Povstání Imricha Tökölyho

Povstání Imricha Tököliho nebo Tököliho povstání bylo uherské protihabsburské stavovské povstání . Odehrávalo se v letech 1678 - 1686 a je pojmenováno podle Imricha Tököliho.

Situace v Uhersku

Vznik Tököliho povstání se spojuje s centralistickými snahami Habsburků v Uhersku, potlačením Vešeléniho spiknutí, útlakem poddaných a rekatolizací.

Od roku 1663 Osmani v Uhersku dobyli Nitru, Levice, Hlohovec, Nové Zámky a podnikli pustošivé výpady na Trenčín, Bojnice, Záhoří a na Moravu. V následujícím roce habsburský císař Leopold I. 1. srpna 1664 zvítězil v bitvě při Svatém Gotthardu a 10 srpna 1664 uzavřel mír ve Vasvári, který byl však nevýhodný pro Uhersko (například Osmanům zůstalo území mezi Váhom a Hronom a strategická pevnost Nové Zámky). Malý zájem císařského dvora o definitivně vyhnání Turků vyvolal mezi uherskými velmoži velkou nevoli. Navíc mnozí představitelé císařského dvora se domáhali omezení jejich stavovských výsad a svobod, tak jak se to stalo v Česku po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Záminkou na takový krok bylo Vešeléniho spiknutí, ve kterém spiklenci plánovali unést císaře na hrad Muráň a donutit ho, aby se vzdal uherské koruny. Čtyři hlavní aktéři skončili v roce 1671 na popravišti a Uhersku byla zrušena autonomie a v roce 1673 byla zavedena guberniální správa na čele s Gasparom Ampringerom, čímž se Uhersko stalo přímo podřízené císaři. Proběhla vlna konfiskaci a více než 400 protestantských kazatelů a učitelů bylo pro podezření z vlastizrady v mimořádných soudech pod hrozbou trestu smrti přinuceno vzdát se své víry (nebo utéct).

Počátky povstání

Poražena spiklenecká šlechta a protihabsbursky naladěni vojáci - kuruci uprchli kvůli pronásledování do Sedmihradska. Tito uprchlíci (povstalci) koncem léta 1672 uskutečnili vojenský vpád na východní Slovensko, čímž začala série srážek s Labanci (císařskými vojsky). Násilí ze strany císařských vojáků přispívalo k nárůstu počtu kurucû. Hnutí bylo nekoordinované a sedmihradská šlechta se ho snažila využít pro své cíle.

Jistý čas se boje a snahy kurucû obešly bez zásahů ze zahraničí. Po napadení Holandska Francií vstoupil Leopold I. do války na straně Holandska. Francie intervenovala u Vysoké porty ve prospěch uprchlíků a navázala (přes svého velvyslance ve Varšavě) spojení s vedoucími osobnostmi kuruců Michalem Apafim, Michalem Telekim a v lednu 1677 uzavřela dohodu o podpoře kuruckého hnutí. Vojenská podpora přišla i od Polska. О něco později (květen 1677) uzavřeli kuruci dohodu s Francií, Sedmihradskem a Polskem. Kuruci měli shromáždit 15 000 vojáků, Francie se zavázala poskytnout pomoc 100 000 tolarů ročně a najmout dalších 6 000 vojáků v Polsku. V říjnu dosáhli vítězství nad císařskými vojsky v Marmarošské stolici, následně v roce 1678 vpadli na území královského Uherska a dobyli východní Slovensko (Prešov, Levoča, Bardejov, Kežmarok). V následujícím roce 1678 dobyli Spiš, Liptov, Oravu, Turiec, odkud táhli na horní Pováží, horní Ponitrie dobýt důlní města na středním Slovensku a Pohronie až po Levice. Na čelo povstalců se tehdy dostal Imrich Tököli (až 8. ledna 1680 byl zvolen oficiálně za velitele). Na krátkou dobu (několik měsíců) povstalci obsadili Kremnici, Banskou Bystrici (vzdala se jim) i Banskou Štiavnici. Na ohrožení báňských měst reagovala vídeňská vláda vysláním armády, která v bitvě u Žiaru nad Hronom 1. listopadu 1678 porazila kurucká vojska. Kuruci tak ztratili blízký hrad Revište a hrad Šášov, které ovládaly přístupové cesty.

Kurucká vojska se stáhla k Tise, přezimovala a Tököly uzavřel příměří.

Vpád na východní a střední Slovensko byl mezník ve vývoji hnutí, tím že sem přesunulo svou základnu ze Sedmihradska.

Imrich Tököli na čele povstání

Úspěchy byly dosaženy s pomocí polských oddílů s francouzskou podporou. Po uzavření míru mezi Leopoldem I. a Ludvíkem XIV. (součást dohod známých jako mír v Nijmegenu ) v únoru 1679 se polské jednotky musely stáhnout. Vojenské operace mezitím řídil Imrich Tököli, jehož ( 8. ledna 1680 ) v Hajdúszoboszló zvolili kuruci za hlavního velitele. Na jaře se boje dostaly až na Moravu, povstalci měli pod kontrolou téměř celé Slovensko (kromě míst se silnou vojenskou posádkou a pevností).

V roce 1680 bylo v Prešově během Tököliho povstání pro katolickou víru zavražděno 22 kněží a řeholníků.

Císařská vláda se usilovala narůstající konflikt s Kuruky ve složité mezinárodní situaci usmířit, a proto v dubnu 1681 svolal Leopold I. do Šoproni uherský sněm, tzv. Šopronský sněm. Pozván byl i Tököli, který to však odmítl. Povstalci usnesení sněmu nepřijali, i tak však znamenal oslabení kuruců, protože šlechtici z Dolního Uherska, Zadunají a katolíci ztratili zájem o boj a chtěli se s císařem dohodnout.

Orientace na Osmany

Po ztrátě polské a francouzské podpory se Tököli začal postupně více orientovat na Osmanskou říši, se kterou měli kuruci tradičně dobré vztahy (ačkoli ještě v roce 1678 tvrdil, že Turci se snaží spory v Uhersku využít ve vlastní prospěch). Vzájemné přibližování bylo komplikované, v čase Tököliho nástupu na čelo povstání jej Osmani podporovali přes Sedmihradsko, což trvalo do poloviny roku 1681. Potom však "rozpory mezi Michalem Apafim, Pavlom Telekim a Imrichom Tökölim a specifické rysy kuruckého hnutí vedly k tomu, že Istanbul začal řešit problematiku zvlášť od problematiky Sedmihradska". Postupně dospěli k dohodě a v roce 1682 na povstaleckém území vzniklo hornouhorské knížectví pod osmanským patronátem. Jeho území obsahovalo stolice, které zmiňoval mikulovský mír ( Sabolčská, Satumarská, Ugočská, Berežská, Užská, Zemplínska a Abovská stolice ) a dalších 5, které patřily pod Spišskou komoru ( Užská, Gemerská, Turnianska, Šarišská a Spišská stolice ). Osmanské pojmenování pro toto území (od 40. let 17. století) bylo Orta Madžar (Střední Uhersko). Povstalci s pomocí Osmanů ovládli i převážnou část západního Slovenska, a proto Tököliho začali posměšně jmenovat "slovenský král".

Po dobytí Košic a Fiľakovského hradu 16. září 1682 sultán Mehmed IV. (zástupce Ibrahima paši) korunoval Imricha Tököliho za krále Středního Uherska, čímž se stal tureckým vazalem (podobný statut mělo Sedmihradsko). Dostal insignie moci a ahdnáme (smlouvu). V ní se zavázal platit 40 000 tolarů ročně Osmanům za ochranu. Sultán garantoval ochranu obyvatelstva, svobodu vyznání a celistvost v hranicích vašvárskeho míru. Tököli získal i podporu dosud váhavé šlechty a manželstvím s vdovou po Františkovi I. Rákoci, Helenou Zrínskou získal velké majetky.

V listopadu 1682 uzavřeli povstalci a císařská vojska příměří. Na začátku roku 1683 se v Košicích uskutečnil sněm 20 stolic. Schválil 50 000 zlatých na vojsko, další rozšíření armády a náboženské svobody. Tököli odmítl zveřejnit smlouvu s Osmanskou říší, čímž vznikl spor mezi Tökölim a částí šlechty v sněmu. Tököliho pozice podpořili vyslanci královských měst a vojenské vedení povstání.

Bitva u Vídně

Související informace naleznete také v článku Bitva u Vídně.

Začátkem roku 1683 vyhlásili Osmani válku habsburské monarchii. Císařské oddíly se stáhly ze Slovenska a toto území obsadili povstalci. Pod císařskou vládu na Slovensku patřila pouze Bratislavská a část Nitranské a Trenčianské stolice, ostatní patřilo Tökölimu. Svůj postup povstalci koordinovali s Osmany, postupně obsazovali Bratislavskou stolici a také samotnou Bratislavu (hrad se nevzdal). Výzvy velkovezíra na podporu osmanského boje u Vídně Tököli ignoroval; ve smyslu smlouvy se sultánem tam měl poslat 15 000 vojáků. Kuruci začali rabovat, velení mělo problém udržet disciplínu a také v důsledku osmanské prohry v bitvě u Vídně se Tököli stáhl k Trnavě (kterou spolu s Osmany vyplenili). Vyčkával na vhodné pozice, pokusy (prostřednictvím Jana Sobieského) navázat kontakty s vítězi se ukázaly jako neúspěšné.

Porážka (ústup povstání)

císařský leták s karikaturou Tököliho

Po první bitvě u Štúrova 9. října 1683 povstalecká vojska už do bojů zasahovala pouze málo a soustředila se na organizovaný ústup. Část povstaleckého území vyplenila polská vojska, dobyla města Sečany, Kežmarok a Sabinov, Prešov se ubránil. V souvislosti s postupem vojsk protiturecké koalice Tököli ztrácel přívržence, nejprve dolnozemské stolice a města a o něco později i stoličnou šlechtu. Začátkem roku 1684 vyhlásil Leopold I. všeobecnou amnestii. Tehdy složili zbraně a slíbili věrnost zástupci 17 stolic, 12 měst a několik vysokých šlechticů, kteří dosud podporovali povstalce. Území Tököliho Středního Uherska již tvořily pouze Horní Uhersko. Silnější odpor kuruci kladli na východním Slovensku, odkud podnikali menší výpady i na území středního Slovenska.

Tököli se opětovně snažil o přijetí do protiturecké koalice, získal podporu polského krále Jana III. a papeže Inocence XI. Císař Leopold I. však vyžadoval úplné podřízení se, a tedy k dohodě nedošlo. Po vzniku Svaté ligy v roce 1684 Osmani ztráceli pozice a klesala i moc Tököliho. Po vítězství císařských vojsk nad Kuruci u Prešova 17. září 1684 už povstalecké vojska nebyly schopna samostatných akcí a stáhla se do pevností.

Konec povstání urychlilo, když v říjnu 1685 varadínský paša zajal Tököliho. Obvinil ho z porážky u Vídně a chtěl ho využít při jednáních s Leopoldem I. Tomu, aby ho vydal císaři, zabránila změna velkovezíra. Po rozšíření zprávy o zajetí se vzdaly kurucké pevnosti (Košice, Užhorod, Sárospatak, Regéc). Nevzdala se pouze posádka v Mukačevu na čele s Helenou Zrínskou. Řady povstalců opustilo 12 000 vojáků. Tököliho Osmani propustili, ale nepodařilo se mu dostat na území Uherska, povstalecká moc a podpora se rozpadla. Mukačevo se vzdalo až v roce 1688, ale bylo spíše symbolem povstání než ohrožením moci císaře. V roce 1694 Tököli rozpustil poslední kurucké vojsko a dožil v Malé Asii.

Důsledky

Po potlačení Tököliho povstání zavládl na Slovensku vojenský teror. Na zasedání uherského sněmu v Bratislavě v roce 1687 nechal císař Leopold I. potvrdit dědictví uherské koruny v rámci dynastie Habsburků a silně okleštil náboženské svobody, zrušil 31. článek Zlaté buly Ondřeje II. (o právu šlechty na odpor), mnohým cizincům udělil inkolát. Se zbytkem Tököliho přívrženců na východním Slovensku se tvrdě vypořádal v lednu a únoru 1687, viz tzv. prešovské jatky.

Hodnocení

Od předešlých stavovských povstání se Tököliho povstání odlišovalo v základně. Výraznou část povstalců tvořilo měšťanstvo, poddaní, vojáci a jiné nešlechtické skupiny. Tököli byl na krátký čas v pozici, že byl budovatelem státu. Budoval ho centralisticky, s využitým prvků habsburské politiky. Toto oslabovalo původní stavovský charakter povstání (původně mělo povstání jen dva požadavky: obnovení uherské stavovské ústavy a náboženskou svobodu) a zájem aristokracie na jeho pokračování. Na Slovensku umožnily dočasné úspěchy povstání rozvoj prešovské školy.

Mnoho kurucû si myslelo, že pokud se sami nemohou ubránit absolutismu Vídně a císař neví jak vyhnat Osmany z Uherska, tak je lepší spojit se s Osmanskou říší, což se ukázalo jako chybný krok.

Externí zdroje

</ref>

}}

• Slovensko vo víre stavovských povstaní. [s.l.]: [s.n.] S. 130Šablona:--164. 
• Pod zástavou kurucov : protihabsburské povstania v Uhorsku v r. 1670Šablona:--1711. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-555-1665-3. S. 156Šablona:--264. 

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Povstanie Imricha Tököliho na slovenské Wikipedii.

Související články

• protihabsburská stavovská povstání (1604 - 1711)
• Vešeléniho spiknutí
• Imrich Tököli (1657 - 1705)
• Leopold I.
• Velká turecká válka (1683 -1699)
• prešovské jatky (1687)
• Povstání Františka II. Rákociho (1703 - 1711)