Prase divoké: Porovnání verzí
m →Externí odkazy: {{Taxonbar}} za použití AWB |
→Popis: samci (kanci, kňouři) U samic (bachyní) |
||
| Řádek 25: | Řádek 25: | ||
== Popis == |
== Popis == |
||
Prase divoké je velký sudokopytník. Dospělí samci dorůstají délky 120–180 cm a v kohoutku měří 55–100 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50–90 kg. Ve [[Francie|Francii]] byl v roce [[1999]] zastřelen samec vážící celých 277 kg, v [[Rumunsko|Rumunsku]] a [[Rusko|Rusku]] byli několikrát zaznamenáni i samci s hmotností téměř 300 kg.<ref>{{it}} Scheggi, M. (1999): ''La Bestia Nera: Caccia al Cinghiale fra Mito, Storia e Attualità''. str. 201. {{ISBN|88-253-7904-8}}.</ref> |
Prase divoké je velký sudokopytník (myslivecky černá zvěř). Dospělí samci (kanci, kňouři) dorůstají délky 120–180 cm a v kohoutku měří 55–100 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50–90 kg. Ve [[Francie|Francii]] byl v roce [[1999]] zastřelen samec vážící celých 277 kg, v [[Rumunsko|Rumunsku]] a [[Rusko|Rusku]] byli několikrát zaznamenáni i samci s hmotností téměř 300 kg.<ref>{{it}} Scheggi, M. (1999): ''La Bestia Nera: Caccia al Cinghiale fra Mito, Storia e Attualità''. str. 201. {{ISBN|88-253-7904-8}}.</ref> |
||
Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Její zbarvení kolísá mezi tmavošedou přes hnědou až k černé. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná. V této fázi života se selata nazývají markazíni. |
Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Její zbarvení kolísá mezi tmavošedou přes hnědou až k černé. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná. V této fázi života se selata nazývají markazíni. |
||
Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky a menší horní špičáky klektáky.<ref>[http://www.vls.cz/default.asp?ids=1777&idc=2460&lang=cz Vojenské lesy a statky ČR]{{Nedostupný zdroj}}</ref> U samic jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak. |
Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky a menší horní špičáky klektáky.<ref>[http://www.vls.cz/default.asp?ids=1777&idc=2460&lang=cz Vojenské lesy a statky ČR]{{Nedostupný zdroj}}</ref> U samic (bachyní) jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak. |
||
== Rozšíření == |
== Rozšíření == |
||
Verze z 26. 8. 2021, 18:27
 Prase divoké | |
|---|---|
 Prase divoké při bahenní koupeli | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | sudokopytníci (Artiodactyla) |
| Čeleď | prasatovití (Suidae) |
| Rod | prase (Sus) |
| Binomické jméno | |
| Sus scrofa Linné, 1758 | |
 Původní a nepůvodní rozšíření prasete divokého | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Prase divoké (Sus scrofa), hovorově divočák, je velký sudokopytník z čeledi prasatovití. Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem bylo zavlečeno i na jiné kontinenty.
Jedná se o typického všežravce, který k životu upřednostňuje staré lesní porosty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří, díky čemuž se velmi často objevuje ve folklóru. Bylo z něj vyšlechtěno prase domácí, které se chová pro maso a tuk.
Prasata divoká byla odpradávna vnímána jako škodná zvěř a z těchto důvodů byl v 19. a 20. století výrazně omezen i jejich výskyt na českém území, ve druhé polovině 20. století však počet prasat divokých v Česku opět narostl.
Dospělý samec prasete divokého se označuje jako kanec či kňour, samice jako bachyně, mládě od porodu (metání) do 31. března následujícího roku jako sele (případně markazín, pokud má ještě pruhovanou srst), mladý jedinec poté do 31. března dalšího roku jako lončák.
Popis
Prase divoké je velký sudokopytník (myslivecky černá zvěř). Dospělí samci (kanci, kňouři) dorůstají délky 120–180 cm a v kohoutku měří 55–100 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50–90 kg. Ve Francii byl v roce 1999 zastřelen samec vážící celých 277 kg, v Rumunsku a Rusku byli několikrát zaznamenáni i samci s hmotností téměř 300 kg.[2]
Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Její zbarvení kolísá mezi tmavošedou přes hnědou až k černé. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná. V této fázi života se selata nazývají markazíni.
Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky a menší horní špičáky klektáky.[3] U samic (bachyní) jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak.
Rozšíření
Nejenže je prase divoké daleko nejrozšířenějším zástupcem celé své čeledi, ale navíc patří – a to díky zásahu člověka – i mezi nejrozšířenější pozemské savce. Jeho areál rozšíření se v průběhu staletí značně měnil a v mnoha oblastech, kde byl dříve běžný (Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko), byl vyhuben, do některých byl naopak zavlečen a hojně se zde vyskytuje dodnes. Od 2. poloviny 20. století se však prase většinu svého původního areálu znovu osídlilo a na mnoha místech se stalo přemnoženým druhem. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou části Skandinávie a Velké Británie, kde byl vyhuben a později reintrodukován zpět do volné přírody. Dnes však již obývá všechny světové kontinenty kromě Antarktidy.[4]
Ačkoli je dnes jeho populační trend nejistý, na území mnoha států jeho početnost v posledních letech rapidně stoupla a v některých z nich je již považován za vážného škůdce.[4] Výrazné navýšení početnosti prasat divokých bylo zaznamenáno i v Česku. Je zajímavé, že na českém území byla prasata divoká do 18. století ve volné přírodě prakticky vyhubena a chovala se pouze v oborách. Tento trend přetrval celé 19. a první polovinu 20. století. Teprve po druhé světové válce se objevila volně žijící divoká prasata, jednalo se o zvířata uprchlá ze zrušených obor i o migranty z území Bavorska a Polska. Divoká prasata se v české přírodě dokázala výborně adaptovat. Přibližně od roku 1950 počet divokých prasat v Česku rapidně vzrůstá a v současnosti je v mnoha oblastech již přemnoženým druhem. V optimálním prostředí přitom připadají zhruba 2–3 kusy/100 ha lesa.[5] Předpokladem jejich šíření je vysoká plodnost, absence přirozených predátorů a schopnost využívat téměř jakékoli dostupné potravní zdroje. Velké přemnožení a stížnosti obyvatel vedou k organizování hromadných odstřelů, např. v Brdech za jeden den počátkem prosince 2013 bylo zastřeleno 140 kusů.[6]
Prase divoké ke svému životu preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním "koupelím".
Etologie
Prase divoké je aktivní zejména v noci, den tráví většinou odpočinkem. Jedná se o skrytě žijící tvory, kteří se díky svým dokonale vyvinutým smyslům většinou velmi účinně vyhýbají přítomnosti člověka. Jejich přítomnost v lese však často můžeme zaznamenat díky jejich bahenním koupelím, ve kterých je bahno v loužích rozválené na velké ploše. Žijí obvykle ve skupinách, které průměrně obsahují 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.
Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h.[7]
Potrava
Prase divoké je typický všežravec. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy a mršiny. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat značné škody. Objevuje se také na smetištích a dokonce v obcích, kde si hledá potravu v okolí popelnic a kontejnerů. Byla pozorována divoká prasata, jak převracejí popelnice a valí je před sebou, aby z nich vysypala odpadky. Právě všežravost je jedním z hlavních předpokladů úspěšného šíření divokých prasat.
Predátoři
Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokých nebo různých dravců, zejména výrů. Důvodem lokálně zvýšených stavů divokých prasat je zejména způsob zemědělského hospodaření, pěstování obilnin pro energetické účely, nemožnost jejich lovu na brownfieldech a v městských aglomeracích. V Asii tvoří prasata divoká jednu z nejdůležitějších složek potravy tygra i větších jedinců varana komodského.
Rozmnožování
Samice (bachyně) prasat divokých pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Doba páření je značně ovlivněna klimatickými podmínkami, ve střední Evropě však většinou probíhá v rozmezí od listopadu do ledna. Samice je březí 114–118 dnů. Ve střední Evropě vychází většina vrhů na období od března do května. Počet mláďat ve vrhu se pohybuje od 3 do 12. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Selata neboli markazíni se vyznačují podélně pruhovaným ochranným zbarvením, které ztrácejí koncem prvního roku života. Během péče je bachyně přitom velmi ostražitá a v případě bezprostředního ohrožení může potenciálního predátora napadnout.
Prase divoké a člověk
Prase divoké se v lidské kultuře objevuje již od pravěku, většinou jako významný zdroj masa a tuku, ale též jako symbol plodivé síly, mužnosti a odvahy. Již na paleolitických jeskyních malbách ze španělské Altamiry můžeme spatřit kance a jejich lov. Lov na kance nebyl pro pravěké a starověké lovce jen cestou k získávání potravy, ale též důkazem mužnosti a odvahy. Soubojem s nebezpečným kancem proto později prokázali svou sílu a statečnost mnozí hrdinové starověkých mýtů, eposů a pověstí. Největší hrdina řecké mytologie Héraklés měl za úkol chytit kance z hory Erymanthu a přinesl ho živého do Mykén, Théseus zabil cestou do Athén divokou svini z Krommyónu a princ Meleagros s lovkyní Atalanté usmrtili strašlivého kance z Kalydónu, který byl zasvěcen bohyni Artemidě. Z českých pověstí je znám příběh o Bivojovi, který chytil kance z Kavčích hor a přinesl ho kněžně Kazi na Vyšehrad. Ne všichni hrdinové starověkých mýtů však v boji s kancem uspěli, například milenec bohyně Afrodíty jménem Adónis nebo keltský hrdina Diarmuid v souboji s kancem přišli o život.
V mytologii kanec také často doprovází bohy, například galskou bohyni Arduinnu, která na kanci jezdila, ale také římského Jupitera či řeckou Artemidu. vikinského boha Freye doprovází jako jízdní zvíře kanec Gullinbursti se zlatými štětinami. V keltské mytologii zase vystupují lidé, kteří se teriantropicky proměňovali v kance, jako irský legendární hrdina Cian, jenž byl v této podobě ubit syny svého protivníka Tuireana. Keltové i Germáni však navzdory tomu s oblibou jedli kančí maso, což bylo populárním způsobem zpracováno v komiksech a animovaných filmech o Asterixovi a Obelixovi.
Kanec nebo jeho hlava vždy byl i častým symbolem bojovníků a vládců, jako představitel plodnosti, síly a statečnosti. Kančími kly zastrčenými v uších či nosních otvorech se odedávna zdobí papuánští bojovníci z Nové Guiney, Dajakové z Bornea nebo Nágové ze severovýchodní Indie, kteří si také zdobí kančími kly čepice nebo z nich vyrábí náramky. Obliba kančích klů se netýká jen přírodních národů. Homérské eposy, zvláště Ilias, i archeologické nálezy dokládají, že staří Řekové v mykénském období často zdobili kančími kly přílby. Ve starověku figurovalo zobrazení kance na štítech řeckých hoplítů i římských legionářů. Kance si zvláště vážili Galové, jejich korouhve byly ukončeny malou figurkou kance a jejichž válečnické trumpety zvané karnyx mívaly často tvar kance s otevřenou tlamou. Malé sošky kance se na konci starověku objevují na přílbách Anglosasů. Později se stal kanec či jeho hlava součástí šlechtických erbů a v současnosti i znaků několika měst v Německu, Anglii, Belgii a Itálii, anglický král Richard III. měl ve svém erbu dva bílé kance jako štítonoše.
Kanci hrají velkou roli i v asijské mytologii. hinduistický Višnu na sebe ve svém třetím avatáru vzal podobu kance Várahy, aby přemohl zlého obra Hirnajákšu a vysvobodil z jeho zajetí bohyni Země. V mýtech Kyrgyzů a Burjatůse se hovoří o kancích, kteří zachránili legendární předky těchto etnik. První král Mandžuů měl podle pověsti kančí hlavu a Mandžuové proto nejedli kančí maso.
Lov
_01.jpg)
Černá neboli rytířská zvěř, jak prase divoké nazývají myslivci, patřilo odedávna k oblíbené lovné zvěři. Doklady o jeho lovu v podobě jeskynních maleb i ve formě zbytků kostí z odpadních jam, známe již z paleolitu. Kanec byl hojně loven v antickém Řecku, o čemž svědčí vázové kresby, mýty, ale také Xenofónův spis Kynagetikos (Psovod či O lovu), v němž se popisuje hon na kance se psy i jejich chytání do pasti zvané stupka, což byl proutěný věnec s ostrými, dovnitř směřujícími hroty, přivázaný ke špalku. Pokud kanec do pasti šlápl, hroty se mu zachytily na noze a špalek mu bránil v útěku. Tuto velmi nehumánní past dodnes uzívají lovci v Africe při chytání zeber, antilop či prasat bradavičnatých.
_A._E._Wardrop_I.png)
Ve starém Římě bylo kančí maso oblíbeným pokrmem na hostinách. Divoká prasata zde však byla, podobně jako jiná divoká zvířata, zneužívána při surových hrách v cirku. Kanci při nich byli zabíjeni venatiory, štváni proti jiným zvířatům nebo i odsouzeným zločincům, které měli roztrhat, někdy dokonce i v rámci divadelního představení.
Lov na černou a jelení zvěř, obvykle ve formě jezdecké štvanice se smečkou psů, byl oblíbenou zábavou šlechty v evropském středověku. Náruživě se mu věnovali i čeští králové Václav I. a Václav IV. Ve středověku a raném novověku byl lov na kance vyhrazen jen šlechtě, poddaný, který by kance zabil, mohl být přísně potrestán jako pytlák. Prasata však páchala škody na polích poddaných, kteří je ilegálně zabíjeli, proto docházelo ke konfliktům mezi šlechtou a poddanými. Lov na kance byl nebezpečný, výjimkou při něm nebylo ani usmrcení lovce poraněným zvířetem. Takto zahynul například princ Imrich, syn uherského krále Štěpána I., nebo chorvatský šlechtic Nikola Zrinski.
V období renesance a baroka byl oblíben hlavně lov v leči obestavěné plátny. Při těchto lovech byla zvěř nahnána do velkých ohrad z pláten či sítí, kde ji z altánů stříleli urození lovci nebo i dámy. Tento způsob lovu si oblíbil například císař Karel VI. a jeho manželka Alžběta Kristina, ještě na počátku 20. století však takto divočáky lovil František Ferdinand d'Este. Jindy urození lovci nebo lovecký personál černou zvěř, uzavřenou v ohradách z pláten, zabíjeli oštěpy či zvláštními kančími meči. To však byla surová lovecká zábava, podobná spíše býčím zápasům, než skutečné myslivosti.
Ve viktoriánském období byl oblíbeným sportem britských koloniálních důstojníků v Indii tzv. pig sticking neboli jezdecká štvanice s oštěpy. Cílem bylo v plném trysku dohonit klikatě běžící prase a skolit ho oštěpem. Důstojník Michael Rosenthal, kritizovaný za to, že se vášnivě oddával tomuto surovému sportu, prohlásil: „Je to nejlepší a nejvíce vzrušující zábava jak pro jezdce, tak pro jeho koně. A myslím, že se při tom baví i to prase.“ Tento sport byl Angličany zaveden i ve Východní Africe, kde však bylo loveným druhem prase bradavičnaté. Známým milovníkem pig-stickingu byl zakladatel skautingu Robert Baden-Powell.
.JPG)
V současnosti je prase divoké v České republice druhý nejvíce lovený druh srstnaté zvěře, roční odstřel činil v roce 2015 rekordních 185 496 jedinců a každoročně mírně stoupá. Loví se většinou na čekané nebo při společných naháňkách, zřídka vábením. Zejména selata lze přivábit napodobením chrochtání bachyně pomocí zvláštní rourovité vábničky. Při lovu černé zvěře dělají dobré služby lovečtí psi, například border teriér, bulteriér, slovenský kopov ale i jezevčíci. Poraněný kňour nebo vodící bachyně nezřídka útočí i na člověka a mohou lovce nebezpečně zranit svými špičáky. V zemědělských oblastech působí divoká prasata značné škody na polích, s oblibou žerou mladou kukuřici, brambory, dýně a další plodiny. Prasata je v ČR povoleno lovit celoročně.[8] Živá černá zvěř se odchytává pomocí lapáků, konstruovaných na principu sklopce, což je klec s padacími dvířky. Pokud prase vstoupí do klece, dvířka za ním zapadnou.
Myslivci označují samce prasete divokého slovem kňour, samice je bachyně. Mladá zvěř obojího pohlaví v prvním roce života je známa jako markazíni, letošáci či selata, v druhém roce života jako lončáci. Trofejí z prasete divokého je kůže, ale především kly, mezi myslivci označované jako zbraně, a to jak delší spodní páráky, tak kratší horní klektáky, jimiž rozzuřený kanec klektá, tj. vydává cvakavé zvuky. Kančí maso je velmi chutné, chutí se podobá vepřovému, je však méně tučné, má příchuť zvěřiny a obsahuje více aminokyselin. Ze štětin se dříve vyráběly štětce a kartáče.
Onemocnění
Divoká prasata mohou býti také nakažena tzv. trichinelózou, nebezpečným parazitárním onemocněním, jež způsobuje svalovec stočený.[9] Jsou také vnímavé vůči africkému moru prasat (AMP), jehož výskyt se poprvé v České republice objevil v druhé polovině roku 2017 ve zlínském okrese. Zasažená oblast byla uzavřena pachovými ohradníky a probíhá v ní hromadný odlov divočáků ve snaze nákazu eliminovat.[10][11]
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Wild Boar na anglické Wikipedii a Wildschwein na německé Wikipedii.
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
- ↑ (italsky) Scheggi, M. (1999): La Bestia Nera: Caccia al Cinghiale fra Mito, Storia e Attualità. str. 201. ISBN 88-253-7904-8.
- ↑ Vojenské lesy a statky ČR[nedostupný zdroj]
- ↑ a b Sus scrofa na iucnredlist.org (anglicky)
- ↑ Gailer, Jiří; Dungel, Jan: Atlas savců České a Slovenské republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-1026-2. str. 122.
- ↑ Radek Plavecký, Právo. Řež v Brdech: Lovci vystříleli za den přes 140 divočáků. Novinky.cz [online]. 2013-12-02 [cit. 2013-12-02]. Dostupné online.
- ↑ BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz, 1998-2005. Dostupné online.
- ↑ INFO@AION.CZ, AION CS-. 245/2002 Sb. Vyhláška o době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2021-07-11]. Dostupné online.
- ↑ HUBENÝ, Jaroslav. Pozor na kančí maso, varují myslivci. Našli v něm nebezpečného svalovce. iDNES.cz [online]. 2011-02-08 [cit. 2017-07-19]. Dostupné online.
- ↑ V Česku se poprvé objevil africký mor prasat, měli ho dva divočáci na Zlínsku - Seznam Zprávy. www.seznam.cz [online]. [cit. 2017-07-07]. Dostupné online.
- ↑ Africký mor prasat zasáhl celý okres Zlín, našli další mrtvé divočáky. iDNES.cz [online]. 2017-07-03 [cit. 2017-07-07]. Dostupné online.
Literatura
- Andrej Soukup a Jiřina Soukupová - Atlas savců České republiky a Slovenska
- Leoš Macek - Největší savci České republiky
- Jiří Andreska a Erika Andresková - 1000 let myslivosti - Prase divoké
- Kateřina Rutynová a Miroslav Zahradní - Myslivost - Prase divoké
Související články
Externí odkazy
Slovníkové heslo prase divoké ve Wikislovníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu prase divoké na Wikimedia Commons - Galerie prase divoké na Wikimedia Commons
Taxon Sus scrofa ve Wikidruzích
- Prase divoké - AFRIKAonline.cz (česky)
- Příroda.cz (česky)
- Článek na webu časopisu 100+1 ZZ (česky)
.jpg)
