Právní obyčej: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Jedná se o nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě. Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Jedná se o „nepsané právo“→tím vzniká konflikt s požadavkem formální určitosti právní normy. Přestože jde původně o právo nepsané, v průběhu doby vznikaly nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či soukromé povahy, čímž docházelo k určité rigiditě=oslabila se tím hlavní přednost obyčejů-totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo. Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy: a)usus longaevus=zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný; b)opinio necessitatis=skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států). Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla. Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v určitých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (u nás od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí=uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku). |
Jedná se o nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě. Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Jedná se o „nepsané právo“→tím vzniká konflikt s požadavkem formální určitosti právní normy. Přestože jde původně o právo nepsané, v průběhu doby vznikaly nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či soukromé povahy, čímž docházelo k určité rigiditě=oslabila se tím hlavní přednost obyčejů-totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo. Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy: a)usus longaevus=zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný; b)opinio necessitatis=skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států). Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla. Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v určitých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (u nás od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí=uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku). |
||
Bibliografie: A. Gerloch: Teorie práva |
Bibliografie: A. Gerloch: Teorie práva; J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch: Teorie práva |
||
J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch: Teorie práva |
|||
Verze z 8. 10. 2005, 11:43
Jedná se o nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě. Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Jedná se o „nepsané právo“→tím vzniká konflikt s požadavkem formální určitosti právní normy. Přestože jde původně o právo nepsané, v průběhu doby vznikaly nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či soukromé povahy, čímž docházelo k určité rigiditě=oslabila se tím hlavní přednost obyčejů-totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo. Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy: a)usus longaevus=zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný; b)opinio necessitatis=skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států). Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla. Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v určitých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (u nás od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí=uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku).
Bibliografie: A. Gerloch: Teorie práva; J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch: Teorie práva