-01}}</ref> Mezi zeměmi Blízkého východu patří Izrael na prvním místo v&nbsp;[[index lidského rozvoje|indexu lidského rozvoje]],<ref>
| datum přístupu = 2008-05-01}}</ref> Mezi zeměmi Blízkého východu patří Izrael na první místo v&nbsp;[[index lidského rozvoje|indexu lidského rozvoje]],<ref>
{{Citace webu
{{Citace webu
| vydavatel = United Nations Development Programme
| vydavatel = United Nations Development Programme

Verze z 2. 9. 2008, 16:28

Tento článek je o dnešním Státu Izrael. Další významy jsou uvedeny na stránce Izrael (rozcestník).

Šablona:Infobox stát Izrael (hebrejsky: ישראל Jisra'el; arabsky: إسرائيل‎, Isrā'īl) oficiálně Stát Izrael (hebrejsky: zvuk מדינת ישראל Medinat Jisra'el; arabsky: دولة ,إسرائيل Dawlat 'Isrā'īl)‎ je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, kde leží při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, tj. území částečně spravovaná Palestinskou autonomií − tato území jsou Izraelem okupována od Šestidenní války v roce 1967. Izrael je se svou populací 7 303 000 obyvatel,[1] z níž většinu (76 %) tvoří Židé,[2] jediným židovským státem na světě.[3] Je rovněž domovem izraelských Arabů, křesťanů, Drúzů a Samaritánů, stejně jako jiných náboženských a etnických menšin.[4]

Moderní stát Izrael má své kořeny v období přelomu 19. a 20. století, kdy se začalo rozvíjet moderní sionistické hnutí. Samotná idea státního útvaru je ovšem mnohem starší a vychází už z biblické Země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina, s úmyslem vytvoření „domoviny pro židovský lid“.[5] V roce 1947 schválila Organizace spojených národů rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský.[6] Liga arabských států tento plán odmítla, nicméně na jeho základě vyhlásil Izrael 14. května 1948 nezávislost. V následující vítězné Válce o nezávislost rozšířil Izrael své hranice mimo rámec plánu na rozdělení Palestiny a od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes.[7] Od založení Izraele byly neustále zpochybňovány jeho hranice a dokonce samotné právo státu na existenci. Se dvěma sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však Izrael už mírové smlouvy podepsal a nyní usiluje o dosažení dohod s Palestinci.

Izrael je demokratická parlamentní republika s všeobecným volebním právem.[8] Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament Kneset. Podle hrubého domácího produktu je izraelská ekonomika 44. největší na světě.[9] Mezi zeměmi Blízkého východu patří Izrael na první místo v indexu lidského rozvoje,[10] svobody tisku[11] a ekonomie.[12] Hlavní městem státu je Jeruzalém,[13] zatímco finančním centrem je Tel Aviv-Jaffa.

Etymologie

Zmínka o Izraeli na Merneptahově stéle: „Izrael je zpustošen, jeho sémě není“

Po více než tři tisíce let je jméno Izrael spojováno v běžném i náboženském užití s celým židovským národem a Zemí izraelskou. Jméno má svůj původ v Bibli (Genesis, 32:29), podle které byl Jákob po zápase s andělem pojmenován Izrael.[14] Teorie o významu jména se však liší. Jedna tvrdí, že základem jména je sloveso s-r-r (š-r-r) („vládnout, být silný, mít nadvládu“), a proto je význam jména: „Bůh vládne, Bůh soudí“.[15] Jiná vykládá jméno jako „kníže Boží“ nebo „Bůh zápasí/bojuje“. Navzdory přesnému výkladu se stal biblický národ patriarchy Jákoba známý jako „Děti Izraele“ (hebrejsky: בני ישראל, bnej Jisra'el) nebo Izraelité.

První historická zmínka pochází z Merneptahovy stély ze starověkého Egypta, která se datuje do 13. století př. n. l.,[16] ačkoliv odborníci se liší v názoru, zda odkazuje k lidu nebo domovině. Moderní stát se nazývá Stát Izrael (Medinat Jisra'el). Ostatní návrhy, jako např. Erec Jisra'el (Země Izraelská), Sijón a Judea byly odmítnuty.[17] V prvních týdnech nezávislosti oznámil ministr zahraničí Moše Šaret[18] rozhodnutí vlády, která vybrala pro pojmenování občanů Izraele označení Izraelci.

Dějiny

Šablona:Hlavní část

Starověké a středověké osídlení

Podrobnější informace naleznete v článku Starověké dějiny Izraele.
Starověká pevnost Masada

Země izraelská (hebrejsky: Erec Jisra'el‎), někdy označovaná také jako Palestina, představuje pro židovský lid posvátné území – Zemi zaslíbenou. Tu Hospodin podle Tóry přislíbil Abrahámovi a daroval jeho potomkům.[19][20] Na těchto místech se zároveň nacházejí nejsvětější místa judaismu. První z řady izraelských království a států zde vzniká přibližně v 11. století př. n. l., přičemž tyto státní útvary zde vládly nesouvisle po následující tisíciletí.[21]

V mezidobí od židovských království až po islámskou expanzi v 7. století n. l. byla Země izraelská pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou a byzantskou nadvládou.[22] Po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132−135 n. l., a následném vyhnání Židů, se zde židovská populace zmenšila. V reakci na povstání došlo ke změně názvu území, kdy římský císař Hadrianus přejmenoval Judsko po úhlavním židovském nepříteli – Pelištejcích.[23] I přes radikální snížení židovské populace v důsledku vyhnání však na území Palestiny zůstalo nepřetržité židovské osídlení. Země zaslíbená byla dobyta okolo roku 636 při muslimské expanzi. Postupně pak tuto oblast kontrolovali po šest století Umajjovci, Abbásovci, křižáci,[22] a v roce 1260 byla připojena k mamlúckému sultanátu. V roce 1516 se pak Země izraelská stala součástí Osmanské říše, která ji spravovala až do 20. století.[22]

Sionismus a Britský mandát

Podrobnější informace naleznete v článcích Sionismus, Alija a Britský mandát Palestina.

Židé žijící v diaspoře po dlouhou dobu usilovali o návrat na Sijón a do Země izraelské. Tato naděje a touha byla vyjádřena v Tóře a je ústředním motivem židovských modlitebních knih.[24] Katolická persekuce Židů, která začala ve 12. století, vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi, a jejich počet velmi zesílil poté, co byli Židé vyhnáni v roce 1492 ze Španělska.[25] Během 16. století zapustily velké židovské komunity své kořeny ve čtyřech svatých městech a ve druhé polovině 18. století došlo k přesídlení takřka celé chasidské pospolitosti do Svaté země.[26]

Theodor Herzl, duchovní otec sionismu a Státu Izrael

První velká vlna moderní imigrace, známá jako První alija (hebrejsky: עלייה), vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881.[27] V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl dal vzniknout politickému sionismu − hnutí, které usilovalo o založení židovského státu v Palestině. A díky němu se rovněž tato otázka začala řešit i na mezinárodní diplomatické úrovni.[28] V roce 1896 představil Herzl svoje vize v knize Der Judenstaat (Židovský stát)[29] a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu, který svolal do Basileje.[30]

Během první světové války sepsal ministr zahraničí Spojeného království Arthur Balfour Balfourovu deklaraci, podle níž: „...vláda jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině...“[31] Arabský nesouhlas s židovským přistěhovalectvím přerostl v roce 1920 v násilnosti, které vedly ke zformování židovské obranné organizace Hagana. Od té se později oddělily skupiny Irgun a Lechi.[32]

Britský mandát Palestina (1920)

V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho.[33] V roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřila pomoc při provedení Balfourovy deklarace.[5] Obyvatelstvo Mandátu bylo v té době převážně arabské, avšak Jeruzalém byl již v tehdejší době převážně židovský.[34]

Židovská imigrace pokračovala i za Třetí aliji (1919−1923) a Čtvrté aliji (1924−1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů.[35][36] Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát omezili na západ od řeky Jordán.[37] Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k  další, Páté alije a přílivu téměř čtvrt milionu Židů.[38] Příliv židovských uprchlíků ale současně vedl k arabským násilnostem a povstáním, při nichž Arabové zabrali značnou část Mandátu.[39] Na popud toho Spojené království přehodnotilo svůj vztah k židovskému přistěhovalectví − v roce 1939 zavedlo kvóty, jež limitovaly příliv židovských přistěhovalců.[40] I přes toto omezení ale do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. Aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace, oproti 11 % v roce 1922.[41]

Insignie Židovské brigády

Počátkem druhé světové války byli Židé v jišuvu kvótami, které britská vláda stanovila v Bílé knize, otřeseni.[42] I přesto se však nakonec připojili k Davidu Ben-Gurionovi, jenž prohlásil:

„ Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka. “
— David Ben-Gurion[43]

Tuto loajalitu Spojenému království však takto nedeklarovali revizionisté ze skupin Irgun a Lechi. Členové Lechi bojovali proti Britům v průběhu celé války, avšak členové Irgunu až do roku 1944 veškeré protibritské akce ukončili.[42] V rámci britské armády bojovalo v nově zformované Židovské brigádě na 26 tisíc Židů z Britského Mandátu Palestina. I přes holocaust, který probíhal v Evropě, Britové zadržovali lodě plné židovských uprchlíků. Navzdory této skutečnosti bojovali Židé po boku Spojenců a skládali jedny z největších obětí.[44] Několik desítek palestinských Židů jako parašutisté seskakovali hluboko do evropského vnitrozemí, kontrolovaného Němci, aby vykonávali výzvědnou službu Britům a navazovali kontakt s přeživšími židovskými komunitami.[44] Během války došlo k velkému legálním a ilegálnímu přistěhovalectví, ale i k polarizaci Židů a Arabů.[45]

Vyhlášení nezávislosti a první roky

Podrobnější informace naleznete v článcích Deklarace nezávislosti (Izrael), První arabsko-izraelská válka a Únos Adolfa Eichmanna.
Plán OSN na rozdělení Palestiny

Po roce 1945 došlo k růstu konfliktu mezi Židy a Spojeným království, především kvůli neochotě Britů plnit své závazky vůči Židům a jejich stranění Arabům. Po sérii židovských útoků na britské mandátní síly (např. Útok na hotel King David) nakonec britská vláda v roce 1947 svůj závazek k Mandátu stáhla.[46] Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, který rozděloval Mandát na arabský a židovský stát[47] a podle něhož měl být Jeruzalém pod mezinárodní správou OSN - corpus separatum.[47] Židé tento plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, představovala poušť. Naproti tomu Liga arabských států a Vysoká arabská komise tento plán odmítly.[48]

David Ben-Gurion veřejně čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel Avivu

14. května 1948, byla den před vypršením Britského mandátu Palestina, vyhlášena nezávislost Státu Izrael.[49] Hned druhý den armády pěti arabských států napadly Izrael a rozpoutaly tak První arabsko-izraelský konflikt.[50] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a ustanoveny dočasné hranice, známé jako zelená linie.[51] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN při této válce opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace.[52]

Počáteční léta existence státu byla charakteristická obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a vlnou Židů, kteří byli persekuováni a vyhnání z arabských zemí.[53] Během jedné dekády (1948−1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony.[54] Většina nově příchozích byli uprchlíci bez jakéhokoliv majetku a byli ubytováni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot.

V roce 1956 vypukla tzv. Suezská krize, která byla způsobena tím, že Egypt znárodnil Suezský průplav a uzavřel Tiranskou úžinu. Izrael se rozhodl spojit s Francií a Spojeným království, zaútočil na Egypt a pokusil se získat zpět přístup k Rudému moři.[55]

Začátkem následující dekády se Izraeli podařilo v Argentině zajmout Adolfa Eichmanna, tvůrce konečného řešení židovské otázky.[56] Ten byl následně v Izraeli postaven před soud. Soudní proces měl velký vliv na veřejné uvědomění si holocaustu a dodnes je Eichmann jediným člověkem odsouzeným izraelskými soud k trestu smrti.[56]

Konflikty a mírové dohody

Podrobnější informace naleznete v článku Arabsko-izraelské války.

Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní. V roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jejímž cílem bylo podle jejího prohlášení „dosáhnout zničení Izraele.“[57][58] V její Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že: „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit domovinu.“[59] V roce 1967 shromáždil Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády při hranicích s Izraelem. Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN[60] a opětovně zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři.[61] Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl se pro preemptivní vojenský úder, z něhož vzešla Šestidenní válka (Milchemet šešet ha-jamim‎). V ní dosáhl Izrael rozhodujícího vítězství a získal území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova a Golanských výšin. Došlo tak i k rozšíření hranic Jeruzaléma, který ke svému území nově začlenil Východní Jeruzalém.

Koncem 60. a počátkem 70. let začaly palestinské skupiny provádět po celém světě teroristické útoky proti izraelským cílům. Mezi tyto teroristické útoky patří i masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972.[62] Na tento útok Izrael odpověděl Operací Boží hněv, při němž se izraelská tajná služba Mosad pokusila zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.[63] 6. října 1973, o nejsvětějším židovském svátku Jom Kipur, zaútočily naopak na Izrael v překvapivém útoku Egypt a Sýrie. Jomkipurská válka (Milchemet Jom Ha-Kipurim‎) skončila 26. října konečným vítězstvím Izraele, který se však musel následně vypořádat s těžkými ztrátami.[64]

Menachem Begin, Jimmy Carter a Anwar Sadat v Camp Davidu, 1978

V roce 1977 vyhrála ve volbách do Knesetu poprvé pravicová strana Likud.[65] Tentýž rok učinil tehdejší egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a Menachem Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (Heskem ha-šalom bejn Jisrael-Micrajim‎). Izrael se proto následně stáhnul ze Sinajského poloostrova. V roce 1978 došlo v reakci na palestinský teroristický útok k Operaci Lítání,[66] při níž došlo k obsazení jižní části Libanonu a vytlačení jednotek OOP z území. Za vlády Likudu také došlo k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu,[67] která měla za následek stále větší spory a potíže mezi Izraelci a palestinskými Araby.

V roce 1982 zasáhl Izrael do Libanonské občanské války, aby zničil OOP a základny, z nichž tato organizace ostřelovala raketami severní Izrael.[68] Tento krok k vedl k První libanonské válce (Milchemet Levanon‎). Izrael se stáhnul z většiny Libanonu v roce 1986, ale v tzv. nárazníkové zóně setrval až do roku 2000.[69] V roce 1987 vypukla v reakci proti izraelské okupaci v Pásmu Gazy a území západně od Jordánu tzv. První intifáda.[70] Když vypukla v roce 1991 Válka v Zálivu, podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku proti Izraeli.[71]

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993

Téhož roku proběhla za vlády Jicchaka Šamira průlomová Madridská mírová konference (The Madrid Conference).[72] O rok později vyhrál volby Jicchak Rabin. V roce 1993 došlo k uzavření dohod nazvaných (Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement). Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 v Bílem domě ve Washingtonu. Z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská samospráva na území Západního břehu a pásma Gazy.[73] V roce 1994 byla mezi Izraelem a Jordánskem podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva (Heskem ha-šalom bejn Jisra'el le-Jarden‎).[74]

Husajn II., Bill Clinton a Jicchak Rabin během izraelsko-jordánských mírových jednání

Podepsání dohod z Osla se ukázalo jako dosti kontroverzní krok, který mírový proces značně zkomplikoval.[75] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamas a Palestinský islámský džihád, jenž se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.[76] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení.[75] Protesty proti Oselským dohodám vyvrcholily, když byl 4. listopad 1995 pravicových židovským radikálem Jigalem Amirem zavražděn Jicchak Rabin.[75]

Za vlády Benjamina Netanjahua byl podepsán tzv. Hebronský protokol (Protocol Concerning the Redeployment in Hebron), což fakticky znamenalo předání města Hebron Palestinské autonomii a stažení armády z části tohoto města.[77] V říjnu 1998 bylo podepsáno Memorandum od Wye River (Wye River Memorandum), které znamenalo postoupení 13 % území Západního břehu palestinským Arabům a upravení statusu některých oblastí.[77]

Za vlády Ehuda Baraka došlo ke stažení izraelské armády z jižního Libanonu a k jednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem.[78] V roce 2000 se uskutečnil Summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, avšak ten byl Arafatem odmítnut.[78] Po ztroskotání jednání vypukla tzv. Druhá intifáda, neboli Intifáda al-Aksá.[78]

Krátce poté se stal v předčasných volbách novým premiérem Ariel Šaron.[79] Během své vlády prosadil plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy (Israel's Unilateral Disengagement Plan)[80] a plán na výstavbu bezpečnostní bariéry (Security Fence) kolem Západního břehu.[81] V roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do komatu. Premiérský post pak následně převzal vicepremiér Ehud Olmert.

V červenci 2006 začala Druhá libanonská válka (Milchemet Levanon ha-šnija‎). Vyznačovala se neustálým bombardováním libanonských cílů ze strany izraelské armády a ostřelování severu Izraele ze strany Hizballáhu.[82] Konflikt trval několik týdnů a příměří bylo nakonec uzavřeno 14. srpna. Po válce v Izraeli zaznívaly silné hlasy kritizující neschopnost Ehuda Olmerta a jeho tehdejšího ministra obrany Amira Perece.[83][84]

Geografie a klima

Šablona:Hlavní část

Satelitní snímek Izraele

Izrael se nachází při východním konci Středozemního moře a je ohraničen ze severu Libanonem, ze severovýchodu Sýrií, z východu Jordánskem a z jihozápadu Egyptem. Bez území, která získal během Šestidenní války v roce 1967 má rozlohu přibližně 20 770 km², z čehož 2 % tvoří vodní plochy.[4] Území spadající pod izraelskou jurisdikci zahrnuje také Východní Jeruzalém a Golanské výšiny s nimiž má rozlohu 22 072 km².[85] Celková rozloha území pod izraelskou kontrolou včetně vojensky ovládaných a částečně autonomních palestinských území na Západním břehu je 27 799 km².[86]

Útesy v přírodní rezervaci Roš ha-nikra

Navzdory tomu, že je Izrael malou zemí, se zde nacházejí rozmanité geografické jevy a zvláštnosti, počínaje Negevskou pouští na jihu, po horské hřbety Galileje, Karmelu a Golan na severu. 70 % izraelské populace žije při pobřeží Středozemního moře.

Východně od centrální vysočiny se nachází Jordánské údolí, jenž tvoří malou část z celkové délky 6 500 km Velké příkopové propadliny. Řeka Jordán teče od hory Hermon přes Chulské údolí a Galilejské jezero do Mrtvého moře, které je nejníže položeným místem na Zemi.[87] Na jihu je Vádí al-Araba, končící v Akabském zálivu, jež je součástí Rudého moře. Pro Izrael a Sinajský poloostrov jsou jedinečné erodované kráterovité útvary, zvané machtešim.[88] Největší machteš na světě je Machteš Ramon v Negevské poušti, který je až 40 km dlouhý a 10 km široký.[89]

Extrémní rozdíly
  • Nejnižší bod: Mrtvé moře −408 metrů[4]
  • Nejvyšší bod: hora Hermon na Golanských výšinách 2 248 m n. m.,[90] jinak hora Meron 1 208 m n. m.[4]

Klima

Teplota vzduchu v Izraeli kolísá, a to zejména během zimy. V horských oblastech je chladné a větrné podnebí, mnohdy doprovázené sněžením. Vrchol hory Hermon má po většinu roku sněhovou pokrývku a každoročně obvykle sněží dokonce i v Jeruzalémě.[91] Ve stejném období mají pobřežní města jako Tel Aviv a Haifa chladné, deštivé zimy a dlouhá a teplá léta − tj. středozemní přímořské klima. Ve vesnici Tirat Cvi, v severní části Jordánského údolí byla zaznamenána nejvyšší teplota v celé Asii (53,7 °C). V období mezi květnem a zářím je v Izraeli déšť vzácností.[92][93] Kvůli malému množství vodních zdrojů se izraelští vědci zaměřují technologie schopné zajistit udržitelnost spotřeby vody a jedním z jejich vynálezů je kapková závlaha.[94] Izraelci využívají příznivých geografických podmínek pro výrobu solární energie, v jejíž produkci na osobu jsou na prvním místě na světě.[95]

Šablona:Jeruzalém - počasí

Vláda a politika

Šablona:Hlavní část

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam izraelských politických stran.
Kneset−izraelský parlament
Prezidentská kancelář, rok 2007

Izrael je svou strukturou parlamentní demokratická republika s pluralitním politickým systémem a všeobecným volebním právem.[96] Hlavou státu je prezident, který je parlamentem volený na 5 let. Výkonná moc je v rukou vlády, v jejímž čele stojí premiér.[96][97]Premiérem se může stát pouze člen parlamentu, který získá potřebnou většinu hlasů − Obvykle to bývá předseda nejsilnější politické strany. Zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament – Kneset, do kterého je voleno 120 poslanců. Jeho členové jsou voleni na základě poměrného volebního systému na čtyřleté volební období.[98] Výjimkou je však stav, kdy Kneset odvolá premiéra nebo vládě nevysloví důvěru − pak je období zkráceno. Izrael nemá psanou ústavu a jeho politický systém a jeho hlavní principy jsou ukotveny v jedenácti Základních zákonech. V roce 2003 začal Kneset vypracovávat návrhy oficiální ústavy, založené na těchto zákonech.[4][99]

Soudní systém

Izrael má trojstupňový soudní systém. Na nejnižší úrovni jsou městské soudy, které se nacházejí ve většině měst v zemi. Typem soudu vyšší instance je distriktní soud, který slouží jako odvolací soud a v některých případech jako soud první instance. Distriktní soudy se nacházejí v pěti ze šesti izraelských distriktů. Třetí a nejvyšší stupeň soudů v Izraeli je Nejvyšší soud, který sídlí v Jeruzalémě a slouží jako odvolací soud a soud první instance v závažných případech, kdy je zpochybněna zákonnost rozhodnutí a postupů představitelů státu. Izrael není členem Mezinárodního trestního soudu kvůli obavě, že by soud mohl být vůči Izraeli předpojatý kvůli politickým tlakům.[100] Izraelský právní systém kombinuje britské zvykové právo, kontinentální právo a židovské náboženské právo.[4] Je založen na principu stare decisis (precedens) a na obžalovacím způsobu řízení, kde strany sporu předkládají soudu důkazní materiály.[101] Soudní spory jsou rozhodovány spíše soudci než porotami. Svatby a rozvody jsou v jurisdikci židovských, muslimských, drúzských a křesťanských náboženských soudů.[102]

Izraelské distrikty: (1) Severní, (2) Haifa, (3) Centrální, (4) Tel Aviv, (5) Jeruzalém, (6) Jižní

Izraelský Základní zákon: Lidská svoboda a důstojnost usiluje o obranu lidských práv a svobod. Izrael je jako jediná země v oblasti Blízkého východu, označena organizací Freedom House v oblasti lidských a politických práv, jako „svobodná“. Území Palestinské autonomie je pak označeno jako „nesvobodné“.[103] V žebříčku organizace Reportéři bez hranic v oblasti svobody tisku se Izrael nachází na 50. místě ze 168 zemí světa. V rámci jihozápadní Asie je na nejvyšším místě.[104] V protikladu s tím kritizují, v souvislosti s Arabsko-izraelským konfliktem, organizace Amnesty International[105] a Human Rights Watch[106] záznamy o lidských právech. Porušování občanských svobod na okupovaných územích je také kritizováno nevládní izraelskou organizací Be-celem.[107] Od roku 1995 je v izraelském právu ukotven systém státní zdravotní péče.[108]

Správní rozdělení

Šablona:Hlavní část

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam izraelských měst.

Izrael je rozdělen do šesti hlavních distriktů, které jsou známy jako mechozot (מחוזות; singulár: machoz) – Centrální distrikt, Distrikt Haifa, Jeruzalémský distrikt, Severní distrikt, Jižní distrikt a Distrikt Tel Aviv. Distrikty jsou dále rozděleny do patnácti subdistriktů, které jsou známy jako nafot (נפות; singulár: nafa). Každý subdistrikt se dále dělí na přirozené oblasti, těch je padesát.[109] Pro statistické účely je země rozdělena do tří metropolitních oblastí: Tel Aviv a Guš Dan (3 150 000), Haifa (996 000) a Beerševa (531 600).[110] Nicméně největší izraelské město, co do rozlohy i počtu obyvatel[111], je se 732 200 obyvateli a rozlohou 126 km², Jeruzalém. Mezi nejlidnatější města patří Tel Aviv (384 000), Haifa (267 000) a Rišon le-Cijon (222 300).[112]

Okupovaná území

Bezpečnostní bariéra

Jako Izraelem okupovaná území se označují území Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a Golanských výšin, které byly po Šestidenní válce v roce 1967 zabrány Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Tento výraz byl používán také pro Sinajský poloostrov, který byl Egyptu navrácen v rámci Egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Na všech těchto územích byly zakládány izraelské osady. Ve východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách je uplatňováno izraelské právo. Tato území byla začleněna do vlastního Izraele a jejich občanům bylo nabídnuto izraelské občanství. V kontrastu k tomuto faktu zůstává Západní břeh pod vojenskou okupací. Většina jednání o těchto územích probíhala na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která požaduje stažení Izraele z okupovaných území a jejich návrat arabským státům.

Populace Západního břehu se skládá převážně z palestinských Arabů, včetně původních obyvatel a uprchlíků Války o nezávislost z roku 1948.[113] Od roku 1967 do roku 1993, žili Arabové na těchto území pod izraelskou vojenskou správou. Od Dohod z Osla a Dopisů o vzájemném uznání (Letters of Mutual Recognition), je většina palestinské populace a měst pod správou Palestinské autonomie, avšak Izrael nad většinou území stále vykonává vojenský dohled. Kvůli vzrůstajícím útokům při Druhé intifádě se izraelská vláda rozhodla vybudovat kolem Západního břehu tzv. Bezpečnostní bariéru (Security Fence).[114] V roce 2005 stáhl Izrael v rámci jednostranného stažení (Israel's Unilateral Disengagement Plan) všechny své obyvatele a vojenské síly z oblasti Pásma Gazy a čtyř osad na Západním břehu.

Zahraniční vztahy

Soubor:Weizmann Truman 1948.jpg
První izraelský prezident Chajim Weizmann (vpravo) a americký prezident Harry S. Truman se svitkem Tóry, 1948

Izrael udržuje diplomatické vztahy se 161 zeměmi a po celém světě má 94 diplomatických zastoupení.[115] Z Ligy arabských států mají s Izraelem plné diplomatické vztahy pouze Egypt a Jordánsko, které podepsaly s Izraelem mírové smlouvy v letech 1979 a 1994, a Mauritánie, jenž navázala s Izraelem diplomatické vztahy v roce 1999. Další dva státy Ligy arabských států – Maroko a Tunisko – ukončily své částečné diplomatické styky s Izraelem začátkem Druhé intifády v roce 2000.[116] Nicméně od roku 2003, kdy ministr zahraničních věcí Izraele navštívil Maroko, dochází k posilování izraelsko-marockých vztahů.[117] Podle izraelského zákona jsou Libanon, Sýrie, Saudská Arábie, Irák a Jemen nepřátelské země a občané Izraele je nesmí navštívit bez povolení ministerstva vnitra.[118] Od roku 1995 je Izrael součástí Středomořského dialogu, který vytváří spolupráci mezi sedmi zeměmi Středozemního moře a Severoatlantickou aliancí (NATO).[119]

Bývalý izraelský premiér Ariel Šaron a americký prezident George W. Bush

Mezi nejbližší izraelské spojence patří Spojené státy americké, Turecko, Německo, Spojené království a Indie. Spojené státy byly první zemí, která uznala Izrael, poté jej uznal i Sovětský svaz. Vzhledem ke stejným politickým a náboženským hodnotám pokládají Spojené státy Izrael za svého nejbližšího spojence v jihozápadní Asii.[120] Ačkoliv Turecko a Izrael navázali plné diplomatické vztahy až v roce 1991,[121] již od roku 1949 probíhala mezi oběmi zeměmi spolupráce. Silné vztahy Německa s Izraelem vychází z německé snahy odškodnit a napravit holocaust. Obě země se podílí na vědeckých a vzdělávacích aktivitách a jsou silnými ekonomickými a vojenskými partnery.[122][123] Indie navázala plné diplomatické vztahy s Izraelem v roce 1992 a od té doby s ním má silné vojenské a kulturní partnerství. Spojené království, které má s Izraelem vztahy již z dob Britského mandátu Palestina,[124] s ním udržuje silné obchodní vztahy.[125] Ty byly mezi oběmi zeměmi posilovány bývalým britským premiérem Tony Blairem a jeho snahou o tzv. „dvojstátní řešení“. Diplomatické vztahy měl Izrael za dynastie Pahlaví i s Íránem,[126] ale během íránské revoluce Írán uznání Izraele zrušil.[127]

V době předstátní a v počátečních letech existence státu měl Izrael nadprůměrně dobré vztahy s Československem, které mu i přes embargo OSN poskytovalo důležitou vojenskou a hospodářskou pomoc, díky níž nakonec Izrael vyhrál První arabsko-izraelskou válku.[128] Po změně názoru ve vedení Sovětského svazu se však podpora Československa od Izraele odklonila, ČSSR začalo podporovat a vyzbrojovat Egypt a Izrael se tak stal až do Sametové revoluce v roce 1989 nepřátelskou zemí.

Ekonomika

1 šekel (NIS)

Izrael je považován za jednu z nejvíce ekonomicky a průmyslově rozvinutých zemí jihozápadní Asie. V žebříčku Světové banky se podle indexu Ease of Doing Business Index umístil na 1. místě v regionu a na 29. místě v rámci celého světa.[129] V roce 2007 měl Izrael 44. největší hrubý domácí produkt (HDP), tj. 232,7 miliard dolarů, a 22. největší hrubý domácí produkt na obyvatele (k paritě kupní síly), tj. 33 299 dolarů.[130] V roce 2007 byl Izrael přizván do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD),[131] která podporuje spolupráci mezi státy, jenž dodržují demokratické principy a mají ekonomiku svobodného trhu.[132] Přes omezené přírodní zdroje se stal Izrael v uplynulých 20 letech z velké části soběstačným, a to především díky intenzivnímu rozvoji zemědělství a průmyslu v oblasti produkce potravin, s výjimkou obilí a hovězího masa. Izrael výrazně investuje rovněž do vědy a výzkumu. V poměru vůči HDP tyto investice v roce 2007 činily 4,7 %.[133] V porovnání je průměr investic zemí OECD do vědy a výzkumu 1,7 % HDP (USA−2 % HDP).[133] Mezi nosné obory se řadí informatika a komunikační technika, medicínské obory, biotechnologie a nanotechnologie.[134] Míra nezaměstnanosti byla v prvním čtvrtletí roku 2008 6,3 %.[1]

Technologické centrum Manahat, Jeruzalém

Oficiální izraelskou měnou je nový izraelský šekel (NIS) (šekel chadaš‎), který platí i na území Palestinské autonomie. V oběhu je od roku 1985, kdy nahradil izraelský šekel, jenž v roce 1980 nahradil izraelskou libru. Díky své síle se stal jednou ze 17 měn obchodovaných na světových trzích.[135]

Mezi hlavní obchodní partnery patří Spojené státy americké, Spojené království, státy Beneluxu, Švýcarsko, Německo, Francie, Itálie a Nizozemsko.

Ekonomická spolupráce mezi Izraelem a Českou republikou měla v letech 2003−2007 rostoucí tendenci.[136] V roce 2007 převažovala v importu z Česka elektronika a produkty automobilového a ocelářského průmyslu.[136] Export do Česka obsahuje zejména elektroniku a farmaceutika, plasty a chemické produkty.[136] Pro následující léta se za perspektivní položky hospodářské spolupráce pokládá automobilový, ocelářský, chemický a hi-tech průmysl.[136] Jako významné lze označit působení izraelských společností na českém trhu. Za největší zahraniční investici roku 2008 v Česku, v celkové výši 100 milionů dolarů, se pokládá investice společnosti Teva Pharmaceutical Industries, vyrábějící generická léčiva.[137] Za významný vstup na český trh je rovněž pokládána akvizice Ness Technologies s českou firmou, podnikající v oblasti informačních technologií, Logos a.s. v hodnotě 68 milionů dolarů.[138]

Průmysl

Laboratoře IBM v Haifě

Izraelský průmysl zaměstnává 23,7 % populace a na HDP se podílí 30 %.[4] V roce 2007 byl růst průmyslové výroby, v závislosti na oboru, v rozmezí 5 % až 10 %.[134] Mezi import, jehož objem v roce 2006 činil 47,8 miliard dolarů, patří obilí, hovězí maso, fosilní paliva, suroviny a vojenské vybavení.[4] Z fosilních paliv Izrael importuje uhlí, zemní plyn a zejména ropu, kterou zpracovává na zemědělská hnojiva, rafinuje z ní benzín a leteckou naftu a vyrábí z ní farmaceutika. Mezi hlavní exportní komodity patří ovoce, zelenina, farmaceutika, software, chemikálie, vojenské technologie a diamanty.[4] Objem exportu v roce 2006 činil 42,86 miliard dolarů.[4]

Izrael patří mezi světové jedničky v ochraně vody a geotermální energii.[139] Jeho úspěchy ve špičkových technologiích v oblasti softwaru, komunikací a přírodních věd jsou srovnatelné se Silicon Valley v USA.[140][141] Svá první zámořská výzkumná a vývojová centra vybudovaly v Izraeli společnosti Intel[142] a Microsoft,[143] stejně tak jiné hi-tech korporace jako IBM, Cisco Systems a Motorola. V oblasti hi-tech (elektronika, avionika, farmacie, atp.) došlo v roce 2007 až k 20% růstu.

Nerostné bohatství Izraele je omezené.[134] Těží se draselná, hořečnatá a bromová sůl (z Mrtvého moře), fosfáty a stavební suroviny (sádra a stavební kámen).[134] V malé míře se těží měděná ruda a železná ruda, ropa a zemní plyn. V současnosti také probíhá geologický průzkum ložisek zemního plynu ve středomořském šelfu poblíž Aškelonu.[134]

Mezi nejvýznamnější a nerozvinutější odvětví průmyslu patří průmysl letecký, komunikační, softwarový, elektronický, zbrojní, potravinářský, textilní, tabákový, chemický, zpracování diamantů, výroba dopravních prostředků, elektronika, papírenský a polygrafický průmysl, rafinace ropy a hutnictví železa.[144]

Zemědělství

Šablona:Hlavní část

Podrobnější informace naleznete v článcích Kibuc a Mošav.
Kibuc Deganija

Izrael má vysoce rozvinuté zemědělství. To zaměstnává 18,5 % populace a na HDP se podílí 2,4 %.[4] V roce 2007 došlo k přibližně 10% růstu rostlinné produkce.[134] Zemědělská půda se získává finančně nákladným zúrodňováním pouště − zavodňováním, odsolováním a vhodnou druhovou skladbou rostlin. Orná půda zabírá 15,45 %, pastviny 7 % a lesy 5,3 % rozlohy státu.[134] Přibližně 54 % celkové výměry zemědělské půdy je zavlažováno a zemědělci se tak podílí zhruba 60 % na celkové izraelské spotřebě sladké vody.[134] Většina zemědělské půdy patří kibucům,[144] což jsou osady pracující na základě kolektivního vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou půdy). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou mošavy, což je sdružení samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje úrody nebo nákupu surovin. Množství původně zemědělských podniků také zřídilo přidruženou průmyslovou výrobu.[134]

Mošav Nahalal

Mezi pěstované plodiny patří obilí, citrusové plody, olivy, brambory, bavlna, cukrová řepa, tabák, vinná réva a rajčata.[144] Důležitý je také chov dobytka, většinou skotu, velbloudů, koz, ovcí a drůbeže.[144] Rybolov se provozuje ve Středozemním moři. Zajímavostí je chov teplomilných ryb v poušti, kde se k jejich chovu používá poloslaná voda čerpaná z termálních vrtů.[145]

Značným problémem je nedostatek vodních zdrojů. Jediným větším zdrojem je Galilejské jezero a řeka Jordán. Pro zavlažování technických plodin se používá tzv. recyklovaná voda (v roce 2006 to bylo 550 miliónů m³).[134] Voda je získávána i pomocí odsolování (400 miliónů m³ v roce 2007).[134] Proti nepříznivým přírodním podmínkám se Izrael snaží využívat moderní technologie a inovace. Používají se například biotechnologie, tkáňové kultury či kapkové závlahy.[134]

Na základě základního zákona je vlastníkem půdy stát (zhruba 93 %) a její prodej je možný pouze výjimečně. Půdu je možné pronajmout prostřednictvím státní agentury Israel Land Administration (ILA), a to zpravidla na 49 let.[134]

Cestovní ruch

Šablona:Hlavní část

Staré Město v noci

Dalším odvětvím ekonomiky je cestovní ruch, zejména pak religiozní cestovní ruch. Izrael přitahuje turisty svým klimatem, plážemi, archeologickými a historickými atraktivitami a jedinečnou geografií. Na cestovní ruch měly značný dopad bezpečnostní problémy, ale v současnosti se již situace navrací zpět k normálu.[146]

Mezi turisticky nejnavštěvovanější místa patří:

  • Jeruzalém - Hlavní město moderního Státu Izrael. Nejsvětější místo judaismu, místo, kde stál Jeruzalémský chrám a v současnosti je Zeď nářků. Místo Ježíšova učení, ukřižování a pohřbení. Třetí nejsvětější místo islámu, kde se nachází Skalní dóm a mešita Al-Aksá.
  • Safed - Svaté místo judaismu, kde byla sepsána velká část Jeruzalémského Talmudu, a kde byla vymyšlena kabala.
  • Masada - Během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům.
  • Hebron - Druhé nejsvětější město judaismu. Podle Tóry je místem posledního odpočinku patriarchů a pramatek. Předtím než se král David přesunul do Jeruzaléma byl Hebron hlavním městem Izraelského království.
  • Tel Aviv - Největší metropolitní oblast, pobřežní město, kosmopolitní a finanční centrum.
  • Betlém - Místo posledního odpočinku Ráchel, rodiště krále Davida a Ježíš.
  • Mrtvé moře - Nejníže položené odkryté místo na zemském povrchu, nejníže položené slané jezero a také nejslanější jezero na světě.

Věda a školství

Urychlovač částic ve Weizmannově institutu věd ve městě Rechovot
Podrobnější informace naleznete v článcích Věda a technologie v Izraeli a Seznam univerzit v Izraeli.

Izrael má největší průměrnou délku vzdělání (střední délka vzdělání) v oblasti jihozápadní Asie a společně s Japonskem se umisťuje na druhém místě mezi státy s největší průměrnou délkou vzdělání v Asii (po Jižní Koreji).[147] Podle Organizace spojených národů má Izrael největší míru gramotnosti v celé jihozápadní Asii.[148] Zákon o vzdělání z roku 1953 rozděluje školy v Izraeli do pěti skupin: státní sekulární, státní náboženské, ultraortodoxní, osadnické a arabské. Největší skupinou jsou veřejné sekulární školy, které navštěvuje většina židovských a ne-arabských dětí. Většina Arabů posílá své děti do škol, kde je vyučujícím jazykem arabština.[149]

Povinnou školní docházku musí v Izraeli absolvovat děti ve věku od 3 do 18 let.[150][151] Školy jsou rozděleny do tří stupňů − základní škola první stupeň (1.−6. třída), základní škola druhý stupeň (7.−9. třída) a střední škola (10.−12. třída), která je zakončena maturitní zkouškou Bagrut. Ta se skládá z předmětů: matematika, Bible, hebrejština, hebrejská a světová literatura, angličtina, dějepis a základy společenských věd.[152] V arabských, křesťanských a drúzských školách jsou zkoušky ze studia Bible nahrazeny zkouškami z dědictví islámu, křesťanství a Drúzů.[153] V roce 2003 získala více než polovina absolventů 12. ročníků maturitní vysvědčení.[154]

Všech osm izraelských univerzit je subvencovaných státem.[152][155] Nejstarší izraelskou univerzitou je Hebrejská univerzita v Jeruzalémě, která je zároveň domovem Národní a univerzitní knihovny (Jewish National and University Library), jenž je největší světovou knihovnou s židovskou tématikou.[156] V roce 2006 se Hebrejská univerzita umístila na 60.[157] a 119.[158] místě ve dvou průzkumech nejprestižnějších a nejkvalitnějších světových univerzit. Mezi další izraelské univerzity patří Technion, Weizmannův institut věd, Telavivská univerzita, Bar-Ilanova univerzita, Univerzita Haifa a Ben Gurionova univerzita v Negevu. Izrael se řadí na třetí místo na světě v počtu vysokoškolsky vzdělaných obyvatel (20 % populace).[159][160] Velký příliv imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu v 90. letech (z nichž 40 % mělo univerzitní vzdělání) pomohl podpořit izraelský hi-tech sektor.[159] Čtyři izraelští vědci jsou nositeli Nobelových cen[161] a v rámci statistik se Izrael řadí na první místo na světě s nejvíce publikovanými vědeckými články na jednoho obyvatele.[162][163] Prvním izraelským kosmonautem se v roce 2003 stal Ilan Ramon, který sloužil jako palubní specialista při osudovém letu STS-107 raketoplánu Columbia.

Obrana a bezpečnost

Šablona:Hlavní část

Podrobnější informace naleznete v článku Izraelské bezpečnostní složky.
Izraelský tank Merkava Mk 3

Izraelské obranné síly se skládají z pozemních sil, letectva a námořnictva. Vznikly v roce 1948 během Války o nezávislost transformací Hagany a několika dalších polovojenských organizací, jejichž existence předcházela založení státu.[164] Armáda při svých operací vychází z informací vojenské zpravodajské služby Aman, která spolupracuje s zpravodajskou službou Mosad a bezpečnostní službou Šin Bet. Během existence Izraele byly již Izraelské obranné síly mnohokrát účastníkem ozbrojených konfliktů, což z nich činí jednu z nejzkušenějších a nejlépe připravených armád světa.[165][166]

IAF F-15I „Ra'am“

Většina Izraelců je v 18 letech povolána k povinné vojenské službě. Muži slouží tři roky a ženy dva.[167] Tuto vojenskou službu je navíc třeba vykonat ještě před nástupem na vysokou školu. Poté musí muži odsloužit pro armádu každoročně několik týdnů až do svých zhruba čtyřiceti let. Většina žen je z rezervní vojenské služby osvobozena. Výjimku v povinné vojenské službě tvoří izraelští Arabové a charedim. Nicméně osvobození studentů ješiv od povinné vojenské služby naráží v izraelské společnosti na protesty.[168] Alternativou pro osoby, které získají osvobození z různých důvodů, je Šerut Le'umi neboli národní služba, jenž zahrnuje službu v nemocnicích, školách a jiných sociálně prospěšných programech.[169] Díky branné povinnosti má izraelská armáda přibližně 168 000 aktivních vojáků, včetně 107 500 branců. Pozemní armáda má 125 000 vojáků, námořnictvo 8 000 a vzdušné jednotky 35 000 lidí. Při plné mobilizaci má izraelská armáda 576 000 vojáků, z toho 408 000 rezervistů.[170]

Test systému Arrow

Armáda je vybavena vyspělými zbraňovými systémy navrženými a vyrobenými v Izraeli, stejně tak jako některými zahraničními produkty. Významným zahraničním dodavatelem jsou zejména Spojené státy americké. Předpokládá se, že v letech 2008−2017 poskytnou Izraeli vojenskou pomoc ve výši 30 miliard dolarů.[171] Ve spolupráci Izraele a USA byl vyvinut systém protiraketové obrany Arrow. Izrael rovněž od Jomkipurské války v roce 1973 vyvinul vlastní síť špionážních satelitů.[172] Úspěch v programu špionážních satelitů Ofek zařadil Izrael mezi jednu ze sedmi zemí světa, která má satelitní kapacity a technologie.[173] Izrael také vyvinul svůj vlastní bitevní tank Merkavu, který nebyl nikdy prodán do zahraničí. Od svého založení vynakládá Izrael na svou obranu významný podíl hrubého domácího produktu (HDP). V roce 1984 to například činilo 24 % HDP.[174] V současnosti se výdaje na obranu pohybují na 7,3 % HDP.[4]

Izrael není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a je pravděpodobné, že vlastní jaderné zbraně.[175] Jejich vlastnictví ale nikdy oficiálně nepotvrdil ani nevyvrátil.[176] Izrael údajně ve spolupráci s Jihoafrickou republikou provedl v roce 1979 úspěšný jaderný test na námořní plošině v severní části Antarktidy.[177] Odhady množství izraelských jaderných hlavic se liší. Většinou se však pohybují mezi jedním a dvěma sty.[178] Některé odhady však mluví až o čtyřech stech hlavicích.[179] O množství 400 hlavic hovoří i World Tribune, který se odvolává na zdroje z letectva USA.[180]

Demografie

Podrobnější informace naleznete v článcích Demografie Izraele, Izraelci a Arabští obyvatelé Izraele.
Vývoj počtu obyvatel
(1961−2003)

V prvním čtvrtletí roku 2008 měl Izrael 7 303 000 obyvatel.[1] Z toho 260 tisíc Izraelců žilo na Západním břehu Jordánu,[181][182][183] ve městech jako Ma'ale Adumim a Ariel, a osadách, jež se datují před založení Izraele, a které byly obnoveny po Šestidenní válce, jako Hebron a Guš Ecion. Na Golanských výšinách žije 18 tisíc osadníku.[184] V roce 2006 žilo 250 tisíc Izraelců ve východním Jeruzalémě.[185] Celkový počet izraelských osadníků je přes 500 tisíc (6,5 % izraelské populace). Přibližně 7 800 Izraelců žilo v osadách v Pásmu Gazy, než byli evakuováni v souladu s plánem na jednostranné stažení.[186]

Hlavní dva úřední jazyky jsou hebrejština a arabština.[4] Hlavním jazykem je hebrejština a hovoří jí většina populace. Arabsky hovoří izraelští Arabové a Židé, kteří do Izraele imigrovali z arabských zemí. Většina Izraelců zvládá komunikovat i v angličtině. V tomto jazyce je v Izraeli i značné množství televizních programů a mnoho škol angličtinu vyučuje již od prvních ročníků. Díky množství imigrantů je možno na ulici slyšet tucty různých jazyků. Na tom mají velký podíl lidé z bývalého Sovětského svazu a Etiopie, díky nimž se po Izraeli značně rozšířila ruština a amharština. V letech 1990−1994 vzrostl podíl přistěhovalců z bývalého SSSR na 12 % celkové izraelské populace.[187] Během posledního desetiletí nastal významný příliv pracovních sil z Rumunska, Thajska a některých zemí Afriky a Jižní Ameriky, který se odhaduje na 200 tisíc osob.[188]

Náboženství

Zeď nářků a Skalní dóm, Jeruzalém

Izrael byl založen jako domovina pro židovský lid a je často označován jako Židovský stát. Zákon o návratu zaručuje všem Židům, kteří maji židovské předky, a konvertitům právo na získání izraelského občanství.[189] Zhruba tři čtvrtiny populace (76,1 %) jsou Židé. Přibližně 68 % izraelských Židů se narodilo v Izraeli (tito lidé se označují slovem sabra), 22 % jsou imigranti z Evropy a Ameriky a 10 % jsou imigranti z Asie a Afriky (včetně Arabského světa).[190] Náboženské rozdělení izraelských Židů je velmi složité: asi 40−50 % se považuje za sekulární (hebrejsky: חילוני, chiloni; לא דתי, lo dati − nevěřící, či חופשי, chofši − volnomyšlenkáři), 30−40 % se považuje za tradicionalisty (hebr.: מסורתי, masorti; či דתי, dati − věřící) a 20 % se považuje za religiózní (mezi ně patří charedim a ortodoxní Židé).[191]

Bahá’í světové centrum v Haifě

Muslimové představují se svými 16,2 % izraelské populace největší náboženskou minoritu. Izraelští Arabové, kteří představují 19 % populace, tomuto číslu významně přispívají, jelikož více než čtyři pětiny (82,6 %) z nich jsou muslimové. Ze zbývajících izraelských Arabů je 8,8 % křesťanů a 8,4 % Drúzů.[192] Členové jiných náboženských skupin, včetně Budhistů a Hinduistů, představují malé číslo.[193]

Jeruzalém má díky Zdi nářků, Chrámové hory, mešity Al-Aksá a baziliky Svatého hrobu zvláštní místo v srdcích Židů, muslimů a křesťanů, jakožto ústřední místo jejich náboženství. Další důležitá náboženská místa se nachází na Západním břehu, mezi něž patří například místo narození Ježíše, Ráchelina hrobka v Betlémě a jeskyně patriarchů v Hebronu. Ústředním místem víry Bahá'í je Haifa a její vůdce je pohřben v Akko.

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článcích Izraelská hudba, Izraelská literatura a Archeologie v Izraeli.
Týden hebrejské knihy 2005 v Jeruzalémě

Izrael má díky rozmanitosti své populace nesmírně bohatou kulturu. Všichni příchozí si s sebou do Izraele přinesli své kulturní a náboženské zvyklosti a obdobně jako Spojené státy americké se i Izrael stal jakýmsi tavícím kotlíkem zvyků a věrouk.[194] Zajímavostí je, že je Izrael jedinou zemí na světě, v níž se život a události odvíjejí podle židovského kalendáře. Práce a prázdniny ve školách se řídí podle židovských svátků a šabat je oficiálním dnem odpočinku.[195] Na izraelskou kulturu měla rozhodně svůj vliv i početná arabská menšina, a to zejména v oblastech architektury,[196] hudby[197] nebo kulinářství.[198]

Izraelská literatura je psaná převážně hebrejsky a jedná se především po poezii a prózu. Obrovské množství hebrejských monografií lze přičíst na vrub renesanci hebrejského jazyka v polovině 19. století. Malá část literatury je však publikována i například v arabštině nebo angličtině. Ze zákona je dáno, že dvě kopie všech knih vydaných v Izraeli, musí být uloženy do Národní a univerzitní knihovny v Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 2001 byl zákon doplněn o audio a video nahrávky a jiné typy netištěných médií.[199] K roku 2006 bylo 85 % z ukládaných knih do knihovny v hebrejštině.[200] Každoročně se v červnu koná festival Týden hebrejské knihy. Na tomto festivalu je veletrh knih, autorská čtení a představení se izraelských autorů. Během tohoto týdne je také udíleno nejprestižnější izraelské literární ocenění − Sapirova cena.

Galilejské muzeum

Rozmanitost izraelské kultury je patrná i v hudbě. Ta je ovlivněna hudebními styly z celého světa, ať už jemenskou hudbou, chasidskými melodiemi, klezmerem, arabskou či řeckou hudbou, jazzem, popem nebo rockem.[201] Mezi světově uznávaná tělesa patří Izraelská filharmonie, jež existuje již více než sedmdesát let, a která má každoročně více než dvě stě představení.[202] Izrael je rovněž rodištěm mnoha hudebníků, z nichž mnozí jsou celosvětově známí − mezi ně patří například Jicchak Perlman a Pinchas Zukerman. Izrael se takřka každoročně od roku 1973 účastní soutěže Velká cena Eurovize (Eurovision Song Contest). Během svého působení v soutěži třikrát vyhrál a dvakrát byl pořadatelskou zemí.[203] V Ejlatu se od roku 1987 koná každoroční letní Red Sea Jazz Festival.[204] Izrael má, jakožto pokračovatel silných divadelních tradic jidiš divadel ve východní Evropě živou a činorodou divadelní scénu. Nejstarší divadelní společností a národním divadlem je divadlo Ha-bima v Tel Avivu, založené roku 1918.[205]

V Izraeli se nachází velké množství významných muzeí. Mezi nejvýznamnější patří Izraelské muzeum v Jeruzalémě a Svatyně knihy, kde jsou umístěny svitky od Mrtvého moře. Nachází se zde rozsáhlé sbírky židovského a evropského umění. Významný je také památník obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem, největší a nejobsáhlejší archiv dokumentů o holocaustu na světě.[206] V kampusu Telavivské univerzity se nachází muzeum diaspory Bet Hatefutsot.[207] Mimo hlavní muzea ve velkých městech existuje také mnoho menších muzeí s kvalitními uměleckými sbírkami v menších městech a kibucech.

Sport

Šablona:Hlavní část

Podrobnější informace naleznete v článku Izrael na Letních olympijských hrách 2008.
Zahajující ceremoniál 17. Makabejských her v roce 2005

Sport a fyzická cvičení nebyla po dlouhou dobu v rámci židovské kultury důležitá. Na atletické dovednosti, které byly tak oceňovány starověkými Řeky, se lidé dívali skrze prsty, jelikož byly chápány jako nevítaný dopad helénské kultury. Přesto však rabín a lékař Maimonides zdůrazňoval důležitost fyzické aktivity a udržování se v kondici. Jeho názor byl oživen v 19. století Maxem Nordauem a počátkem 20. století vrchním palestinským rabínem Abrahamem Issacem Kookem, který tvrdil, že: „tělo slouží duši, a pouze zdravé tělo může zaručit zdravou duši.“[208]

Od 30. let 20. století se každé čtyři roky konají Makabejské hry, které jsou pro židovské atlety událostí podobnou olympijským hrám. Mezi divácky nejpopulárnější sporty patří fotbal a basketbal.[209] Basketbalový klub Maccabi Tel Aviv pětkrát vyhrál Evropské basketbalové mistrovství.[210] Beerševa se stala mezinárodním šachovým centrem, kde žije mnoho světových šachových šampionů ze zemí bývalého SSSR. V roce 2005 se zde konalo mistrovství světa v šachu a šachy jsou zde dokonce vyučovány ve školkách.[211] O dva roky později se Izrael umístil na druhém místě v Mistrovství světa v šachu.[212] Dodnes vyhrál Izrael celkem sedm olympijských medailí, včetně zlaté medaile z LOH v Aténách v disciplíně windsurfing.[213]

Odkazy

Související články

Hlavní témata v Izraeli
Dějiny
Konflikt
Izraelsko-palestinský konflikt
Arabsko-izraelské války
Vláda
Bezpečnost
Politický systém
Geografie
Ekonomika
Společnost a kultura
Zahraniční vztahy

Poznámky

  • V tomto článku byl použit překlad textu z článku Israel na anglické Wikipedii (číslo revize nebylo určeno)Šablona {{Překlad}} požaduje zadat hodnotu do parametru „revize“!.
  1. ↑ a b c Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené CBS-indikátory není určen žádný text
  2. ↑ Izrael má 7,2 milionů obyvatel [online]. Eretz.cz [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ Country Report - Israel [online]. Freedom House [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m The World Factbook - Israel [online]. Central Intelligence Agency (CIA) [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 57.  [Dále jen: Izrael: Dějiny.]
  6. ↑ Izrael: Dějiny. S. 162.
  7. ↑ Rankings [online]. Global Peace Index [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Global Survey 2006: Middle East Progress Amid Global Gains in Freedom [online]. Freedom House [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Total GDP 2006 [online]. Světová banka [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Human Development Report 2006 [online]. United Nations Development Programme [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Worldwide Press Freedom Index 2007 [online]. Reporters Without Borders [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Global Competitiveness Report 2006-2007 [online]. World Economic Forum [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Jeruzalém není určen žádný text
  14. ↑ Gn 32, 29 (Kral, ČEP)
  15. ↑ HAMILTON, Victor P. The Book of Genesis. [s.l.]: Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 1995. Dostupné online. ISBN 0802823092. S. 334. (anglicky) 
  16. ↑ FINKELSTEIN, Israel; SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible - Svatá Písma Izraele ve světle současné archeologie. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 26. 
  17. ↑ BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. Praha: Epocha, 2005. ISBN 80-86328-91-0. S. 37.  [Dále jen: Arabsko-izraelské války.]
  18. ↑ On the Move [online]. TIME Magazine [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Dt 30, 5 (Kral, ČEP)
  20. ↑ Neh 1, 9 (Kral, ČEP)
  21. ↑ FRIEDLAND, Roger; HECHT, Richard. To Rule Jerusalem. [s.l.]: University of California Press, 2000. ISBN 0520220927. S. 8. (anglicky) 
  22. ↑ a b c CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha: Volvox Globator, 2003. ISBN 80-7207-507-1. S. 26-27. 
  23. ↑ SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém: ohnisko dění. Ostrava: A-alef, 2003. ISBN 80-85237-71-7. S. 29.  [Dále jen: Jeruzalém: ohnisko dění.]
  24. ↑ Iz 2, 3 (Kral, ČEP)
  25. ↑ GILBERT, Martin. The Routledge Atlas Of The Arab-Israeli Conflict. [s.l.]: Routledge, 2005. ISBN 0415359007. S. 2. (anglicky)  [Dále jen: The Routledge Atlas Of The Arab-Israeli Conflict.]
  26. ↑ AUSUBEL, Natan. The Book of Jewish Knowledge. New York: Crown Publisher, 1964. ISBN 051709746X. S. 142-144. (anglicky) 
  27. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 21.  [Dále jen: SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael.]
  28. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 45.
  29. ↑ Izrael: Dějiny. S. 28.
  30. ↑ Izrael: Dějiny. S. 31.
  31. ↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 36.  [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  32. ↑ SCHARFSTEIN, Sol. Understanding Jewish History. [s.l.]: KTAV Publishing House, 1996. ISBN 0881255459. S. 269. (anglicky) 
  33. ↑ Izrael: Dějiny. S. 50.
  34. ↑ Jeruzalém: ohnisko dění. S. 68
  35. ↑ Izrael: Dějiny. S. 58
  36. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice: Kora, 1991. ISBN 80-901092-0-9. S. 59.  [Dále jen: TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael.]
  37. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 131.
  38. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 61.
  39. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 64.
  40. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50.
  41. ↑ The Population of Palestine Prior to 1948 [online]. MidEastWeb [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 58.
  43. ↑ Izrael: Dějiny. S. 113
  44. ↑ a b Izrael: Dějiny. S. 130.
  45. ↑ Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. S. 28.
  46. ↑ Izrael: Dějiny. S. 152.
  47. ↑ a b TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 83.
  48. ↑ Židovská historie: Britské mandátní území Palestina – Plán OSN na rozdělení Palestiny 1947 [online]. Eretz.cz [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. 
  49. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 78.
  50. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 103.
  51. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 83.
  52. ↑ General Progress Report and Supplementary Report of the United Nations Conciliation Commission for Palestine, Covering the Period from 11 December 1949 to 23 October 1950 [online]. The United Nations Conciliation Commission [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 109.
  54. ↑ Population, by Religion and Population Group [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 134-136.
  56. ↑ a b Izrael: Dějiny. S. 334-335.
  57. ↑ Izrael: Dějiny. S. 349.
  58. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 469.
  59. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 105.
  60. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 146.
  61. ↑ Arabsko-izraelské války. S. 186.
  62. ↑ Izrael: Dějiny. S. 413.
  63. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 111.
  64. ↑ Arabsko-izraelské války. S. 318.
  65. ↑ Izrael: Dějiny. S. 467-469.
  66. ↑ BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad, izraelské tajné války. Praha: Jota, 2001. ISBN 80-7217-392-8. S. 381-382. 
  67. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 172-173.
  68. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 188.
  69. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 160.
  70. ↑ Izrael: Dějiny. S. 512.
  71. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 179.
  72. ↑ Izrael: Dějiny. S. 534.
  73. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 187-189.
  74. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 193.
  75. ↑ a b c Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195-196.
  76. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 190.
  77. ↑ a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 205.
  78. ↑ a b c Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 209-210.
  79. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216.
  80. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 243-246.
  81. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 239-240.
  82. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 310-311.
  83. ↑ Průzkum: Olmert, Perec, Haluc mají odejít z funkcí [online]. Eretz.cz [cit. 2008-03-24]. Dostupné online. 
  84. ↑ Rozsáhlé průzkumy veřejného mínění: Čas na změnu! [online]. Eretz.cz [cit. 2008-03-24]. Dostupné online. 
  85. ↑ Statistical Abstract of Israel - Area of Districts, Sub-Districts, Natural Regions and Lakes [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. ↑ Country Studies - Israel (geography) [online]. The Library of Congress [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. ↑ The Living Dead Sea [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. ↑ Makhteshim Country [online]. UNESCO [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. ↑ Ramon R&D Center [online]. Ben Gurionova univerzita v Negevu [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. ↑ Mt. Hermon [online]. Haaretz [cit. 2008-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. ↑ GOLDREICH, Yair. The Climate of Israel: Observation, Research and Application. [s.l.]: Springer, 2003. ISBN 030647445X. S. 85. (anglicky) 
  92. ↑ Average Weather for Tel Aviv-Yafo [online]. The Weather Channel [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. ↑ Average Weather for Jerusalem [online]. The Weather Channel [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. ↑ SITTON, Dov. Development of Limited Water Resources- Historical and Technological Aspects [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. ↑ GROSSMAN, Gershon; AYALON, Ofira; BARON, Yifaat. Solar energy for the production of heat [online]. Samuel Neaman Institute [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ↑ a b The World Factbook - Field Listing - Executive Branch [online]. Central Intelligence Agency (CIA) [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ V 90. letech byla zavedena přímá volba premiéra, ale systém byl po čase prohlášen za nedostatečný a došlo k navrácení k původnímu.
  98. ↑ The Electoral System in Israel [online]. Kneset [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. ↑ MAZIE, Steven. Israel's Higher Law: Religion and Liberal Democracy in the Jewish State. [s.l.]: Lexington Books, 2006. ISBN 0739114859. S. 34. (anglicky) 
  100. ↑ Israel and the International Criminal Court [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. ↑ The Judiciary: The Court System [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ The State - Judiciary - The Court System [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. ↑ Press Freedom Rankings by Region 2007 [online]. Freedom House [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  104. ↑ Worldwide Press Freedom Index 2006 [online]. Reportéři bez hranic [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ Amnesty International Report 2006 - Israel and the Occupied Territories [online]. Amnesty International [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. ↑ Israel/Palestinian Authority [online]. Human Rights Watch [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ Land Grab: Israel's Settlement Policy in the West Bank [online]. B'Tselem [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ Public Health in Israel [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. ↑ Introduction to the Tables: Geophysical Characteristics [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  110. ↑ Localities, Population, and Density [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. ↑ Press Release: Jerusalem Day [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  112. ↑ Population of Localities numbering above 1,000 residents and other rural population on 31/12/2006 [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. ↑ UNRWA in Figures: Figures as of 31 December 2004 [online]. Organizace spojených národů [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. ↑ Israel’s Security Fence - Questions and Answers [online]. Stát Izrael [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  115. ↑ Israel's Diplomatic Missions Abroad: Status of Relations [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. ↑ Israel Among the Nations: Middle East - North Africa [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. ↑ Israel sees Morocco as mediator [online]. BBC [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. ↑ Initial Periodic Report of the State of Israel Concerning the Implementation of the Convention of the Rights of the Child (CRC) [online]. Israel Ministry of Justice [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. ↑ Week of 8-14 March 2000 [online]. Severoatlantická aliance [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. ↑ MIGDALOVITZ, David. Israel: Background and Relations with the United States [online]. Congressional Research Service [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  121. ↑ ABADI, Jacob. Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia. [s.l.]: Routledge, 2004. ISBN 0714655767. S. 3. (anglicky)  [Dále jen: Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia.]
  122. ↑ Background Papers - Germany and Israel [online]. German Embassy, Washington, D.C. [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  123. ↑ BOYES, Roger. Israel welcomes new Germany to a celebration of its 60th birthday [online]. Times Online [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  124. ↑ Background papers - UK and Israel [online]. UK Foreign and Commonwealth Office [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  125. ↑ KUMAR, Dinesh. India and Israel: Dawn of a New Era [online]. Jerusalem Institute for Western Defense [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  126. ↑ Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia. S. 37-9, 47.
  127. ↑ Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia. S. 47-9.
  128. ↑ Létat jsme se učili v Olomouci [online]. Lidovky.cz [cit. 2008-07-23]. Dostupné online. 
  129. ↑ Economy Rankings - Middle East & North Africa [online]. The World Bank Group [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  130. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené MMF není určen žádný text
  131. ↑ Israel invited to join the OECD [online]. Ynet News [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  132. ↑ About [online]. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  133. ↑ a b Izrael má mezi státy OECD nejvyšší investice do vývoje a výzkumu [online]. Eretz.cz [cit. 2008-08-28]. Dostupné online. 
  134. ↑ a b c d e f g h i j k l m Izrael: Ekonomická charakteristika země [online]. BusinessInfo.cz [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. 
  135. ↑ Izraelský šekel se stane celosvětově konvertibilním [online]. Eretz.cz [cit. 2008-08-01]. Dostupné online. 
  136. ↑ a b c d Izrael: Obchodní a ekonomická spolupráce s ČR [online]. BusinessInfo.cz [cit. 2008-07-21]. Dostupné online. 
  137. ↑ Topolánek: Teva investuje do opavského Ivaxu 100 milionů USD [online]. Finanční noviny [cit. 2008-08-01]. Dostupné online. 
  138. ↑ Izraelsko-český obchod za miliardu: Ness kupuje Logos [online]. Eretz.cz [cit. 2008-08-01]. Dostupné online. 
  139. ↑ GINSBURG, Mitch. A Hotter Holy Land [online]. The Jerusalem Report [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  140. ↑ Israel keen on IT tie-ups [online]. The Hindu Business Line [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  141. ↑ Israel: Punching above its weight [online]. The Economist [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  142. ↑ KRAWITZ, Avi. Intel to expand Jerusalem R&D [online]. The Jerusalem Post [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  143. ↑ Israel R&D Center: Leadership Team [online]. Microsoft [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  144. ↑ a b c d TADEUSZE, Moľdava a kolektiv. Státy světa. Havlíčkův Brod: Fragment, 2002. ISBN 80-7200-669-X. S. 149. 
  145. ↑ Izraelci loví ryby v poušti. Vynáší to [online]. Aktualne.cz [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. 
  146. ↑ BURSTEIN, Nathan. Tourist visits above pre-war level [online]. The Jerusalem Post [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  147. ↑ Global Education Digest 2004 - Comparing Education Statistics Across the World [online]. UNESCO [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  148. ↑ Human Development Report 2005 - Human Development Indicators [online]. Organizace spojených národů [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  149. ↑ Israeli Schools: Religious and Secular Problems [online]. Education Resources Informational Center [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  150. ↑ KASHTI, Or; SHAHAR, Ilan. Knesset raises school dropout age to 18 [online]. Haaretz [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  151. ↑ Summary of the Principal Laws Related to Education [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  152. ↑ a b Education [online]. Israel Ministry of Immigrant Absorption [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  153. ↑ The Israeli Matriculation Certificate [online]. United States-Israel Educational Foundation via the University of Szeged University [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  154. ↑ Pupils in Grade XII, matriculation examinees and entitled to a certificate [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  155. ↑ Higher Education in Israel [online]. Embassy of Israel in Washington, DC [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  156. ↑ About the Library [online]. Jewish National and University Library [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  157. ↑ Top 500 World Universities (1-100) [online]. Schanghai Jiao Tong University [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  158. ↑ The World's Top 200 Universities [online]. Times Higher Education [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  159. ↑ a b Top Ten Reasons to Invest in Israel [online]. Israeli Consulate, New York City [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  160. ↑ Information Technology Landscape in Nations Around the World - Israel: IT Workforce [online]. American University [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  161. ↑ Israeli professor shares Nobel Prize in Economics for 200 [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  162. ↑ HEYLIN, Michael. Chemical & Engineering News - Globalization Of Science Rolls On [online]. American Chemical Society [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  163. ↑ GORDON, Evelyn. Kicking the global oil habit [online]. The Jerusalem Post [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  164. ↑ Historie: 1948 [online]. Izraelské obranné síly [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  165. ↑ The State: Israel Defense Forces (IDF) [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  166. ↑ Israel Defense Forces [online]. GlobalSecurity.org [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  167. ↑ The Israel Defense Forces [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  168. ↑ SHTRASLER, Nehemia. Cool law, for wrong population [online]. Haaretz [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  169. ↑ Sherut Leumi (National Service) [online]. Nefesh B'Nefesh [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  170. ↑ WHEELER, Carolynne. Stars take the shine off military service [online]. The Globe and Mail [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  171. ↑ ERLANGER, Steven. Israel to Get $30 Billion in Military Aid From U.S. [online]. The New York Times [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  172. ↑ KATZ, Yaakov. Arrow can fully protect against Iran [online]. The Jerusalem Post [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  173. ↑ ZORN, E. L. Israel's Quest for Satellite Intelligence [online]. Central Intelligence Agency (CIA) [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  174. ↑ SEITZ, Charmaine. Israel’s Defense Budget: The Business Side of War [online]. The Jerusalem Fund [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  175. ↑ Strategic Israel: Israel's Secret Arsenal [online]. MSNBC [cit. 2008-05-08]. Dostupné online. 
  176. ↑ Globální jaderné síly [online]. BBC [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. 
  177. ↑ Izrael v roce 1979 odpálil atomovku [online]. Aktualne.cz [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. 
  178. ↑ Jimmy Carter: Izrael má 150 jaderných zbraní [online]. Britské listy [cit. 2008-05-27]. Dostupné online. 
  179. ↑ Jaderné mocnosti? Legální i samozvané [online]. Aktualne.cz [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. 
  180. ↑ U.S. Air Force: Israel has 400 nukes, building naval force [online]. World Tribune [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  181. ↑ LAZAROFF, Tovah. Report: 12,400 new settlers in 2006 [online]. The Jerusalem Post [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  182. ↑ Settlement Information - Settlements in the West Bank [online]. Foundation for Middle East Peace [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  183. ↑ Settlement Information - Israeli Settler Population 1972-2006 [online]. Foundation for Middle East Peace [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  184. ↑ Settlement Information - Settlements in the Golan Heights [online]. Foundation for Middle East Peace [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  185. ↑ Settlement Information - Settlements in East Jerusalem [online]. Foundation for Middle East Peace [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  186. ↑ Settlement Information - Settlements in the Gaza Strip [online]. Foundation for Middle East Peace [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  187. ↑ FRIEDBERG, Rachel M. The Impact of Mass Migration on the Israeli Labor Market. The Quarterly Journal of Economics. 10. 2001. Dostupné online. 
  188. ↑ KEMP, Adriana. Labour migration and racialisation: labour market mechanisms and labour migration control policies in Israel. Social Identities. 2004, roč. 10, čís. 2, s. 267-292. 
  189. ↑ Zákon o návratu [online]. Kneset [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  190. ↑ Jews and others, by origin, continent of birth and period of immigration [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  191. ↑ ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 1. vyd. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2002. ISBN 80-210-3007-0. S. 56-57. 
  192. ↑ Population, by religion and population group [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  193. ↑ National Population Estimates [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  194. ↑ Immigration and Social and Cultural Diversity Among the Jewish Population [online]. International Youth Foundation [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  195. ↑ Jewish Festivals and Days of Remembrance in Israel [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  196. ↑ RAN, Ami. Encounters: The Vernacular Paradox of Israeli Architecture [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  197. ↑ BRINN, David. Israeli, Palestinian and Jordanian DJs create bridge for peace [online]. Israel21c [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  198. ↑ DOLEV, Yael. Some Thoughts About Israeli Cuisine [online]. University of Michigan [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  199. ↑ Depositing Books to The Jewish National & University Library [online]. Jewish National and University Library [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  200. ↑ Israeli Book Statistics for 2006 [online]. Jewish National and University Library [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  201. ↑ World Music - Israel [online]. National Geographic Society [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  202. ↑ DAVIS, Barry. Israel Philharmonic Orchestra celebrates 70th anniversary [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  203. ↑ Eurovision Song Contest - Israel [online]. Eurovision Broadcasting Union [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  204. ↑ About us [online]. Red Sea Jazz Festival [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  205. ↑ התיאטרון הלאומי הבימה [online]. Habima National Theatre [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  206. ↑ About Yad Vashem: The Yad Vashem Library [online]. Jad Vašem [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  207. ↑ Museum Informations [online]. Beth Hatefutsoth [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  208. ↑ GRIVER, Simon. Sports in Israel [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  209. ↑ TORSTRICK, Rebecca L. Culture and Customs of Israel. [s.l.]: Greenwood Press, 2004. ISBN 0313320918. S. 141. (anglicky) 
  210. ↑ BOUSKILA, Daniel. Israel Wins More Than Hoop Crown [online]. The Jewish Journal [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  211. ↑ World Team Championship in Beer Sheva, Israel [online]. World Chess Federation [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  212. ↑ LEVY, Marissa. Local grandmaster takes second place at World Chess Championship [online]. The Jerusalem Post [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  213. ↑ Olympic Medal Winners (under Europe / Israel) [online]. International Olympic Committee [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Bibliografie

Šablona:Sisterlinks

  • BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad - izraelské tajné války. Praha: Jota, 2006. 632 s. ISBN 80-7217-392-8. 
  • BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. Praha: Epocha, 2005. 360 s. ISBN 80-86328-91-0. 
  • ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 252 s. ISBN 80-210-3007-0. 
  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9. 
  • GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. 
  • CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha: Volvox Globator, 2003. 336 s. ISBN 80-7207-507-1. 
  • KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha: Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9. 
  • SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. 767 s. ISBN 80-902484-4-6. 
  • SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava: A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7. 
  • TERNER, Erich. Dějiny Státu Izrael. Pardubice: Kora, 1991. 262 s. ISBN 80-901092-0-9. 

Externí odkazy

Šablona:Portál Izrael Šablona:Portál Hebraistika

Vláda a státní správa
Obecné informace
Média
Ostatní

Státy a území v Asii
Nezávislé státy
Teritoria, kolonie a
závislá území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením
Státy ležící na břehu Středozemního moře
Státy ležící na břehu Rudého moře
Současné
V minulosti

Šablona:Geo dms

Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Izrael&oldid=3019464“