Člen (mluvnice): Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 6. 6. 2020, 06:10

Člen se používá v některých jazycích k označení podstatného jména. Členy jsou v jazycích většinou prostředkem k vyjádření jeho určitosti, případně neurčitosti (tj. zda je míněn jeden konkrétní objekt nebo objekty tohoto druhu obecně). Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby a někdy závisí zcela na kontextu. Člen je obvykle považován za zvláštní slovní druh, etymologicky jeho tvary většinou souvisí s tvary ukazovacích zájmen (například francouzské le pochází z latinského ukazovacího zájmena ille). V některých jazycích člen není samostatným slovem, ale je připojován k podstatnému jménu jako prefix (hebrejština) nebo sufix (rumunština, bulharština).

V angličtině a některých dalších jazycích je člen nejtypičtější realizací větného členu nazývaného determinátor.

Druhy členů

V jazycích jsou rozlišovány členy:

určitý – např. anglický the, německý der, die, das, francouzský le, la, les; používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ten, ta, to);
neurčitý – obvykle se používá jen v jednotném čísle, např. anglický a, an, německý ein, eine, francouzský un, une, des; používá se tehdy, kdy se odkazuje k libovolnému členu nějaké skupiny, český ekvivalent by mohl být nějaký, jeden;
dělivý – pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. voda), např. francouzský du, de la.

Uvedené druhy členů se nemusejí vyskytovat v jednotlivých jazycích současně. Pokud však jazyk využívá k vyjádření určitosti člen, vyskytuje se v něm vždy člen určitý (např. bulharština má pouze člen určitý). Člen dělivý je charakteristický pro románské jazyky, ve kterých se vyskytují i členy určitý a neurčitý – tyto dva členy mají i všechny germánské jazyky.

Příklady použití:

angličtina:

This is the house I'd lived in before I won one hundred million dollars. – To je (ten) dům, ve kterém jsem bydlel před tím, než jsem vyhrál sto milionů dolarů.

I closed a pig and a dog in a pigsty. When I came back in the evening, I found out that the dog had eaten up the pig. – Zavřel jsem do (jednoho) chlívku (jedno) prase a (jednoho) psa. Když jsem se ten večer vrátil, zjistil jsem, že ten pes to prase sežral.

francouzština:

Voulez-vous du café? – Dáte si kávu?

Postavení členů

Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím přívlastkem), např. angl. the young boy (ten mladý chlapec).

V bulharštině, makedonštině, rumunštině či severogermánských jazycích existuje určitý člen postpozitivní, který se připojuje jako koncovka ke jménu, např. švéd. pojken^[1], bulh. момчето^[2](ten chlapec).

Člen v evropských jazycích

Geograficky lze zhruba rozdělit Evropu na západní a východní část podle toho, zda se v dané lokalitě hovoří jazyky, v nichž se používá člen. Západní oblast zahrnuje germánské a románské jazyky, albánštinu a řečtinu, v nichž se člen používá. Naopak slovanské (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny) a uralské (s výjimkou maďarštiny) jazyky na východě Evropy člen nepoužívají.

Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v severogermánských jazycích ve Skandinávii (dánština, norština, švédština, islandština a faerština) a jednak na Balkáně (albánština, bulharština, makedonština, rumunština). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys, který charakterizuje tzv. balkánský jazykový svaz, ačkoliv se jedná o jazyky blízké pouze geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná baskičtina v západní Evropě.

Baltské jazyky členy nemají, ale k vyjádření určitosti využívají determinativní tvary adjektiv.^[3]

Čeština

V češtině se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich morfologických vlastností (většina flektivních jazyků rovněž nemá člen). Pro rozlišení určitosti a neurčitosti (respektive kontextové zapojenosti a novosti) se v češtině používá slovosled (viz též aktuální členění větné). V hovorovém stylu se často využívají zájmena nějaký a ten (případně číslovka jeden) ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.

Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ten (všimněte si podobnosti s německým členem den) ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.^[4]

Němčina

V němčině má určitý a neurčitý člen nejen determinační (určující) funkci, ale je zároveň nedílnou součástí skloňování podstatných jmen, která sama o sobě přijímají jen minimum pádových koncovek. Použití členu podstatně ovlivňuje i skloňování přídavných jmen.

Příklady:

im (= in dem) Schrank (dativ) = ve skříni

in den Schrank (akuzativ) = do skříně

Francouzština

Francouzština má členy určité a neurčité nejen pro jednotné číslo, ale i pro číslo množné, přesněji rod množný.

Člen určitý je

le pro číslo jednotné, rodu mužského, příklad: le chien = ten pes,
la pro číslo jednotné, rodu ženského, příklad: la télé - ta televize,
les pro rod množný (francouzština nemá rod střední), příklad: les arbres = ty stromy.

Člen neurčitý je

un pro rod mužský v jednotném čísle, příklad: un stylo - nějaké pero,
une pro rod ženský v jednotném čísle, příklad: une girafe = nějaká žirafa,
des pro rod množný, příklad: des crayons = nějaké tužky.

Angličtina

Anglické členy shodné pro všechny tři rody - které se gramaticky v angličtině projevují jen v zájmenech - jsou:^[3]

určitý the pro jednotné i množné číslo,
neurčitý a (před samohláskou an) pro jednotné číslo. Množné číslo stojí bez členu.

Španělština

Ve španělštině má každý rod a číslo svůj určitý i neurčitý člen.

Členy neurčité:

un - rod mužský, číslo jednotné (un amigo = kamarád)
una - rod ženský, číslo jednotné (una amiga = kamarádka)
unos - rod mužský, číslo množné (unos amigos = kamarádi)
unas - rod ženský, číslo množné (unas amigas = kamarádky)

Členy určité:

el - rod mužský, číslo jednotné (el padre = otec)
la - rod ženský, číslo jednotné (la comida = jídlo)
los - rod mužský, číslo množné (los padres = rodiče)
las - rod ženský, číslo množné (las comidas = jídla)

Reference

↑ Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.
↑ Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.
↑ ^a ^b Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.
↑ Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X.

Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.

Externí odkazy

Slovníkové heslo člen ve Wikislovníku
Kategorie Členy ve Wikislovníku

[1] Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.

[2] Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.

[:0-3] Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.

[4] Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X.

[1]

[2]

[3]

[4]

@@ Řádek 24: / Řádek 24: @@
 Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím [[přívlastek|přívlastkem]]), např. angl. '''''the''' young boy'' (ten mladý chlapec).
-V [[bulharština|bulharštině]], [[makedonština|makedonštině]], [[rumunština|rumunštině]] či [[severogermánské jazyky|severogermánských jazycích]] existuje určitý člen '''postpozitivní''', který se připojuje jako [[koncovka (mluvnice)|koncovka]] ke jménu, např. [[Švédština|švéd.]] ''pojk'''en'''''<ref>Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.</ref>, [[Bulharština|bulh.]] ''момче'''то'''''<ref>Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.</ref>(ten chlapec).
+V [[bulharština|bulharštině]], [[makedonština|makedonštině]], [[rumunština|rumunštině]] či [[severogermánské jazyky|severogermánských jazycích]] existuje určitý člen '''postpozitivní''', který se připojuje jako [[koncovka (mluvnice)|koncovka]] ke jménu, např. [[Švédština|švéd.]] ''pojk'''en'''''<ref>Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, {{ISBN|80-04-24005-4}}.</ref>, [[Bulharština|bulh.]] ''момче'''то'''''<ref>Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.</ref>(ten chlapec).
 == Člen v evropských jazycích ==
@@ Řádek 35: / Řádek 35: @@
 Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v [[Severogermánské jazyky|severogermánských]] jazycích ve [[Skandinávie|Skandinávii]] ([[dánština]], [[norština]], [[švédština]], [[islandština]] a [[faerština]]) a jednak na [[Balkán]]ě ([[albánština]], [[bulharština]], [[makedonština]], [[rumunština]]). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys, který charakterizuje tzv. '''balkánský jazykový svaz''', ačkoliv se jedná o jazyky blízké pouze geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná [[baskičtina]] v západní Evropě.
-[[Baltské jazyky]] členy nemají, ale k vyjádření určitosti využívají determinativní tvary adjektiv.<ref name=":0">Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.</ref>
+[[Baltské jazyky]] členy nemají, ale k vyjádření určitosti využívají determinativní tvary adjektiv.<ref name=":0">Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. {{ISBN|80-7106-569-2}}.</ref>
 === Čeština ===
@@ Řádek 41: / Řádek 41: @@
 V [[čeština|češtině]] se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich [[Tvarosloví|morfologických]] vlastností (většina [[flektivní jazyk|flektivních jazyků]] rovněž nemá člen). Pro rozlišení určitosti a neurčitosti (respektive [[Kontext (lingvistika)|kontextové zapojenosti]] a novosti) se v češtině používá [[slovosled]] (viz též [[aktuální členění větné]]). V hovorovém stylu se často využívají [[zájmeno|zájmena]] ''nějaký'' a ''ten'' (případně [[číslovka]] ''jeden'') ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.
-Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ''ten'' (všimněte si podobnosti s německým členem ''den'') ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.<ref>Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X. </ref>
+Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ''ten'' (všimněte si podobnosti s německým členem ''den'') ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.<ref>Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. {{ISBN|80-7106-484-X}}. </ref>
 === Němčina ===
@@ Řádek 85: / Řádek 85: @@
 <references/>
-* Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.
+* Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. {{ISBN|80-246-0154-0}}.
 == Externí odkazy ==