Jihoafrická republika: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m typos
m →‎Kriminalita: Pravopis
Řádek 521: Řádek 521:
| url = https://journals.sagepub.com/doi/10.1080/00420980500495937
| url = https://journals.sagepub.com/doi/10.1080/00420980500495937
| datum přístupu = 2020-11-01
| datum přístupu = 2020-11-01
}}</ref> Spousta emigrantů z&nbsp;Jihoafrické republiky také uvádí, že zločin byl rozhodujícím důvodem pro jejich odchod ze&nbsp;země.<ref>{{Citace elektronické monografie |autor=Independent Newspapers Online |url=http://www.iol.co.za/index.php?set_id=1&click_id=13&art_id=vn20061006042605750C824575 |titul=SA's woes spark another exodus |vydavatel=Iol.co.za |datum vydání=6 October 2006 |datum přístupu=15 May 2011 |url archivu=https://web.archive.org/web/20100821113237/http://www.iol.co.za/index.php?set_id=1 |datum archivace=21-08-2010 |nedostupné=ano }}</ref> Velkým problémem jsou&nbsp;nadále i vraždy farmářů, zejména jako výsledek nerovného majetkovému uspořádání.<ref name="Counting South Africa's crimes">[http://mg.co.za/article/2011-09-09-counting-south-africas-crimes Counting South Africa's crimes], ''Mail and Guardian'', Retrieved 2 October 2012.</ref> I přes rozšířené narativy žádná průkazná statistika nenaznačuje, že by tyto útoky disproporčně postihovali více bělošské farmáře.<ref>{{Citace elektronického periodika
}}</ref> Spousta emigrantů z&nbsp;Jihoafrické republiky také uvádí, že zločin byl rozhodujícím důvodem pro jejich odchod ze&nbsp;země.<ref>{{Citace elektronické monografie |autor=Independent Newspapers Online |url=http://www.iol.co.za/index.php?set_id=1&click_id=13&art_id=vn20061006042605750C824575 |titul=SA's woes spark another exodus |vydavatel=Iol.co.za |datum vydání=6 October 2006 |datum přístupu=15 May 2011 |url archivu=https://web.archive.org/web/20100821113237/http://www.iol.co.za/index.php?set_id=1 |datum archivace=21-08-2010 |nedostupné=ano }}</ref> Velkým problémem jsou&nbsp;nadále i vraždy farmářů, zejména jako výsledek nerovného majetkovému uspořádání.<ref name="Counting South Africa's crimes">[http://mg.co.za/article/2011-09-09-counting-south-africas-crimes Counting South Africa's crimes], ''Mail and Guardian'', Retrieved 2 October 2012.</ref> I přes rozšířené narativy žádná průkazná statistika nenaznačuje, že by tyto útoky disproporčně postihovaly více bělošské farmáře.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Recent spate of farm attacks dispels ‘racially motivated’ rhetoric
| titul = Recent spate of farm attacks dispels ‘racially motivated’ rhetoric
| periodikum = The South African
| periodikum = The South African

Verze z 30. 11. 2020, 17:22

Tento článek je o moderním státu. O stejnojmenné búrské republice pojednává článek Transvaal.
Jihoafrická republika
Republic of South Africa
Republiek van Suid-Afrika
vlajka Jižní Afriky
vlajka
znak Jižní Afriky
znak
Hymna
Nkosi Sikelel iAfrica / Die Stem van Suid Afrika
Motto
!ke e: ǀxarra ǁke
(Jednota v různosti)
Geografie

Poloha Jižní Afriky
Poloha Jižní Afriky

Hlavní městoPretorie (výkonná moc),
Kapské Město (zákonodárná moc),
Bloemfontein (justice)
Rozloha1 219 912 km² (24. na světě)
z toho 2,5 % vodní plochy
Nejvyšší bodMafadi (3450 m n. m.)
Časové pásmo+2
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel54 841 552 (25. na světě, 2017)
Hustota zalidnění41 ob. / km² (170. na světě)
HDI 0,683 (střední) (129. na světě, 2009)
Jazykangličtina, afrikánština, ndebele, setswanština, zuluština, xhoština, jižní sothština, severní sothština, tsonga, svazijština, vendština (úřední)
NáboženstvíKřesťanství celkem 68 %,z toho 43,7 %; (Siónští křesťané 11,1 %, letniční 8,2 %, katolíci 7,1 %, metodisté 6,8 %, holandská reformovaná církev 6,7 %, anglikáni 3,8 %), muslimové 1,5 %, hinduisté 1,4 %, ostatní 17,2 ,původní kmenová náboženství 28,5 %
Státní útvar
Státní zřízeníparlamentní republika
Vznik31. května 1910 (nezávislost na Velké Británii)
PrezidentCyril Ramaphosa[1]
Zástupce prezidentafunkce neobsazena
Měnajihoafrický rand (ZAR)
HDP/obyv. (PPP)13 209[2] USD (87. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1710 ZAF ZA
MPZZA
Telefonní předvolba+27
Národní TLD.za
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Jihoafrická republika[3] (zkráceně Jižní Afrika,[4][3] zkratkou JAR, někdy také Republika Jižní Afrika)[5] je nejjižnější zemí Afriky. S více než 59 miliony obyvateli je 24. nejlidnatější zemí světa a rozkládá se na ploše 1 221 037 kilometrů čtverečních (471 445 čtverečních mil). Jižní Afrika má tři hlavní města: Pretorii, kde sídlí výkoná moc, Bloemfontein (justice) a Kapské Město, kde sídlí moc zákonodárná. Největším městem je Johannesburg. Asi 80% Jihoafričanů je černoškého původu,[6] rozdělených mezi různé etnické skupiny mluvící různými africkými jazyky[7]. Zbývající populaci tvoří největší africké komunity evropských, asijských a mnohonárodních předků - je zemí s nejvyšším podílem bílého a asiatského obyvatelstva v Africe.

Na jihu je ohraničena 2 798 kilometry pobřeží táhnoucí se podél jižního Atlantiku a Indického oceánu;[8][9][7] její severní sousedi jsou Namibie, Botswana a Zimbabwe, východní a severovýchodní pak Mosambik a Svazijsko. Uvnitř jihoafrického území leží samostatné království Lesotho.[10] Je to nejjižnější země na pevnině Starého světa či východní polokoule a nejlidnatější země ležící zcela jižně od rovníku.

Jižní Afrika je multietnická společnost zahrnující široké spektrum kultur, jazyků a náboženství. Její pluralitní složení se odráží v ústavě uznánými 11 úředními jazyky, což je čtvrté nejvyšší číslo na světě.[7] Podle sčítání lidu z roku 2011 jsou dvěma nejvíce používanými prvními jazyky zuluština (22,7%) a xhoština (16,0%).[6] Dva další jsou evropského původu: afrikánština (13,5%) se vyvinula z nizozemštiny a slouží jako první jazyk většiny barevných a bílých Jihoafričanů a angličtina (9,6%) zase odráží dědictví britského kolonialismu a běžně se používá ve veřejném i komerčním životě. Země je jednou z mála v Africe, která nikdy nezažila státní převrat a její demokracie má více než stoletou tradici, na druhou stranu v důsledku rasové segregace (apartheidu) zavedené roku 1948 byli z demokratického procesu až do roku 1994 vyřazeni černoši. Od té doby je JAR parlamentní demokracií, byť důsledky apartheidu v podobě rozdělené společnosti a sociální a ekonomické nerovnosti v mnoha ohledech přetrvávají a jsou předmětem politických a společenských sporů.[11][12]

Během 20. století se černá většina snažila domáhat se více práv od dominantní bílé menšiny, která hrála velkou roli v nedávné historii a politice země. Národní strana v roce 1948 zavedla apartheid a institucionalizovala předchozí rasovou segregaci. Po dlouhém a často násilném boji Afrického národního kongresu (ANC) a dalších aktivistů proti apartheidu uvnitř i vně země začalo od poloviny 80. let rušení diskriminačních zákonů. Od roku 1994 mají všechny etnické a jazykové skupiny politické zastoupení v liberální demokracii v zemi, která zahrnuje parlamentní republiku a devět provincií. Jihoafrická republika je často označována jako „duhový národ“, který popisuje multikulturní rozmanitost země, zejména v důsledku apartheidu.[13]

Jihoafrická republika je rozvojová země a je na 113. místě v indexu lidského rozvoje, sedmém nejvyšším v Africe. Světová banka ji klasifikovala jako nově industrializovanou zemi s druhou největší ekonomikou v Africe a 33. největší na světě.[14][15] Jižní Afrika má také nejvíce světového dědictví UNESCO v Africe. V mezinárodních záležitostech má status střední mocnosti; udržuje si významný regionální vliv a je členem Společenství národů[16] i skupiny G20.[17][18] Kriminalita, chudoba a nerovnost však zůstávají všudypřítomné, přičemž zhruba čtvrtina populace je nezaměstnaná a žije z méně než 1,25 amerického dolaru na den.[19][20]

Oficiální názvy

Vzhledem k velkému počtu úředních jazyků má Jihoafrická republika více oficiálních názvů.

Dějiny

Obdobně jako jiné africké země má i JAR velice dlouhou historii lidského osídlení. Oblast krasových jeskyní v okolí Johannesburgu je známá jako Kolébka lidstva. Od počátku 20. století jsou tu nalézány početné pozůstatky prvních lidí i jejich předků z rodu Australopithecus, a proto je toto území chráněno jako součást světového dědictví UNESCO.[21] Vyskytoval se tu Australopithecus africanus, Australopithecus sediba i Paranthropus robustus. K nejstarším zástupcům lidí patří nově objevený druh Homo naledi. Dále se na území JAR vyskytoval člověk zručný, člověk vzpřímený i člověk moudrý.

Před příchodem Evropanů na území dnešní Jihoafrické republiky žili Sanové, Khoikhoiové a později také Bantuové.

Evropská kolonizace

V roce 1488 doplul k břehům dnešního Kapska portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias. Vylodil se v Zátoce mušlí (Mossel Bay). Dalších sto let zde přistávaly lodě pouze z Portugalska; Portugalci zde však žádné osady po střetech s původními obyvateli nezakládali. Prvními evropskými osadníky v oblasti byli až Holanďané koncem 16. a v 17. století. Tehdy námořní cesty na jihu Afriky od Portugalců převzala holandská Východoindická společnost. Ta vyslala v roce 1652 do Stolové zátoky tři lodě s 90 lidmi různé národnosti, vedené zkušeným obchodníkem a cestovatelem Janem van Riebeeckem. Ti zde vybudovali první osadu (Kapské Město), zahrady, zemědělské plantáže, vinice. Na těžkou práci si přes Východoindickou společnost nechali přivážet otroky ze severu, namísto místních Khoisanů – skupin KhoikhoiůSanů (tehdy označovaných jako Hotentoti). O pár let později začali zakládat v okolí další farmy. Z Evropy přijížděli další osadníci, zejména Němci. V roce 1688 sem dorazila skupina 200 francouzských Hugenotů. V 18. století připlouvalo k jihoafrickým břehům přes 80 lodí ročně; také díky tomu sem byly zavlečeny neštovice, které způsobily zdecimování nejen osadníků, ale zejména domorodců. V 19. století byli Búrové, potomci prvních holandských osadníků, vytlačeni dále do vnitrozemí, kde založili vlastní státní celky Natal, Transvaal a Oranžský svobodný stát, přičemž neváhali místní obyvatelstvo zabíjet ve velkém rozsahu v mnoha válkách.[22] Na počátku 19. století sjednotil zulské kmeny náčelník Šaka a v brutální výbojné politice jeho válečníci zpustošili a vylidnili rozsáhlé oblasti jižní Afriky, čímž ovšem usnadnili následnou búrskou a britskou kolonizaci. Toto období se nazývá mfecane.

Britská nadvláda

Podrobnější informace naleznete v článku Jihoafrická unie.
Búrové v boji proti britské invazi

Během 18. století vyhlásila Nizozemská Východoindická společnost bankrot a vládu nad okolním mořem převzala Anglie. V roce 1796 britský výsadek obsadil kolonii poprvé, roku 1806 pak definitivně. V roce 1820 sem připlulo 4000 britských osadníků. Británie zakázala obchodování s otroky a v roce 1833 zrušila otroctví. Búrům otroci z plantáží utíkali, jejich farmy zanikaly. V první búrské válce (18801881) byli Britové poraženi. Konečné ovládnutí oblasti Brity přišlo až po druhé búrské válce (18991902), kdy Britské impérium anektovalo nezávislé búrské republiky Transvaal a Oranžský svobodný stát a desítky tisíc vzpurných Búrů a jejich rodin uvěznilo v koncentračních táborech. Dne 31. května 1910 byly všechny provincie sloučeny v Jihoafrickou unii, která získala autonomní statut dominia.

Automaticky spolu s Velkou Británií vstoupila do první světové války. Za války obsadila a okupovala tehdejší Německou jihozápadní Afriku – dnešní Namibii. Spolu s dalšími britskými dominii se účastnila poválečných mírových konferencí, na kterých získala jihozápadní Afriku jako mandátní území.

Nezávislost

Podrobnější informace naleznete v článku Apartheid.

Významným přelomem ve vývoji Jihoafrické unie byla rozsáhlá industrializace spojená s objevením ložisek diamantůKimberleyzlata ve WitwatersranduTransvaalu. Rozvoj průmyslu byl navíc umocněn v době velké hospodářské krize díky vysokým cenám zlata a diamantů. Hospodářský růst trval nepřetržitě až do druhé poloviny 20. století. Tento pozitivní vývoj však byl v příkrém rozporu s trendy vývoje politického.

V roce 1931 přijatý Westminsterský statut učinil z Jihoafrické unie formálně nezávislý stát v personální unii se Spojeným královstvím a dalšími britskými dominii. Suverénní a nezávislý statut země byl o tři roky později dodatečně potvrzen domácími zákony Status of the Union Act 1934 a Royal Executive Functions and Seals Act of 1934.

Jihoafrická unie se jako člen britského společenství národů účastnila druhé světové války na straně spojenců, což nesla s nelibostí především Národní strana. V roce 1948 pak ve volbách zvítězila Národní strana spojená s režimem apartheidu. Tento režim se po celou dobu své existence střetával se značným odporem na mezinárodní scéně.

De Klerk a Mandela v Davosu, 1992

31. května 1961 byla země po proběhlém referendu prohlášena republikou a změnila název na Jihoafrickou republiku. Parlamentní systém vlády, ale zůstal zachován až do reformy ústavy v roce 1983. Na protest proti nepřátelským postojům některých členů Britského společenství národů JAR z tohoto svazku vystoupila. Od šedesátých let jsou zřizovány takzvané bantustany, samosprávná území vyhrazená pro původní obyvatelstvo.

Mezinárodní olympijský výbor na svém zasedání v Amsterdamu v roce 1970 rozhodl Olympijský výbor JAR suspendovat a tuto zemi vyloučit z olympijského hnutí do doby, než zruší rasovou segregaci barevných sportovců.[23]

V srpnu až říjnu 1975 se jednotky Jihoafrické republiky zapojily do konečné fáze Angolské války za nezávislost na straně organizace UNITA Jonase Savimbiho, ale byla zatlačena zpět vojáky nasazenými z Kuby.

Boj proti apartheidu získal na intenzitě v 80. a 90. letech. Při různých nepokojích a demonstracích byly zabity desítky lidí. Poslední bělošský prezident F. W. de Klerk v listopadu 1989 zrušil část apartheidních zákonů, povolil dříve zakázaný Africký národní kongres a souhlasil s konáním všeobecných voleb v roce 1994. Po nich do úřadu nastoupil Nelson Mandela, se kterým přišel konec apartheidu jako oficiální státní politiky.

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Jihoafrické republiky.
Mapa Jihoafrické republiky zobrazující hlavní topografické rysy: centrální náhorní plošinu lemovanou Velkým srázem a kapskými horami v jihozápadním rohu země
Důležité zeměpisné oblasti v Jižní Africe. Tlustá čára sleduje směr Velkého srázu, který ohraničuje centrální náhorní plošinu. Východní část této linie, zbarvená červeně, jsou Dračí hory. Sráz stoupá do nejvyššího bodu na více než 3 000 m (9 800 ft), kde Dračí hory tvoří hranici mezi provincií KwaZulu-Natal a státem Lesotho. Žádný z regionů uvedených na mapě nemá přesně vymezenou hranici, kromě případů, kdy sráz nebo pohoří tvoří jasnou dělící čáru mezi nimi. Některé známější oblasti jsou zbarveny; ostatní jsou jednoduše označeny svými jmény.
Pohoří Swartberg v provincii Západní Kapsko
Kvetoucí poušť v Namaqualandu

Jihoafrická republika je nejjižnějším státem Afriky s dlouhým pobřežím, které se táhne více než 2 500 km podél dvou oceánů (jižní Atlantik a indický oceán). Podle demografické ročenky OSN[24] je s rozlohou 1 219 912 km2[25] 24. největší zemí na světě. Je to přibližně stejná velikost jako Kolumbie, dvakrát větší než Francie, třikrát větší než Japonsko, čtyřikrát větší než Itálie, pětkrát větší než Spojené království[26] a 15,5× větší než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 4 % rozlohy.

Mafadi v Dračícg horách je s výškou 3450 m (11 320 ft) je nejvyšším vrcholem Jižní Afriky. S výjimkou ostrovů Prince Edwarda leží země mezi zeměpisnými šířkami 22° a 35° jižní šířky a 16° až 33° východní délky.

Vnitrozemí Jižní Afriky se skládá z rozlehlé, na většině míst téměř rovné náhorní plošiny s nadmořskou výškou mezi 1 000 m (3 300 ft) a 2 100 m (6 900 ft), nejvyšší na východě a mírně se svažující dolů směrem na západ a na sever, a o něco méně znatelně na jih a jihozápad.[27] Tato náhorní plošina je obklopena Velkým srázem,[28] jehož východní a nejvyšší úsek je známý jako Dračí hory.[29]

Jižní a jihozápadní část náhorní plošiny (přibližně 1 100–1 800 m n. m.) a přilehlá nížina dole (přibližně 700– 800 m n. m. - viz mapa vpravo) jsou známé jako Velké Karru, které se skládá z řídce rozmístěných křovin. Na sever velké karru mizí v ještě sušší a vyprahlější Bushmanland, který na samém severozápadě země nakonec přechází v poušť Kalahari. Středovýchodní a nejvyšší část náhorní plošiny je známá jako vysoký Veld. Tato relativně dobře zavlažovaná oblast je domovem velké části komerčních zemědělských půd v zemi a obsahuje největší aglomeraci (Gauteng). Na sever od vysokého Veldu, přibližně od 25° 30' jižní šířky, se náhorní plošina svažuje dolů do Bushveldu, který nakonec ustupuje nížinné oblasti Limpopo nebo nízký Veld.[28]

Pobřežní pás pod Velkým srázem, pohybující se ve směru hodinových ručiček od severovýchodu, se skládá z nízkého veldu v oblasti Limpopo, který přechází do nízkého veldu v oblasti Mpumalanga pod dračími horami (východní část Velkého srázu).[30] Je teplejší, suchší a méně intenzivně kultivovaný než vysokvý veld nad srázem.[28] Krugerův národní park, který se nachází v provinciích Limpopo a Mpumalanga na severovýchodě Jižní Afriky, zabírá velkou část nízkého veldu, který pokrývá 19 633 kilometrů čtverečních.[31] Jižně od nízkého veldu se roční srážky při přechodu do KwaZulu zvyšují. Přirozená provincie, která je zejména u pobřeží subtropicky horká a vlhká. Mezinárodní hranici KwaZulu-Natal – Lesotho tvoří nejvyšší část Velkého srázu - Dračí Hory, které dosahují nadmořské výšky přes 3 000 m (9 800 ft).[32] Podnebí na úpatí této části Dračích hor je mírné.

Oblast Witwatersrandu představuje největší koncentraci obyvatelstva (Johannesburg, Pretorie). Tato oblast má obrovské zásoby zlata. Velmi známá je Stolová hora, zvedající se z moře do tisícimetrové výšky nad Kapské Město.

V Jižní Africe stále žije velké množství divoké zvěře, avšak její výskyt ve volné přírodě je vlivem civilizačních faktorů ohrožen. Pro tyto účely bylo zřízeno celkem 13 národních parků s velmi kvalitní péčí, z nichž nejznámější jsou Krugerův NP, NP Kalahari Gemsbok a rovněž Addo Elefant v blízkosti Port Elizabeth.

Klima

Köppenova klasifikace podnebí Jížní Afriky

Jihoafrická republika má obecně mírné klima, protože je Atlantickým a Indickým oceánem obklopena ze tří stran, také se nachází na klimaticky mírnější jižní polokouli a protože její průměrná nadmořská výška stabilně stoupá směrem na sever (k rovníku) a dále do vnitrozemí. Tato různorodá topografie a oceánský vliv vedou k velké rozmanitosti klimatických pásem. Klimatická pásma sahají od extrémní pouště jižní Namibské pouště na nejvzdálenějším severozápadě po svěží subtropické podnebí na východě podél hranice s Mosambikem a Indickým oceánem. Zimy se v Jižní Africe vyskytují mezi červnem a srpnem.

Nejzazší jihozápad má pozoruhodně podobné podnebí jako Středozemní moře s vlhkými zimami a horkými, suchými léty, kde se nachází známý biom, kde dominuje fynbos, křovin a houštiny. Tato oblast také produkuje většinu vína z Jižní Afriky. Také je známá zejména svým větrem, který fouká přerušovaně téměř po celý rok. Díky síle tohoto větru byl průjezd okolo mysu Dobré naděje pro námořníky obzvláště zrádný, což vedlo k mnoha ztroskotáním. Dále na východ, na jižním pobřeží, jsou srážky rovnoměrněji rozloženy po celý rok a vytváří zelenou krajinu. Tato oblast je známá jako Garden Route.

Svobodný stát je obzvláště plochý, protože leží ve středu náhorní plošiny. Severně od řeky Vaal je vysoký Veld lépe zavodněn a nezažívá subtropické tepelné extrémy. Johannesburg, ve středu vysokého Veldu, leží 1740 m (5,709 ft) m.n.m. a přijímá roční srážky 760 mm (29,9 palce). Zimy v této oblasti jsou chladné, i když sníh je vzácný.

Vysoké Dračí hory, které tvoří jihovýchodní sráz vysokého Veldu, nabízejí v zimě omezené možnosti lyžování. Nejchladnějším místem na jihoafrickém kontinentu je Buffelsfontein ve východním Kapsku, kde byla v roce 2013 zaznamenána teplota −20,1°C (−4,2 ° F)[33]. Ostrovy prince Edvarda mají nižší průměrné roční teploty, ale Buffelsfontein má chladnější extrémy. V hlubokém vnitrozemí jihoafrického kontinentu jsou nejvyšší teploty: teplota 51,7°C (125,06°F) byla zaznamenána v roce 1948 v oblasti severního Kapska v Kalahari poblíž Upingtonu,[34] ale tato teplota je neoficiální a nebyla zaznamenána se standardním vybavením. Oficiální nejvyšší teplota je 48,8°C (119,84°F) ve Vioolsdrifu v lednu 1993.[35]

Největší města v roce 2004:

Politický systém

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Jihoafrické republiky.
Sídlo vlády v Pretorii
Budova parlamentu v Kapském Městě, sídlo zákonodárného sboru
Ústavní soud v Johannesburgu

Jihoafrická republika je parlamentní republikou, i když na rozdíl od většiny takových republik je zde prezident hlavou státu i hlavou vlády a jeho působení závisí na důvěře parlamentu. Výkonná moc, zákonodárná moc i soudnictví podléhají ústavě a vrchní soudy mají pravomoc strhávat výkonné akce a rozhodnutí parlamentu, jsou-li protiústavní.

Národní shromáždění, dolní komora parlamentu, má 400 členů a je volena každých pět let na bázi proporčního volebního systému (bez jakékoliv vstupní hranice). Národní rada provincií s 90 členy tvoří horní komoru, přičemž každý z devíti zemských zákonodárných sborů volí deset členů.

Do Národní rady je v každé provincii zvoleno deset zástupců rovněž na pět let. Volby do obou komor probíhají vždy současně. Nejsilnější politická strana (příp. koalice) v Národním shromáždění formuje vládu, v jejímž čele stojí prezident republiky. Po každých parlamentních volbách volí Národní shromáždění jednoho ze svých členů za prezidenta; prezident tedy vykonává funkční období stejné jako funkční období Shromáždění, obvykle pět let. Žádný prezident nesmí vykonávat ve funkci více než dvě funkční období.[36] Prezident jmenuje viceprezidenta a ministry, kteří tvoří kabinet složený z ministerstev. Prezidenta a kabinet může Národní shromáždění odvolat na základě vyslovení nedůvěry.

V posledních volbách konaných 8. května 2019 získal ANC 57,5% hlasů a 230 křesel, zatímco hlavní opozice, Demokratická aliance (DA), získala 20,77% hlasů a 84 křesel. Bojovníci za ekonomickou svobodu (Economic Freedom Fighters (EFF), kterou založil Julius Malema, bývalý prezident mladého křídla ANC (ANC Youth League), který byl později z ANC vyloučen, získal 10,79% hlasů a 44 křesel. ANC je od konce apartheidu vládnoucí politickou stranou v Jižní Africe.

Od května 2009 do února 2018 byl prezidentem republiky Jacob Zuma, který 15. února 2018 oznámil svou okamžitou rezignaci. Zumu provází řada korupčních skandálů. Nejzávažnější se týká renovace jeho soukromého majetku ze státní pokladny.[37][38] Do funkce prezidenta Jihoafrické republiky byl Jihoafrickým parlamentem zvolen někdejší viceprezident a předseda vládní strany Africký národní kongres (ANC) Cyril Ramaphosa.[39]

Jihoafrická republika nemá právně definované hlavní město. Čtvrtá kapitola ústavy Jihoafrické republiky uvádí, že „sídlem parlamentu je Kapské Město, ale parlamentní akt přijatý v souladu s čl. 76 odst. 1 a 5 může určit, že sídlo parlamentu je jinde.“[40] Tři vládní sekce země jsou rozděleny do různých měst. Kapské Město je jako sídlo parlamentu hlavním městem legislativy; Pretorie je jako sídlo prezidenta a kabinetu administrativním hlavním městem; a Bloemfontein je jako sídlo Nejvyššího odvolacího soudu hlavním městem soudnictví, zatímco Ústavní soud Jihoafrické republiky sídlí v Johannesburgu. Většina zahraničních ambasád se nachází v Pretorii.

Od roku 2004 se v Jižní Africe konaly tisíce protestů a nepokojů, což ji dle analytika Imraana Buccuse činilo „zemí s nejvíce protesty na světě“.[41] Došlo k řadě případů politické represe i hrozeb budoucí represe v rozporu s ústavou, což vedlo některé analytiky a organizace občanské společnosti k závěru, že existuje nebo by mohlo existovat nové ovzduší politické represe,[42][43] nebo pokles politické tolerance.[44]

V roce 2008 se Jihoafrická republika umístila na pátém místě ze 48 zemí subsaharské Afriky na Ibrahimově indexu africké správy věcí veřejných (Ibrahim Index of African Governance). Jihoafrická republika dosáhla dobrých výsledků v kategoriích právního státu, transparentnosti, korupce, participace a lidských práv, ale pohořela relativně slabým výkonem v oblasti bezpečnosti a ochrany.[45] V listopadu 2006 se Jižní Afrika stala první africkou zemí, která legalizovala manželství osob stejného pohlaví.[46]

Dozvuky apartheidu se dodnes promítají i do majetkových práv, kdy i přes jeho oficiální konec vlastnilo těsně po jeho zrušení 80 % pozemků a půdy bělošské obyvatelstvo, které nicméně představuje zhruba jen 9 % z celé jihoafrické populace.[47] Pokus o restituční navrácení této půdy, která byla černošskému a původnímu obyvatelstvu v rámci apartheidní politiky odebrána, zejména zemědělských farem, na nichž jihoafrická ekonomika v mnoha ohledech stojí, se v rámci pozemkové reformy snažila od devadesátých let řešit tamní vláda formou odkoupení a následného převedení do státního majetkového fondu. Vládní audit z roku 2017 nicméně ukázal, že tato strategie založená na dobrovolném prodeji skončila fiaskem, protože podíl půdy vlastněné bělochy se během dvou dekád snížil zcela minimálně z 80 % na 72 %.[48] V roce 2018 tak jihoafrický parlament poměrem 241 ku 83 schválil článek 25 Ústavy, na základě něhož by bylo možné bez náhrady vyvlastnit ty pozemky, které byly během apartheidu prokazatelně ukradeny nebo zabrány černošskému a původnímu obyvatelstvu.[49]

Apartheidní politika se po svém oficiálním konci nepřestala promítat ani ve vzdělávacím sytému. Během ní byly segregované školy pro bělochy záměrně více financovány než ty pro černochy, což se výrazně promítlo na nízkém stavu kvality škol ve většinově chudých černošských oblastech a nízkém podílu černochů dosahujících univerzitního vzdělání.[50] Vláda se proto i s ohledem na vysokou ekonomickou nerovnost rozhodla ve snaze narovnat podmínky pro zavedení afirmativní akce (pozivní diskriminace) po vzoru Spojených států s cílem rozšířit vzdělanou černošskou třídu.[51] Tato praxe se ovšem setkává s kritikou, protože podle oponentů afirmativní akce je jejím vedlejším důsledkem diskriminace bělošských studentů.[52][53]

Zahraniční vztahy

Soubor:BRICS leaders family photo, 2018 (2).jpg
Představitelé zemí BRICS na 10. sjezdu v Johannesburgu v Jižní Africe, 2018

Země byla jako Jihoafrická unie jedním ze zakládajících členů OSN. Tehdejší předseda vlády Jan Smuts je autorem preambule Charty OSN.[54][55] Jihoafrická republika je také jedním ze zakládajících členů Africké unie (AU), v rámci které má druhou největší ekonomiku ze všech členů. Je také zakládajícím členem nového partnerství AU pro rozvoj Afriky (NEPAD).

V posledním desetiletí hrála Jižní Afrika klíčovou roli prostředníka v afrických konfliktech, například v Burundi, Demokratické republice Kongo, Komorách a Zimbabwe. Po skončení apartheidu byla Jihoafrická republika znovu přijata do Společenství národů. Země je členem skupiny 77, které v roce 2006 předsedala. Dále je Jihoafrická republika také členem Jihoafrického rozvojového společenství (SADC), jihoatlantické zóny míru a spolupráce, Jihoafrické celní unie (SACU), Antarktického smluvního paktu (ATS), Světové obchodní organizace (WTO), Mezinárodního měnového fondu (MMF), G20, G8 + 5 a Asociace pro správu přístavů ve východní a jižní Africe.

Bývalý jihoafrický prezident Jacob Zuma a bývalý čínský prezident Chu Ťin-tchao rozšířili dvoustranné vztahy mezi oběma zeměmi dne 24. srpna 2010, když podepsali Pekingskou dohodu, která povýšila dřívější „strategické partnerství“ s Čínou na vyšší úroveň „komplexního partnerství “v hospodářských i politických záležitostech, včetně posílení výměn mezi jejich vládnoucími stranami a zákonodárnými sbory.[56][57] V dubnu 2011 se Jihoafrická republika formálně připojila k seskupení zemí Brazílie, Ruska, Indie a Číny (BRICS[58]), které Zuma označil za největší obchodní partnery země a také za největší obchodní partnery s Afrikou jako celkem. Zuma tvrdil, že členské země BRICS budou navzájem spolupracovat také prostřednictvím OSN, Skupiny dvaceti (G20) a Indie, Brazílie a Jižní Afriky v rámci fóra IBSA.[59]

Ozbrojené síly

Související informace naleznete také v článku South African National Defence Force.
Vojáci SANDF

Jihoafrické národní obranné síly (SANDF) vznikly v roce 1994,[60][61] jako dobrovolnická armáda složená z bývalých jihoafrických obranných sil, sil afrických nacionalistických skupin (Umkhonto we Sizwe a Poqo) a bývalých obranných sil Bantustanů.[60] SANDF se dělí na čtyři větve - jihoafrickou armádu, jihoafrické letectvo, jihoafrické námořnictvo a jihoafrickou vojenskou zdravotní službu.[62] V posledních letech se SANDF staly hlavní mírovou silou v Africe[63] a byly zapojeny mimo jiné do operací v Lesothu, DR Kongu[63] a Burundi.[63] Sloužily také v mnohonárodních mírových silách OSN, jako je například zásahová brigáda sil OSN.

Jižní Afrika je jedinou africkou zemí, která úspěšně vyvinula jaderné zbraně. Stala se první zemí (následovaná Ukrajinou) s jadernými zbraněmi, která se jich dobrovolně vzdala, zrušila svůj program a v rámci tohoto procesu podepsala v roce 1991 smlouvu o nešíření jaderných zbraní.[64] Jihoafrická republika začala program jaderných zbraní v 70. letech.[64] Podle bývalého prezidenta de Klerka bylo rozhodnutí vybudovat „jaderný odstrašující prostředek“ přijato již v roce 1974 na pozadí sovětské expanzivní hrozby.[65] Jihoafrická republika údajně provedla jaderný test nad Atlantikem v roce 1979,[66] ačkoli je to oficiálně odmítáno. Bývalý prezident de Klerk tvrdil, že Jihoafrická republika „nikdy neprovedla tajný jaderný test.“[65] Šest jaderných zařízení bylo dokončeno v letech 1980 až 1990, ale všechna byla demontována ještě předtím, než země v roce 1991 podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.[65] V roce 2017 Jihoafrická republika podepsala Smlouvu OSN o zákazu jaderných zbraní.[67]

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Jihoafrické republiky.
Správní členění země

Každá z devíti provincií je řízena jednokomorovým zákonodárným orgánem, který je volen každých pět let poměrným zastoupením seznamu stran. Zákonodárce volí premiéra za předsedu vlády a premiér jmenuje výkonnou radu jako provinční kabinet. Pravomoci provinčních vlád jsou omezeny na témata uvedená v ústavě; tato témata zahrnují oblasti jako zdraví, vzdělávání, veřejné bydlení a doprava.

Provincie se dále dělí na 52 okresů: 8 metropolitních a 44 okresních obcí. Okresní obce se dále dělí na 205 místních obcí. Metropolitní obce, které řídí největší městské aglomerace, plní funkce okresních i místních samospráv.

Země se dělí na 9 autonomních provincií (číslo odpovídá číslu na mapě, hlavní město v závorce):

  1. Západní Kapsko (Kapské Město)
  2. Severní Kapsko (Kimberley)
  3. Východní Kapsko (Bisho)
  4. KwaZulu-Natal (Pietermaritzburg¹)
  5. Svobodný stát (Bloemfontein)
  6. Severozápadní provincie (Mafikeng)
  7. Gauteng (Johannesburg)
  8. Mpumalanga (Nelspruit)
  9. Limpopo (Polokwane)

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Jihoafrické republiky.
Roční osobní příjem na obyvatele podle rasové skupiny v Jižní Africe ve srovnání s úrovní bílých
Centrum Johannesburgu, kde sídlí největší burza na africkém kontinentě
Nákupní centrum v Kapském Městě v květnu 2014

JAR je v rámci afrického kontinentu stabilně jednou z nejvyspělejších zemí, má dobře vyvinutý obchod se službami a je již dlouho industrializovaná. HDP na obyvatele měl však v 80. a začátkem 90. let let sestupnou tendenci, od konce 90. let zase stoupá.[68] JAR vytváří přibližně 25 % HDP celého afrického světadílu, kde též drží prvenství ve spotřebě i výrobě elektrické energie. HDI, Index lidského rozvoje Jihoafrické republiky, který do poloviny 90. let stoupal, začal klesat, ke stoupající tendenci se vrátil v roce 2005. Na jeho poklesu mezi lety 1995 a 2005 mělo největší podíl drastické zkrácení délky života (61,5 let v roce 1990 oproti 51 letům v roce 2006)[69] způsobené především pandemií AIDS a selháním vlády v boji proti ní. JAR má velmi bohatá naleziště nerostných surovin, ale nemá ropu.

Zemědělská výroba se soustředí na pěstování kukuřice, pšenice, cukrové třtiny a produkci vlny, kuřat, skotu, ovcí. Zavodňovací systémy nejsou dostatečné a rovněž eroze půdy představuje závažný problém. Převážně jihoafričtí černoši nemají pro sebe dostatek orné půdy a musejí hledat práci mimo své bydliště.

Vývoz představoval v roce 2001 přibližně 30 % HDP, což znamená výrazný nárůst oproti počátku 90. let. Mezi hlavní mezinárodní obchodní partnery Jižní Afriky – kromě dalších afrických zemí – patří Německo, USA, Čína, Japonsko, Spojené království a Španělsko.[70] Na obchod s ostatními státy v oblasti jižní Afriky má výrazný vliv členství JAR v JACUJARS. Vyváží se hlavně diamanty, zlato (největší zásoby na světě) a některé rudy, strojírenské výrobky. Dováží se potraviny, výrobky chemického a ropného průmyslu a strojírenské výrobky.

JAR nemá světové prvenství pouze v zásobách zlata, ale také v produkci platiny, rud chromu a vanadia. Významná je těžba černého uhlí i železné rudy.

V zemi jsou největší tepelné elektrárny na světě (v Transvaalu). JAR zajišťuje téměř 2/3 produkce elektřiny pro celou Afriku. V JAR se nachází jediná komerční jaderná elektrárna na africkém kontinentě, JE Koeberg.[71]

Energetická krize

V roce 2007 státem vlastněný dodavatel elektrické energie (Eskom) začal pociťovat nedostatek kapacit v oblasti výroby a rozvodu elektřiny. To vedlo k neschopnosti plnit běžné požadavky průmyslu a spotřebitelů, což vedlo k rozsáhlým výpadkům, které zasáhly celou zemi. Spouštěcím impulsem byla porucha v jaderné elektrárně Koeberg, nicméně od té doby se situace ještě zhoršila. Dodavatel byl široce kritizován kvůli neschopnosti adekvátně udržovat svoje elektrárny, nemluvě o výstavbě nových elektráren, které by zajistily dostačující energetickou kapacitu.

Korupce

Korupce je v Jihoafrické republice velkým problémem. V roce 2017 například bývalý ministr financí Pravin Gordhan v rámci vládního korupčního skandálu odhalil, že lidé z vedení ANC, kteří byli napojeni na jihoafrického prezidenta Jacoba Zumu, zpronevěřili státní prostředky v celkové výši kolem 350 miliard korun.[72] Jacob Zuma byl kvůli korupčnímu skandálu, který se týkal vládních armádních zakázek v hodnotě několika miliard dolarů, odvolán v roce 2005 z funkce jihoafrického viceprezidenta.[73] V roce 2018 musel Zuma kvůli řadě korupčních skandálů odstoupit také z funkce jihoafrického prezidenta.[74]

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Jihoafrické republiky.
Mapa hustoty obyvatelstva v roce 2011
     <1 /km2
     1–3 /km2
     3–10 /km2
     10–30 /km2
     30–100 /km2
     100–300 /km2
     300–1000 /km2
     1000–3000 /km2
     >3000 /km2
Dominantní skupiny v Jižní Africe.
     Černoši
     Barevní
     Indové nebo Asiati
     Běloši
     Nedominantní
Muži z kmene Zulu

V Jihoafrické republice žije přibližně 55 milionů (2016) lidí různého původu, kultur, jazyků a náboženství. Poslední sčítání lidu proběhlo v roce 2011, přičemž novější intercenzální národní průzkum byl proveden v roce 2016.[75] Počet obyvatel Jižní Afriky vzrostl z 11,5 milionů v roce 1946 na více než 52 milionů v roce 2013.[76] V zemi je také odhadem zhruba 5 milionů ilegálních přistěhovalců z okolních afrických států, především ze Zimbabwe (až 3 miliony).[77][78][79] Od 11. května 2008 došlo v Jižní Africe k sérii nepokojů proti přistěhovalcům.[80][81]

Statistika v Jihoafrické republice žádá lidi, aby se při sčítání popsali v pěti rasových populačních skupinách.[82] Dle sčítání z roku 2011 tvořili černoši 79,2%, běloši 8,9% (především Afrikánci), barevní 8,9%, asiaté 2,5% a ostatní či blíže neurčení 0,5%.[6] Kromě toho v zemi žijí také Khoisanové (dříve označovaní jako Křováci).

První sčítání lidu v Jižní Africe v roce 1911 ukázalo, že běloši tvořili 22 % populace, v roce 1980 už to pak bylo jen 16 %,[83] nominálně však bělošská populace narostla. Podíl bělošského obyvatelstva procentuálně klesl v důsledku nárůstu černošských a domorodých komunit. K nominálnímu snížení došlo až po pádu apartheidu, kdy se část bělošské populace rozhodla emigrovat, zejména do anglofonních zemí jako je Austrálie, Spojené království nebo Irsko. Skokový pád přišel těsně po konci aparthedního režimu mezi lety 1995 a 1996, kdy zemi opustilo na 800 000 bělochů, přičemž jejich počet měl následně stagnující nebo vzrůstající tendenci.[84][85] K roku 2020 v zemi žilo 4 680 000 příslušníků bílé menšiny oproti 5 220 000 v roce 1995.[86][85]

Jihoafrická republika hostí i značnou populaci uprchlíků a žadatelů o azyl. Podle průzkumu World Refugee Survey 2008, publikovaného americkým Výborem pro uprchlíky a přistěhovalce, činila tato populace v roce 2007 přibližně 144 700 lidí.[87] Skupiny uprchlíků a žadatelů o azyl v počtu přes 10 000 zahrnovaly lidi ze Zimbabwe (48 400), DR Konga (24 800) a Somálska (12 900).[87] Tyto populace žily hlavně v Johannesburgu, Pretorii, Durbanu, Kapském Městě a Port Elizabeth.[87]

Označení „barevní“ (Coloureds) je používáno pro obyvatelstvo míšeného bantuského, khoiského a evropského původu. V době politiky apartheidu měli barevní větší práva než černoši.[88] Barevní v letech 19501983 neměli volební práva stejně jako černoši, ale roku 1983 jim byla povolena účast v parlamentu.

Jazyky

Mapa s dominantními jihoafrickými jazyky dle oblasti
     zuluština (22,7%)
     xhoština (16,0%)
     afrikánština (13,5%)
     angličtina (9,6%)
     severní sotho (9,1%)
     setswanština (8,0%)
     jižní sotho (7,6%)
     tsongština (4,5%)
     svazijština (2,5%)
     vendština (2,4%)
     jižní ndbelština (2,1%)
     nedominantní

Jižní Afrika uznává oficiálně 11 úředních jazyků. V závorce je uvedeno procento rodilých mluvčích, kteří udávají daný jazyk jako svoji první řeč: zuluština (cca 24 %), xhoština (cca 16 %), afrikánština (necelých 14 %), angličtina (cca 10 %), severní sesothština (cca 9 %), setswanština neboli bečuánština (cac 8 %), (jižní) sesothština (cca 7,5 %), tsongština (cca 4,5 %), siswati/svazijština (cca 2,5 %), tsivendština (více než 2 %) a jižní ndbelština (cca 2 %). Všechny tyto jazyky jsou formálně rovnocenné, nápisy v těchto jazycích se objevují např. na jihoafrických mincích.

Většina komunikace však probíhá ve třech nejrozšířenějších jazycích (zulština, xhoština a afrikánština) a samozřejmě zejména v angličtině, která má jako jazyk obchodu a vzdělání v JAR dominantní postavení a je také nejrozšířenějším druhým jazykem. Angličtina v JAR tak obecně plní úlohu lingua franca. V souvislosti s čínskou expanzí do Afriky se v posledních letech začíná prosazovat i čínština.

Bílí Jihoafričané mohou také hovořit evropskými jazyky jako italština, portugalština (používaná i černými Angolány a Mozambičany), nizozemština, němčina a řečtina. Z neoficiálních jazyků jsou v JAR také dále hojně rozšířeny jazyky přistěhovalců z Indie (zejména v přístavních městech) jako gudžarátština, hindština, tamilština, telugština a urdština. Francouzsky mluví v Jižní Africe migranti z frankofonní Afriky.

Náboženství

Náboženství v Jížní Africe (2010)[89]
víra procent
Protestantismus
73,2 %
Bez vyznání
14,9 %
Katolicismus
7,4 %
Islám
1,7 %
Hinduismus
1,1 %
Ostatní
1,7 %

Podle sčítání lidu z roku 2001 tvořili křesťané 79,8% populace, přičemž většina z nich byla členy různých protestantských denominací (široce definovaných tak, že zahrnují synkretické africké církve) a menšinu římských katolíků a dalších křesťanů. Mezi křesťanské vyznání patří Sionská křesťanská církev (11,1%), Letniční hnutí (Charismatické hnutí) (8,2%), katolictví (7,1%), Metodismus (6,8%), holandská reformovaná církev (Nederduits Gereformeerde Kerk; 6,7%) a Anglikánství (3,8%). Členové zbývajících křesťanských církví představovali dalších 36% populace. Muslimové tvořili 1,5% populace, hinduisté 1,2%,[90] tradiční africká náboženství 0,3% a judaismus 0,2%. 15,1% se k žádné náboženské příslušnosti nepřihlásilo, 0,6% bylo „ostatních“ a 1,4% bylo „nespecifikovaných“.[70][90][91]

Největší z křesťanských skupin tvořily africké církve. Předpokládá se že mnoho osob, které neprohlásily žádnou příslušnost k jakémukoli organizovanému náboženství, dodržovalo tradiční africká náboženství. Odhaduje se, že v Jižní Africe je 200 000 domorodých tradičních léčitelů a až 60% Jihoafričanů se s těmito léčiteli radí,[92] obecně nazývaných sangomas nebo inyangas. Tito léčitelé používají k usnadnění uzdravení klientů kombinaci duchovních přesvědčení předků a přesvědčení o duchovních a léčivých vlastnostech místní fauny a flóry, běžně známých jako muti. Mnoho lidí má synkretické náboženské praktiky kombinující křesťanské a domorodé vlivy.[93]

Jihoafričtí muslimové pochází především z řad Barevných a z těch, kteří jsou popisováni jako Indové. Existují i černí nebo bílí jihoafričtí konvertité i další z jiných částí Afriky.[94] Jihoafričtí muslimové tvrdí, že jejich víra je nejrychleji rostoucím náboženstvím konvertitů v zemi, přičemž počet černých muslimů vzrostl šestinásobně, z 12 000 v roce 1991 na 74 700 v roce 2004.[94][95]

Jižní Afrika je také domovem značné židovské populace, která dorazila jako menšina z Evropy s ostatními evropskými osadníky. Tato populace vyvrcholila v 70. letech počtem 120 000, ačkoli dnes jich zůstalo jen asi 67 000. Zbytek emigroval, většinou do Izraele. I tak tato čísla činí židovskou komunitu v Jižní Africe dvanáctou největší na světě.[96]

Významnou náboženskou osobností byl Desmond Tutu, anglikánský arcibiskup, jenž proslul jako oponent apartheidu a v roce 1984 se stal druhým Jihoafričanem, který obdržel Nobelovu cenu míru.

Zdravotnictví

Problémem je vysoký výskyt HIV/AIDS; počet nakažených dnes dosahuje 5,2 milionů lidí. Jihoafrická vláda vyvinula řadu projektů ke zlepšení této situace, ty ale ve většině nemají žádné výsledky.

Podle organizace Human Rights Watch se Jihoafričanky bojí rodit ve státních nemocnicích. V JAR v letech 1998 až 2007 stoupla úmrtnost rodiček čtyřnásobně, ze 150 na 625 na sto tisíc narozených dětí. JAR tak nemá šanci splnit cíl rozvoje stanovený OSN, který předpokládá snížení úmrtnosti do roku 2015 na 38 na každých sto tisíc porodů.[97] Střední délka života byla v roce 2009 71 let pro bílé Jihoafričany a 48 lety pro černé.[98]

Kriminalita

Cedule v JAR varující před únosy
Míra vražd v Jižní Africe. Hodnoty z 20. století jsou pravděpodobně podhodnoceny.[99]
Kříže v Polokwane na památku zavražděných farmářů

Podle průzkumu pro období 1998–2000 vypracovaného OSN je Jihoafrická republika celosvětově na druhém místě ve vraždách a na prvním místě v přepadení a znásilnění na jednoho obyvatele. Oficiální statistiky ukazují, že v JAR je každý den zavražděno 50 lidí.[100] Nahlášený počet znásilnění ročně se pohybuje kolem 40 000.[101][102] V roce 2009 se celkový počet znásilnění odhadoval na 500 000 ročně.[103]

Znásilnění je v Jižní Africe častým problémem. Jedna třetina z 4000 žen, které byly v jednom průzkumu dotazovány, uvedla, že v uplynulém roce byla znásilněna. Jižní Afrika je zemí s nejvyšším výskytem dětských a kojeneckých znásilnění na světě. Násilníkům hrozí dva roky za mřížemi.[104][105] Nebezpečná pověra, že sex s pannou léčí AIDS, vede ke znásilňování nezletilých dívek a dětí.[106] Každý rok je v Jižní Africe znásilněno až 200 000 dětí.[107]

Mnoho (zejména majetných) lidí se proto stahuje do bezpečnějších čtvrtí a střežených zón (tzv. gated communities).[108][109] Spousta emigrantů z Jihoafrické republiky také uvádí, že zločin byl rozhodujícím důvodem pro jejich odchod ze země.[110] Velkým problémem jsou nadále i vraždy farmářů, zejména jako výsledek nerovného majetkovému uspořádání.[111] I přes rozšířené narativy žádná průkazná statistika nenaznačuje, že by tyto útoky disproporčně postihovaly více bělošské farmáře.[112][113][114][115][116] Podle jihoafrické vlády a analytických organizací jsou vraždy farmářů součástí širší kriminální problematiky v zemi a nemají prý rasový podtext.[114][117][118][119] Nicméně organizace Genocide Watch teoretizovala, že útoky na farmy představují včasné varovné příznaky genocidy Afrikánců. Jihoafrickou vládu v této otázce kritizovala za nečinnost a upozornila, že od roku 1991 byli „farmáři evropského původu“ (ve zprávě byli zahrnuti i neafrikánští farmáři evropského původu) vražděni ve čtyřikrát větších počtech než v jihoafrické populaci obecně.[120] Dle sčítání lidu z roku 1996 bylo 68 606 ze 749 637 lidí v odvětví zemědělství a myslivosti bělochů.[121] Od roku 1994 bylo při tisících farmářských útoků zavražděno téměř 3 000 zemědělců.[122]

Problémem je velké množství (legálně i ilegálně) držených zbraní a problémy s jejich regulací – země tak drží druhé místo v počtu vražd a zabití způsobených střelnými zbraněmi na 100 000 obyvatel hned za Kolumbií.[123] Denně je střelnou zbraní zabito v průměru 18 lidí.[124]

Nepříjemně to dokazují informace přímo od policie z JAR. Každý den umírá v JAR průměrně jeden až dva policisté. Dalším z problémů jsou únosy automobilů.[125]

Kultura

Nadine Gordimerová

Nadine Gordimerová získala v roce 1991 Nobelovu cenu za literaturu, v roce 2003 se stejné pocty dostalo jihoafrickému rodákovi Johnu Maxwellu Coetzeeovi. Prozaik Peter Abrahams působil na Jamajce, ale většina jeho knih je zpracováním vzpomínek z jižní Afriky. Prosadil se i spisovatel Alan Paton, k nejznámějším jeho knihám patří Cry, The Beloved Country, která byla i dvakrát zfilmována. André Brink patří k těm autorům, kteří krom angličtiny využívají i afrikánštinu, stejně jako básník Breyten Breytenbach. Ač narozen v Zambii, jihoafrickým spisovatelem se stal Wilbur Smith, autor dobrodružných bestsellerů.

Fotograf Kevin Carter získal za zdokumentování hladomoru v Súdánu Pulitzerovu cenu. Byl členem skupiny fotožurnalistů známé jako Bang-Bang Club. K nejznámějším režisérům patří Neill Blomkamp. Jamie Uys se proslavil snímkem Bohové musejí být šílení. Nejslavnější jihoafrickou herečkou je Charlize Theronová. Film Mumie proslavil herce Arnolda Voslooa.

Nejslavnější jihoafrickou zpěvačkou je Miriam Makeba, zvaná též Mama Africa. V roce 1965 byla první zpěvačkou černé pleti, která byla obdržela americkou cenu Grammy. Jako zpěvák se proslavil Troye Sivan.

Věda

Mark Shuttleworth v kosmu
Christiaan Barnard

Jihoafrická republika má zřejmě největší vědeckou tradici v Africe, o čemž svědčí mezinárodní ocenění řady jejích vědců, byť mnozí se prosadili v institucích v Británii či Spojených státech: Max Theiler získal v roce 1951 Nobelovou cenu za fyziologii a lékařství za vyvinutí vakcíny proti žluté zimnici a stal se tak prvním nositelem této ceny, který se narodil v Africe. Další Nobelova cena za lékařství pro Jihoafričana přišla v roce 1979, kdy ji převzal Allan McLeod Cormack, který položil teoretické základy pro zkonstruování výpočetního tomografu. V roce 2002 stejnou cenu obdržel Sydney Brenner, především za výzkum genetického kódu.

Jihoafrický lékař Christiaan Barnard provedl v roce 1967 jako první na světě úspěšnou transplantaci srdce, a to nikoli v zahraničí, ale doma - v Groote Schuur Hospital v Kapském Městě. Informatik Seymour Papert byl průkopníkem umělé inteligence a tvůrcem programovacího jazyka Logo. Antropolog a paleontolog Raymond Dart proslul jako objevitel tzv. Taungského dítěte, tedy první známé lebky hominidů rodu Australopithecus. Objev znamenal průlom a základ teorie o původu lidstva v Africe, který dnes většina vědecké obce považuje za prokázaný. Na Dartův objev vykopávkami navazoval zejména Robert Broom. Na území JAR se narodil v 18. století zakladatel mykologie Christiaan Hendrik Persoon.

Southern African Large Telescope je největším teleskopem na jižní polokouli. V minulosti měla JAR jediná z afrických zemí i vlastní jaderný program a je jedinou africkou zemí, která dokázala vyrobit jadernou zbraň. Svého jaderného arzenálu se však na počátku 90. let vzdala.

Kuchyně

Související informace naleznete také v článku Kuchyně Jihoafrické republiky.

Jihoafrická kuchyně je rozmanitá; na jídlech z mnoha kultur si pochutnávají všichni, a to zejména turisti, kteří chtějí ochutnat široké spektrum dostupných jídel.

Jihoafrická kuchyně je založená hlavně na masu a je zde populární jihoafrické společenské setkání známé jako braai - variace grilování. Z Jihoafrické republiky se také stal významný producent vína, přičemž některé z nejlepších vinic leží v údolích poblíž měst Stellenbosch, Franschhoek, Paarl a Barrydale.[126]

Sport

Wayde van Niekerk
Gary Player

Nejpopulárnějšími sporty v zemi jsou mezi bílými Jihoafričany kriket a ragby, mezi černošskými obyvateli pak fotbal. Jihoafrická republika pořádala, jako první africká země v historii, mistrovství světa ve fotbale 2010.[127]

JAR má na svém kontě 26 zlatých olympijských medailí (k roku 2018). Jako i jiné africké země je nejúspěšnější v atletice, kde nasbírala devět nejcennějších kovů. Již vůbec první jihoafrická olympijská medaile, z roku 1908, byla atletická. Zlato v běhu na 100 metrů získal Reggie Walker. O čtyři roky později, na hrách ve Stockholmu, vyhrál maratonský běh Ken McArthur. V roce 1920 v Antverpách triumfoval v běhu na 400 metrů Bevil Rudd, v Amsterdamu roku 1928 v běhu na 110 metrů překážek Sydney Atkinson. Esther Brandová vyhrála závod ve skoku vysokém na hrách v Helsinkách v roce 1952. V letech 1964–1992 jihoafričtí sportovci na olympiádu nemohli, a tak další zlato přišlo až roku 1996, maratónský běh v Atlantě vyhrál Josia Thugwane. V Londýně 2012 uspěla běžkyně na 800 metrů Caster Semenyaová, byť zlato převzala až dodatečně, po dopingové diskvalifikaci vítězné soupeřky.[128] Cílem proběhla jasně první také za čtyři roky v Riu, a je tak nejúspěšnější jihoafrickou atletkou (byť jsou její úspěchy hodně diskutované vzhledem k tomu, že je intersex).[129] V Riu sbírku zlatých rozšířil i běžec na 400 metrů Wayde Van Niekerk, a to navíc novým světovým rekordem, který tak uzmul legendárnímu Michaelu Johnsonovi.[130]

V minulosti byl doménou JAR olympijský box (poslední zlatá pochází z roku 1948) a tenis (tři zlaté z meziválečné éry). V novodobé historii po roce 1996 je to plavání (např. Penny Heynsová má dvě zlaté). Oscar Pistorius se stal první světovou paralympijskou hvězdou, jejíž záře však pohasla v důsledku kriminálního činu.[131]

Gary Player je jeden z neslavnějších golfistů všech dob, třetím v historii, který dosáhl grand slamu.[132] Automobilový závodník Jody Scheckter se stal v roce 1979 mistrem světa ve Formuli 1. Kork Ballington je čtyřnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Jeden titul mají Jon Ekerold a Brad Binder. Boxeři Gerrie Coetzee a Corrie Sanders byli profesionálními mistry světa v těžké váze. V JAR se narodil úspěšný kanadský basketbalista Steve Nash. Jezdec na horském kole Greg Minnaar je trojnásobným mistrem světa. Team Dimension Data je úspěšná jihoafrická profesionální stáj v silniční cyklistice. Tenista Johan Kriek dvakrát vyhrál Australian Open. Tenisté JAR získali v roce 1974 pověstnou „salátovou mísu“ Davis Cupu. Conrad Stoltz je trojnásobným mistrem světa v triatlonu. Jihoafričtí ragbisté získali tři tituly mistrů světa (1995, 2007 a 2019). Danie Craven byl jako první Afričan uveden do mezinárodní ragbyové síně slávy.[133] Anketu o nejlepšího ragbistu světa vyhráli dva Jihoafričané: Schalk Burger a Bryan Habana.

Odkazy

Reference

  1. Jihoafrický prezident rezignoval, učinil tak na nátlak své vládní strany. iDNES.cz [online]. 2018-02-14 [cit. 2018-02-15]. Dostupné online. 
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. a b Číselník zemí (CZEM). www.czso.cz [online]. Český statistický úřad [cit. 2019-08-21]. Dostupné online. 
  4. LIŠČÁK, Vladimír; BOHÁČ, Pavel. Jména států a jejich územních částí. 4. rozšířené a přepracované. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2009. 111 s. Dostupné online. ISBN 978-80-86918-57-0. S. 28. 
  5. Jižní Afirka Archivováno 6. 11. 2012 na Wayback Machine., Atlas.netway.cz, [cit. 2012-07-11]
  6. a b c Census 2011: Census in brief. Pretoria: Statistics South Africa, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2015. ISBN 978-0621413885. S. 23–25. (anglicky) 
  7. a b c South Africa Fast Facts [online]. SouthAfrica.info, April 2007 [cit. 2008-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 July 2008. (anglicky) 
  8. South African Maritime Safety Authority [online]. South African Maritime Safety Authority [cit. 2008-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Coastline [online]. CIA [cit. 2008-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Guy Arnold. Lesotho: Year In Review 1996 – Britannica Online Encyclopedia [online]. [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. SERINO, Kenichi. How Apartheid Haunts a New Generation of South Africans. The Atlantic [online]. 2016-09-21. Dostupné online. (anglicky) 
  12. SMITH, David. South Africa still a chronically racially divided nation, finds survey. The Guardian [online]. 2012-12-06. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Rainbow Nation – dream or reality?. BBC News. 18 July 2008. Dostupné online [cit. 10 August 2013]. (anglicky) 
  14. South Africa [online]. World Bank [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. WAUGH, David. Geography: An Integrated Approach. [s.l.]: Nelson Thornes, 2000. ISBN 978-0-17-444706-1. Kapitola Manufacturing industries (chapter 19), World development (chapter 22), s. 563, 576–579, 633, 640. (anglicky) 
  16. Oficiální webové stránky Commonwealthu [online]. [cit. 2020-09-07]. Dostupné online. 
  17. COOPER, Andrew F; ANTKIEWICZ, Agata; SHAW, Timothy M. Lessons from/for BRICSAM about South-North Relations at the Start of the 21st Century: Economic Size Trumps All Else?. International Studies Review. 10 December 2007, s. 675, 687. DOI 10.1111/j.1468-2486.2007.00730.x. (anglicky) 
  18. LYNCH, David A. Trade and Globalization: An Introduction to Regional Trade Agreements. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-7425-6689-7. S. 51. (anglicky) 
  19. South Africa's Unemployment Rate Increases to 23.5%. www.bloomberg.com. Bloomberg, 5 May 2009. Dostupné online [cit. 30 May 2010]. (anglicky) 
  20. HDI [online]. UNDP. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 December 2008. (anglicky) 
  21. UNESCO WORLD HERITAGE. whc.unesco.org [online]. [cit. 2016-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ING ALEXANDR ZIMÁK. Jihoafrická republika. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-184-1. Kapitola Období evropské kolonizace, s. 18. 
  23. KÖSSL, Jiří; KRÁTKÝ, František; MAREK, Jaroslav. Dějiny tělesné výchovy II.. Praha: Olympia, 1986. Kapitola Mezinárodní sportovní hnutí, s. 207. 
  24. United Nations Statistics Division – Demographic and Social Statistics [online]. [cit. 2017-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Country Comparison [online]. CIA. Dostupné online. (anglicky) 
  26. How big is South Africa?. South Africa Gateway. 23 November 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 December 2017. (anglicky) 
  27. McCarthy, T. & Rubidge, B. (2005). The story of earth and life. p. 263, 267–268. Struik Publishers, Cape Town.
  28. a b c Atlas of Southern Africa. (1984). p. 13. Readers Digest Association, Cape Town
  29. Encyclopædia Britannica (1975); Micropaedia Vol. III, p. 655. Helen Hemingway Benton Publishers, Chicago.
  30. Atlas of Southern Africa. (1984). p. 186. Readers Digest Association, Cape Town
  31. Kruger National Park [online]. Africa.com [cit. 2014-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 December 2014. (anglicky) 
  32. Atlas of Southern Africa. (1984). p. 151. Readers Digest Association, Cape Town
  33. These are the lowest ever temperatures recorded in South Africa [online]. 1 July 2018 [cit. 2020-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. South Africa's geography [online]. Safrica.info [cit. 2011-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 June 2010. (anglicky) 
  35. South Africa yearbook. [s.l.]: South African Communication Service, 1997. Dostupné online. ISBN 9780797035447. S. 3. (anglicky) 
  36. Term Limits in Africa. The Economist. 6 April 2006. Dostupné online [cit. 26 June 2013]. (anglicky) 
  37. PLESNÍK, Vladimír. Zuma a jeho klan JAR téměř vyplenili. novinky.cz [online]. Borgis,a.s., 17.2.2018 [cit. 20.2.2018]. Dostupné online. 
  38. VAN ZUYDAM, Schalk. Jihoafrická vládní strana žádá odchod prezidenta Zumy. ČTK/AP [online]. České noviny, 13.2.2018 [cit. 20.2.2018]. Dostupné online. 
  39. Cyril Ramaphosa je novým prezidentem JAR. Nahradil Zumu, který rezignoval na svou funkci. zpravy.aktualne.cz [online]. Economia,a.s., 15.2.2018 [cit. 20.2.2018]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  40. Chapter 4 – Parliament. www.info.gov.za. 19 August 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2013. (anglicky) 
  41. BUCCUS, Imraan. Mercury: Rethinking the crisis of local democracy [online]. Abahlali.org [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. J. Duncan. The Return of State Repression [online]. South African Civil Society Information Services, 31 May 2010 [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 June 2013. (anglicky) 
  43. Increasing police repression highlighted by recent case [online]. Freedom of Expression Institute, 2006 [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2013. (anglicky) 
  44. BUCCUS, Imraan. Political tolerance on the wane in South Africa [online]. SA Reconciliation Barometer, 2011 [cit. 2013-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. South Africa's recent performance in the Ibrahim Index of African Governance [online]. Mo Ibrahim Foundation [cit. 2013-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 February 2013. (anglicky) 
  46. SA marriage law signed. news.bbc.co.uk. BBC News, 30 November 2006. Dostupné online [cit. 26 June 2013]. (anglicky) 
  47. JONES, Rachel. Apartheid ended 29 years ago. How has South Africa changed?. National Geographic [online]. 2019-04-26. Dostupné online. (anglicky) 
  48. MORTON, Victor. South Africa begins seizing white-owned farms in land redistribution program. The Washington Times [online]. 2018-08-20. Dostupné online. (anglicky) 
  49. OSBORNE, Samuel. South Africa votes through motion that could lead to seizure of land from white farmers without compensation. The Independent [online]. 2018-03-01. Dostupné online. (anglicky) 
  50. BANK, Christiena Maria van der; MPHAHLANI, Jafta; MOLOI, Kholeka C. Affirmative Action Application or Black and White in South Africa Higher Education Institutions: Is it the way forward or not?. Journal of Education and Learning (EduLearn). 2015-11-01, roč. 9, čís. 4, s. 288–295. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. ISSN 2302-9277. DOI 10.11591/edulearn.v9i4.2495. (anglicky) 
  51. MOMASOH CLETUS, Muluh. Affirmative action policy in higher education: impact and perceptions of the use of race as part of the criteria for admission at the University of Cape Town. , 2012 [cit. 2020-11-01]. Thesis. University of the Western Cape. . Dostupné online. (anglicky)
  52. Affirmative Action in South African Universities: What Does Race Represent?. OHRH [online]. 2013-07-01 [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. Inequalities Complicate S. Africa College Admissions. NPR.org [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ROSENBERG, Rosalind. Virginia Gildersleeve: Opening the Gates (Living Legacies). Columbia Magazine. Summer 2001. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Schlesinger, Stephen E. Act of Creation: The Founding of the United Nations: A Story of Superpowers, Secret Agents, Wartime Allies and Enemies, and Their Quest for a Peaceful World. Cambridge, Massachusetts: Westview, Perseus Books Group, 2004. ISBN 978-0-8133-3275-8. S. 236–7. (anglicky) 
  56. China, South Africa upgrade relations to "comprehensive strategic partnership" [online]. Capetown.china-consulate.org, 25 August 2010 [cit. 2013-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. New era as South Africa joins BRICS [online]. Southafrica.info, 11 April 2011 [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 April 2011. (anglicky) 
  58. BRICS information portal [online]. [cit. 2020-09-07]. Dostupné online. 
  59. SA brings 'unique attributes' to BRICS [online]. Southafrica.info, 14 April 2011 [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2011. (anglicky) 
  60. a b Constitution of the Republic of South Africa Act 200 of 1993 (Section 224) [online]. South African Government, 1993 [cit. 2008-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 June 2008. (anglicky) 
  61. L. B. van Stade. Rationalisation in the SANDF: The Next Challenge [online]. Institute for Security Studies, 1997 [cit. 2008-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 March 2016. (anglicky) 
  62. Defence Act 42 of 2002 [online]. South African Government, 12 February 2003 [cit. 2008-06-23]. S. 18. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 June 2008. (anglicky) 
  63. a b c LEKOTA, Mosiuoa. Address by the Minister of Defence at a media breakfast at Defence Headquarters, Pretoria [online]. Department of Defence, 5 September 2005 [cit. 2008-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. a b Roy E. Horton III. Out of (South) Africa: Pretoria's Nuclear Weapons Experience [online]. USAF Institute for National Security Studies, October 1999 [cit. 2008-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. a b c Educational Foundation for Nuclear Science, Inc. Bulletin of the Atomic Scientists. [s.l.]: Educational Foundation for Nuclear Science, Inc., May 1993. Kapitola South Africa comes clean, s. 3–4. (anglicky) 
  66. DODSON, Christine. South Atlantic Nuclear Event (National Security Council, Memorandum) [online]. George Washington University under Freedom of Information Act Request, 22 October 1979 [cit. 2008-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. Chapter XXVI: Disarmament – No. 9 Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons [online]. United Nations Treaty Collection, 7 July 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  68. hdrstats.undp.org [online]. [cit. 21-07-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 25-06-2012. 
  69. hdrstats.undp.org [online]. [cit. 21-07-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-08-2012. 
  70. a b South Africa [online]. CIA. Dostupné online. (anglicky) 
  71. Jihoafrická republika: válka o ceny nových jaderných bloků.
  72. Zuma a jeho klan JAR téměř zruinovali. Novinky. 17. února 2018.
  73. Prezident JAR má problém. Může být obviněn ze stovek případů korupce. Aktuálně.cz. 29. dubna 2016.
  74. Nový jihoafrický prezident chce zakročit proti korupci. Sám se ale v politice neváhal obohatit. Český rozhlas. 18. února 2018.
  75. Community Survey 2016 [online]. Statistics South Africa [cit. 2018-05-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. http://www.scielo.org.za/scielo.php?pid=S0018-229X2011000200001&script=sci_arttext
  77. International Herald Tribune [online]. 23 May 2008 [cit. 2011-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 21-02-2009. 
  78. Escape From Mugabe: Zimbabwe's Exodus [online]. Dostupné online. 
  79. More illegals set to flood SA [online]. Fin24 [cit. 2011-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-14. 
  80. South African mob kills migrants. news.bbc.co.uk. BBC, 12 May 2008. Dostupné online [cit. 19 May 2008]. (anglicky) 
  81. BEARAK, Barry. Immigrants Fleeing Fury of South African Mobs. The New York Times. 23 May 2008. Dostupné online [cit. 5 August 2008]. (anglicky) 
  82. LEHOHLA, Pali. Debate over race and censuses not peculiar to SA. Business Report. 5 May 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 August 2007. (anglicky) 
  83. Study Commission on U.S. Policy toward Southern Africa (U.S.). South Africa: time running out: the report of the Study Commission on U.S. Policy Toward Southern Africa. [s.l.]: University of California Press, 1981. Dostupné online. ISBN 978-0-520-04547-7. S. 42. (anglicky) 
  84. Mid-year population estimates 1995 [online]. South Africa, 1995. (anglicky) 
  85. a b The People of South Africa Population census, 1996 [online]. South Africa Census, 1996. Dostupné online. (anglicky) 
  86. Mid-year population estimates 2020 [online]. South Africa, 2020. Dostupné online. (anglicky) 
  87. a b c World Refugee Survey 2008. www.refugees.org. U.S. Committee for Refugees and Immigrants, 19 June 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2014. (anglicky) 
  88. HORÁKOVÁ, Hana. Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Vyd. 1. Hradec Králové : GAUDEAMUS, 2007. 275 s. ISBN 978-80-7041-836-9.
  89. Religions in South Africa – PEW-GRF [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. a b South Africa – Section I. Religious Demography [online]. U.S. Department of State [cit. 2006-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. BENTLEY, Wessel; DION ANGUS FORSTER. Methodism in Southern Africa: A Celebration of Wesleyan Mission. [s.l.]: AcadSA, 2008. ISBN 978-1-920212-29-2. Kapitola God's mission in our context, healing and transforming responses, s. 97–98. (anglicky) 
  92. van Wyk, Ben-Erik; VAN OUDTSHOORN, GERICKE N. Medicinal Plants of South Africa. Pretoria: Briza Publications, 1999. ISBN 978-1-875093-37-3. S. 10. (anglicky) 
  93. South Africa [online]. State.gov, 15 September 2006 [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. a b In South Africa, many blacks convert to Islam / The Christian Science Monitor [online]. [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. Muslims say their faith growing fast in Africa [online]. Religionnewsblog.com [cit. 2010-11-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. South African Jewish History and Information. Redakce Rebecca Weiner Rebecca Weiner. [s.l.]: Jewish Virtual Library, 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  97. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/afrika/jihoafricanky-se-boji-rodit-ve-statnich-nemocnicich_208962.html
  98. Peoples Budget Coalition Comments on the 2011/12 Budget. www.hsrc.ac.za [online]. [cit. 08-11-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 16-05-2012. 
  99. United Nations Office on Drugs and Crime. Global Study on Homicide 2019 (Vienna, 2019), Homicide trends, patterns and criminal justice response / Booklet 2 [online]. [cit. 2019-08-11]. S. 25,26. (anglicky) 
  100. How dangerous is South Africa?. BBC News. 17 May 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  101. zem. Sexuální násilí v Jihoafrické republice se stalo národní krizí, varoval prezident. ČT24 [online]. Česká televize, 2019-01-13 [cit. 2019-01-13]. Dostupné online. 
  102. South Africa's Cyril Ramaphosa urges action against 'rape crisis'. BBC News [online]. BBC, 2019-01-12 [cit. 2019-01-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. SOUTH AFRICA: One in four men rape
  104. PERRY, Alex. Oprah scandal rocks South Africa. TIME. 5 November 2007. Dostupné online [cit. 15 May 2011]. (anglicky) 
  105. Baby rapes shock South Africa. BBC News. 11 December 2001. Dostupné online. (anglicky) 
  106. IRIN. SOUTH AFRICA: Focus on the virgin myth and HIV/AIDS. www.irinnews.org. IRIN, 2002. Dostupné online. (anglicky) 
  107. South Africa's shame: the rise of child rape. www.independent.co.uk. independent.co.uk, 2010-05-16. Dostupné online. (anglicky) 
  108. CHUTEL, Lynsey. South Africa’s gated communities are building higher walls in an already divided society. Quartz Africa [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. LEMANSKI, Charlotte. Spaces of Exclusivity or Connection? Linkages between a Gated Community and its Poorer Neighbour in a Cape Town Master Plan Development:. Urban Studies. 2016-07-02. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. DOI 10.1080/00420980500495937. (anglicky) 
  110. Independent Newspapers Online. SA's woes spark another exodus [online]. Iol.co.za, 6 October 2006 [cit. 2011-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 21-08-2010. 
  111. Counting South Africa's crimes, Mail and Guardian, Retrieved 2 October 2012.
  112. Recent spate of farm attacks dispels ‘racially motivated’ rhetoric. The South African [online]. 2019-04-25 [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. Are protesters right on South Africa farm murder rate?. BBC News. 2017-11-03. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. (anglicky) 
  114. a b GREEF, Kimon de; KARASZ, Palko. Trump Cites False Claims of Widespread Attacks on White Farmers in South Africa (Published 2018). The New York Times. 2018-08-23. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  115. South Africa rejects Donald Trump's tweet on farmer killings. BBC News. 2018-08-23. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. (anglicky) 
  116. WASHINGTON, District of Columbia 1100 Connecticut Ave NW Suite 1300B; DC 20036. PolitiFact - Trump tweets incorrect on South African land seizures, farmer killings. @politifact [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. 'More black farm workers are killed than white farm workers' - Johan Burger. 702 [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. KUMWENDA, Olivia. Farm murders highlight apartheid's toxic legacy in South Africa. Reuters. 2012-11-29. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. (anglicky) 
  119. Farm murders decreasing, says Phiyega. www.iol.co.za [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. Over 1000 Boer Farmers in South Africa Have Been Murdered Since 1991 [online]. Genocide Watch [cit. 2005-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 December 2005. (anglicky) 
  121. LESTRADA-JEFFERIS, Joyce. Employment trends in agriculture in South Africa [online]. StatsSA, 2000 [cit. 2019-10-16]. S. 98–99. Dostupné online. (anglicky) 
  122. MCDOUGALL, Dan. Times Online. White farmers 'being wiped out'. The Sunday Times. March 28, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-06-03. (anglicky) 
  123. www.sacc-ct.org.za [online]. [cit. 12-12-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-06-2012. 
  124. http://www.policymic.com/articles/60561/18-people-get-murdered-every-day-in-south-africa-now-tell-me-how-guns-don-t-kill-people[nedostupný zdroj]
  125. ISS. Crime in South Africa: A country and cities profile [online]. Institute for Security Studies [cit. 2013-03-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 26-01-2013. 
  126. South African Wine Guide: Stellenbosch, Constantia, Walker Bay and more [online]. Thewinedoctor.com [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  127. Fotbalový šampionát začíná, poprvé na africkém kontinentu. ČT sport. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. 
  128. Savinovová přijde kvůli dopingu o tituly z OH, MS a ME, zlaté medaile získá Semenyaová. Aktuálně.cz. 2017-02-10. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. 
  129. Semenyaová je podle testů hermafrodit. Nemá vaječníky, ale varlata. www.sport.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. 
  130. Bolt mu gratuloval a překonaný rekordman žasl: Byl to masakr. iDNES.cz [online]. 2016-08-15 [cit. 2018-11-29]. Dostupné online. 
  131. Pistorius byl za zabití z nedbalosti odsouzen k pěti letům vězení | Svět | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné online. 
  132. Gary Player | Biography, Titles, & Facts. Encyclopedia Britannica. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. (anglicky) 
  133. https://www.world.rugby/halloffame/inductees

Literatura

  • HULEC, Otakar. Dějiny Jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-039-5. 
  • ZIMÁK, Alexander. Jihoafrická republika. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-184-1. 

Související články

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Jihoafrická republika na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Jihoafrická republika ve Wikislovníku
  • Kategorie Jihoafrická republika ve Wikizprávách
  • South Africa - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • South Africa (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — South Africa Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) 
  • Bureau of African Affairs. Background Note: South Africa [online]. U.S. Department of State, 2011-06-02 [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - South Africa [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Pretorii. Souhrnná teritoriální informace: Jihoafrická republika [online]. Businessinfo.cz, 2011-02-15 [cit. 2011-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
  • BUNDY, Colin J, a kol. South Africa [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky)