Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II.
Král český, markrabě moravský, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský a pán Chebska
Pečeť Přemysla Otakara II. z roku 1270
Doba vlády	1253 – 1278
Korunovace	25. prosince 1261
Narození	1233? Městec Králové
Úmrtí	26. srpna 1278 Suché Kruty
Pohřben	Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce	Václav I.
Nástupce	Václav II.
Potomci	Kunhuta Přemyslovna Anežka Přemyslovna Václav II. Mikuláš I. Opavský
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Václav I.
Matka	Kunhuta Štaufská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (1233^? – 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl v letech 1253–1278 pátý král Čech z rodu Přemyslovců, od roku 1247 také markrabě Moravy, v letech 1251–1276 vévoda Rakous, v letech 1261 –1276 vévoda Štýrska a v letech 1269 –1276 vévoda Korutan a markrabě Kraňska.

Život a politika

Osobnost Přemysla Otakara II.

Přemysl byl druhorozený syn krále Václava I. a Kunhuty Štaufské, dcery římskoněmeckého krále Filipa Švábského a jeho manželky, byzantské princezny Ireny. Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni starých příběhův českých, se Přemysl narodil v Městci Králové.

„

Královna Kunka, choť krále Václava I., vracela se po kladské silnici z Červ. Hradce do Prahy a v Městci porodila syna Přemysla, potomního krále. Své rodiště vyznamenal Přemysl Otakar II. tím, že mu propůjčil erb lva a mnohá privilegia městu královské komory udělil.

“

To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve středověkých kronikách.

„	...postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný...	“
— Kronika colmarská

Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.

Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II. (ale i Václava II.), které příliš sympatií nevzbuzují.

Přízvisko "železný" mu dali divocí Kumáni z Uherska po bitvě u Kressenbrunnu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše odpovídalo jiné označení – Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží.

Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od roku 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od roku 1269). Tím dosáhl významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu – ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec neumožnila získat. Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.

Vzpoura proti otci

Přemysl Otakar jako moravský markrabě

V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se tak stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. Skupina předáků šlechty, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31. července 1247 ctižádostivého prince za spoluvládce s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Volba Přemysla představovala zjevnou vzpouru a jak Přemysl, tak předáci šlechty, kteří ho zvolili, předpokládali, že králi nezbude nic jiného, než se s daným stavem smířit.

Přemyslova spoluvláda pro něj začala velmi slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která otce neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zákrok proti jeho synovi. Bylo zřejmé, že situaci vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a uchýlil se do Míšně.

Přemysl si uvědomoval, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslův vojenský tábor a uštědřili mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho. Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit.

Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ovšem jeho jediný dědic a šance na pokračování dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici ovšem už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil markrabětem moravským – pod dozorem králových spolehlivých šlechticů. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.

Babenberské dědictví

Markéta Babenberská (Liber fundationum monasterii Zwettlensis)

Přemysl Otakar II. (Liber fundationum monasterii Zwettlensis)

První společný krok obou Přemyslovců na sebe nenechal dlouho čekat. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo Babenberkovnám právo na Rakousko a Štýrsko, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník.

V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Není tedy pravda, jak i dnes mylně uvádějí někteří anglicky a německy píšící historici, že Rakousko dobyl silou. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou (1252), přestože byla o asi třicet let starší.

Tento výsostně politický svazek mu sice příliš osobního štěstí nepřinesl, splnil však svůj účel: garantoval územní zisk pro rod Přemyslovců a výrazně posilnil jejich pozici v Evropě. Bylo to nerovné spojení a už mnozí současníci ho komentovali různými ironickými poznámkami. Přemysl Otakar se tak stal pánem Rakouska a Štýrska, ale jen těžko mohl doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří dětmi a zajistí tak pokračování dynastie.

„	Protože byla (Markéta) neplodná, připisovala hanu neplodnosti manželovi. Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, řekl jí: Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci. Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala více než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous. V prvním roce s ní zplodil syna Mikuláše, jehož později učinil vévodou opavským … Kromě toho s ní zplodil tři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartenberka, třetí konečně dal panu Vackovi z Kravař. A tak hana neplodnosti, přikládaná dříve manželovi, byla připsána manželce.	“
— Přibík Pulkava z Radenína

Přemysl zřejmě věděl, že je jen otázkou času, kdy dojde k rozluce manželství. Těmto myšlenkám podřídil i své kroky ohledně korunovace. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se tak jako jediný žijící Přemyslovec stal jeho nástupcem – králem se korunovat dlouho nedal, ačkoliv zahraniční kroniky o něm tak mluví. Přemysl pravděpodobně nechtěl, aby společně s ním byla korunovaná i Markéta, protože jejich rozluka by pak byla o dost komplikovanější.

Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV. (ale i jiní), což vedlo k dlouholetým sporům. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří a vdovou po českém princi Vladislavovi Gertrudou, rovněž držitelkou výše zmíněného privilegia. Uherský král byl odhodlaný prosadit své nároky i silou. V následujících dvou letech vtrhla uherská vojska do Rakouska a pronikla i na Moravu. Přemysl byl rozhodnutý toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Mírová smlouva byla uzavřená v roce 1254.

Křížové výpravy

Přemysl Otakar II. na miniatuře z Gelnhausenova kodexu

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním – v letech 1254-1255 (a 1267-1268) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). Rozhodující bitva mezi pohanskými Prusy a vojsky Přemysla se odehrála v roce 1255 u Rudavy. Poté nechal založit město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).

V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvykli na takřka nulovou moc římských králů a císařů.

Přemysl tedy pragmaticky podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

Bitva u Kressenbrunnu a výměna královen

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Kressenbrunnu.

Béla IV. v boji s Přemyslem (Chronicum Pictum)

V roce 1258, po neúspěšném výpadu do Bavorska, Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, zetěm a spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV.

„	... král soustředil léta Páně tisícdvěstěšedesát se svým synem Štěpánem a s kumánským vévodou Alprem blízko Moravy početné vojsko, které mínilo zaútočit proti českému králi Otakarovi. Ale třináctého července utrpěl porážku a utekl k Hainburgu.	“
— Dubnická kronika

Pečeť Přemysla Otakara II.

Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen – chtěl si udělat z uherského krále spojence.

Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozvodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou.

Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují téměř ďábelskou promyšleností. Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila – dožila ve velkorysém ústraní – a Přemysl se o své nemanželské děti a snad i o Anežku postaral. Mikuláš později získal Opavsko a dcery král provdal za přední české šlechtice.

Přemysl si tak uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal „uchvácen její krásou“ o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato dominikánská jeptiška ovšem o sňatek nejevila zájem a dokonce požádala o „zahalení svatým závojem“. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Po dalších jednáních se Přemysl oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou, dcerou Rostislava Haličského z rodu Rurikovců. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

Expanze českého státu

Území Přemysla Otakara II.

Poté, co Přemysl Otakar II. získal Dolní i Horní Rakousy a Štýrsko (1251), roku 1266 připojil Chebsko – jako věno po matce. V roce 1269 zdědil na základě Poděbradské smlouvy po bratranci Oldřichovi Korutansko a Kraňsko. V roce 1272 Aquileia jmenovala Přemysla generálním vládcem své země, jeho zeť poté dobyl hlavní město Cividale a král tak získal Furlánsko.

Otakar se ocitl na vrcholu moci, potíže s novým uherským králem Štěpánem V. na sebe ale nenechaly dlouho čekat. V polovině října 1270 se oba panovníci setkali v Bratislavě a dohodli se na dvouletém míru. Uherský král ale dohodu nedodržel a v době, kdy byl Přemysl Otakar II. zaneprázdněný problémy v Korutanech, uherská vojska podnikla pustošivé vpády do Rakouska. Při odvetné výpravě vojska Přemysla Otakara II. v dubnu 1271 vtrhla do Uherska, přešla Dunaj a obsadila Devín, Stupavu, Svätý Jur, Nitru a Pezinok.

„	Kde sedm týdnů český král s královskou slávou bojoval, kde dobře dvacet pevností vzal, v zemi uherské já s ním byl všady. Přes Dunaj most vzdor Uhrům postavil, ten dlouhý tisíc loktů byl, řek osm potom přemostí a Bratislavy dobude pak útokem bez vady. Altenburg zřel jsem obléhat ze všech stran, na vodě a na souši, Miesenburg nemoha vzdorovat, věže i valy mu rozmetal, se sotva bránit pokouší, a Huny od té chvíle, bylo jich třicet tisíc snad, on začal do Rábnice hnát (jich mnoho utonulo) daleko na tři míle...	“
— Fridrich ze Sonnenburgu

Přemysl Otakar II.

Válka znovu skončila mírem, podepsaným 2. června 1271 v Bratislavě. Obě strany se dohodly na zachování současného stavu.

Uherský král však ani tuto smlouvu nedodržel a v roce 1273 vypukla nová česko-uherská válka. V ní bylo zpustošené jihozápadní Slovensko až po Nitru. Uhersko, oslabené vnitřními boji oligarchů, nebylo schopné čelit síle Přemyslových vojsk. V letech 1273-6 byla Bratislava v rukou českého krále.

Vnitřní politika

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka – Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Zdá se, že Otakar II. i Václav I. zcela ignorovali tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). V jedné listině píše, že "království našeho sláva, kteréž žádosti jsme, nejvíce z okrasy a ozdoby měst roste". Hned na počátku své vlády také zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila jen královská města a malá území. Při zakládání měst musel Přemysl složitě získat statky zpět od šlechty.

Omezování svých dosavadních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí.

Krize – kolize – katastrofa

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva na Moravském poli.

Rudolf Habsburský (náhrobek ve špýrské katedrále)

Památník bitvy na Moravském poli

Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého Habsburka.

Dne 19. listopadu 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 podléhají novému potvrzení. Přemysl se musel oprávněně obávat toho, že když bude své země od římského krále přijímat v léno, ten už by mu nemusel rakouské země vrátit (na rozdíl od těch českých). Proti výsledku říšské volby protestoval i u papeže, ten ho ovšem uvalil do klatby – Rudolf Habsburský mu totiž přislíbil účast na křížové výpravě.

Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku své dcery, a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous.

Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové (hlavou Boreš z Rýzmburka) zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy (jelikož Přemyslův syn Václav se měl oženit s jednou z Rudolfových dcer) zajištěna jiná rozsáhlá území.

Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Soupeřova smrt pro Habsburka cenu vítězství ještě znásobila, jelikož se tak stal jediným hegemonem střední Evropy.

„	Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil.	“
— Příběhy krále Přemysla

Po bitvě

Náhrobek Přemysla Otakara II. z parléřovské huti

Koruna nalezená v Přemyslově hrobě v chrámu svatého Víta

Přemyslův konec, příběh tolik oblíbený mezi minnesangry, je především svědectvím o nihilismu dějin a realitě jeho doby. Šlechta v Čechách dlouhodobě bojovala proti panovníkovi kvůli podílu na moci a majetku. Například Vítkovci nedlouho po králově smrti znovu útočili na České Budějovice (tentokrát se už účastnil i Falkenštejn). Teprve v roce 1281 svolala šlechta zemský sněm jako protiváhu královské moci v otřesené zemi.

Čechy plenila vojska Oty Braniborského, poručníka mladého kralevice Václava II., a Moravu obsadil Rudolf Habsburský. Na podzim 1281 vypukl hladomor a v zemi byla taková bída, že podle letopisce Petra Žitavského i dříve majetní řemeslníci museli nyní žebrat.

„	Chudým byl odpírán vstup do domů ve městě pražském a nebyli přijímáni ani na nocleh pro páchání krádeží, neboť stalo se, že přijati na nocleh zabili hospodáře a zabili jeho rodinu a pobravše lepší věci, odešli. A tak líhali v noci na ulicích a náměstích, zalézajíce jako prasata pro nahotu těla a tuhost mrazu do hnoje, který se vyhazoval z koníren na ulici. Bylť čas zimní a trvalé, velmi tuhé mrazy, a jestliže se v čase letním umíralo jen hladem, zdvojnásobilo se také neštěstí v čase zimním..."	“
— Zbraslavská kronika

Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny v minoritském kostele ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v Anežském klášteře, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Zde měly odpočívat jen dočasně. Václav II. se chystal vybudovat novou nekropoli svého rodu v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sám založil. Zemřel ovšem ještě předtím, než tento úmysl dokončil.

Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti" neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého". Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost ostatků je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále:

HIC IACET PRZEMISL ALIAS OTAKARUS REX BOHEMIE ET AUSTRIE STIRIE CARINTHIE DUX MARCHIO MORAVIE ET DOMINUS PORTUS NAONIS FILIUS WENCESLAI REGIUS
Zde leží Přemysl, jinak Otakar, král český a rakouský, štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán Pordenone, syn krále Václava

Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, se Přemyslovy kosti, velmi špatně zachovalé, nacházejí dodnes.

Odraz v kultuře

Přemysl Otakar II. (obrázek z počátku 18. století)

Smrt Přemysla Otakara II. vyvolala silnou literární odezvu, dá se ovšem říci, že jeho vzlet a pád fascinuje umělce dodnes. Jeho úspěchy i neúspěchy inspirovaly Franze Grillparzera k rakouskému „národnímu dramatu“ König Ottokars Glück und Ende a český král se objevuje i v Danteho Božské komedii – před branami očistce ve společnosti Rudolfa Habsburského. Je to mimochodem velká čest, protože Dante se o světských panovnících zmiňuje jen zřídka.

Španělský dramatik a básník Lope de Vega, ačkoliv se většinou zabýval domácími dějinami, českému králi věnoval hru Císařská koruna Otakarova. Z českých klasiků se situaci po Přemyslově smrti věnoval Bedřich Smetana v opeře Braniboři v Čechách. Přemysl Otakar II. je hlavní postavou knihy Ludmily Vaňkové Král železný, král zlatý. Obdobím po jeho smrti se pak zabývá její další kniha Zlá léta.

Seznam měst Přemysla Otakara II.

Města vzniklá založením, povýšením nebo významně zvelebená během vlády Přemysla Otakara II. U některých měst je jejich spojení se zakladatelskou činností Přemysla Otakara s otazníkem a odvozuje se přes druhotné zdroje. Podrobnosti na stránkách jednotlivých měst.

Čechy

Bechyně Beroun Čáslav České Budějovice Děčín Domažlice Dvůr Králové Hluboká Hostinné Chotěboř Chrudim Jaroměř Jihlava Kadaň Klatovy

Kolín Kostelec nad Labem Kouřim Kuřivody-Ralsko Kutná Hora Litomyšl Loket nad Ohří Louny Mělník Městec Králové Most Nymburk Ostrov Písek

Poděbrady Polička Praha - Malá Strana Starý Plzenec Stříbro (okres Tachov) Tachov Trutnov Ústí nad Labem Vodňany Vysoké Mýto Žatec

Morava

• Jevíčko
• Litovel
• Moravský Krumlov
• Přerov
• Uherské Hradiště
• Uherský Brod

Slezsko

• Hlučín

Štýrsko (Rakousko)

• Bruck an der Mur
• Leoben
• Radkersburg

Dolní Rakousy (Rakousko)

• Marchegg

Rusko (dříve Prusko)

• Kaliningrad - Královec

Polsko

• Kladsko

Sasko (Německo)

• Zittau - Žitava

Potomci

Manželství s Markétou Babenberskou (1204/1205–1266) zůstalo dle očekávání bezdětné; Přemysl měl několik (zřejmě šest) dětí s Kunhutou Uherskou (1246–1285). Dospělosti se dožily tři z nich:

• Kunhuta Přemyslovna (1265–1321), mazovská kněžna a abatyše u sv. Jiří

∞ 1291 Boleslav II. Mazovský

• Anežka Přemyslovna (1269–1296), rakouská vévodkyně

∞ 1285 Rudolf II. (Švábský)

• Václav II. (1271–1305), český a polský král

∞ 1285 Guta Habsburská

∞ 1300 Eliška Rejčka

Přemysl měl dva nemanželské syny a několik dcer:

• Mikuláš Opavský (1255?–1318), vévoda opavský
• Anežka (před 1260), manžel Bavor II. ze Strakonic
• Eliška (před 1260), manželé Oldřich z Drnholce († 1274), Jindřich z Kuenringu († 1281), Vikart z Polné
• dcera, manžel Vok z Kravař
• Jan, probošt vyšehradský († 1296)

Odkazy

Literatura

• Legendy a kroniky koruny uherské. Příprava vydání Richard Pražák; překlad Dagmar Bartoňková, Jana Nechutová. Praha: Vyšehrad, 1988. 398 s. 
• Příběhy krále Přemysla Otakara II. ; Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. : Dva současné letopisy. Příprava vydání Rudolf Holinka; překlad Karel Hrdina. Praha: Vyšehrad, 1947. 95 s. 
• Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. 
• BAR, Přemysl. Král a kníže. Přemysl Otakar II. a Jindřich IV. Probus. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. C, řada historická. 2005, roč. 52, s. 57-71. ISSN 0231-7710. 
• BARCIAK, Antoni. Ideologia polityczna monarchii Przemysła Otokara II. Katowice: Universytet Śląski, 1982. 124 s. ISBN 83-00-00231-6. (polsky) 
• DOPSCH, Heinz; BRUNNER, Karl; WELTIN, Maximilian. Österreichische Geschichte 1122-1278. Die Länder und das Reich : der Ostalpenraum im Hochmittelalter. Wien: Ueberreuter, 1999. 620 s. ISBN 3-8000-3532-4. (německy) 
• HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha: Nakladatelství Akropolis, 2006. 208 s. ISBN 80-7304-067-0. 
• HOENSCH, Jörg Konrad. Přemysl Otakar II. von Böhmen. Der goldene König. Graz, Wien, Köln: Verlag Styria, 1989. 303 s. ISBN 3-222-11910-4. (německy) 
• JAN, Libor; KACETL, Jiří. Pocta králi. Brno: Matice moravská, 2010. 264 s. ISBN 978-80-86488-67-7. 
• KOFRÁNKOVÁ, Václava. 26. 8. 1278. Moravské pole. Poslední boj zlatého krále. Praha: Havran, 2006. 153 s. ISBN 80-86515-71-0. 
• KOFRÁNKOVÁ, Václava. Zlatý král a chudý hrabě : Přemysl Otakar II. a Rudolf Habsburský v historické tradici. Praha: Lika klub, 2012. 160 s. ISBN 978-80-86069-77-7. 
• KUSTERNIG, Andreas. Bitva na Moravském poli (u Suchých Krut a Jedenspeigen) 26. srpna 1278. In: BLÁHOVÁ, Marie; HLAVÁČEK, Ivan. Česko-rakouské vztahy ve 13. století : Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. : sborník příspěvků ze symposia konaného 26.-27. září 1996 ve Znojmě. Praha: Rakouský kulturní institut ; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1998. ISBN 80-85899-41-8. S. 163-189.
• KUSTERNIG, Andreas. Die Zeit König Ottokars in Österreich (1251 - 1276/78). Sankt Pölten ; Wien: Verlag Niederösterreichisches Pressehaus, 1978. 31 s. ISBN 3-85326-524-3. (německy) 
• KUSTERNIG, Andreas. Erzählende Quellen des Mittelalters : Die Problematik mittelalterlicher Historiographie am Beispiel der Schlacht bei Dürnkrut und Jedenspeigen 1278. Wien: H. Böhlau, 1982. 195 s. ISBN 3-205-08370-9. (německy) 
• KUTHAN, Jiří. Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. Vimperk: Tina, 1993. 370 s. ISBN 80-85618-10-9. 
• KUTHAN, Jiří. Přemysl Ottokar II. : König, Bauherr und Mäzen : höfische Kunst im 13. Jahrhundert. Wien, Köln, Weimar: Böhlau, 1996. 460 s. ISBN 3-205-98119-7. (německy) 
• KUTHAN, Jiří. Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku. Praha: Academia, 1991. 255 s. ISBN 80-200-0370-3. 
• MIKA, Norbert. Walka o spadek po Babenbergach 1246-1278. Racibórz: WAW, 2008. 136 s. ISBN 978-83-919765-4-8. (polsky) 
• MIKOVEC, Ferdinand Břetislav. Starožitnosti a Památky země České.. Ilustrace Josef Vojtěch Hellich, Vilém Kandler. Praha: Kober a Markgraf, [1860]. Dostupné online. -kapitola Hrob krále Přemysla Otakara II., s. 1-6. ^{[nedostupný zdroj]}
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha: Jan Laichter, 1928. 1085 s. 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271). Praha: Jan Laichter, 1937. 499 s. 
• PEKAŘ, Josef. O povstání kralevice Přemysla proti králi Václavovi I. Praha: Katolický Literární Klub, 1941. 25 s. Dostupné online. 
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. 
• ŠUSTA, Josef. Přemysl Otakar II. a římská koruna v roce 1255. Praha: vl.n., 1930. 119-129 s. Dostupné online. 
• VANÍČEK, Vratislav. Přemysl Otakar II. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 103-115.
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197-1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci : jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II. : král na rozhraní věků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 721 s. ISBN 978-80-7422-118-7. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Přemysl Otakar II. na Wikimedia Commons
• Přemysl II. Otakar – heslo v encyklopedii KDO BYL KDO v našich dějinách
• Záviš z Falkenštejna, část první, Záviš a Přemysl Otakar II.
• Soukromá podobizna českého krále Přemysla Otakara II. – záznam 88. dílu rozhlasového seriálu „Toulky českou minulostí“ vysílaného na ČRo Brno
• Král železný a zlatý
• Moravské pole
• Bitva na Moravském poli ve světle soudobých kronik
• 1278 – Bitva na Moravském poli (Historický magazín)
• Přemyslova listina pro klášter Vyšší Brod ze 17. 7. 1264
• Pátý český král Přemysl Otakar II., vzdělávací cyklus deseti krátkých videospotů realizovaný Edukativní společností. Získal v roce 2015 na 11. ročníku Evropském festivalu filmů o umění Arts&film v Telči 3. cenu v kategorii – Hudba, dramatické umění, film a literatura. Jednotlivé díly cyklu najdete v uvedeném odkazu.

Předchůdce: Václav I.

Český král Přemysl Otakar II. 1253-1278

Nástupce: Václav II.

Předchůdce: Vladislav (III.)

Moravský markrabě Přemysl Otakar II. 1247-1278

Nástupce: Václav II. jako český král

Předchůdce: Fridrich I. Bádenský

Rakouský vévoda Přemysl Otakar II. 1251/61–1276

Nástupce: Rudolf I. Habsburský

Předchůdce: Fridrich I. Bádenský

Štýrský vévoda Přemysl Otakar II. 1251/61–1276

Nástupce: Rudolf I. Habsburský

Předchůdce: Oldřich III. Korutanský

Korutanský vévoda Přemysl Otakar II. 1269-1276

Nástupce: Rudolf I. Habsburský

Předchůdce: Oldřich III. Korutanský

Kraňský markrabě Přemysl Otakar II. 1269-1276

Nástupce: Rudolf I. Habsburský

Autoritní data	AbARTP: 91388 Biblio: 1e6f6934-a85c-42d3-bf40-e884464599d3 NKC: jn20000728538 BNF: cb12165333v (data) GND: 118590898 ISNI: 0000 0001 1768 6115 LCCN: n85017066 LNB: 000175817 NLI: 987007511773105171 NLP: a0000001743411 NTA: 083275533 PLWABN: 9810597843505606, 9810616038205606 SUDOC: 14047353X VIAF: 68969597 WorldCat Identities: lccn-n85017066

Portály: Křížové výpravy | Lidé | Středověk | Válka