Wikipedista:Mlodia/Pískoviště: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
'''Neóterici''' byli sdružením [[Avantgarda|avantgardních]] [[Básník|básníků]] působících v [[Řím|Římě]] v období [[Římská republika|pozdní římské republiky]] (1. století př. n. l.). Charakteristická pro ně byla |
'''Neóterici''' byli sdružením [[Avantgarda|avantgardních]] [[Básník|básníků]] působících v [[Řím|Římě]] v období [[Římská republika|pozdní římské republiky]] (1. století př. n. l.). Charakteristická pro ně byla kritičnost vůči archaizující tradici, jíž představovali řečtí i domácí klasikové. Inspiraci naopak hledali u řeckých [[Helénismus|hellénistických]] [[Básník|básníků]]. Neóterici představují první tvůrčí skupinu v dějinách [[Římská literatura|římské literatury]], již obohatili o nový rozměr. Jejich úsilí připravilo cestu pro další rozvoj [[Poezie|poezie.]] |
||
== Název == |
== Název == |
||
"Noví básníci", (latinsky poetae novi) tak tuto básnickou [[Avantgarda|avantgardu]] kriticky označil proslulý řečník [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] ve svém díle [[Orator]] (Orator 161). V jednom ze svých dopisů [[Titus Pomponius Atticus|Attikovi]] (Ad Att. VII,2) je zase nazývá "noeteroi" (z řeckého νεώτεροι), tedy novátoři. Ačkoliv tato označení implikují touhu po [[Inovace|inovacích]] a v dnešním pojetí je můžeme chápat také jako něco moderního, v tomto případě měla jednoznačně negativní konotace. Být „novým“ [[Básník|básníkem]] neznamenalo v tehdejší římské společnosti ctící tradici nic dobrého. Přídavné jméno „novus“ v [[Latina|latině]] má totiž negativní ráz a poukazuje na odklon od zavedených konvencí. To bylo důvodem, proč neměl tyto členy literární scény [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] v lásce a proč jim uštědřil také jiné ironické označení, a to Cantores Euphorionis (Tusc. 3.45) - Euforónovi zpěváčci. „Narážel tím na řeckého [[Básník|básníka]] [[Euforión z Chalkidy|Euforióna z Chalkidy]] (3. stol. př. n. l.), jenž se stal symbolem [[Alexandrijská básnická škola|alexandrijské básnické školy]], a který proslul hutností své poezie a velkou učeností."<ref name=":0">CONTE, Gian Biagio. ''Dějiny římské literatury''. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 142-143. ISBN 978-80-86791-57-9.</ref> Cicero byl tedy prvním, kdo tyto [[Básník|básníky]] označil za skupinu a jehož, původně [[Sarkasmus|sarkasticky]] myšlené pojmenování, zůstalo těmto poetům dodnes. <br /> |
"Noví básníci", (latinsky poetae novi) tak tuto básnickou [[Avantgarda|avantgardu]] kriticky označil proslulý řečník [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] ve svém díle [[Orator]] (Orator 161). V jednom ze svých dopisů [[Titus Pomponius Atticus|Attikovi]] (Ad Att. VII,2) je zase nazývá "noeteroi" (z řeckého νεώτεροι), tedy novátoři. Ačkoliv tato označení implikují touhu po [[Inovace|inovacích]] a v dnešním pojetí je můžeme chápat také jako něco moderního, v tomto případě měla jednoznačně negativní konotace. Být „novým“ [[Básník|básníkem]] neznamenalo v tehdejší římské společnosti ctící tradici nic dobrého. Přídavné jméno „novus“ v [[Latina|latině]] má totiž negativní ráz a poukazuje na odklon od zavedených konvencí. To bylo důvodem, proč neměl tyto členy literární scény [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] v lásce a proč jim uštědřil také jiné ironické označení, a to Cantores Euphorionis (Tusc. 3.45) - Euforónovi zpěváčci. „Narážel tím na řeckého [[Básník|básníka]] [[Euforión z Chalkidy|Euforióna z Chalkidy]] (3. stol. př. n. l.), jenž se stal symbolem [[Alexandrijská básnická škola|alexandrijské básnické školy]], a který proslul hutností své poezie a velkou učeností."<ref name=":0">CONTE, Gian Biagio. ''Dějiny římské literatury''. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 142-143. ISBN 978-80-86791-57-9.</ref> Cicero byl tedy prvním, kdo tyto [[Básník|básníky]] označil za skupinu a jehož, původně [[Sarkasmus|sarkasticky]] myšlené pojmenování, zůstalo těmto [[Poeta|poetům]] dodnes. <br /> |
||
== Charakteristika == |
== Charakteristika == |
||
Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.<ref name=":0" /> V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických [[Básník|básníků]], které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z [[Předalpská Galie|předalpské Galie]] (Gallia Cisalpina).<ref name=":2">ŠUBRT, Jiří. ''Římská literatura''. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.</ref> Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do [[Řím|Říma]] angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní [[Politika|politiku]] v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky [[otium]]), což se odráželo také v jejich literární činnosti. Neóterici psali nejspíše pouze pro malý okruh přátel.<ref name=":1">CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). ''Zhořklé polibky''. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 11-23. Klub přátel poezie.</ref> Obraceli se tak pouze k úzké skupině vzdělaných lidí a širší veřejnosti byla jejich tvorba uzavřena. To, že byli nezávislými i ve společenském životě dokazuje fakt, že za nimi nestál nikdo, kdo by jejich činnost skutečně podporoval.<ref name=":0" /> Kvůli své apolitičnosti a [[Autotelický|autotelické]] tvorbě jim bylo vytýkáno, že odcizili [[Poezie|poezii]] [[Národ|národu]] a způsobili tak, že přestala plnit svou výchovnou funkci.<ref name=":1" /> Za duchovního otce a vůdčí osobnost skupiny je považován gramatik a [[básník]] [[Publius Valerius Cato]].<ref name=":2" /> Jediným členem celého okruhu, jehož dílo se dochovalo v rozsáhlejší podobě, je Gaius Valerius Catullus. |
Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.<ref name=":0" /> V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických [[Básník|básníků]], které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z [[Předalpská Galie|předalpské Galie]] (Gallia Cisalpina).<ref name=":2">ŠUBRT, Jiří. ''Římská literatura''. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.</ref> Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do [[Řím|Říma]] angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní [[Politika|politiku]] v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky [[otium]]), což se odráželo také v jejich literární činnosti. Neóterici psali nejspíše pouze pro malý okruh přátel.<ref name=":1">CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). ''Zhořklé polibky''. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 11-23. Klub přátel poezie.</ref> Obraceli se tak pouze k úzké skupině vzdělaných lidí a širší veřejnosti byla jejich tvorba uzavřena. To, že byli nezávislými i ve společenském životě dokazuje fakt, že za nimi nestál nikdo, kdo by jejich činnost skutečně podporoval.<ref name=":0" /> Kvůli své apolitičnosti a [[Autotelický|autotelické]] tvorbě jim bylo vytýkáno, že odcizili [[Poezie|poezii]] [[Národ|národu]] a způsobili tak, že přestala plnit svou výchovnou funkci.<ref name=":1" /> Za duchovního otce a vůdčí osobnost skupiny je považován gramatik a [[básník]] [[Publius Valerius Cato]].<ref name=":2" /> Jediným členem celého okruhu, jehož dílo se dochovalo v rozsáhlejší podobě, je Gaius Valerius Catullus. Ten je zároveň považován za nejvýznamnějšího z těchto básníků. |
||
== Předchůdci == |
== Předchůdci == |
||
Tendence neóteriků nebyly samy o sobě ničím zcela novým. Za průkopníky nového směru můžeme považovat již předchozí generaci literátů, jež bývají nazýváni preneóterikové. Patřili mezi ně [[Epigram|epigramikové]] ([[Porcius Licinius]], [[Valerius Aedituus]], [[Lutatius Catulus]]) a také básník [[Laevius|Laevius.]] Neóterikové byli však ve svých postojích mnohem důslednější a proto až oni představují zásadní rozchod s tradicemi ctěnými klasicisty.<ref>JANOUŠEK, Jan, Eva KUŤÁKOVÁ a Anežka VIDMANOVÁ. ''Slovník latinských spisovatelů''. Praha: Leda, 2004. ISBN 80-7335-042-4.</ref> |
Tendence neóteriků nebyly samy o sobě ničím zcela novým. Za [[Průkopník|průkopníky]] nového směru můžeme považovat již předchozí generaci literátů, jež bývají nazýváni [[preneóterikové]]. Patřili mezi ně [[Epigram|epigramikové]] ([[Porcius Licinius]], [[Valerius Aedituus]], [[Lutatius Catulus]]) a také básník [[Laevius|Laevius.]] Neóterikové byli však ve svých postojích mnohem důslednější a proto až oni představují zásadní rozchod s tradicemi ctěnými klasicisty.<ref>JANOUŠEK, Jan, Eva KUŤÁKOVÁ a Anežka VIDMANOVÁ. ''Slovník latinských spisovatelů''. Praha: Leda, 2004. ISBN 80-7335-042-4.</ref> |
||
== Styl == |
== Styl == |
||
[[Estetika|Estetické]] vzory neóterici naopak nalézají v řecké [[Alexandrijská moderna|alexandrijské moderně]]. Inspirací a učiteli se jim tak stali pozdně [[Helénismus|helénističtí]] [[Básník|básníci]], z nichž řada žila v [[Řím|Římě]].<ref name=":3">CATULLUS, Gaius Valerius, Albius TIBULLUS a Sextus PROPERTIUS. ''Pěvci lásky''. Přeložil Otakar SMRČKA. Praha: Svoboda, 1973. s. 12-13. Antická knihovna (Svoboda).</ref> Jedním z nich byl například [[Partheniás z Níkaie]], který do [[Řím|Říma]] zavítal koncem 70. či počátkem 80. let prvního století př.n.l.<ref>HARRISON, S. J., ed. ''A companion to Latin literature''. Malden: Blackwell Publishing, 2007. s. 32. Blackwell companions to the ancient world. <nowiki>ISBN 978-1-4051-6131-2</nowiki>. </ref> Existují názory, že tím, kdo přivedl tohoto básníka do [[Řím|Říma]] byl [[Gaius Helvius Cinna|Helvius Cinna]]. To však nelze s jistotou potvrdit. Dalšími inspirátory neóteriků byli [[Kallimachos z Kyrény]], [[Aulus Licinius Archias]] či [[Filodémos]]. [[Helénismus|Helénistická]] tvorba inspirovala neóteriky nejen stylem a formou, ale také náměty a metrikou. Středem jejich zájmu byl život a pocity jednotlivce, poezie intimních citů a milostných prožitků, byť i stylizovaných.<ref name=":3" /> Po vzoru [[Kallimachos z Kyrény|Kallimacha]] propagovali sevřenější kratší formy - [[epigram]], [[epyllion]], milostnou [[Elegie|elegi]]<nowiki/>i, ale také jiné druhy příležitostné [[Lyrika|lyriky]], jako např. svatební píseň ([[epithalamion]]) či píseň na cestu ([[propemptikon]]). V [[Epika|epice]] volili spíše exkluzivní náměty, často [[Mytologický|mytologické]]. Právě zmíněný [[epyllion]] - malý [[epos]], dokonale umožňoval neóterikům ukázat vlastní učenost a zároveň umožňoval provádět sofistikované zásahy do stavby díla. Ačkoliv své výtvory neóterici sami nazývali hříčkami či drobnostmi (nugae), jednalo se o velmi propracované skladby. Usilovali o dosažení formální vytříbenosti a technické dokonalosti. Kromě tradičního [[Hexametr|hexametru]], který se snažili technicky zdokonalit, zavádějí také jiné metrické útvary, a to například [[Hendekasyllabus|hendekasyllaby]], [[Sapfická strofa|sapfickou strofu]] a především potom jedenáctislabičný verš, tzv. [[Falaikův verš|verš Falaikův]]. |
|||
== Členové == |
== Členové == |
||
| Řádek 27: | Řádek 27: | ||
== Proudy == |
== Proudy == |
||
== Odkazy == |
== Odkazy == |
||
Verze z 11. 8. 2019, 15:58
Neóterici byli sdružením avantgardních básníků působících v Římě v období pozdní římské republiky (1. století př. n. l.). Charakteristická pro ně byla kritičnost vůči archaizující tradici, jíž představovali řečtí i domácí klasikové. Inspiraci naopak hledali u řeckých hellénistických básníků. Neóterici představují první tvůrčí skupinu v dějinách římské literatury, již obohatili o nový rozměr. Jejich úsilí připravilo cestu pro další rozvoj poezie.
Název
"Noví básníci", (latinsky poetae novi) tak tuto básnickou avantgardu kriticky označil proslulý řečník Cicero ve svém díle Orator (Orator 161). V jednom ze svých dopisů Attikovi (Ad Att. VII,2) je zase nazývá "noeteroi" (z řeckého νεώτεροι), tedy novátoři. Ačkoliv tato označení implikují touhu po inovacích a v dnešním pojetí je můžeme chápat také jako něco moderního, v tomto případě měla jednoznačně negativní konotace. Být „novým“ básníkem neznamenalo v tehdejší římské společnosti ctící tradici nic dobrého. Přídavné jméno „novus“ v latině má totiž negativní ráz a poukazuje na odklon od zavedených konvencí. To bylo důvodem, proč neměl tyto členy literární scény Cicero v lásce a proč jim uštědřil také jiné ironické označení, a to Cantores Euphorionis (Tusc. 3.45) - Euforónovi zpěváčci. „Narážel tím na řeckého básníka Euforióna z Chalkidy (3. stol. př. n. l.), jenž se stal symbolem alexandrijské básnické školy, a který proslul hutností své poezie a velkou učeností."[1] Cicero byl tedy prvním, kdo tyto básníky označil za skupinu a jehož, původně sarkasticky myšlené pojmenování, zůstalo těmto poetům dodnes.
Charakteristika
Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.[1] V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických básníků, které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z předalpské Galie (Gallia Cisalpina).[2] Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do Říma angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní politiku v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky otium), což se odráželo také v jejich literární činnosti. Neóterici psali nejspíše pouze pro malý okruh přátel.[3] Obraceli se tak pouze k úzké skupině vzdělaných lidí a širší veřejnosti byla jejich tvorba uzavřena. To, že byli nezávislými i ve společenském životě dokazuje fakt, že za nimi nestál nikdo, kdo by jejich činnost skutečně podporoval.[1] Kvůli své apolitičnosti a autotelické tvorbě jim bylo vytýkáno, že odcizili poezii národu a způsobili tak, že přestala plnit svou výchovnou funkci.[3] Za duchovního otce a vůdčí osobnost skupiny je považován gramatik a básník Publius Valerius Cato.[2] Jediným členem celého okruhu, jehož dílo se dochovalo v rozsáhlejší podobě, je Gaius Valerius Catullus. Ten je zároveň považován za nejvýznamnějšího z těchto básníků.
Předchůdci
Tendence neóteriků nebyly samy o sobě ničím zcela novým. Za průkopníky nového směru můžeme považovat již předchozí generaci literátů, jež bývají nazýváni preneóterikové. Patřili mezi ně epigramikové (Porcius Licinius, Valerius Aedituus, Lutatius Catulus) a také básník Laevius. Neóterikové byli však ve svých postojích mnohem důslednější a proto až oni představují zásadní rozchod s tradicemi ctěnými klasicisty.[4]
Styl
Estetické vzory neóterici naopak nalézají v řecké alexandrijské moderně. Inspirací a učiteli se jim tak stali pozdně helénističtí básníci, z nichž řada žila v Římě.[5] Jedním z nich byl například Partheniás z Níkaie, který do Říma zavítal koncem 70. či počátkem 80. let prvního století př.n.l.[6] Existují názory, že tím, kdo přivedl tohoto básníka do Říma byl Helvius Cinna. To však nelze s jistotou potvrdit. Dalšími inspirátory neóteriků byli Kallimachos z Kyrény, Aulus Licinius Archias či Filodémos. Helénistická tvorba inspirovala neóteriky nejen stylem a formou, ale také náměty a metrikou. Středem jejich zájmu byl život a pocity jednotlivce, poezie intimních citů a milostných prožitků, byť i stylizovaných.[5] Po vzoru Kallimacha propagovali sevřenější kratší formy - epigram, epyllion, milostnou elegii, ale také jiné druhy příležitostné lyriky, jako např. svatební píseň (epithalamion) či píseň na cestu (propemptikon). V epice volili spíše exkluzivní náměty, často mytologické. Právě zmíněný epyllion - malý epos, dokonale umožňoval neóterikům ukázat vlastní učenost a zároveň umožňoval provádět sofistikované zásahy do stavby díla. Ačkoliv své výtvory neóterici sami nazývali hříčkami či drobnostmi (nugae), jednalo se o velmi propracované skladby. Usilovali o dosažení formální vytříbenosti a technické dokonalosti. Kromě tradičního hexametru, který se snažili technicky zdokonalit, zavádějí také jiné metrické útvary, a to například hendekasyllaby, sapfickou strofu a především potom jedenáctislabičný verš, tzv. verš Falaikův.
Členové
Proudy
Odkazy
- ↑ a b c CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 142-143. ISBN 978-80-86791-57-9.
- ↑ a b ŠUBRT, Jiří. Římská literatura. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.
- ↑ a b CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). Zhořklé polibky. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 11-23. Klub přátel poezie.
- ↑ JANOUŠEK, Jan, Eva KUŤÁKOVÁ a Anežka VIDMANOVÁ. Slovník latinských spisovatelů. Praha: Leda, 2004. ISBN 80-7335-042-4.
- ↑ a b CATULLUS, Gaius Valerius, Albius TIBULLUS a Sextus PROPERTIUS. Pěvci lásky. Přeložil Otakar SMRČKA. Praha: Svoboda, 1973. s. 12-13. Antická knihovna (Svoboda).
- ↑ HARRISON, S. J., ed. A companion to Latin literature. Malden: Blackwell Publishing, 2007. s. 32. Blackwell companions to the ancient world. ISBN 978-1-4051-6131-2.