Wikipedista:Peralba Fiuli/Pískoviště: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m vložení šablony
práce na článku Marmarole
Řádek 13: Řádek 13:
| hornina = [[vápenec]], [[dolomit]]
| hornina = [[vápenec]], [[dolomit]]
| poznámka =
| poznámka =
}}'''Marmarole je dílčí horská skupina v severovýchodní části Dolomit v Itálii, východně od Cortiny d´Ampezzo, v provincii Belluno. Nejvyšším vrcholem je Cimon del Froppa (2 932  <abbr>m n. m.</abbr>). V porovnání s jinými horskými skupinami v Dolomitech je poměrně málo zasažena civilizací, odlehlá od známých turistických středisek, a proto i málo navštěvovaná. Na žádný z jejích markantních vrcholků nevede značená turistická cesta a i tak jsou zdejší trasy poměrně náročné. Je oblíbeným cílem zkušených turistů a alpinistů. Skupinou prochází jedna ze známých dolomitských cest (Alta via delle Dolomity), konkrétně cesta č. 5, a právě zde se nacházejí její nejobtížnější úseky.'''
}}'''Marmarole jedna z dílčích horských skupin, na které jsou členěny Dolomity. Leží v jejich severovýchodní části, východně od Cortiny d´Ampezzo, v provincii Belluno. Nejvyšším vrcholem je Cimon del Froppa (2 932  <abbr>m n. m.</abbr>). V porovnání s jinými horskými skupinami v Dolomitech je poměrně málo zasažena civilizací, odlehlá od známých turistických středisek, a proto i málo navštěvovaná. Divokost a nedotčenost přírody jsou v ní do velké míry zachovány. Na žádný z jejích markantních vrcholků nevede značená turistická cesta, výstupy na jsou vesměs horolezeckého charakteru. I zdejší turistické trasy jsou poměrně náročné, většinou vedené v strmých a odlehlých místech. Skupina je proto oblíbeným cílem zkušených turistů a alpinistů. Prochází jedna ze známých dolomitských cest (Alta via delle Dolomity), konkrétně cesta č. 5, a právě zde se nacházejí její nejobtížnější úseky.'''


'''K této oblasti Dolomit měl blízký vztah slavný italský malíř Tiziano Vecellio, který se narodil hned pod horami v městečku Pieve di Cadore a na jehož některých obrazech je v pozadí zachycena právě skupina Marmarole. V centru Pieve stojí dodnes Tizianův rodný dům.'''
'''K této oblasti Dolomit měl blízký vztah slavný italský renesanční malíř Tiziano Vecellio, který se narodil hned pod horami v městečku Pieve di Cadore a na jehož některých obrazech je v pozadí zachycena právě skupina Marmarole. V centru Pieve stojí dodnes Tizianův rodný dům.'''


== Charakteristika ==
== Charakteristika ==
Řádek 23: Řádek 23:


'''Centrální Marmarole se rozkládá mezi sedly Forcella Vanedel a Forcella Baion. Tato část hřebene má poměrně mírný sklon směrem k severu do údolí Ansiei, kde se nachází několik bočních údolí a naopak podstatně strmější sklon jižních svahů do podélného údolí Val d'Oten. Nejvyšším vrcholem této části je Cimon del Froppa (2 932 m), který je rovněž nejvyšším bodem celé skupiny Marmarole. V severních svazích této části je vedena místy zajištěná cesta Strada Sanmarchi, po níž probíhá také trasa Alta via č. 5. Na této cestě nalezneme také dva bivaky, Musatti a Tiziano. Plechový bivak Tiziano se nachází v sousedství historické chaty Rifugio Tiziano. Na jižní straně, v údolí Val d'Oten jsou chaty Galassi, Capanna degli Alpini a Chiggiato.''' '''V roce 2020 byl v sedle Forcella Marmarole, nedaleko od Cimon del Froppa, ve výšce 2 667 m, umístěn zcela nový, architekty navržený bivak Fanton. Stavba podlouhlého hranolovitého tvaru směřuje podél svahu sedla šikmo dolů. Ve spodním průčelí má veliké okno, kterým je výhled do údolí Ansiei a na město Auronzo di Cadore.'''
'''Centrální Marmarole se rozkládá mezi sedly Forcella Vanedel a Forcella Baion. Tato část hřebene má poměrně mírný sklon směrem k severu do údolí Ansiei, kde se nachází několik bočních údolí a naopak podstatně strmější sklon jižních svahů do podélného údolí Val d'Oten. Nejvyšším vrcholem této části je Cimon del Froppa (2 932 m), který je rovněž nejvyšším bodem celé skupiny Marmarole. V severních svazích této části je vedena místy zajištěná cesta Strada Sanmarchi, po níž probíhá také trasa Alta via č. 5. Na této cestě nalezneme také dva bivaky, Musatti a Tiziano. Plechový bivak Tiziano se nachází v sousedství historické chaty Rifugio Tiziano. Na jižní straně, v údolí Val d'Oten jsou chaty Galassi, Capanna degli Alpini a Chiggiato.''' '''V roce 2020 byl v sedle Forcella Marmarole, nedaleko od Cimon del Froppa, ve výšce 2 667 m, umístěn zcela nový, architekty navržený bivak Fanton. Stavba podlouhlého hranolovitého tvaru směřuje podél svahu sedla šikmo dolů. Ve spodním průčelí má veliké okno, kterým je výhled do údolí Ansiei a na město Auronzo di Cadore.'''
[[Soubor:Marmarole.JPG|náhled|Centrální Marmarole od severu]]

'''Východní Marmarole se rozkládá mezi sedlem Forcella Baion a planinou Pian dei Buoi. Tato část je rozlohou menší a nižší než předešlé dvě. Tvoří ji v podstatě dva hlavní vrcholy, Ciastelin (2 602 m) a Ciarido (2 504 m), obklopené zajímavými štíhlými věžemi. Na jižní straně této části jsou situovány chaty Ciaréido a Baion. Do jejich blízkosti vede veřejně přístupná silnice z Lozzo di Cadore. Je to jediná silnice v celé skupině, kterou se lze autem dostat do vyšších poloh, konkrétně do výška cca 1800 m.'''
'''Východní Marmarole se rozkládá mezi sedlem Forcella Baion a planinou Pian dei Buoi. Tato část je rozlohou menší a nižší než předešlé dvě. Tvoří ji v podstatě dva hlavní vrcholy, Ciastelin (2 602 m) a Ciarido (2 504 m), obklopené zajímavými štíhlými věžemi. Na jižní straně této části jsou situovány chaty Ciaréido a Baion. Do jejich blízkosti vede veřejně přístupná silnice z Lozzo di Cadore. Je to jediná silnice v celé skupině, kterou se lze autem dostat do vyšších poloh, konkrétně do výška cca 1800 m.'''


== Turistika a horolezení ==
Jsou to krásné a zřídka navštěvované hory, které v umění proslavil velký malíř Tiziano Vecellio .

Horolezecký průzkum zahájil kolem roku 1890 Ludwig Darmstädter  a po válce pokračoval Berto Fanton a bratři. S Marmarole je také spojen Oliviero Mario Olivo , narozený v Terstu z rodiny původem z Venas . V roce 1923 jako první otevřel novou cestu třídy VI na Cresta degli Invalidi a v roce 1925 provedl společně s Paolo Fantonem první výstup na Pupo di Lozzo. Od druhého poválečného období se Marmarole stala hlavním centrem horolezecké činnosti skupiny Ragni di Pieve di Cadore .
Horolezecký průzkum zahájil kolem roku 1890 Ludwig Darmstädter  a po válce pokračoval Berto Fanton a bratři. S Marmarole je také spojen Oliviero Mario Olivo , narozený v Terstu z rodiny původem z Venas . V roce 1923 jako první otevřel novou cestu třídy VI na Cresta degli Invalidi a v roce 1925 provedl společně s Paolo Fantonem první výstup na Pupo di Lozzo. Od druhého poválečného období se Marmarole stala hlavním centrem horolezecké činnosti skupiny Ragni di Pieve di Cadore .


Z Pieve di Cadore můžete obdivovat střední a východní část pohoří, přičemž se liší zejména charakteristická Croda Bianca, Cresta degli Invalidi a Cimon del Froppa (nádherné panorama můžete obdivovat z parku Roccolo u Belvederu). Dokonce i lezení z Belluna v Ponte Cadore můžete vidět tyto krásné a divoké hory, kde jsou také snadno rozeznatelné Ciastelin a Ciarido ( Ciaréido v Cadorinu ). Tytéž vrcholy s charakteristickou Torre di Lozzo (nebo di Bajon, místně známé jako Pupo de San Laurènžo ), jsou také jasně viditelné z Lorenzago di Cadore .
Z Pieve di Cadore můžete obdivovat střední a východní část pohoří, přičemž se liší zejména charakteristická Croda Bianca, Cresta degli Invalidi a Cimon del Froppa (nádherné panorama můžete obdivovat z parku Roccolo u Belvederu). Dokonce i lezení z Belluna v Ponte Cadore můžete vidět tyto krásné a divoké hory, kde jsou také snadno rozeznatelné Ciastelin a Ciarido (Ciaréido v Cadorinu ). Tytéž vrcholy s charakteristickou Torre di Lozzo (nebo di Bajon, místně známé jako Pupo de San Laurènžo ), jsou také jasně viditelné z Lorenzago di Cadore .


== Hlavní vrcholy ==
== Hlavní vrcholy ==

* '''Cimon del Froppa, 2935 m, Centrální Marmarole'''
* '''Cima Bastioni, 2.926 m, Západní Marmarole'''
* '''Cima Bel Pra, 2.917 m, Západní Marmarole'''
* '''Pala di Meduce, 2.864 m, Centrální Marmarole'''
* '''Le Selle, 2.851, Centrální Marmarole'''
* '''Croda Bianca, 2.841 m, Centrální Marmarole'''
* '''Monte Froppa, 2840 m, Centrální Marmarole'''
* '''Monticello, 2803 m, Centrální Marmarole'''
* '''Cima Scoter, 2.800 m, Západní Marmarole'''
* '''Punta Teresa, 2866 m, Centrální Marmarole'''
* '''Cima Vanedel, 2.797, Centrální Marmarole'''
* '''Cima di Valonga, 2740m, Centrální Marmarole'''
* '''Campanile di San Marco, 2.777 m, Centrální Marmarole'''
* '''Croda Alta di Somprade, 2.645 m, Centrální Marmarole'''
* '''Corno Del Doge, 2.615 m, Západní Marmarole'''
* '''Campanile Ciastelin, 2.601 m, Východní Marmarole'''
* '''Monte Ciarido, 2504 m, Východní Marmarole'''
* '''Torre dei Sabbioni, 2.531 m, Západní Marmarole'''
* '''Pupo di San Lorenzo, 2.377 m, Východní Marmarole'''
* '''Torre San Lorenzo, 2.284 m, Východní Marmarole'''


== Chaty a bivaky ==
== Chaty a bivaky ==


* Rifugio Chiggiato , 1911  <abbr>m slm</abbr> , CAI , centrální skupina Marmarole
* '''Rifugio Chiggiato, 1911 m, CAI, Centrální Marmarole, Forcella Sacù'''
* Rifugio Baion , 1826  <abbr>m slm</abbr> , CAI, východní skupina Marmarole
* '''Rifugio Scotter-Palatini, 1580  <abbr>m</abbr>, soukromá, Západní Marmarole, jižní svahy Cima Bel Pra'''
* Rifugio Ciaréido, 1969  <abbr>m slm</abbr> , CAI, východní skupina Marmarole
* '''Rifugio Ciaréido, 1969 <abbr>m</abbr>, CAI, Východní Marmarole, Pian dei Buoi'''
* Rifugio Monte Agudo, 1573  <abbr>m slm</abbr> , soukromá, východní skupina Marmarole
* '''Capanna degli Alpini, 1395 <abbr>m</abbr>, soukromá, Centrální Marmarole, Val d’Oten'''
*'''Rifugio San Marco, 1823 m, Západní Marmarole, jižní svahy Cima Bel Pra'''
* Capanna degli Alpini, 1368  <abbr>m slm</abbr> , soukromá, západní skupina Marmarole
*'''Rifugio Galassi, 2018 m, CAI, Západní Marmarole, Forcella Piccola'''
*'''Rifugio Baion E. Boni, 1828 m, CAI, Východní Marmarole, Col di San Pietro'''
*'''Bivacco Tiziano, 2246 m, Centrální Marmarole, Lastoni delle Marmarole'''
*'''Bivacco Voltolina, 2082 m, Západní Marmarole, Val di Mezzo'''
*'''Bivacco Musatti, 2111 m, Centrální Marmarole, Meduce di Fuori'''
*'''Bivacco Fanton, 2667 m, Centrální Marmarole, Forcella Marmarole'''


== Odkazy ==
== Odkazy ==


=== Reference ===
=== Reference ===
{{Překlad|it|Marmarole|118253615}}
[[Soubor:Marmarole02.jpg|náhled|Centrální Marmarole s Cimon del Froppa]]


=== Literatura ===
=== Literatura ===
Řádek 51: Řádek 79:


=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===

* [https://www.summitpost.org/marmarole/442125 Marmarole na Summitpost.org] (anglicky)

== Galerie ==














Ferratové stránky Dolomity


=== Ferratové stránky Dolomity ===
www.jimi007.cz
www.jimi007.cz



Verze z 13. 2. 2021, 23:46

Marmarole
skupina Marmarole
skupina Marmarole v Dolomitech

Nejvyšší bod2 932 m n. m. (Cimon del Froppa)

Nadřazená jednotkaDolomity, Jižní vápencové Alpy, Alpy
Sousední
jednotky
Karnské Alpy, Sextenské Dolomity, Ampezské Dolomity

SvětadílEvropa
StátItálieItálie Itálie
Horninyvápenec, dolomit

Marmarole jedna z dílčích horských skupin, na které jsou členěny Dolomity. Leží v jejich severovýchodní části, východně od Cortiny d´Ampezzo, v provincii Belluno. Nejvyšším vrcholem je Cimon del Froppa (2 932  m n. m.). V porovnání s jinými horskými skupinami v Dolomitech je poměrně málo zasažena civilizací, odlehlá od známých turistických středisek, a proto i málo navštěvovaná. Divokost a nedotčenost přírody jsou v ní do velké míry zachovány. Na žádný z jejích markantních vrcholků nevede značená turistická cesta, výstupy na ně jsou vesměs horolezeckého charakteru. I zdejší turistické trasy jsou poměrně náročné, většinou vedené v strmých a odlehlých místech. Skupina je proto oblíbeným cílem zkušených turistů a alpinistů. Prochází jí jedna ze známých dolomitských cest (Alta via delle Dolomity), konkrétně cesta č. 5, a právě zde se nacházejí její nejobtížnější úseky.

K této oblasti Dolomit měl blízký vztah slavný italský renesanční malíř Tiziano Vecellio, který se narodil hned pod horami v městečku Pieve di Cadore a na jehož některých obrazech je v pozadí zachycena právě skupina Marmarole. V centru Pieve stojí dodnes Tizianův rodný dům.

Charakteristika

Geomorfologicky tvoří skupinu Marmarole souvislý horský hřeben probíhající ve směru od jihozápadu na severovýchod v délce asi 13 km. Začíná v sedle Forcella Grande na úpatí vrcholu Cima Bel Pra běží a končí na náhorní plošině Pian dei Buoi pod vrcholem Monte Ciarido. Obvykle se dělí na tře části, Západní, Centrální a Východní Marmarole.

Západní Marmarole zahrnuje hřeben ve tvaru podkovy, který obklopuje na sever orientované údolí Val di Mezzo, mezi sedly Forcella Grande a Forcella Vanedel. Nejvyšším vrcholem této části je Cima Bastioni (2 926 m), nachází se zde také věž Torre dei Sabbioni (2 531 m), významná v historii horolezectví. Na jižní straně pod sedlem Forcella Grande se nachází chaty San Marco a Scotter-Palatini, na severní straně, uvnitř výše uvedené podkovy údolí Val di Mezzo, se nachází bivak Voltolina.

Centrální Marmarole se rozkládá mezi sedly Forcella Vanedel a Forcella Baion. Tato část hřebene má poměrně mírný sklon směrem k severu do údolí Ansiei, kde se nachází několik bočních údolí a naopak podstatně strmější sklon jižních svahů do podélného údolí Val d'Oten. Nejvyšším vrcholem této části je Cimon del Froppa (2 932 m), který je rovněž nejvyšším bodem celé skupiny Marmarole. V severních svazích této části je vedena místy zajištěná cesta Strada Sanmarchi, po níž probíhá také trasa Alta via č. 5. Na této cestě nalezneme také dva bivaky, Musatti a Tiziano. Plechový bivak Tiziano se nachází v sousedství historické chaty Rifugio Tiziano. Na jižní straně, v údolí Val d'Oten jsou chaty Galassi, Capanna degli Alpini a Chiggiato. V roce 2020 byl v sedle Forcella Marmarole, nedaleko od Cimon del Froppa, ve výšce 2 667 m, umístěn zcela nový, architekty navržený bivak Fanton. Stavba podlouhlého hranolovitého tvaru směřuje podél svahu sedla šikmo dolů. Ve spodním průčelí má veliké okno, kterým je výhled do údolí Ansiei a na město Auronzo di Cadore.

Centrální Marmarole od severu

Východní Marmarole se rozkládá mezi sedlem Forcella Baion a planinou Pian dei Buoi. Tato část je rozlohou menší a nižší než předešlé dvě. Tvoří ji v podstatě dva hlavní vrcholy, Ciastelin (2 602 m) a Ciarido (2 504 m), obklopené zajímavými štíhlými věžemi. Na jižní straně této části jsou situovány chaty Ciaréido a Baion. Do jejich blízkosti vede veřejně přístupná silnice z Lozzo di Cadore. Je to jediná silnice v celé skupině, kterou se lze autem dostat do vyšších poloh, konkrétně do výška cca 1800 m.

Turistika a horolezení

Horolezecký průzkum zahájil kolem roku 1890 Ludwig Darmstädter  a po válce pokračoval Berto Fanton a bratři. S Marmarole je také spojen Oliviero Mario Olivo , narozený v Terstu z rodiny původem z Venas . V roce 1923 jako první otevřel novou cestu třídy VI na Cresta degli Invalidi a v roce 1925 provedl společně s Paolo Fantonem první výstup na Pupo di Lozzo. Od druhého poválečného období se Marmarole stala hlavním centrem horolezecké činnosti skupiny Ragni di Pieve di Cadore .

Z Pieve di Cadore můžete obdivovat střední a východní část pohoří, přičemž se liší zejména charakteristická Croda Bianca, Cresta degli Invalidi a Cimon del Froppa (nádherné panorama můžete obdivovat z parku Roccolo u Belvederu). Dokonce i lezení z Belluna v Ponte Cadore můžete vidět tyto krásné a divoké hory, kde jsou také snadno rozeznatelné Ciastelin a Ciarido (Ciaréido v Cadorinu ). Tytéž vrcholy s charakteristickou Torre di Lozzo (nebo di Bajon, místně známé jako Pupo de San Laurènžo ), jsou také jasně viditelné z Lorenzago di Cadore .

Hlavní vrcholy

  • Cimon del Froppa, 2935 m, Centrální Marmarole
  • Cima Bastioni, 2.926 m, Západní Marmarole
  • Cima Bel Pra, 2.917 m, Západní Marmarole
  • Pala di Meduce, 2.864 m, Centrální Marmarole
  • Le Selle, 2.851, Centrální Marmarole
  • Croda Bianca, 2.841 m, Centrální Marmarole
  • Monte Froppa, 2840 m, Centrální Marmarole
  • Monticello, 2803 m, Centrální Marmarole
  • Cima Scoter, 2.800 m, Západní Marmarole
  • Punta Teresa, 2866 m, Centrální Marmarole
  • Cima Vanedel, 2.797, Centrální Marmarole
  • Cima di Valonga, 2740m, Centrální Marmarole
  • Campanile di San Marco, 2.777 m, Centrální Marmarole
  • Croda Alta di Somprade, 2.645 m, Centrální Marmarole
  • Corno Del Doge, 2.615 m, Západní Marmarole
  • Campanile Ciastelin, 2.601 m, Východní Marmarole
  • Monte Ciarido, 2504 m, Východní Marmarole
  • Torre dei Sabbioni, 2.531 m, Západní Marmarole
  • Pupo di San Lorenzo, 2.377 m, Východní Marmarole
  • Torre San Lorenzo, 2.284 m, Východní Marmarole

Chaty a bivaky

  • Rifugio Chiggiato, 1911 m, CAI, Centrální Marmarole, Forcella Sacù
  • Rifugio Scotter-Palatini, 1580  m, soukromá, Západní Marmarole, jižní svahy Cima Bel Pra
  • Rifugio Ciaréido, 1969 m, CAI, Východní Marmarole, Pian dei Buoi
  • Capanna degli Alpini, 1395 m, soukromá, Centrální Marmarole, Val d’Oten
  • Rifugio San Marco, 1823 m, Západní Marmarole, jižní svahy Cima Bel Pra
  • Rifugio Galassi, 2018 m, CAI, Západní Marmarole, Forcella Piccola
  • Rifugio Baion E. Boni, 1828 m, CAI, Východní Marmarole, Col di San Pietro
  • Bivacco Tiziano, 2246 m, Centrální Marmarole, Lastoni delle Marmarole
  • Bivacco Voltolina, 2082 m, Západní Marmarole, Val di Mezzo
  • Bivacco Musatti, 2111 m, Centrální Marmarole, Meduce di Fuori
  • Bivacco Fanton, 2667 m, Centrální Marmarole, Forcella Marmarole

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marmarole na italské Wikipedii.

Centrální Marmarole s Cimon del Froppa

Literatura

Mapy

Externí odkazy

Galerie

Ferratové stránky Dolomity

www.jimi007.cz
















Domhütte
Nová Domhütte od roku 2013
Nová Domhütte od roku 2013
Účel stavby

Horská chata

Základní informace
Výstavba1890, 1957
Přestavba2013
Materiálykámen, dřevo
StavebníkSAC (Švýcarský alpský klub)
Poloha
AdresaRanda, ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
PohoříWaliské Alpy, skupina Mischabel
Nadmořská výška2940 m n. m.
Souřadnice
Map














Domhütte (2940 m n. m.) je švýcarská alpská horská chata ve Walliských Alpách, v jejich části zvané Mischabel. Je v majetku Švýcarského alpského klubu (SAC), sekce Uto Zurich. Nachází se v kantonu Wallis (Valais). Slouží zejména jako základna pro výstupy na Dom, nejvyšší vrchol skupiny Mischabel, který je se svými 4545  m nad mořem nejvyšším alpským vrcholem, ležícím zcela na švýcarském území. Vedle toho se chata využívá také jako výchozí bod pro výstupy na dalších šest čtyřtisícovek ve skupině Mischabel. Obvyklý výstup na chatu začíná v obci Randa v údolí Mattertal. Tento výstup trvá asi 4½ hodiny a vede náročným, místy i exponovaným horským terénem. Chata je obhospodařována v letních měsících, po zbytek času je k dispozici zimní místnost. Slavnostní otevření první chaty na tomto místě, která se tehdy nazývala Festihütte, se konalo 27. července 1890.

Historie chaty

Festihütte v roce 1900

S iniciativou postavit chatu na úpatí dominantního vrcholu Domu přišel v roce 1883 farář z obce Randa Josef Imboden. Obrátil se dopisem na předsedu sekce Monte Rosa Švýcarského alpského klubu (SAC), připojil i náčrt chaty a odhad nákladů. Ještě sedm let trvalo, než byla iniciativa akceptována v rámci SAC a než byl překonán počáteční odpor představitelů obce Randa. Chata byla slavnostně otevřena 27. července 1890, byla pojmenována Festihütte a měla ubytovací kapacitu 20 míst.

V roce 1903 byla původní střecha z kamenných desek nahrazena střechou plechovou. V letech 1918-19 byla chata přestavěna a rozšířena o verandu. Kapacita byla zvýšena na 24 míst. V padesátých letech minulého století již původní chata přestala postačovat zvýšenému zájmu a tak byla nedaleko, asi o 100 m blíže k ledovci Festigletscher postavena chata nová. Architekt Jakob Eschenmoser předložil dva odlišné návrhy, z nichž bylo vybráno a poté realizováno netradiční polygonální pojetí. Tvar chaty, která připomínal skalní krystal, byl silně ovlivněn ohledem na prostorovou úspornost. Eschenmoser vzal do úvahy i to, že prostorový požadavek pro spaní je rozdílný v oblasti nohou a v oblasti ramen spícího. Výstavba nové kamenné chaty byla dokončena v srpnu 1957 a její kapacita byla 52 míst. V roce 1978 byla pak podle návrhu jejího původního architekta přestavěna a rozšířena na kapacitu 75 míst.

Domhütte v roce 2010

Po dalších 30 letech již chata přestala vyhovovat požadavkům a představám 21. století. V roce 2009 byl připraven projekt renovace stávajícího objektu včetně přístavby a jeho doplnění o novou část. Původní předpoklad realizace přestavby do roku 2011 se nepodařilo naplnit a práce započaly až v roce 2012. Rekonstruovaná chata byla slavnostně otevřena ve dnech 6. a 7. července 2013. Při renovaci staré části byla zachována filozofie stavby architekta Eschenmosera. Realizována byla nová budova odlišné stavební koncepce, charakteristická dřevěným obložením. Salonek Eschenmoserovy chaty byl zachován ale i rozšířen, takže i když je nynější chata plná, všichni hosté mohou jíst najednou a nemusí se jíst ve dvou směnách jako dříve. Předchozí přístavba se stala spojnicí mezi starou kamennou budovou a novou dřevěnou budovou. Počet míst na spaní se nezměnil, zůstalo jich i nadále 75, prostor na jedno místo na spaní a tedy uživatelský komfort se však značně zvýšil.

Přístupová cesta (Domhüttenweg)

Výchozím bodem pro výstup k chatě je obec Randa (1406  m n. m.). Od tamního vlakového nádraží jdeme nahoru, kolem kostela a severovýchodním směrem přes louky Obermatt k potoku Dorfbach, který vytéká z velkého ledovce Festigletscher, nacházejícího se nad chatou. Po mostě přejdeme přes potok na jeho severní stranu a krátce za ním odbočíme vpravo.V mnoha zatáčkách stoupáme řídkým modřínovým lesem ve svahu Lärchberg. Jsme dost vysoko nad korytem potoka. Těsně nad hranicí lesa naše trasa přichází na značenou známou výškovou turistickou trasu Europaweg, vedoucí vysoko nad údolím Mattertal z Grächen do Zermattu. Krátce jdeme spolu s Europaweg a záhy z ní odbočujeme doprava (po Europaweg lze zakrátko dojít k chatě Europahütte), směrem ke skalnímu terénu. V poměrně strmém úseku horského svahu je třeba překonat skalní římsu zvanou Festiflüe. Zde cesta vede přes travní pásy, rokliny a skalní stupně. V obtížnějších skalních pasážích je usnadněna a zajištěna železnými kolíky, ocelovými lany a žebříky. V nadmořské výšce cca 2800 metrů se strmost svahu sníží a konečně lze vidět chatu. Z Randy je třeba zvládnout asi 1540 metrů převýšení, za obvyklých okolností trvá výstup asi 4 a půl hodiny. Trasa je hodnocena stupněm T4 na šestistupňové švýcarské škále turistické obtížnosti. Na jaře, než ze skalních pasáží sejde sníh, je výstup problematický. Na lyžích nelze trasu absolvovat, lyžaři musí lyže vynést téměř až k chatě.

Turistické a horolezecké výstupy

Domhütte na orograficky pravé straně údolí Mattertal. Leží nedaleko čela ledovce Festigletscher, spadajícího z vysokých poloh v okolí hlavního hřebene skupiny Mischabel na západ, severně od dolního konce severní boční morény. Chata je nejvhodnější základnou pro výstupy na nejbližší čtyřtisícovky hřebene Mischabel - Dom, Lenzspitze a Täschhorn, ale i pro výstupy na další vzdálenější vrcholy nebo na přechod severozápadní části hřebene, nazývané Nadelgrat.

Domhütte na úpatí skupiny Mischabel

Nejčastější horolezecké cíle

  • Dom (4545 m n. m.): Zdaleka nejčastěji podnikanou výstupovou cestou trasou z chaty je výstup na tento vrchol, podle něhož je chata pojmenována. Normální trasa zpočátku vede po ledovci Festigletscher na sedlo Festijoch (3723  m n. m.), odtud na druhou stranu dolů na ledovec Hohberggletscher a z něj přes severní svah hory na vrchol (obtížnost PD-, 6 hodin). Alternativně lze na Dom vystoupit o něco obtížnější cestou přímo ze sedla Festijoch po severozápadním hřebenu Festigrat (PD+, celkem 5½ až 6 hodin).
  • Täschhorn (4490  m n. m.): Normální trasa z Domhütte vede přes sedlo Festi-Kin-Lücke (3734  m n. m.), ledovec Kingletscher a nejvyšší část JZ hřebene (AD-, 5 až 6 hodin).
  • Lenzspitze (4294  m n. m.): Výstup z Domhütte vede přes Festijoch a ledovec Hohberggletscher na sedlo Lenzjoch (4121  m n. m.) a odtud po jižním hřebenu na vrchol (AD, 5 až 6 hodin).
  • Nadelgrat: V návaznosti na výstup na Lenzspitze může být podniknut přechod celého Nadelgratu postupně přes další čtyři čtyřtisícovky Nadelhorn (4327  m n. m.), Stecknadelhorn (4241  m n. m.), Hohberghorn (4219  m n. m.) a Dürrenhorn (4.035  m n. m.). Alternativně se lze také dostat na Nadelgrat přes sedlo Dürrenjoch (3910  m n. m.)mezi Dürrenhornem a Hohberghornem. Cesta z Domhütte vede přes Festijoch a Hohberggletscher (PD+, 5 hodin). Nejjednodušší alternativou k dosažení Nadelgratu z Domhütte je cesta na sedlo Hohbergjoch (4144  m n. m.) mezi Hohberghornem a Stecknadelhornem, a to opět přes Festijoch a ledovec Hohberggletscher (PD, 4½ hodiny).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Domhütte na německé Wikipedii.

Literatura

  • PETR, Ivo. Švýcarské Alpy. 1. vyd. Ostrava: MIRAGO, 2002. 216 s. ISBN 80-86617-05-X. S. 167-169. 
  • WAEBER, Michael. Walliser Alpen. Gebietsführer für Wanderer, Bergsteiger, Skitourengeher, Kletterer. 13. vyd. Mnichov: Bergverlag Rother, 2003. ISBN 3-7633-2416-X. 

Mapa

  • Kompass 117, Zermatt - Saas Fee, 1 : 40 000

Externí odkazy


Rocciamelone
Rocciamelone z vrcholu Rocca Sella (1508)
Rocciamelone z vrcholu Rocca Sella (1508)

Vrchol3538 m n. m.
Poloha
SvětadílEvropa
StátItálie Itálie
PohoříGrajské Alpy
Souřadnice
Rocciamelone
Rocciamelone
Prvovýstup1. září 1358


Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eisack na anglické Wikipedii.

Moje druhé pískoviště

Isarco (Eisack) (překlad z anglické Wikipedie)

Isarco (Eisack)
Isarco (Eisack) v Brixenu
Isarco (Eisack) v Brixenu
Základní informace
Délka toku99,9 km
Plocha povodí4960 km²
Průměrný průtokpři ústí do Adiže 58 m³/s
Pramen
Ústí

Isarco (německy Eisack, latinsky Isarus nebo Isarcus) je alpská řeka v severní Itálii, druhá nejdelší v provincii Jižní Tyrolsko (Trentino - Alto Adige). V češtině řeka nemá své specifické jméno. Její pramen se nachází ve Stubaiských Alpách, nedaleko na západ od známého alpského průsmyku Brennerpass, ve výšce přibližně 1990 m n. m. Povodí této řeky má rozlohu asi 4960 km2.

Průběh toku

Řeka nejprve protéká údolím Wipptal které tvoří hranici mezi Stubaiskými Alpami a Zillertalskými Alpami. Pod městem Vipiteno (Sterzing) pak protéká údolím Eisacktal. Toto údolí mezi městy Vipiteno a Bolzano odděluje alpskou skupinu Sarntalské Alpy v severní části od Zillertalských Alp a jižněji od Dolomit. Po cca 100 kilometrech toku se vlévá pod Bolzanem zleva do řeky Adiže.

Významnějšími městy a obcemi podél toku Isarca jsou Vipiteno (německy Sterzing), Fortezza (Franzenfeste), Bressanone (Brixen), Chiusa (Klausen) a Ponte Gardena (Waidbruck) a konečně Bolzano (Bozen), hlavní město provincie.

Významnější přítoky

V Brixenu se do Isarca zleva vlévá největší přítok Rienza (Rienz), řeka protékající údolím Val Pusteria (Pustertal) na severní straně Dolomit. Druhým největším přítokem je řeka Talfer, protékající Sarntalskými Alpami, která se vlévá do Isarca v Bolzanu krátce před vtokem do Adiže.

Isarco je pro svou značnou vodnatost využívána k výrobě elektrické energie. Za tím účelem jsou na toku nedaleko obcí Fortezza, Chiusa a Ponte Gardena vybudovány přehrady.

Soutok Rienzy (vlevo) a Isarca (vpravo)

Vodácký sport

Isarco je jako mnoho horských řek vhodná a oblíbená pro vodácký sport. Jedná se o divokou řeku s úseky až do WW V, která je téměř v celém svém toku dobře sjízdná jak na kajacích tak na raftech. Jako varianta může být kombinována se sjezdem jejího přítoku Rienzy. Řečiště je na mnoha místech dobře přístupné. Doprava lodí k řece je velmi snadná, po celé délce vede souběžně s řekou i jejím přítokem kvalitní silnice. Krajinářsky je zážitek ze sjezdu negativně ovlivněn tím, že v údolích jimiž řeka protéká je husté osídlení a silnice souběžné silnice slouží jako hlavní dopravní tah mezi Rakouskem a severní Itálií. Vzhledem k energetickému využívání může být v některých úsecích v určitých obdobích nedostatek vody nebo dokonce sucho.[1]

Odkazy

Literatura

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eisack na anglické Wikipedii a Eisack na německé Wikipedii.

Mapy

  • freytag & berndt, WKS 1, Bozen, Meran, Sarntal/Bolzano, Merano, Val Sarentino, 1 : 50 000
  • freytag & berndt, WKS 4, Sterzing, Jaufenpass, Brixen/Vipiteno, Passo del Giovo, Bressanone, 1 : 50 000

Reference

  1. RAFT.CZ. Řeka Isarco (Eisack), země Itálie - Vodácký průvodce www.raft.cz. www.raft.cz [online]. [cit. 2018-05-07]. Dostupné online. 

Externí odkazy

 Media zařazená do kategorie Eisack na Wikimedia Commons 

Monte Amariana

Monte Amariana
Monte Amariana od jezera Lago di Verzègnis
Monte Amariana od jezera Lago di Verzègnis

Vrchol1905 m n. m.
Poloha
SvětadílEvropa
StátItálie Itálie
PohoříKarnské Alpy
Souřadnice
Rocciamelone
Rocciamelone

Monte Amariana (1905 m n. m.) je nevysoká, ale velmi výrazná italská hora v Karnských Alpách na severu Itálie, v provincii Udine, regionu Friuli-Venezia Giulia. Leží nedaleko na  východ od města Tolmezzo, které je centrem oblasti Karnia. Zejména od západu, z údolí řeky Tagliamento, se jeví jako téměř dokonalá pyramida, patrná již ze vzdálenosti více než 20 kilometrů. Z větší blízkosti, od města Tolmezzo, upoutá svojí strmou a divokou západní stěnou. Hora se tyčí nad údolím Tagliamenta, resp. na soutokem Tagliamenta a Felly o nějakých 1600 metrů. Přes svou nevelkou výšku působí vysokým a vznešeným dojmem.

Pokud jde o geografické členění Alp, Monte Amariana náleží k hlavnímu hřebeni  Karnských Alp, neleží však na tomto hřebeni, ale na jižním okraji této skupiny, která je na jihu oddělena od Jižních Karnských Alp údolím řeky Tagliamento. V rámci podrobnějšího členění je Monte Amariana součástí podskupiny Monte Sernio.

Turismus

Hora je turisticky dostupná celkem čtyřmi cestami, žádná z nich však neposkytuje pohodlný pěší terén. Všechny procházejí částečně strmým skalnatým terénem  kde jsou na několika místech instalována ocelová fixní lana k usnadnění výstupu a zvýšení bezpečnosti.  Kromě jedné z nich, od jihu, se jedná také o cesty s velkým převýšením, začínající na dně okolních údolí.

  1. Normální cesta (č. 414). Tato cesta začíná v obci Amaro (320), která leží bezprostředně pod jižní stěnou hory. Z této strany lze však výstup usnadnit použitím klikaté horské silničky, vedoucí ze středu obce na malé sedlo Forca del Cristo s parkovištěm, v jižním výběžku hory, ve výšce cca 1050 m. Z toho důvodu se jedná o daleko nejpoužívanější cestu. Ne vždy je však možno dojet silničkou až na sedlo, zejména časně na jaře zde může ležet sníh. V nedávné době byla také silnice přerušena kamennou lavinou. Tato jižní strana je ve vyšších partiích téměř bez stromů, což poskytuje již i během výstupu krásné výhledy směrem na jih, východ i západ. Zatravněné svahy jsou na jaře královstvím horských květin a přitahují tak zájem návštěvníků. Posledních asi 150 m přímého výstupu žlabem do malého sedla na východní straně hory je zajištěno lanem. Převýšení z Amara 1600 m, čas výstupu cca 5 h, ze sedla Forca del Cristo převýšení 850 m, čas výstupu cca 2,5 hodiny.
  2. Sentiero Romano Cimenti (č. 443). Toto cesta ze severní strany začíná v malebné obci Illegio (580 m), přístupné silnicí z Tolmezza. Vede převážně lesem okolo lesní chaty Cimenti (1080, běžně nepřístupná), poté širokou lesní cestou v mírném sestupu do sedla Pradut. Odtud začíná strmý výstup svahem samotné hory na konec lesa, poté ještě asi 300 m mezi kosodřevinou na vrchol. Tento poslední úsek je vybaven na několika místech lany. Převýšení 1300 m, čas výstupu 5 h.
  3. Východní hřeben (č. 415). Cesta začíná na silničce, která odbočuje vpravo ze silnice SS52 za mostem přes řeku Fella ve směru na Amaro a Tolmezzo, asi 600 m od tohoto odbočení (270 m, parkoviště). Odtud strmě vzhůru přes lokalitu Stàvolo di Nòle, posléze doprava východním směrem, přes lokalitu Stàvolo Vallaconin (845 m) do sedla a k chatce Monte Forcella (1109 m). Zde se cesta obrací ostře k západu, vystupuje na hřeben a dále sleduje tento dlouhý hřeben, již nad hranicí lesa, až na východní vrchol (1859 m) a pod ním klesá do malého sedla, do kterého vystupuje cesta č. 414 od jihu. Ze sedla po hřebeni krátce na vrchol. Převýšení 1630 m), čas výstupu 4 3/4 hodiny.
  4. Sentiero alpinistico Mario dalla Marta. Ze západní strany, od parkoviště při silnici z Tolmezza do Amara (300 m) nejprve podél potoka Rio Lavaris severním směrem, poté strmě směrem na východ na boční vrchol Monte Amarianute (1084), sestup do sedla Forcella della Citate a odtud vzhůru stále východním směrem až na cestu č. 443 od severu a po ní krátce na vrchol. Jedná se o nejobtížnější ale zároveň nejkrásnější z uvedených cest, vede strmou západní stěnou. Byla vybavena na více místech lany, lze ji řadit do kategorie Via ferrata. Převýšení 1600 m, čas výstupu 6 h. Podle neověřených zpráv byla tato trasa před několika lety postižena požárem a rovněž vandalismem. Lanové jištění tím bylo vážně poškozeno. K výstupu jsou nezbytné horolezecké zkušenosti.

Vrchol a rozhled z něj

Zajištěný žlab v Normální cestě z jihu

Na vrcholu hory je instalována od roku 1958 socha Panny Marie (Madonna dell´Amariana). Hora se tak stala poutním místem, u příležitosti mariánských svátků na ni třikrát ročně vystupují poutníci.

Z vrcholu této samostatně stojící hory je výborný rozhled do všech směrů. Na jihu, kde navazující Jižní Karnské Alpy klesají do Pádské nížiny, je možno za dobré viditelnosti dohlédnout až k Jaderskému moři. Na východě za řekou Fella se rozkládají Julské Alpy s dominantními vrcholy Monte Plauris (1958 m) a Montaš (2754 m). Západním směrem jsou vidět vpravo od řeky Tagliamento hory karnského hlavního hřebene s nejvyšší vrcholem Monte Coglians (2780 m) a vlevo od ní hory Jižních Karnských Alp. V ojedinělých případech lze tímto směrem dohlédnout až na Dolomity. Severním směrem jsou pak blízké vrcholy Monte Sernio (2187 m) a Creta Grauzaria (2085 m).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Monte Amariana na italské Wikipedii.

Literatura

  • PETR, Ivo. Italské Alpy, I. část - východ. 1. vyd. Ostrava: Mirago, 2000. 186 s. ISBN 80 - 85922 - 78 - 9. S. 46-48. 

Mapa

  • Tabacco 013, Prealpi Carniche, Val Tagliamento (Col Gentile-Arvénis-Tolmezzo-Amariana-S. Simeone-Lago di Cavazzo-M. Cuar- Sella Chiazuntán-M. Valcalda), 1 : 25 000

Externí odkazy

Monte Amariana na summitpost.com

Monte Amariana na Hikr.org

Monte Amariana na meteoblue.com

Tour du Mont Blanc

Tour du Mont Blanc, zkráceně TMB, je jednou z nepopulárnějších dálkových turistických tras v Alpách a v celé Evropě. Je vedena jako okruh okolo masivu nejvyšší alpské hory Mont Blancu o délce ca 170 km. Celkové převýšení trasy jak ve výstupu, tak v sestupu je okolo 10 000 m. Prochází třemi zeměmi – Francií, Itálií a Švýcarskem.

Trasa

Pohled na Mont Blanc z trasy TMB

Okružní trasa je obvykle chozena proti směru hodinových ručiček a její turistické absolvování vyžaduje vícedenní úsilí. Podle zdatnosti chodců a možností pro přenocování bývá rozdělena do devíti až jedenácti denních etap. Časová náročnost pěšího přechodu při průměrné zdatnosti účastníků a vhodných povětrnostních podmínkách je okolo 60 hodin chůze.Na této turistické trase se od roku 2003 každoročně pořádá také horský ultramaraton Ultra-Trail du Mont-Blanc, jehož vítěz absolvuje celou trasu za méně než 24 hodin.

Obvyklými místy startu na francouzském území bývají městečko Les Houches nedaleko Chamonix nebo obec Les Contamines v údolí Montjoie, Courmayeur na italské straně a obec Champex nebo místa v okolí Martigny ve Švýcarsku. Trasa prochází sedmi údolími masivu Mont Blancu. Při cestě proti směru hodinových ručiček jsou to údolí Chamonix (nebo Arve), dále Montjoie, Vallée des Glaciers, Val Veni, Val Ferret v Itálii, švýcarské Val Ferret a údolí Arpette nebo Trient ve Švýcarsku, podle zvolené trasy.

Označení trasy TMB v terénu

„Oficiální“ trasa se v průběhu let různě měnila a i dnes existuje mnoho alternativ nebo variant ke standardní trase. Některé z nich jsou určeny jen pro odvážné chodce, vybavené vysokou zdatností, odolností proti závratím a  zkušeností s pohybem v horském terénu. Jiné varianty nabízejí méně náročné možnosti, které jsou často časově úspornější než klasická trasa, ale obvykle je to za cenu zhoršení požitku z výhledů na okolní nejvyšší evropské horské hřebeny. Na části okruhu, mezi vrcholy Brévent a sedlem Col de la Croix du Bonhomme, vede trasa shodně s trasou evropské dálkové trasy GR5, která spojuje Severní moře se Středozemním mořem.

Západní část masivu Mont Blancu (TMB čerchovaně)

Podél celé trasy je k dispozici mnoho míst s možností občerstvení a ubytování, takže je možno rozdělit cestu na segmenty podle individuálních možností a potřeb. Tato zařízení poskytují velkou variabilitu ubytovacích služeb, od jednolůžkových pokojů po spartánsky vybavené společné noclehárny. Ve většině z nich jsou k dispozici vařená jídla. Při startu v Les Houches lze očekávat zastávky na noc v Les Contamines, na Col de la Croix du Bonhomme, v Les Chapieux (podle vybrané varianty), chatě Elisabetta Soldini, Courmayeuru, chatě Elena, Champexu, Trientu, v Argentiére, na chatě Le Flégère a konečně zpátky v Les Houches. Přes velké možnosti výběru může popularita tohoto chodníku vést k problému s nalezením ubytování. Je však možné si objednat ubytování předem.

Nejvyššími body ze všech možných variant tras jsou sedla Col des Fours ve Francii a Fenêtre d´Arpette ve Švýcarsku, obě vysoká 2665 m. To není taková výška, která by mohla u většiny lidí způsobit problémy s výškovou nemocí, nicméně trasa představuje velkou fyzickou výzvu. Je nezbytná zkušenost s pohybem v horském terénu, a vzhledem k tomu, že počasí v horách se může měnit velmi rychle, by měli být účastnící tohoto přechodu náležitě vybaveni k ochraně před povětrnostními vlivy.

Pro zájemce o tuto trasu je k dispozici celá řada specializovaných průvodců a map, vydávaných různými nakladatelstvími.[1]

Východní část masivu Mont Blancu (TMB čerchovaně)

Standardní vedení trasy a obvyklé členění do etap

Etapa Start Cíl Délka Obvyklý čas Převýšení ve výstupu Převýšení v sestupu
1 Les Houches Les Contamines 16 km 5:00 646 m 633 m
2 Les Contamines Les Chapieux 18 km 7:30 1316 m 929 m
3 Les Chapieux Rifugio Elisabetta 15 km 4:30 1004 m 258 m
4 Rifugio Elisabetta Courmayeur 18 km 5:00 460 m 1560 m
5 Courmayeur Rifugio Bonatti 12 km 4:30 860 m 101 m
6 Rifugio Bonatti La Fouly 20 km 6:30 895 m 1410 m
7 La Fouly Champex 15 km 4:00 420 m 565 m
8 Champex Col de la Forclaz 16 km 4:30 742 m 682 m
9 Col de la Forclaz Tre-le-Champ 13 km 5:30 1069 m 1178 m
10 Tre-le-Champ Refuge Flégère 8 km 3:30 733 m 257 m
11 Refuge Flégère Les Houches 17 km 6:30 772 m 1546 m
Celkem 168 km 57h 8917 m 9119 m

Reference

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tour du Mont Blanc na anglické Wikipedii.

Literatura

HARPER, Andrew. Tour of Mont Blanc. 4. vyd. Milnthorpe (Cumbria, England): Cicerone Press, 1997. 151 s. ISBN 1 - 85284 - 240 - 7. 

Mapy

  • Pays du Mont-Blanc (Aravis, Chamonix, Courmayeur) 1 : 50 000, 1. vyd. Ibos (France): Rando Editions, 2003, ISBN 2 - 84182 - 206 - 0
  • Tour du Mont Blanc, Carte Panoramique, Chavannes/Renens (Suisse): MPA GéoDistribution SA, ISBN 978 - 2 - 940381 - 23 - 4

Sovisející články

Externí odkazy

  1. . . , . .