Triforium

Od spodu: zóna mezilodních arkád, triforia, a bazilikálních oken (kostel Saint Denis u Paříže)

Triforium v Malmesbury Abbey

schéma sestavy katedrální stěny v řezu (katedrála v Amiensu ve Francii)

Triforium je ochoz používaný u chrámů katedrálního typu, umístěný v síle zdi a otevřený do vnitřního prostoru katedrály zpravidla sloupkovými arkádami a umístěný mezi spodní zónou mezilodních arkád (vedoucích do bočních lodí a chórového ochozu) a horní zónou bazilikálních oken v chóru, transeptu či v hlavní lodi. U některých francouzských raných katedrál je mezi spodními arkádami a triforiem ještě navíc umístěna empora, takže pak katedrála nemá tři, ale čtyři horizontální zóny. Naopak katedrála v německém Magdeburgu je vybavena pouze emporou.

Triforium nemá liturgický význam, nýbrž výtvarný a technický. Vyplňuje totiž tu část katedrální stěny, která by byla nečleněná a prázdná, protoře z vnějšku zde přiléhají krovy bočních lodí či chórového ochozu a kaplí. Narozdíl od románských staveb však gotický stavilel nečleněné pochy zdiva pokud možno maximálně eliminoval. Pokud nebylo možné je přímo prolomit okny, byla taková plocha například alespoň členěna ozdobnou paneláží, nebo přímo prolomena arkádou, což není nic jiného než právě triforium.

Přesto existují případy, kdy je triforium paradoxně částečně, nebo po celé výšce prosvětleno okny, neboť jeho původní praktická funkce v daném místě z nějakáho důvodu odpadla. Například použitím velmi nízké střechy kaplí atp. Tak je to i v případě pražské katedrály svatého Víta. v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Sedleci u Kutné Hory, který používá katedrální schéma, ale vzhledem k požadavkům cisterciáckého řádu na skromnost zde není ani triforium, ani viditelný opěrný systém, ani věže v průčelí. Proto je zde v zóně triforia použito pouze slepé panelování.

V Česku se vyskytuje pouze v katedrále sv. Víta v Praze a v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

Triforium pražské katedrály

V triforiu katerdrály svatého Víta se nachází 21 unikátních polychromovaných portrétních bust, které byly realizovány v několika fázích. Pracovalo na nich 5-7 mistrů kameníků, z nichž hlavním byl Petr Parléř vedoucí tzv. parléřovskou kamenickou huť.

Rozlišují se většinou tři skupiny bust:

1) Starší část ve střední části triforia pochází nejspíše z let 1375-1378. Jsou to: moravský markrabí Jan Jindřich, Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská, Karel IV., Jan Lucemburský, Eliška Přemyslovna, Václav IV., Johanna Bavorská.

2) Další část je z doby od 2. pol. roku 1380 do pol. roku 1382. Jsou to na severní straně: lucemburský vévoda Václav Český, ředitelé stavby kanovníci Beneš Krabice z Weitmile a Ondřej Kotlík, stavitelé Petr Parléř a Matyáš z Arrasu; a na jižní straně: pražští arcibiskupové Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi a Jan z Jenštejna a ředitelé stavby Mikuláš Holubec a Leonard Bušek.

3) Nejmladší je busta kanovníka Václava z Radče, ktery byl pátým ředitel stavby (po 1. říjnu 1385).

Na jižní straně triforia se nacházejí tři masky a realistická plastika psa a kočky.