Alexej Navalnyj: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Po volbách v roce 2011: Dodatek k Amnesty International.
Řádek 436: Řádek 436:
== Odkazy ==
== Odkazy ==
=== Reference ===
=== Reference ===
{{překlad|en|Alexey Navalny|505190160|ru|Навальный, Алексей Анатольевич|67625659}}
{{překlad|en|Alexey Navalny|1009445313|ru|Навальный, Алексей Анатольевич|112677075}}
<references/>
<references/>


Verze z 28. 2. 2021, 20:57

Alexej Anatoljevič Navalnyj
Алексе́й Анато́льевич Нава́льный
Alexej Anatoljevič Navalnyj Алексе́й Анато́льевич Нава́льный (22. října 2011)
Alexej Anatoljevič Navalnyj
Алексе́й Анато́льевич Нава́льный (22. října 2011)
Stranická příslušnost
ČlenstvíJabloko (2000–2007)
Strana pokroku (2013–2018)
Rusko budoucnosti (2018–2024)
Narození4. června 1976
Sovětský svaz Butyn', Odincovský rajón, Moskevská oblast, Sovětský svaz
Úmrtí16. února 2024 (ve věku 47 let)
Trestanecká kolonie IK-3
Příčina úmrtítromboembolie
Místo pohřbeníBorisovský hřbitov
NárodnostRusové a ruští Ukrajinci
ChoťJulija Navalná
RodičeAnatolij Ivanovič Navalnyj a Ljudmila Ivanovna Navalná
DětiDarja Alexejevna Navalná
Zachar Alexejevič Navalnyj
PříbuzníOleg Anatoljevič Navalnyj[1][2] (sourozenec)
SídloMoskva (do 2021)
Alma materRuská univerzita družby národů (do 1998)
Finanční univerzita při vládě RF (1999–2001)
Yaleova univerzita (do 2010)
Yaleho světoví společníci
Profesepolitik, advokát, aktivista, bloger, veřejná postava, youtuber, filmový režisér, scenárista, podnikatel, politický vězeň a vězeň svědomí
Náboženstvípravoslaví
OceněníOsoba roku (2009)
Nejvýznačnější světoví myslitelé podle časopisů Prospect a Foreign Policy (2011)
Cena Platformy evropské paměti a svědomí (2015)
Silver Play Button (2016)
Time 100 (2017 a 2021)
… více na Wikidatech
PodpisAlexej Anatoljevič Navalnyj Алексе́й Анато́льевич Нава́льный, podpis
Webová stránkanavalny.com
CommonsAlexey Navalny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexej Anatoljevič Navalnyj (rusky Алексе́й Анато́льевич Нава́льный, * 4. června 1976, Moskevská oblast) je ruský právník a politický opoziční aktivista. Od roku 2009 je známý jako kritik korupce v Rusku a také režimu Vladimira Putina. Podílel se na organizování demonstrací a psal články do ruských periodik. Se svými příznivci aktuálně komunikuje přes videa na platformě YouTube,[3][4] kde jeho kanál má k lednu 2021 přes 6 milionů odběratelů.[5][6]

2. února 2021 odsoudil moskevský soud Navalného ke 3,5 letům odnětí svobody. Od trestu byla odečtena doba, kterou strávil v domácím vězení. V trestní kolonii tak bude dva roky a osm měsíců.[7]

Původ, vzdělání a osobní život

Navalného otec pochází z Ukrajiny. Navalnyj se narodil v obci Butyn' v Odinocovském rajónu v Moskevské oblasti. Vyrůstal ve městě Obninsk, které leží asi 100 km jihozápadně od Moskvy, léta trávil u babičky na Ukrajině.[8]

V roce 1998 úspěšně ukončil studia práva na Ruské univerzitě družby národů, následně studoval finance na Finanční univerzitě v Moskvě.[9][10]

V roce 2010 studoval půl roku v rámci programu Yale World Fellows na Yaleově univerzitě.[11]

Je ženatý, s manželkou Julií má dvě děti.[12]

Podnikání

Navalnyj, jeho manželka Julija a opoziční politik Ilja Jašin

Navalnyj vlastní čtvrtinový podíl v rodinné společnosti, která vyrábí proutěné zboží a obchoduje s ním. Dalšími vlastníky společnosti jsou jeho rodiče a bratr.[13]

V roce 1997 založil společnost Аллект (Allekt), kde v letech 1998 až 2005 působil jako náměstek ředitele pro právní záležitosti. Při volbách v roce 2007 společnost zajišťovala reklamu pro Svaz pravicových sil. V roce 2011 byla tato společnost zlikvidována.[14][15] V letech 1998 až 1999 pracoval v developerské společnosti СТ-групп (ST-Grupp).[14]

V roce 2000 Navalnyj a jeho spolustudenti z Finanční univerzity založili společnost pro obchod s cennými papíry Н. Н. Секьюритиз (N. N. Sekjuritiz). Navalnyj ve společnosti vlastnil 35 % podíl a vedl její účetnictví. Společnost však ve spekulacích nebyla úspěšná a zkrachovala, o jistou finanční částku přišel i Navalnyj.[15][14]

Alexej Navalnyj před ruským soudem.

V roce 2009 úspěšně složil advokátní zkoušky a založil advokátní kancelář Навальный и партнёры (Navalnyj i partněry), která však zanikla v roce 2010. Navalnyj pak nadále působil jako samostatný advokát.[16][15]

V letech 2012 až 2013 byl členem představenstva ruské letecké společnosti Aeroflot jako zástupce společnosti Национальный резервный банк (Nacionalnyj rezervnyj bank) oligarchy Alexandra Lebeděva, která ve společnosti držela 15 % podíl.[17]

Politické aktivity

Rané politické aktivity

V roce 2000 se Navalnyj stal členem ruské liberální strany Jabloko,[18] od roku 2002 byl členem vedení moskevské pobočky.[19] Ze strany byl vyloučen v roce 2007 kvůli svým tehdejším nacionalistickým postojům proti přistěhovalcům z oblasti Kavkazu.[20][21]

V roce 2006 začal publikovat svůj blog na platformě Livejournal, který se postupně stal velmi populární.

V roce 2007 začal skupovat akcie velkých ruských veřejně obchodovaných společností (energetické koncerny Gazprom, Rosněfť či Transněft, banka VTB) a působil jako aktivní minoritní akcionář. Vyžadoval po společnostech různé informace včetně akcionářské struktury a začal napadat jejich nevýhodné obchody. Podařilo se mu dosáhnout mj. obvinění jednoho z manažerů Gazpromu či rezignace ředitele jedné z bank.[22][23][24] V roce 2009 byl prohlášen osobností roku ruskými novinami Vedomosti.

V roce 2010 na svém blogu publikoval článek (včetně důkazních dokumentů), podle kterého vedení společnosti Transněft zpronevěřilo 120 miliard rublů v projektu stavby ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán.[25][26][27] Na konci roku 2010 vytvořil projekt Rospil; ten byl posléze transformován do Fondu boje s korupcí, prostřednictvím něhož začal Navalnyj upozorňovat na případy korupce a klientelismu představitelů vládnoucího ruského režimu.[28]

Jeden z plakátů používající označení „strana podvodníků a zlodějů“

V únoru 2011 při rozhlasovém rozhovoru označil vládnoucí stranu Jednotné Rusko za „stranu podvodníků a zlodějů“ (партия жуликов и воров). Toto označení se stalo populární a hojně používané,[29][30][31][32] podle průzkumu veřejného mínění, který provedl Levanda Center, s tímto označením v červenci 2011 souhlasilo 33 % oslovených.[33]

V květnu 2011 jej začala vyšetřovat policie, což bylo v západních médiích označováno jako pomsta za stoupající Navalného popularitu. Navalnyj obvinění označil na výmysl tajných služeb.[34][35][36]

V srpnu 2011 zveřejnil dokumenty týkající se transakce s nemovitostmi, ve které Maďarsko prodalo budovu své ambasády v Moskvě za 23 mil. dolarů společnosti vlastněné Viktorem Vekselbergem, která ji následně prodala ruské vládě za 111 mil. dolarů. V Maďarsku bylo v souvislosti s touto kauzou obviněno několik pracovníků ambasády. Dle maďarských vyšetřovatelů měla nemovitost hodnotu asi 52 mil. dolarů.[37][38][39]

Po volbách v roce 2011

Alexej Navalnyj u soudu, 6. prosince 2011

V prosinci 2011, po ruských parlamentních volbách, se aktivně účastnil protestů v Moskvě a byl mezi 300 zadrženými demonstranty. Byl odsouzen k 15 dnům vězení za neuposlechnutí výzvy veřejného činitele.[40] Po propuštění z vězení o něm BBC mluvila jako o „možná jediné výrazné opoziční osobnosti, která se v Rusku za posledních pět let objevila“. Téhož roku uvedl v rozhovoru pro tiskovou agenturu Reuters, že Putinův politický systém je tak oslaben korupcí, že by v Rusku „do pěti let mohlo dojít k revoluci ve stylu Arabského jara“.[12]

Následně začal vyzývat Rusy, aby se spojili proti Putinovi, který se „pokusí ukrást vítězství“ v prezidentských volbách v roce 2012.[41] Uvedl, že sám kandidovat nebude, protože Kreml nepřipustí, aby volby byly spravedlivé.[41]

Poté, co byl Putin zvolen prezidentem, Navalnyj spoluvedl protestní pochod, kterého se účastnilo 14 až 20 tisíc lidí. Po demonstraci byl opět mezi zadrženými.[42] Po demonstraci při příležitosti Putinovy inaugurace byl znovu zadržen a opět odsouzen k 15 dnům vězení.[43] Amnesty International ho v této souvislosti označila za vězně svědomí,[44] avšak v únoru 2021 mu tento status s odvoláním na jeho „nenávistné výroky“ mj. vůči přistěhovalcům odebrala.[45] Jeden z ruských činitelů Amnesty International k tomu řekl, že aktivistům hnutí za lidská práva se zdá, že existuje koordinovaná kampaň s cílem diskreditovat Navalného mimo Rusko.[46]

V červnu 2012 byla v Navalného bytě v Moskvě provedena 12hodinová domovní prohlídka.[47] Nedlouho poté se jeho soukromé e-maily objevily na stránkách prokremelských aktivistů.[48]

Povolební protesty v Moskvě 10. března 2012

V květnu 2012 obvinil tehdejšího vicepremiéra Igora Šuvalova z korupce, když jeho společnosti měly dostat desítky milionů dolarů od společností Romana Abramoviče a Ališera Usmanova.[49] Zároveň zveřejnil i dokumenty prokazující tyto transakce. Šuvalov a Usmanov pravost dokumentů potvrdili, uvedli však, že nešlo o nic nezákonného.[50]

V červenci 2012 umístil Navalnyj na svůj blog dokumenty, které měly údajně prokazovat, že Alexandr Bastrykin, který tehdy vedl Vyšetřovací výbor Ruské federace a byl považován za Putinova spojence, tajně podniká v České republice,[51] což Bastrykin popřel. Dne 30. července 2012 pak byl Navalnyj obviněn ze zpronevěry, které se měl dopustit v roce 2009 v Kirovské oblasti, kde působil jako poradce guvernéra Nikity Belycha.[52] V roce 2012 jej The Wall Street Journal označil za muže, kterého se Vladimir Putin bojí nejvíc. Byl jediným Rusem, který se dostal v roce 2012 do seznamu sta nejvýznamnějších lidí světa podle týdeníku Time.

Kandidatura na starostu Moskvy a první odsouzení

Předvolební kampaň 25. července 2013

Dne 17. července 2013 se zaregistroval jako kandidát ve volbách starosty Moskvy; následujícího dne byl odsouzen k pěti letům vězení (jednalo se o obvinění, že z pozice poradce gubernátora Kirovské oblasti v roce 2009 zorganizoval podvod, při němž lesnický podnik Kirovles přišel o deset tisíc metrů krychlových dřeva, čímž vznikla škoda ve výšce šestnácti milionů rublů).[21] Starostou Moskvy se v září 2013 již v prvním kole znovu stal Sergej Sobjanin, blízký spolupracovník prezidenta Vladimira Putina. Navalnyj byl podle oficiálních výsledků druhý s 27 procenty hlasů. Vyslovil podezření, že volby byly zmanipulované a jejich výsledek proto soudně napadl.[53]

Koncert na podporu Navalného v Moskvě 6. září 2013

V říjnu 2013 soud Navalnému nepodmíněný pětiletý trest změnil na podmíněný a odsoudil jej k zaplacení pokuty půl milionu rublů (téměř 300 000 korun). Podle ruských komentářů úřady přistoupily ke změně trestu proto, aby dlouhodobé uvěznění populárního kritika režimu nedostalo do ulic opozičně naladěné Rusy v době příprav na zimní olympiádu v Soči.[54] I podmíněný trest mu ovšem bránil v tom, aby se mohl ucházet o veřejné funkce.

Další soudní spory

Ihned po skončení olympiády byl Navalnyj v březnu 2014 odsouzen ke dvěma měsícům domácího vězení bez přístupu na internet. Nesměl také posílat zprávy ani mluvit s nikým kromě rodiny. Trest mu byl uložen za údajné porušení zákazu opustit Moskvu.[55] Zákaz byl vydán v rámci vyšetřování údajných finančních podvodů Navalného a jeho bratra ve firmě Yves Rocher Vostok.[56] Domácí vězení poté bylo Navalnému dvakrát prodlouženo – poprvé v závěru dubna o šest měsíců,[57] podruhé v říjnu, a to do 14. ledna 2015.[58]

Počátkem prosince 2014 vyhrál s dalším opozičním politikem Iljou Jašinem u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku spor proti Rusku. Podle soudu je protiprávně zadrželo při povoleném protestním pochodu po parlamentních volbách v prosinci 2011, a porušilo tak mj. právo na shromažďování a svobodu projevu. Rusku bylo nařízeno vyplatit oběma politikům po 26 tisících eur (asi 713 tis. Kč).[59]

Dne 30. prosince 2014 dostal podmíněný trest v délce 3,5 roku za údajnou zpronevěru 27 milionů rublů (asi 10,8 milionu korun) kosmetické firmy Yves Rocher. Finanční ředitel její ruské pobočky Christian Melnik však uvedl, že firma neutrpěla žádnou škodu. Ke stejně dlouhému trestu, ovšem nepodmíněnému, byl zároveň odsouzen i bratr Navalného Oleg. Každý z bratrů ještě musí zaplatit pokutu ve výši půl milionu rublů (asi 200 tisíc korun).[60] Téhož dne večer byl zatčen policií pro porušení domácího vězení cestou na neohlášenou demonstraci svolanou jeho příznivci.[61]

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl 16. října 2017, že v případě obou bratrů došlo ve věci údajné zpronevěry ve firmě Yves Rocher k právnímu pochybení a byli odsouzeni neprávem. Soud má bratrům vyplatit za právní výlohy a odškodnění 80 000 eur. Ruský soud pochybení odmítl.

Narušování veřejného pořádku

20. února 2015 dostal Navalnyj dvoutýdenní nepodmíněný trest za narušení veřejného pořádku, když rozdával letáky v moskevském metru. 27. února byl zastřelen neznámým pachatelem vůdce opozice Boris Němcov, který byl Navalného spojencem. Navalnyj žádal u moskevského soudu na 3. března pozastavení trestu, aby mohl navštívit pohřeb, ale soud žádost zamítl s odůvodněním, že nebyli příbuznými.[62]

Případ Čajka

Dne 6. prosince 2015 byl zveřejněn film z dílny Navalného fondu[63], jenž rozkrývá obrovskou korupční síť, do které je prostřednictvím svého syna zapleten generální prokurátor Ruské federace Jurij Čajka. Zároveň s filmem byl zveřejněn text, který slouží jako úvod k filmu. Film je dostupný zdarma s českými titulky. Prezident Vladimir Putin se k celé kauze odmítl vyjádřit.

Snímek o Dmitriji Medveděvovi

Dne 2. března 2017 byl zveřejněn film z dílny fondu Navalného s názvem On vam ne Dimon („Pro vás žádný Dimon“),[21][64] ve kterém se vyprávělo o údajných korupčních schématech a majetcích ruského premiéra Dmitrije Medveděva. Tyto informace o Medveděvovi byly oficiálními místy popřeny, byly však impulsem pro protesty 26. března[65] a 12. června 2017.[66] Jednalo se o první „velký“ Navalného film se širším společenským ohlasem.[21]

Kandidatura na prezidenta Ruska

Předvolební projev Navalného, který má podporu zejména u mladší generace Rusů

Dne 13. prosince 2016 oznámil svůj záměr kandidovat na prezidenta Ruska ve volbách v roce 2018. 25. prosince 2017 volební komise odhlasovala, že je Navalnyj nezpůsobilý kandidovat na prezidenta. Navalnyj odpověděl na rozhodnutí komise tím, že vyzval své příznivce k bojkotu voleb.[67]

Zpráva o Putinově paláci

V lednu 2021 Navalným založený Fond boje s korupcí zveřejnil zprávu o luxusním sídle na pobřeží Černého moře, tzv. Putinově paláci. Oficiálním vlastníkem je kypersko-ruský podnikatel Alexander Ponomarenko,[68] ve skutečnosti podle Navalného týmu ale rezidenci vlastní prezident Putin.[69]

Chemické útoky na Navalného

V dubnu 2017 na Navalného v Moskvě zaútočil neznámý kolemjdoucí. Do obličeje mu vychrstl zelenou tekutinu (antiseptikum brilantová zeleň),[70] která zřejmě obsahovala toxickou látku.[zdroj⁠?] Navalnyj byl poté léčen na oční klinice v Barceloně a oznámil, že na pravé oko z 80 procent oslepl.[71]

V červenci 2019 byl Navalnyj hospitalizován v Moskvě po náhlých zdravotních problémech připomínajících otravu. Tehdy utrpěl silnou alergickou reakci.

Otrávení v srpnu 2020

Dne 20. srpna 2020 muselo kvůli zdravotnímu stavu Navalného nouzově přistát letadlo, kterým cestoval z Tomsku do Moskvy. Podle své mluvčí Kiry Jarmyšové byl otráven; byl v bezvědomí a byl převezen na jednotku intenzivní péče v Omsku.[72] Tam mu lékaři zachránili život rychlým podáním atropinu,[73][74] když měli být od jednoho z policistů informováni o možném otrávení a odpovídal tomu i Navalného klinický obraz.[75][74] Později však vedoucí lékař nemocnice, zároveň zastupitel vládnoucí strany Jednotné Rusko,[76] prohlásil, že žádné chemické látky způsobující otravu nalezeny nebyly.[77]

Téhož dne německá kancléřka Angela Merkel nabídla léčení Navalného v německých nemocnicích, doktoři však transport zprvu odmítali,[78] a to i potom, kdy následujícího dne na Omském letišti přistálo letadlo s lékaři z Německa, připravené Navalného přepravit do berlínské nemocnice Charité,[79] když převoz financovala nadace Cinema for Peace a Fond Dynastie.[79] Dne 22. srpna byl převoz povolen a proveden,[80] když v nemocnici Charité lékaři otravu potvrdili.[81] Německá vláda později zveřejnila, že otrava byla způsobena jedem ze skupiny novičok.[82] V berlínské nemocnici Navalného navštívila německá kancléřka Angela Merkelová.[83] V záři 2020 byl Navalný propuštěn z nemocnice.[84] Nález látky typ novičok v Navalného krvi a moči potvrdila v říjnu 2020 také Organizace pro zákaz chemických zbraní.[85][86] Ruské úřady ve věci odmítají zahájit vyšetřování.[87]

Podle společného vyšetřování serverů Bellingcat a The Insider ve spolupráci s týdeníkem Der Spiegel a CNN, jehož výsledky byly zveřejněny v prosinci 2020,[73][88] Navalného už od roku 2017, kdy ohlásil záměr kandidovat na prezidenta, sledovalo komando agentů FSB, kteří mají zkušenost s biologickými a chemickými zbraněmi. Podle investigativních novinářů se nejprve neúspěšně pokusili otrávit Navalného a jeho manželku při jejich dovolené v červenci 2020 v Kaliningradu.[73][89] Během pobytu Navalného v Tomsku novináři identifikovali tři členy sledovacího komanda i jejich zvýšenou mobilní komunikaci 19. srpna odpoledne a také ráno, kdy Navalnyj opustil hotel a zamířil na tamní letiště.[89] Podle západních tajných služeb se ruští agenti pokusili Navalného znovu zavraždit v omské nemocnici, před jeho leteckým transportem do Německa.[90]

Konstantin Kudrjavcev, jeden z agentů FSB, kteří se pokusili Navalného zavraždit, se podle Navalného týmu přiznal přímo své oběti.[91] Navalnyj mu podle vlastních slov zavolal telefonem, přičemž přestíral, že je Kudrjacevovým nadřízeným. Kudrjavcev, který se měl domnívat, že hovoří se zástupcem generálního tajemníka ruské Bezpečnostní rady Nikolaje Patruševa, přiznal, že celá akce selhala díky rychlé záchranné akci pilotů letadla a lékařů v Omsku, kteří Navalnému podali atropin. Zároveň v telefonátu zmínil také další účastníky cílené otravy, toxikologa Stanislava Makšakova, jenž podle zjištění Bellingcatu řídil celou operaci, a lékaře ve službách FSB Ivana Osipova a Alexeje Alexandrova. Kudrjavcev řekl, že dostal shora pokyn „pracovat s krabicí“ oblečení, včetně Navalného spodků. Podle jeho slov novičok nanášel na vnitřní švy spodního prádla.[92] Podle údajů Bellingcatu však byl novičok na plastových lahvích s vodou.[93]

Dne 4. února 2021 náhle zemřel vedoucí lékař omské nemocnice Sergej Maksimišin, který měl na starosti léčbu Navalného. Příčina úmrtí nebyla zveřejněna. Podle opozičníka Leonida Volkova věděl Maksimišin o stavu Navalného víc než kdokoliv jiný.[94]

Návrat do Ruska a zadržení

Dne 17. ledna 2021 se Navalnyj vrátil z Berlína do Moskvy, kde ho na letišti Vnukovo očekávaly stovky jeho příznivců. Policie řadu z nich zatkla, mezi jinými právníka a projektového manažera Navalného Antikorupčního fondu (Фонд борьбы с коррупцией) nebo novináře z nezávislých novin Novaja gazeta. Letadlo s Navalným bylo na poslední chvíli přesměrováno na letiště Šeremeťjěvo,[95] kde byl vzápětí zatčen během pasové kontroly.[96]

Navalného advokát a blízký spolupracovník Ivan Ždanov prohlásil, že otrava patrně souvisí s činností Navalného protikorupčního fondu, který vyšetřoval a odkrýval korupční jednání mnoha vysoce postavených státních úředníků, politiků a oligarchů, včetně Jevgenije Prigožina.[97]

Den po jeho návratu do Ruska mu byla v prostorách policejní stanice (k soudu nesměl údajně kvůli tomu, že neměl negativní test na covid-19) soudem nařízena 30denní vazba.[98]

Dne 2. února 2021 odsoudil moskevský soud Navalného ke 3,5 letům odnětí svobody. Do trestu se započítává doba, kdy byl v domácím vězení. Ve vězení tak má strávit celkem 2,5 roku.[99]

Kontroverzní názory a postoje

Navalného postoje bývají označovány za výrazně nacionalistické. V roce 2006 spoluzaložil nacionalistické hnutí NAROD a ve svých klipech pro toto hnutí se vyslovil například pro nucenou repatriaci ilegálních přistěhovalců z Ruska a doporučil legalizaci zbraní v Rusku a následné „zastřelení čečenských banditů“. Opakovaně se zúčastnil nacionalistického „Ruského pochodu“, přičemž právě v reakci na zapojení do příprav pochodu v roce 2007 byl vyloučen ze strany Jabloko. Navalnyj dlouhodobě odmítá masové přistěhovalectví ekonomických migrantů z chudých středoasijských republik do Ruska, v souvislosti s čímž podporoval zavedení vízového režimu s těmito zeměmi a ukončení jejich dotování ruským státem.[100][101][102][103]

Během rusko-gruzínské války v roce 2008 podpořil ruskou intervenci i následné posílení faktické nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie a vyslovil se za vyhoštění občanů Gruzie z Ruska. V reakci na anexi Krymu z roku 2014 řekl, že ačkoli se jedná o porušení mezinárodního práva, Krym je součástí Ruské federace a jeho navrácení Ukrajině je vyloučeno.[102][103]

Kvůli svým nacionalistickým názorům budí Navalnyj kontroverze a nesouhlas také u liberální části ruské opozice, která jej původně intenzivně podporovala.[100][102]

Vyhlídka Alexeje Navalného v Praze

Vyhlídka Alexeje Navalného

V únoru 2021 vznikla v sousedství Místodržitelského letohrádku ve Stromovce a na dohled od Ruského velvyslanectví neoficiální Vyhlídka Alexeje Navalného.[104] V její blízkosti se nachází Promenáda Anny Politkovské a Náměstí Borise Němcova.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alexey Navalny na anglické Wikipedii a Навальный, Алексей Анатольевич na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Catalog of the German National Library. Dostupné online. [cit. 2024-02-16]
  2. ↑ Freiheit sieht anders aus. In: Süddeutsche Zeitung. 30. prosince 2014. Dostupné online. [cit. 2015-01-01]
  3. ↑ JUST, Jiří. Navalnyj na pokraji smrti. Kdo je muž, který vadí Kremlu?. Seznam Zprávy [online]. 2020-08-21 [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ SEBASTIAN, Clare. Alexey Navalny and Russia's YouTube insurgency. CNN [online]. 2017-06-12 [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  5. ↑ Алексей Навальный - YouTube. www.youtube.com [online]. [cit. 2021-01-24]. Dostupné online. 
  6. ↑ Алексей Навальный's YouTube Stats (Summary Profile) - Social Blade Stats. socialblade.com [online]. [cit. 2021-01-24]. Dostupné online. 
  7. ↑ Soud poslal Navalného ještě na necelé tři roky za mříže. ‚Vše bude v pořádku,’ vzkázal po verdiktu. iROZHLAS [online]. 2021-02-02 [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. 
  8. ↑ esquire.ru [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. (Russian) 
  9. ↑ Alexei Navalny. The Moscow Times. 28 February 2012. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  10. ↑ Guy Faulconbridge. NEWSMAKER-Protests pitch Russian blogger against Putin. www.reuters.com. Reuters, 11 December 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  11. ↑ The World Fellows: Alexey Navalny [online]. Yale University [cit. 2011-02-09]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b Stephen Ennis. Profile: Russian blogger Alexei Navalny. www.bbc.co.uk. BBC News, 21 December 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  13. ↑ Бизнес Навального: как борец с корпорациями занимается художественными промыслами и мелкой торговлей — Деловая газета «Маркер» [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-03-13. 
  14. ↑ a b c ВЕДОМОСТИ — Расследование: Песня о блогере [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-31. 
  15. ↑ a b c ВЗГЛЯД / Максим Кононенко: Тайна адвоката Навального [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-31. 
  16. ↑ ДНИ.РУ ИНТЕРНЕТ-ГАЗЕТА ВЕРСИЯ 5.0 / Скелеты адвоката Навального [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-31. 
  17. ↑ Навальный вошел в совет директоров «Аэрофлота» [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-31. 
  18. ↑ Navalny, Alexey Anatolich [online]. Kommersant [cit. 2011-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-08-29. (Russian) 
  19. ↑ About Navalny [online]. navalny.ru [cit. 2011-12-12]. Dostupné online. (Russian) 
  20. ↑ Ilya Azarov. Gazeta.ru, 15 December 2007 [cit. 2011-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 02-08-2012. (Russian) 
  21. ↑ a b c d PATROVSKÝ, Ondřej. Navalnyj se strefuje do nejslabšího místa Putinova režimu: rozkrádání veřejného majetku. ČT24.cz [online]. 2021-02-20 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  22. ↑ Nataliya Vasilyeva. Activist presses Russian corporations for openness. Seattle Times. 1 April 2010. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  23. ↑ Сайт Навального ушел в офлайн после публикации материалов о «распилах» в «Транснефти» [online]. Rambler Media Group, 16 ноября 2010 [cit. 2011-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-12-13. 
  24. ↑ Навальный, Алексей Анатольевич. Как пилят в ВТБ [online]. LiveJournal, 30 ноября 2009 [cit. 2011-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-11-01. 
  25. ↑ LiveJournal [cit. 2011-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31-01-2011. (Russian) 
  26. ↑ Russia checks claims of $4bn oil pipeline scam. www.bbc.co.uk. BBC News, 17 November 2010. Dostupné online [cit. 9 February 2011]. 
  27. ↑ SOLDATKIN, Vladimir. Russia's Transneft denies $4 bln theft. uk.reuters.com. 14 January 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  28. ↑ JUST, Jiří. Navalnyj na pokraji smrti. Kdo je muž, který vadí Kremlu?. Seznam Zprávy [online]. 2020-08-21 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  29. ↑ Daniel Sandford. Russians tire of corruption spectacle. www.bbc.co.uk. BBC News, 30 November 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  30. ↑ JUDAH, Ben. Fragile Empire: How Russia Fell In and Out of Love with Vladimir Putin. [s.l.]: Yale University Press, 2013. Dostupné online. ISBN 9780300181210. S. 222. 
  31. ↑ Москвичи используют оригинальную форму агитации против «Единой России» // KPRF.RU 20 ноября 2011
  32. ↑ Предвыборные дебаты. Сергей Миронов в эфире канала «Россия 1» // 16 ноября 2011 («За родину, без жуликов и воров!»)
  33. ↑ 19.07.2011. Левада-центр. О партии «Единая Россия»[nedostupný zdroj]
  34. ↑ Tom Parfitt. Russian blogger Alexei Navalny faces criminal investigation. The Guardian. London: 10 May 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  35. ↑ Catherine Belton. Russia Targets Anti-Graft Blogger [online]. 10 May 2011 [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. 
  36. ↑ Alexander Bratersky. Navalny Targeted in Fraud Inquiry [online]. 11 May 2011 [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. 
  37. ↑ Bálint Ablonczy. It's ugly, but it was ours. hetivalasz.hu. Hetivalasz, 23 July 2012. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  38. ↑ Andy Potts. Vekselberg faces questions over Hungarian property fraud. themoscownews.com. The Moscow News, 21 February 2011. Dostupné online [cit. 21 February 2012]. 
  39. ↑ Hungary: detentions linked to the sale of property in Moscow [online]. OSW, 16 February 2011 [cit. 2013-07-19]. Dostupné online. 
  40. ↑ Julia Ioffe. Putin's Big Mistake? [online]. 6. prosince 2011 [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. 
  41. ↑ a b Guy Faulconbridge. Navalny challenges Putin after leaving Russian jail. www.reuters.com. Reuters, 20. prosince 2011. Dostupné online [cit. 31. července 2012]. 
  42. ↑ Russia election: Police arrest 550 at city protests. www.bbc.co.uk. BBC News, 5. března 2012. Dostupné online [cit. 31. července 2012]. 
  43. ↑ Police keep anti-Putin protesters on the run. news.yahoo.com. Yahoo! News, 8. května 2012. Dostupné online [cit. 31. července 2012]. 
  44. ↑ Amnesty Calls Navalny, Udaltsov 'Prisoners of Conscience' [online]. 18. května 2012 [cit. 2012-05-18]. Dostupné online. 
  45. ↑ Amnesty International отказалась от признания Навального узником совести из‑за «высказываний середины 2000‑х годов» [online]. MediaZona [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. (rusky) 
  46. ↑ Amnesty International rescinds Alexey Navalny’s ‘prisoner of conscience’ status because of past ‘hate speech,’ following rumored ‘campaign’ by individuals tied to Russia Today [online]. 2021-02-23 [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  47. ↑ Homes of Russian opposition figures searched ahead of rally deadurl=no [online]. Dostupné online. . RT.com, 11. června 2012, staženo 14. června 2012.
  48. ↑ Charles Clover. Blogger strikes at Putin with data release. www.ft.com. Financial Times, 26 July 2012. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  49. ↑ Russian whistleblower accuses Putin's investment czar of multimillion dollar corruption. finance.yahoo.com. The Washington Post, 30. března 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29. října 2012. 
  50. ↑ Andrew E. Kramer. Activist Presses for Inquiry into Senior Putin Deputy. The New York Times. 30. března 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29. října 2012. 
  51. ↑ Opoziční blogger nejspíš odhalil agenta. Šéf ruské obdoby FBI prý podnikal v Česku. [[iHNed.cz|iHNed.cz]] [online]. 26. července 2012 [cit. 1.srpna 2012]. Dostupné online. 
  52. ↑ Aféra s českým agentem může Navalného dostat za mříže. [[tyden.cz|Týden]]. 31. července 2012. Dostupné online [cit. 1. srpna 2012]. 
  53. ↑ Byly zmanipulované, tvrdí Navalnyj o volbách. Výsledek zažaloval. Lidovky.cz [online]. 2013-9-12. Dostupné online. 
  54. ↑ Navalnyj se vězení nakonec vyhne. Dostal podmínku. Česká televize [online]. 2013-10-16. Dostupné online. 
  55. ↑ Alexej Navalnyj opět odsouzen. Rozhlas.cz [online]. 2014-3-3. Dostupné online. 
  56. ↑ Ruský opozičník Navalnyj dostal nejmíň dva měsíce domácího vězení. SportovniNoviny.cz [online]. 2014-2-28. Dostupné online. 
  57. ↑ Russia extends opposition leader Navalny's house arrest. BBC [online]. 2014-4-24. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ Russia extends house arrest for leading Putin critic. AFP [online]. 2014-10-10. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  59. ↑ Ruští opoziční politici vyhráli soud ve Štrasburku. Rusko je má odškodnit. Rozhlas.cz [online]. 2014-12-5. Dostupné online. 
  60. ↑ Putinův kritik Alexej Navalnyj dostal za údajnou zpronevěru 3,5 roku. Lidovky.cz [online]. 2014-12-30. Dostupné online. 
  61. ↑ Ruská policie zadržela Navalného na nepovolené demonstraci. Lidovky.cz [online]. 2014-12-30. Dostupné online. 
  62. ↑ Navalnyj žádá o předčasné propuštění. Chce jít na pohřeb Němcova. Lidovky.cz [online]. 2015-03-02 [cit. 2015-03-02]. Dostupné online. 
  63. ↑ tapolitika.cz [online]. tapolitika.cz [cit. 2016-04-06]. Dostupné online. 
  64. ↑ PALATA, Luboš. Jachty, zámky, vinice. Ruský premiér má podle aktivisty miliardové majetky. iDNES.cz [online]. 2017-03-07 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  65. ↑ Rusko zažilo největší protesty za poslední roky, do ulic vyšly tisíce lidí. iDNES.cz [online]. 2017-03-26. Dostupné online. 
  66. ↑ Při demonstracích byla v Rusku zatčena tisícovka lidí, Navalnyj dostal 30 dní vězení. ČT24 [online]. 2017-06-12. Dostupné online. 
  67. ↑ Navalnyj nemá šanci porazit Putina, volební komise ho odmítla zařadit mezi prezidentské kandidáty. ct24.ceskatelevize.cz [online]. 2017-12-25. Dostupné online. 
  68. ↑ Navalny team releases investigation into 'Putin's Palace'. Dw.com [online]. 2021-1-19. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Palác pro Putina. Navalnyj zveřejnil zprávu o luxusním sídle na pobřeží. iDNES.cz [online]. 2021-1-20. Dostupné online. 
  70. ↑ Navalnyj obviňuje Kreml z útoku chemikálií, možná oslepne na pravé oko - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2017-05-01 [cit. 2020-08-27]. Dostupné online. 
  71. ↑ HORKÝ, Petr. Kolik pokusů o otravu Alexej Navalnyj ještě přežije. Respekt.cz [online]. 2020-8-20. Dostupné online. 
  72. ↑ Vůdce ruské opozice Navalnyj je v bezvědomí. Otrávili ho, tvrdí jeho mluvčí. iDNES.cz [online]. 2020-8-20. Dostupné online. 
  73. ↑ a b c FSB Team of Chemical Weapon Experts Implicated in Alexey Navalny Novichok Poisoning. bellingcat [online]. 2020-12-14 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ a b Навальному ввели атропин в первые минуты госпитализации в омскую больницу — врач НМХЦ им. Пирогова. The Insider [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  75. ↑ Директор ФБК заявил о смертельно опасном яде в организме Навального. РБК [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  76. ↑ Не выпускавший Навального из Омска врач-единоросс получил новую должность. Tayga.info [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (RU) 
  77. ↑ Омские врачи окончательно исключили диагноз отравление у Навального. РБК [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  78. ↑ Ангела Меркель: Германия готова принять Навального на лечение | DW | 20.08.2020. DW.COM [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  79. ↑ a b Немецкие врачи считают Навального транспортабельным | DW | 21.08.2020. DW.COM [online]. 2020-08-21 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  80. ↑ Tým Navalného zveřejní podrobnosti o jeho údajné otravě. Forum24 [online]. 2020-8-23. Dostupné online. 
  81. ↑ Opozičník Navalnyj byl otráven, zjistili Němci. Lékaři ho udržují v umělém spánku. Aktuálně.cz [online]. 2020-08-24 [cit. 2020-08-25]. Dostupné online. 
  82. ↑ www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. 
  83. ↑ Navalnyj se zotavuje rychleji, než se čekalo. Potvrdil návštěvu Merkelové. iDNES.cz [online]. 2020-9-28. Dostupné online. 
  84. ↑ Alexei Navalny: Russian activist discharged from Berlin hospital. BBC News. 2020-09-23. Dostupné online [cit. 2020-12-20]. (anglicky) 
  85. ↑ Znepokojivé, Navalného otrávili látkou typu Novičok, uvedla Organizace pro zákaz chemických zbraní. iROZHLAS [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 
  86. ↑ OPCW Issues Report on Technical Assistance Requested by Germany. OPCW [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. ↑ Putin nevidí důvod, proč zahájit vyšetřování otravy Navalného. www.ceskenoviny.cz [online]. 2020-12-11 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 
  88. ↑ KUNDRA, O. Nebezpečný partner. Respekt. Čís. 52-53/2020, s. 18. 
  89. ↑ a b NOVÁKOVÁ, Barbora. Navalného otrávili agenti ruské FSB, naznačují nová odhalení. www.seznamzpravy.cz [online]. 2020-12-14 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 
  90. ↑ CAMPBELL, Matthew. Revealed: Kremlin made a second attempt to poison Alexei Navalny in botched assassination. www.thetimes.co.uk. Dostupné online [cit. 2020-12-20]. ISSN 0140-0460. (anglicky) 
  91. ↑ Novičok ve spodním prádle. Dostupné online.
  92. ↑ Daryna Dziuba, „Neměl přežít.“ Agent ruské FSB se přiznal k otravě Navalného, Seznam Zprávy, 21.12.2020
  93. ↑ Po stopách otravy Navalného. Dostupné online.
  94. ↑ JANDOUREK, Jan. Lékař, který zachraňoval život Navalnému v Omsku, náhle zemřel. Forum 24 [online]. 2021-2-5. Dostupné online. 
  95. ↑ Kremlin Critic Navalny Arrives In Moscow, Setting Up Showdown With Putin, RFE-RL, 17.1.2021
  96. ↑ Alexei Navalny detained after landing in Moscow, DW, 17.1.2021
  97. ↑ Kremlin-Linked Businessman Prigozhin Vows to Ruin Navalny. The Moscow Times. 26. srpna 2020. Dostupné online. 
  98. ↑ Kremlin Critic Navalny Urges Russians To Protest After Ruling Puts Him In Custody For 30 Days. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2021-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. ↑ Navalného soud poslal na 3,5 roku do vězení. Podle opozičního politika má verdikt zastrašit. ČT24 [online]. 2021-02-02 [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. 
  100. ↑ a b BENNETTS, Marc. Zničím jim život : Putinova válka s opozicí. Praha: Vyšehrad, 2017. 352 s. ISBN 978-80-7429-647-5. Kapitola Navalnyj a „šejdíři a zloději“, s. 75–96. 
  101. ↑ PARFITT, Tom. Alexei Navalny: Russia's new rebel who has Vladimir Putin in his sights. TheGuardian.com [online]. The Guardian, 2012-01-15 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ a b c JUST, Jiří. Analýza: Navalnyj není ruský Havel. Obhajuje anexi Krymu a uráží Gruzínce. CNN.iPrima.cz [online]. CNN Prima News, 2020-08-27 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. 
  103. ↑ a b KOLOMAZNÍKOVÁ, Eliška. Miláček internetu s komplikovaným vztahem k nacionalismu. Kdo je Alexej Navalnyj?. Seznam Zprávy [online]. 2019-08-05 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. 
  104. ↑ Vyhlídka Alexeje Navalného, hlásá cedule v Praze. Název však není oficiální. iDNES.cz [online]. 2021-2-5. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alexej_Navalnyj&oldid=19559793“