Václav Antonín z Kounic-Rietbergu: Porovnání verzí

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
	Václav Antonín Kounic-Rietberg, portrét v Mírovém (červeném) sálu radnice v Cáchách, olej na plátně z doby cca 1750-1752
1. kníže z Kounic-Rietbergu
	Ve funkci:; 1764 – 1794
Předchůdce	říšský knížecí titul byl udělen v roce 1764
Nástupce	Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu
Domácí, dvorský a státní kancléř
	Ve funkci:; 1753 – 1792
Panovník	Marie Terezie, Josef II., Leopold II., František II.
Císařský velvyslanec v Paříži
	Ve funkci:; 1750 – 1753
Panovník	Marie Terezie
Ministr ve vládě Habsburského Nizozemí
	Ve funkci:; 1744 – ?
Panovník	Marie Terezie
Říšský dvorní rada
	Ve funkci:; 1737 – ?
Panovník	Karel VI.
Narození	2. února 1711 ; Vídeň ; Habsburská monarchie
Úmrtí	27. června 1794 (ve věku 83 let) ; Mariahilf ; Habsburská monarchie
Choť	Marie Arnoštka ze Starhembergu (1717–1749)
Rodiče	Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu (1679–1746); Marie Arnoštka Františka z Rietbergu (1687–1758)
Děti	1. Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu (1737–1797) ; 2. Mořic Quirin (1738–1751) ; 3. Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietberg-Questenbergu (1739–1812) ; 4. Maxmilián Oldřich (1741–1754) ; 5. František Václav (1742–1825) ; 6. Josef Klemens (1743–1785); 7. Marie Antonie, provdaná Thürheim-Bibrachzellová (1745–1769)
Příbuzní	vnučka: Marie Eleonora, provdaná Metternichová (1775–1825)
Zaměstnání	politik, diplomat
Profese	šlechtic
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	1749 rakouský Řád zlatého rouna (č. 725)
Commons	Wenzel Anton, Prince of Kaunitz-Rietberg
	1764 říšský knížecí titul ; 1776 český knížecí titul
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 7. 6. 2020, 05:58

Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg, 2. února 1711, Vídeň – 27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.

Život

Mládí, studia a cesty

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 – červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě – od ledna do června 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.

Státnická dráha

Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.

Po 39 let (1753–1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Janu Kryštofu z Bartensteina. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií, o který usiloval již od roku 1749, známý též jako „Změna aliancí“ (renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, díky čemuž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku 1761 se ve Svídnici stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže "U tří děl" (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.

Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra jakobínem. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce poté, co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.

Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.

Osobní život a rodina

Jeho vnučka Marie Eleonore se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete Klementa Václava z Metternichu.

Po smrti byl mumifikován a pohřben v rodové hrobce Kouniců ve Slavkově u Brna.

Odkazy

Literatura

Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rietberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
VONDRA, Roman. Václav Antonín kníže Kounic: (1711-1794). Historický obzor, 2008, 19 (5/6), s. 132-134. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy

Rodokmen Kouniců

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Antonín z Kounic-Rietbergu

@@ Řádek 85: / Řádek 85: @@
 Od roku [[1735]] byl Václav Antonín z&nbsp;Kounic-Rietbergu v&nbsp;císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] [[ministr]]em ve vládě [[Habsburské Nizozemí|Habsburského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír|míru v&nbsp;Cáchách]]. V&nbsp;letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako císařský velvyslanec v&nbsp;Paříži.
-Po 39 let (1753–1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V&nbsp;této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.]], [[Leopold II.|Leopolda II.]] i&nbsp;[[František I. Rakouský|Františka II.]] Zastával vnější politiku zaměřenou proti [[Království Velké Británie|Britskému království]], což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Jan Kryštof z Bartensteina|Janu Kryštofu z Bartensteina.]] Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko]] ztracené ve válce s&nbsp;[[Prusko|Pruskem]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s&nbsp;Francií, o&nbsp;který usiloval již od roku [[1749]],  známý též jako „[[Změna aliancí]]“ (''renversement des alliances''), jakož i spolek s&nbsp;[[Rusko|Ruskem]], díky čemuž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o&nbsp;obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z&nbsp;paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z&nbsp;čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s&nbsp;Ruskem.
+Po 39 let (1753–1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V&nbsp;této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.]], [[Leopold II.|Leopolda II.]] i&nbsp;[[František I. Rakouský|Františka II.]] Zastával vnější politiku zaměřenou proti [[Království Velké Británie|Britskému království]], což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Jan Kryštof z Bartensteina|Janu Kryštofu z Bartensteina.]] Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko]] ztracené ve válce s&nbsp;[[Prusko|Pruskem]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s&nbsp;Francií, o&nbsp;který usiloval již od roku [[1749]], známý též jako „[[Změna aliancí]]“ (''renversement des alliances''), jakož i spolek s&nbsp;[[Rusko|Ruskem]], díky čemuž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o&nbsp;obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z&nbsp;paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z&nbsp;čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s&nbsp;Ruskem.
 Roku [[1761]] se ve [[Svídnice|Svídnici]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže "U&nbsp;tří děl" (''Zu den drei Kanonen''). Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté.<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“--> Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác (Vídeň)|Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.
@@ Řádek 106: / Řádek 106: @@
 * Alexander Novotny: ''Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit''. – Wien: Hollinek, 1947
 * Friedrich Walter: ''Männer um Maria Theresia''. – Wien: Holzhausen, 1951
-* Grete Klingenstein: ''Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton''. – Göttingen: [[Vandenhoeck & Ruprecht]], 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
+* Grete Klingenstein: ''Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton''. – Göttingen: [[Vandenhoeck & Ruprecht]], 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – {{ISBN|3-525-35906-3}}>
 * [[Tibor Simanyi]]: ''Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias''. – Wien: Amalthea, 1984
 * Lothar Schilling: ''Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz''. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.