Katyňský masakr: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Jik (diskuse | příspěvky)
Hypotéza o německé vině na masakru a vysvětlení
Jik (diskuse | příspěvky)
m chyba v citaci
Řádek 200: Řádek 200:
Na základě výsledků vyšetřování byly začátkem března 1940 případy předány mimosoudnímu orgánu – trojce, která se zabývala trestními případy 14 542 polských občanů (na území RSFSR 10710, na území USSR 3832), uznala je viníky a rozhodla o jejich popravě.
Na základě výsledků vyšetřování byly začátkem března 1940 případy předány mimosoudnímu orgánu – trojce, která se zabývala trestními případy 14 542 polských občanů (na území RSFSR 10710, na území USSR 3832), uznala je viníky a rozhodla o jejich popravě.


Vyšetřováním bylo věrohodně konstatována smrt v důsledku naplnění rozhodnutí trojky 1803 polských válečných zajatců a byla zjištěna identita 22 z nich.}<ref name="prudnikova">Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011</ref>}
Vyšetřováním bylo věrohodně konstatována smrt v důsledku naplnění rozhodnutí trojky 1803 polských válečných zajatců a byla zjištěna identita 22 z nich.<ref name="prudnikova">Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011</ref>}}


Počet vyšetřováním zjištěných poprav tak vůbec neodpovídá zprávám z průběhu vyšetřování, ani jiným číslům. Možná se jedná o Poláky, postavené před vojenský soud pro válečné zločiny z roku 1920.
Počet vyšetřováním zjištěných poprav tak vůbec neodpovídá zprávám z průběhu vyšetřování, ani jiným číslům. Možná se jedná o Poláky, postavené před vojenský soud pro válečné zločiny z roku 1920.

Verze z 8. 10. 2019, 21:36

Památník Katyň-Charkov-Mednoje ve svatokřížských horách, v Polsku
Katyňský masakr

Katyňský masakr nebo Katyňský zločin (polsky Zbrodnia katyńska) je označení pro povraždění polských válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940. Povražděno bylo přibližně 22 000[1] mužů – zejména důstojníků a příslušníků inteligence.

Předehra

Polští vojáci zajatí Sověty během invaze do Polska

Poté, kdy nacistické Německo přepadlo 1. září 1939 Polsko a rozpoutalo tak druhou světovou válku v Evropě, se k jeho útoku v souladu s předchozími dohodami připojil dne 17. září i Sovětský svaz. Ten následně získal kromě území a porobeného obyvatelstva asi 15 000 válečných zajatců důstojnických hodností, k nimž připojil ještě asi 10 000 příslušníků inteligence (většinou rezervistů) zajatých mimo bojové operace. Ti byli vězněni ve zcela nevyhovujících podmínkách v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině až do roku 1940, kdy vedení SSSR došlo na návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji k názoru, že není žádoucí, aby se „prominentní váleční zajatci“ obecně nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec vrátili domů, a nechalo je povraždit.[2] Jako důvod likvidace se v příkazu k ní výslovně udává právě jejich nepřátelský postoj k SSSR a jeho režimu.[3]

Příkaz k vraždě navržený Berijou a podepsaný Stalinem, vrchním sovětským vůdcem, Klimentem Vorošilovem, významným maršálem Rudé armády, Molotovem, Sovětským diplomatem, a také Anastázem Mikojanem, vrchní autoritou Státního výboru obrany a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem

Masakr

Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Kalinin a Charkov), kde bylo dohromady pozabíjeno asi 15 000 lidí (důstojníci), na řadě dalších míst však bylo v téže době po menších skupinkách povražděno dalších 10 000 (většinou příslušníci inteligence). Další řádově tisíce lidí byly povražděny v roce 1941. Z důvodu neshody, které z těchto zavražděných zahrnout pod pojem Katyňský masakr a které nikoliv, kolísají udávané počty obětí masakru, a to v rozmezí 15–28 tisíc lidí. Mezi zavražděnými byl například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Sikorski, Xawery Czernicki či Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy.

Poté, co již v roce 1939 provedli Němci na okupovaném polském území operace „Tannenberk“ a „Inteligence“, při kterých zahynulo kolem 60 tisíc předních Poláků a další byli odvlečeni do německých koncentračních táborů, znamenal Katyňský masakr další výraznou ztrátu v řadách polské elity.

Odhalení a lži

Ruský prezident Medveděv a polský prezident Bronislaw Komorowski uctívají v dubnu 2011 památku obětí Katyňského masakru

Po vypuknutí Velké vlastenecké války se polská exilová vláda pokoušela vymoci propuštění svých Sovětským svazem vězněných občanů a vojáků včetně těchto povražděných, o nichž se domnívala, že ještě žijí (nebo v to alespoň doufala). Stalin tehdy tvrdil, že ve zmatcích na začátku bojů uprchli a on o nich nic neví[zdroj?]. V roce 1943 byly německou armádou u Katyně objeveny první masové hroby[4], do nichž byli zmasakrovaní zajatci pohřbeni. Německo se pokusilo celou věc propagandisticky využít, Sovětský svaz je na oplátku obvinil, že vraždění je jejich dílo. I v průběhu Norimberského procesu se Sovětský svaz nejprve pokusil svalit vinu za masakr na poražené Německo, to však nebylo reálné, neboť dostupné důkazy byly dost průkazné.[5] Sovětský svaz přesto popíral svou vinu až do roku 1990, kdy tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že jde o zločin stalinismu. Posléze Sovětský svaz označil i zbylé masové hroby a vydal kopie klíčových dokumentů, včetně rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsaného vedením SSSR.[6] Přesto však panují stále nejasnosti, týkající se tehdejších událostí,[7] případně jsou události Katyňského masakru zcela zpochybňovány.[6][8] Na konci dubna roku 2010 byly elektronické kopie základních dokumentů o masakru na příkaz prezidenta Medveděva zveřejněny na stránkách ruské Federální archívní agentury.[9]

V listopadu 2010 ruská Státní duma schválila rezoluci, která prohlásila, že Katyňský masakr byl zločin provedený na přímý příkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů.[10] V roce 2011 označil Katyňský masakr za zločin ruský prezident Dmitrij Medveděv[5] a prohlásil: „Odpovědnost za tento zločin nese tehdejší vedení Sovětského svazu. Snahy o nějaké jiné verze se neopírají ani o historické dokumenty, ani o morální důvody.“[11]

Hypotéza o německé vině na masakru a související argumenty a vysvětlivky

Výše uvedený popis se zakládá na konstrukci sestavené Goebbelsem a vynechává celou řadu skutečností. V prvé řadě nutno připomenout maskovací operaci Akce 1005, která měla shodit německé zločiny na SSSR.

Východiska

Zpočátku Rudá armáda zajaté polské oddíly pouze rozpouštěla. Proti tomu protestovalo Německo a proto byl mjr. Sopruněnko pověřen založením zajateckých táborů. Koncem roku 1939 v těchto táborech zůstávalo okolo 8 500 vojáků a 6 500 nevojáků. Sovětské orgány zajaté prověřovaly na účast na válečných zločinech v roce 1920 a nejasný počet z nich postavily před vojenský soud.

Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR

Po ukončení vojenských operací v roce 1939 nebylo jasné, jak dlouho zajetí potrvá. Zřejmě proto se Berija rozhodl využít svých pravomocí a pomocí Zvláštního poradního sboru NKVD SSSR je nechal odsoudit k trestu vězení. Tím je jednak zbavil určitých výsad válečných zajatců, jednak vymezil dobu jejich vazby (Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR měl právo udělovat tresty do 8 let). Rozsudky Zvláštního poradního sboru byli většinově převedeni do tří zvláštních táborů NKVD západně od Smolenska. Součástí rozsudku byl zákaz korespondence, který se později stal jedním z hlavních argumentů o sovětské vině.

Napadení SSSR Německem

Okolo 16. 7. dosáhly německé jednotky Smolenska[12]. Všechny tábory i s dokumentací padly do rukou Němců.

V prostoru Gnjozdova nedaleko od chutoru Kozí Hory se německé velení rozhodlo vybudovat velitelství skupiny armád Střed a velký velitelský bunkr. Němci pro jeho výstavbu vedle místního obyvatelstva, využili již zavedené stavební oddíly z okolních táborů a po dokončení prací na podzim 1941 a zcela v souladu se svými zvyklostmi (viz Sonderkommanda a Einsatzgruppen) tyto lidi v lese u Kozích Hor povraždili[13].

Německá „odhalení“

Německá okupační správa o hrobech věděla v březnu 1942 od Poláků sloužících v německé armádě, kteří zde vztyčili dřevěné kříže. Ve štábu gen. Anderse věděli o hrobech v Kozích Horách již v prosinci 1941 [12]. K veřejnému „odhalení“ došlo až na jaře 1943, když s jeho pomocí se německá propaganda pokusila po porážce u Stalingradu rozšířit podporu ze strany porobených zemí a získat nové vojáky do jednotek SS. Goebbels ve svém deníku poznamenal, že je nutno utajit německý původ munice[14]. V instrukcích uvedl:

Němečtí důstojníci, kteří převezmou vedení, musí být výjimečně politicky připravenými a zkušenými lidmi, kteří budou působit jemně a sebevědomě. Takovými musí být i novináři… Někteří naši lidé tam musí být dříve, aby v době, kdy dorazí Červený kříž všechno bylo připraveno, aby během výkopů nenarazili na věci, které neodpovídají naší linii.[12], [15]

Když účast na prošetření odmítl Mezinárodní červený kříž, zorganizoval Goebbels „mezinárodní komisi“ tvořenou soudními lékaři porobených zemí a Švýcarska. Členové komise provedli pitvy a potom na cestě zpět podepsali protokol, podle kterého těla ležela v hrobech 3 léta a k popravám došlo na jaře 1940. Mezi členy „mezinárodní komise“ byl vedoucí československého Ústavu pro soudní lékařství Dr. František Hájek. Po válce vzal svůj podpis zpět s tím, že jej podepsal pod nátlakem. Podle jeho názoru stav těl neodpovídal 3-letému pobytu ve vlhké písčité půdě, jak tvrdila německá zpráva. S ohledem na to, že těla prakticky nebyla zasažena hmyzem a na stav rozkladu, mohla ležet v hrobech nejvýše jedno léto (1942) a popravy musely proběhnout na podzim 1941. Dalším, kdo vzal svůj podpis zpět byl dr. Marko Markov z Bulharska.

Burděnkova komise

SSSR do Smolenska vyslal Burděnkovu komisi (dále jen BK), která prověřovala všechny okolní hroby. Našla v nich okolo 37 tisíc lidí, z nich bylo okolo 10 tisíc Poláků. BK byla doprovázena skupinou zpravodajů (včetně tajemníka vyslanectví USA) a nikdo z nich nezpochybnil zprávu komise, která popravy datovala do podzimu 1941[16].

BK zjistila, že pohřebiště polských vojáků je v místě pionýrského tábora smolenské Promstrachkasy a ověřila poslední turnus tohoto tábora z června 1941. Zřízení tábora v létě 1940 vyplývalo z Výroční zprávy Promstrachkasy za rok 1940. Oblast Kozích Hor na břehu Dněpru byla v předválečném období rekreační oblastí Smolenska a komise nenašla svědky, kteří by tvrdili, že oblast byla před válkou uzavřená.

BK vyšetřovala svědky, kteří německé okupační správě podali svědectví o tom, že před válkou v lese probíhaly popravy. Všichni svědci (kteří německým orgánům toto dosvědčili a které se po osvobození podařilo najít) vzali tyto výpovědi zpět s tím, že je podepsali pod nátlakem. BK zároveň ověřila, že tito lidé byli vystaveni mučení.

BK nalezla v šatech mrtvých Poláků dokumenty z doby, kdy podle „mezinárodní komise“ již měli být po smrti. Poslední dokument byl z 20. června 1941.

Podle svědectví žen zaměstnaných ve štábu 537. spojového pluku tam na podzim 1941 byl ubytován asi 30-členný oddíl Einsatzgruppen, který prováděl nedaleko v lese rozsáhlé popravy.

Další argumenty

V souladu s předválečným sovětským právem zajatí vojáci nemohli nosit hodnostní označení a vyznamenání[12]. (Viz též sovětské trestní prapory, jejichž vojáky byli důstojníci zbavení po dobu trestu hodností i vyznamenání.)

K popravám byly použité německé zbraně ráže 7,65mm, v menší míře 9mm, nikoliv sovětské zbraně ráže 7,62mm. Munice byla německá (GECO), část nábojnic ocelová, jaké se začaly vyrábět v Německu v létě 1940[17].

Němci Slovany považovali za ‚podlidi‘ určené k likvidaci. V hrobech v Kozích horách leží v souladu s oficiální nacistickou doktrínou ‚Rusové-podlidé‘ a ‚Poláci-podlidé‘. Ve vztahu k Polsku Německo provádělo operaci Tannenberg, v jejímž rámci se mělo zlikvidovat i nemálo z Poláků popravených v Kozích Horách.

Norimberský soud

U tohoto soudu se obviněným podařilo zpochybnit sovětský výklad, když soud porušil článek 21 stanov soudu. Soud na základě odkazu obhajoby na informace o německém vyšetřování začal vyžadovat od sovětské strany důkaz, že tento zločin spáchali Němci. Když sovětská strana přednesla před soudem svoji představu o masakru, ukázaly se v ní hrubé chyby a následný pokus vše napravit byl zřejmě z časových důvodů zamítnut. Proto rozsudek nic k tomuto případu neřekl. [18], [12].

Článek 21 měl bránit přetížení soudu důkazní agendou, kterou přenechával nižším soudům. Mimoto soud soudil vysoké funkcionáře nacistického Německa, kteří sami osobně se žádného zločinu nedopustili a tím by se mohli zbavit odpovědnosti za jednotlivé zločiny. Tento článek umožňoval konstatování, že nacistická mašinérie takto konala s přímým vědomím svých nejvyšších představitelů a ti byli povoláni k zodpovědnosti za to, že takový stav umožnili. (Na základě toho probíhalo také prověřováni polských důstojníků po zajetí v SSSR. Trestáni byli za to, že jako velitelé v zajateckých táborech připustili a dokonce přímo organizovali zločinné zacházení se zajatými vojáky.)

Paket č. 1

Tento balík dokumentů obsahuje m.j. tyto dokumenty:

  • Berijova zpráva Politbyru, č.j. 794/Б v níž Berija žádá sestavit „trojku“, která by v hromadném procesu zajaté Poláky odsoudila k smrti. Na zprávě je uvedeno souhlasné rozhodnutí členů Politbyra.[19]
  • Výpis z protokolu č. 13 zasedání Politbyra (č.j. П13/144) z 5.3. 1940, kterým se NKVD navrhuje odsoudit zajaté Poláky pomocí ‚trojky‘ bez účasti obviněných. Příjemcem zprávy je Berija.[20]
  • Výpis z protokolu č. 13 zasedání Politbyra (č.j. П13/144) z 27.2. 1959, kopie předchozího. Příjemcem zprávy je Šeljepin. Zpráva je kopií (i s chybami) výšeuvedené zprávy z roku 1940.[21]
  • Zpráva předsedy KGB Šeljepina Chruščovovi, č.j. 632 Ш z 3.3. 1959, kterou Šeljepin navrhuje zlikvidovat dokumentaci po popravených Polácích.[22]

Rozbor viz [12] a [15].

K „Berijově zprávě“

  • Tato zpráva je datována k 5.3. 1940, v žurnálu je založena na konci únorové řady. Za poměrně zvláštní lze považovat i to, že je datována do stejného dne, kdy byla v Politbyru projednávána. Muselo by se jednat současně o hrubou a nesmyslnou chybu Berijova sekretariátu i samotného Beriji, která jej na Politbyru musela kompromitovat. Chybou je i použitý formulář ze 30. let.
  • Vlevo nahoře je rukou psané číslo 144, které označuje pořadí, v jakém daná zpráva byla ten den projednávána. Ve skutečnosti by na každý bod jednání zbývalo nejvýše 2 minuty. Na přednesení záležitosti, její projednání i sepsání rozhodnutí.
  • Podpisy Stalina, Vorošilova, Molotova a Mikojana jsou orientované shora dolů. Po přečtení a před podepsáním by tento dokument musel každý z nich nesmyslně pootočit doleva.
  • Na 2. straně je uvedeno číslo 14736, které je na 3. straně zaokrouhleno na 14700. Podobně je číslo 10685 zaokrouhleno na 11000. V kontextu zprávy to je matoucí.
  • Na 4. stránce se navrhuje potrestat zajaté Poláky pomocí ‚trojky‘. Jenomže ‚trojky‘ i hromadné operace byly (na základě právě Berijových podmínek pro převzetí NKVD SSSR) zrušeny 17. 11. 1938[23]. Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR, kterým přímo disponoval Berija, zase před válkou neměl právo hrdelních trestů.
  • Na 4. straně Berija zprávu podepsal i parafoval…

K „Výpisům z protokolu č. 13“

Zjevně druhý z obou protokolů (z roku 1959) je zhotoven přes kopírovací papír (má v takovém případě obvyklé ztlustění linií) jako kopie prvního protokolu (z roku 1940). Mimoto při psaní s kopírovacím papírem musel být vynechán příjemce, potom se vyndal kopírák a dopsaly se oba dokumenty, z nichž jeden údajně pochází z roku 1940 a druhý z roku 1959. Uvedené počty osob nesmyslně vycházejí ze zaokrouhlených údajů „Berijovy zprávy“. Obě zprávy jsou na formuláři 30. let.

K „Šeljepinově zprávě“

Vedle toho, že tato zpráva neodpovídala tehdejším zvyklostem[12], jsou v ní uvedena zcela jiná čísla, než v „Berijově zprávě“.

Souhrn

Tento soubor dokumentů se poprvé objevil v případu KSSS, když byl založen mezi důkazním materiálem. Soud jej však vyřadil pro zjevnou nesmyslnost. Podle Slobodkina[24] tento soubor dokumentů nechal zpracovat Alexandr Nikolajevič Jakovlev, ale ten, kdo jej zpracovával, ve vědomí špíny, kterou měl udělat, jej zpracoval tak, aby nemohl obstát.

Sovětské a ruské vyšetřování za perestrojky

Podle Muchina V. M. Falin a A. N. Jakovlev zmanipulovali předsedu KGB Krjučkova a společně přiměli Gorbačova k nepodloženému prohlášení o vině. Gorbačov dal poté příkaz vojenskému oddělení Generální prokuratury SSSR najít důkazy o tomto zločinu[24]. Vyšetřování doprovázely manipulace a hrubé porušování zákona[25]. Podle Ústavy SSSR i Ústavy RF pokud prokurátor zjistí narušení zákona, je povinen provést a uzavřít vyšetřování a předat případ soudu, který teprve má právo rozhodnout o vině. V tomto případě prokuratura zveřejňovala mnoho svých údajných zjištění, která měla být uzavřena ve spise, ale k soudnímu procesu nedošlo. Vyšetřování vedli: plk. Tretěckij, pplk. Jablokov, mjr. Šalamajev, pplk. V. Graněnov a dozorový prokurátor plk. N. L. Anisimov[26].

M.j. z výslechu Tokareva[15] (v roce 1940 náčelník oblastní správy NKVD v Kalininu) vyplývá, že Tokarevovi o Paketu č. 1 řekli vyšetřovatelé v roce 1991, když tento balík dokumentů byl údajně ‚objeven‘ až v roce 1992. Mimoto Tokarev ve výpovědi připomněl Nařízení o prokurátorském dozoru[23], které zrušilo ‚trojky‘ a hromadné operace. Neodpovídají ani počty exhumovaných ostatků se zveřejňovanými čísly.

Závěry sovětského a ruského vyšetřování

V březnu 2005 byl případ uzavřen z důvodu úmrtí předpokládaných viníků. V podrobnějších informacích se praví:

… Vyšetřováním bylo stanoveno, že ve vztahu k polským občanům držených v táborech NKVD orgány NKVD SSSR na základě ustanovení Trestního zákona RSFSR (z roku 1923) se vyšetřovala obvinění z uskutečnění přestupků proti zákonu.

Na základě výsledků vyšetřování byly začátkem března 1940 případy předány mimosoudnímu orgánu – trojce, která se zabývala trestními případy 14 542 polských občanů (na území RSFSR 10710, na území USSR 3832), uznala je viníky a rozhodla o jejich popravě.

Vyšetřováním bylo věrohodně konstatována smrt v důsledku naplnění rozhodnutí trojky 1803 polských válečných zajatců a byla zjištěna identita 22 z nich.[15]

Počet vyšetřováním zjištěných poprav tak vůbec neodpovídá zprávám z průběhu vyšetřování, ani jiným číslům. Možná se jedná o Poláky, postavené před vojenský soud pro válečné zločiny z roku 1920.

Žaloba Stalinova vnuka

Stalinův vnuk Jevgenij Jakovlevič Džugašvili podal žalobu na skupinu poslanců ruské Státní dumy, kteří 26. listopadu 2010 hlasovali pro rezoluci o Stalinově a Berijově vině na tomto masakru.

Soud rozhodl, že Stalin byl veřejný činitel a jako takový musí akceptovat i nemístnou kritiku veřejnosti. Soud ovšem výslovně uvedl, že: Josif Vissarionovič Stalin (skutečné příjmení Džugašvili) byl v období let 1917-1953 sovětským politickým, státním, vojenským a stranickým činitelem. Byl také jedním z vedoucích činitelů SSSR v době katyňské tragédie v září 1941… J. J. Džugašvili proces prohrál, ale soud mu přitom dal za pravdu.[27]

Postoj Ruské federace

Podle Strygina[28] existují v Rusku v současné době zcela protichůdné verze, kterých se přidržují různé části státního aparátu:

  1. Obecná právní verze je založená na Zprávě Burděnkovy komise. Potvrzuje ji rozhodnutí Tverského soudu k žalobě J. J. Džugašvili. Touto verzí se řídí instituce vytvářející právní základy pro případné budoucí nároky.
  2. O veřejnou politickou verzi se opírá nejvyšší ruská moc, ale pouze prohlášeními bez právních následků. Podle této verze popravy na základě rozhodnutí ‚trojky‘ provedlo NKVD.
  3. O úřední právní verzi se opírá Ministerstvo spravedlnosti a další výkonná moc RF. Základem jsou závěry vyšetřování z let 1990-2004 a tvrzení, že zajatí Poláci v SSSR popraveni nebyli a jsou vedeni jako nezvěstní.

Závěry

Se zřetelem toho, že německé vyšetřování bylo přímo řízeno Goebbelsem s propagandistickými cíli, že tzv. Paket č.1 je zjevný podvrh a se zřetelem k celému souboru dalších výše uvedených skutečností je zjevné, že masakr provedli Němci nejspíše na podzim 1941. Mimoto do tohoto prostoru Němci na jaře 1943 svezli další mrtvoly polských vojáků z jiných míst.

Muzea a památníky

Existuje celá řada památníků připomínající masakr a jeho oběti, především v Polsku a na místech bývalého SSSR, kde k masakrům došlo. V roce 1993 otevřelo Muzeum polské armády ve Varšavě Katyňské muzeum.

Díla

Filmy

První filmy připomínající masakr vznikly na Západě. Po pádu komunismu v Polsku a dotčených zemích bývalého SSSR vznikla celá řada filmů i v tomto prostoru. Nejznámější z nich je film Andrzeje Wajdy Katyň z roku 2007.

Uctění obětí v roce 2007

Tragédie při uctění obětí v roce 2010

Související informace naleznete také v článku Havárie Tu-154 u Smolenska.

Dne 10. dubna 2010 při cestě na pietní akt zahynuli po pádu letadla Tupolev Tu-154 při přistání významní představitelé Polska, mimo jiné polský prezident Lech Kaczyński s manželkou Marií (pád letounu z téměř stovky pasažérů a členů posádky nikdo nepřežil).

Odkazy

Reference

  1. ČTK. Katyň: Symbol genocidy, válečných zločinů i mistrné propagandy. ihned.cz [online]. 10. 4. 2010, rev. 12. 4. 2010 [cit. 2010-04-20]. Dostupné online. 
  2. "Zastřelit, psal Berija Stalinovi. Rusové zveřejnili dokumenty o Katyni". Hospodářské noviny. 28. dubna 2010.
  3. NKVD Order № 00794/B
  4. KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Polski kompleks Stalina, s. 188. (polština) 
  5. a b Христофоров, В. С. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-08-19]. Heslo КАТЫ́НЬ. Dostupné online. (rusky) 
  6. a b Lukeš, Igor. Katyň v. Chatyň. Dvě techniky lhaní o vraždách v katyňském lese. Respekt.cz [online]. 30. 5. 2008 [cit. 2010-04-20]. Dostupné online. 
  7. Александр Борисович Широкорад. Katyň a Kozí Hory Jeden z ruských pohledů na složitou historii rusko-polských vztahů. Britské listy [online]. 30.9.2009 [cit. 2010-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-06. 
  8. Milan Tůma. Goebbelsova časovaná nálož Katyň (1). Nový směr [online]. 30.9.2009 [cit. 2010-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-12-12. 
  9. http://zpravy.idnes.cz/rusko-zverejnilo-utajovane-dokumenty-o-katyni-naridil-to-medvedev-1ft-/zahranicni.asp?c=A100428_101955_zahranicni_stf
  10. Russian parliament condemns Stalin for Katyn massacre. BBC News. 3. srpna 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  11. "Byl to zločin, řekl Medveděv o Katyni. Slíbil Polákům nová fakta". Hospodářské noviny. 11. dubna 2011.
  12. a b c d e f g Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995
  13. Широкорад А.: Катынское дело на весах истории http://nvo.ng.ru/history/2010-05-21/14_katyn.html
  14. Decaux A.: Grands secrets, grandes énigmes
  15. a b c d Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011
  16. ru.wikisource.org/wiki/Сообщение_Специальной_Комиссии_(Бурденко), viz noviny Правда z 26.01.1944
  17. Вассерман А. - Катынский расстрел, https://www.youtube.com/watch?time_continue=5&v=geq1SRbEpmo
  18. avalon.law.yale.edu/imt/imtconst.asp
  19. http://portal.rusarchives.ru/publication/katyn/01.shtml
  20. http://portal.rusarchives.ru/publication/katyn/02.shtml
  21. http://portal.rusarchives.ru/publication/katyn/03.shtml
  22. http://portal.rusarchives.ru/publication/katyn/05.shtml
  23. a b Молотов В.М., Сталин И.В.: Об арестах, прокурорском надзоре и ведении следствия: Постановление Совета Народных Комиссаров СССР и Центрального Комитета ВКП(б), 17 ноября 1938 года, viz Сталин И.В.: Cочинения. – Т. 14., Издательство Писатель, 1997, str. 283–289, viz grachev62.narod.ru/stalin/t14/t14_56.htm
  24. a b Слободкин Ю.: Катынь. Как и почему гитлеровцы расстреляли польских офицеров, www.katyn-books.ru/library/katyn-kak-i-pochemu-gitlerovtsi-rasstrelyali-polskih-ofitserov.html
  25. Швед В.: Катынь-2010. Новая страница или…?, viz katyn.ru/index.php?go=Pages&in=view&id=947
  26. Яжборовская И., Яблоков А., Парсаданова В.: Катынский синдром в советско-польских и российско-польских отношениях, viz www.katyn-books.ru/library/katinskiy-sindrom12.html
  27. Мухин Ю.: Суд подтвердил: Сталин не причастен к расстрелу поляков в Катынском лесу (+документы); viz wek.com.ua/article/65128/
  28. https://nstarikov.ru/blog/65169

Literatura

  • ALLEN, Paul. Katyň. Stalinský masakr a triumf pravdy. Praha: Knižní klub, 2008. 487 s. ISBN 978-80-242-1978-3. 
  • HARZ, Maria. Bibliografia zbrodni katyńskiej. Materiały z lat 1943-1993 = Bibliography of the Katyń Crime. Materials from 1943-1993. Warszawa: Wojskowy Instytut Historyczny ; Centralna biblioteka Wojskowa, 1993. 174 s. (polsky, anglicky) 
  • KAISER, Gerd. Katyň. Státní zločin - státní tajemství. Praha: BB art, 2003. 399 s. ISBN 80-7341-075-3. 
  • BORÁK, Mečislav. Vraždy v Katyňském lese. Ostrava: Petit, 1991. 123 s. ISBN 80-900082-4-0. 

Související články

Externí odkazy