Anomie: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m →‎Odkazy: pořadí záv. sekcí, +kat.
JoSew (diskuse | příspěvky)
101 editací
m Interpunkce a typografie
Řádek 4: Řádek 4:


== Etymologie ==
== Etymologie ==
Slovo pochází z [[řečtina|řeckého]] ανομία a je složeninou předložky ''a'' = ne a podstatného jména ''nomos'' = zákon. Řekové rozlišovali mezi slovy ''nomos'' (zákon) a ''arché''(počáteční stav, axiom, princip). Například i monarcha, jako jediný vládce, byl podřízen platným zákonům (''nomos''). V původním demokratickém uspořádání městských států byla vláda většiny výrazem ''arché'', protože se jednalo o zvykový systém založený na moci, který nemusel, ale mohl vytvářet zákony (''nomos''). Tím pádem původní význam slova anomie označoval cokoliv, nebo kohokoliv popírajícího, nebo překračujícího zákon, nebo situaci, kdy tyto zákony neplatí, což vyúsťuje v bezpráví<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení = Petrusek a kol.|jméno = |příjmení2 = |jméno2 = |titul = Velký sociologický slovník I (A-O)|vydání = |vydavatel = Karolinum|místo = Praha|rok = 1996|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref>.
Slovo pochází z [[řečtina|řeckého]] ανομία a je složeninou předložky ''a'' = ne a podstatného jména ''nomos'' = zákon. Řekové rozlišovali mezi slovy ''nomos'' (zákon) a ''arché'' (počáteční stav, axiom, princip). Například i monarcha, jako jediný vládce, byl podřízen platným zákonům (''nomos''). V původním demokratickém uspořádání městských států byla vláda většiny výrazem ''arché'', protože se jednalo o zvykový systém založený na moci, který nemusel, ale mohl vytvářet zákony (''nomos''). Tím pádem původní význam slova anomie označoval cokoliv nebo kohokoliv popírajícího nebo překračujícího zákon, nebo situaci, kdy tyto zákony neplatí, což vyúsťuje v bezpráví.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení = Petrusek a kol.|jméno = |příjmení2 = |jméno2 = |titul = Velký sociologický slovník I (A-O)|vydání = |vydavatel = Karolinum|místo = Praha|rok = 1996|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref>


== Historie ==
== Historie ==
Řádek 10: Řádek 10:


== Anomie jako sociální porucha ==
== Anomie jako sociální porucha ==
Tímto fenoménem se zabýval [[Émile Durkheim|Durkheim]] zvláště ve svém spisu „Sebevražda“ (1897). Podle něj existují čtyři typy sebevražd. Jedním z nich je i anomická sebevražda, která je podle něj zapříčiněna pocity odcizení a zbytečnosti pramenící z absence či oslabení norem a morálních hodnot.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Giddens|jméno = Anthony|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Sociologie|vydání = |vydavatel = Argo|místo = Praha|rok = 2013|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref> Protipříkladem je sebevražda fatalistická,která může nastat, když jsou lidé nadměrně omezováni a tím jsou v průběhu doby potlačeny jejich vášně.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Jandourek|jméno = Jan|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Úvod do sociologie|vydání = |vydavatel = Portál|místo = Praha|rok = 2003|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref> Anomie se u jedince může objevit, např. pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické rovině (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi.
Tímto fenoménem se zabýval [[Émile Durkheim|Durkheim]] zvláště ve svém spisu „Sebevražda“ (1897). Podle něj existují čtyři typy sebevražd. Jedním z nich je i anomická sebevražda, která je podle něj zapříčiněna pocity odcizení a zbytečnosti pramenící z absence či oslabení norem a morálních hodnot.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Giddens|jméno = Anthony|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Sociologie|vydání = |vydavatel = Argo|místo = Praha|rok = 2013|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref> Protipříkladem je sebevražda fatalistická, která může nastat, když jsou lidé nadměrně omezováni a tím jsou v průběhu doby potlačeny jejich vášně.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Jandourek|jméno = Jan|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Úvod do sociologie|vydání = |vydavatel = Portál|místo = Praha|rok = 2003|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref> Anomie se u jedince může objevit, např. pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické rovině (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi.


Podle [[Émile Durkheim|Durkheimova]] názoru tradiční náboženství poskytovala základ pro sdílení společných hodnot, který právě anomickému jedinci chybí. Dělba práce, která začala převládat od dob průmyslové revoluce, navíc vedla lidi více k sledování svých osobních zájmů než k navazování dobrých vztahů s komunitou.
Podle [[Émile Durkheim|Durkheimova]] názoru tradiční náboženství poskytovala základ pro sdílení společných hodnot, který právě anomickému jedinci chybí. Dělba práce, která začala převládat od dob průmyslové revoluce, navíc vedla lidi více k sledování svých osobních zájmů než k navazování dobrých vztahů s komunitou.


[[Robert K. Merton|Robert King Merton]] na pojmu ''anomie'' postavil svoji teorii sociálního napětí. Anomii definoval jako výrazný nesoulad mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Jinými slovy jedinec trpící anomií by sledoval legitimní celospolečenské cíle, avšak by nebyl schopen těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních omezení společnosti. Tato situace tak má nutně za následek deviantní chování.<br />Ve stejném smyslu používá pojem ''anomie'' i [[Friedrich Hayek]].
[[Robert K. Merton|Robert King Merton]] na pojmu ''anomie'' postavil svoji teorii sociálního napětí. Anomii definoval jako výrazný nesoulad mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Jinými slovy jedinec trpící anomií by sledoval legitimní celospolečenské cíle, avšak nebyl by schopen těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních omezení společnosti. Tato situace tak má nutně za následek deviantní chování.<br />Ve stejném smyslu používá pojem ''anomie'' i [[Friedrich Hayek]].


Anomie hraje svou roli i ve studiích amerického sociologa [[Talcott Parsons|Talcotta Parsonse]]. Ten ji uvažuje jako základ fašizace sociálního života (Parsons: Essays on Sociological Theory, 1964) a zkoumá za tímto účelem situaci v nacistickém a postnacistickém Německu. Jeho závěrem je domněnka, že anomie může být důsledkem jakékoliv situace, která se vymyká předešlým ustáleným definicím situací a symbolů.<ref name=":0" /> V západních společnostech bývá tento pojem úzce spjat s pojmem racionalizace, který zavádí již [[Max Weber]]. Ta, jako rychle se rozmáhající trend, může ve společnostech vyvolat krátkodobou a v krajních případech až trvalou anomii. Ve většině zemí tento trend nastartoval pokrok a posunul společnost o krok dál. Ne však v Německu, kde dopomohl k revoluci, která měla za následek potlačení demokracie a humánnosti.<ref name=":0" />
Anomie hraje svou roli i ve studiích amerického sociologa [[Talcott Parsons|Talcotta Parsonse]]. Ten ji uvažuje jako základ fašizace sociálního života (Parsons: Essays on Sociological Theory, 1964) a zkoumá za tímto účelem situaci v nacistickém a postnacistickém Německu. Jeho závěrem je domněnka, že anomie může být důsledkem jakékoliv situace, která se vymyká předešlým ustáleným definicím situací a symbolů.<ref name=":0" /> V západních společnostech bývá tento pojem úzce spjat s pojmem racionalizace, který zavádí již [[Max Weber]]. Ta, jako rychle se rozmáhající trend, může ve společnostech vyvolat krátkodobou a v krajních případech až trvalou anomii. Ve většině zemí tento trend nastartoval pokrok a posunul společnost o krok dál. Ne však v Německu, kde dopomohl k revoluci, která měla za následek potlačení demokracie a humánnosti.<ref name=":0" />
Řádek 24: Řádek 24:


== Anomie v literatuře a ve filmu ==
== Anomie v literatuře a ve filmu ==
V existenciální novele / románu ''[[Cizinec (román)|Cizinec]]'' [[Albert Camus|Alberta Camuse]] se hlavní hrdina Meursault snaží bránit ztrátě hodnotového systému vytvořením nového. Po většinu času se tak nachází ve stavu anomie, což dokládá i jeho apatie, vyjádřená hned v prvních řádcích knihy:“Dnes zemřela maminka. Nebo možná včera, nevím.”
V existenciální novele / románu ''[[Cizinec (román)|Cizinec]]'' [[Albert Camus|Alberta Camuse]] se hlavní hrdina Meursault snaží bránit ztrátě hodnotového systému vytvořením nového. Po většinu času se tak nachází ve stavu anomie, což dokládá i jeho apatie, vyjádřená hned v prvních řádcích knihy: „Dnes zemřela maminka. Nebo možná včera, nevím.”


[[Dostojevskij]], jehož práce je často považována za filosofickou předzvěst existencialismu, ve svých románech nezřídka vyjadřuje podobné myšlenky. V knize [[Bratři Karamazovi]] se postava Dimitrije Karamazova ptá svého ateistického přítele Rakitina: "''…bez Boha a věčného života? Všechno je pak dovoleno, mohou dělat co se jim zlíbí?''" Raskolnikov, anti-hrdina Dostojevského románu [[Zločin a trest]], představuje svou filosofii, když zabije starou lichvářku a její sestru tím, že si odůvodňuje svůj čin slovy: ''…nebyla to lidská bytost co jsem zabil, byl to princip!''
[[Dostojevskij]], jehož práce je často považována za filosofickou předzvěst existencialismu, ve svých románech nezřídka vyjadřuje podobné myšlenky. V knize [[Bratři Karamazovi]] se postava Dimitrije Karamazova ptá svého ateistického přítele Rakitina: ''„ …bez Boha a věčného života? Všechno je pak dovoleno, mohou dělat co se jim zlíbí?''“ Raskolnikov, anti-hrdina Dostojevského románu [[Zločin a trest]], představuje svou filosofii, když zabije starou lichvářku a její sestru tím, že si odůvodňuje svůj čin slovy: ''„ …nebyla to lidská bytost co jsem zabil, byl to princip!“''


''[[Stepní vlk]]'' [[Hermann Hesse|Hermanna Hesseho]] také vykresluje velice zřetelný obraz anomie. Hlavní hrdina zde tvrdí, že lidé v době raného středověku netrpěli víc, než lidé žijící v době klasické antiky a naopak. Jsou to spíše lidé, kteří žili v období mezi těmito dvěma periodami, kteří trpěli nejvíce, protože neměli v co věřit. Z tohoto pohledu člověk z raného středověku, který by byl vsazen do antického prostředí, by zažíval nesnesitelné pocity sklíčenosti a pohlcující agónie.
''[[Stepní vlk]]'' [[Hermann Hesse|Hermanna Hesseho]] také vykresluje velice zřetelný obraz anomie. Hlavní hrdina zde tvrdí, že lidé v době raného středověku netrpěli víc než lidé žijící v době klasické antiky a naopak. Jsou to spíše lidé, kteří žili v období mezi těmito dvěma periodami, kteří trpěli nejvíce, protože neměli v co věřit. Z tohoto pohledu člověk z raného středověku, který by byl vsazen do antického prostředí, by zažíval nesnesitelné pocity sklíčenosti a pohlcující agónie.


== Odkazy ==
== Odkazy ==

Verze z 27. 2. 2019, 19:20

Anomie (z řeckého a = ne, nomos = zákon) je označení pro takový stav společnosti, kdy přestávají platit pravidla a normy. Ve vztahu k jedinci vyjadřuje toto slovo stav oslabení norem a morálních hodnot. V politickém smyslu se slovo objevuje už ve starověku, v Bibli a teologické literatuře označuje bezzákonnost v právním, ale i morálním smyslu.[1]

Anomie patří mezi klíčové pojmy sociologické teorie, kam jej zavedl francouzský sociolog Émile Durkheim. Durkheim tak označoval sociálně patologický stav nedostatečné sociální regulace.

Etymologie

Slovo pochází z řeckého ανομία a je složeninou předložky a = ne a podstatného jména nomos = zákon. Řekové rozlišovali mezi slovy nomos (zákon) a arché (počáteční stav, axiom, princip). Například i monarcha, jako jediný vládce, byl podřízen platným zákonům (nomos). V původním demokratickém uspořádání městských států byla vláda většiny výrazem arché, protože se jednalo o zvykový systém založený na moci, který nemusel, ale mohl vytvářet zákony (nomos). Tím pádem původní význam slova anomie označoval cokoliv nebo kohokoliv popírajícího nebo překračujícího zákon, nebo situaci, kdy tyto zákony neplatí, což vyúsťuje v bezpráví.[2]

Historie

Émile Durkheim zpočátku používal pojem anomie jinak, než ho chápeme dnes. Ve své studii o dělbě práce (fr. De la division du travail social, 1893) jím popisoval porušování lidské tendence k soudržnosti s ostatními. Ve svém dalším spisu Sebevražda (fr. La suicide, 1897), kde se Durkheim snaží o detailní analýzu sebevraždy, však už tento pojem nabývá jiného významu. A tím je popis nedostatku sociálních regulací, který nastává, pokud nejsou předem přesně stanoveny normy a hodnoty ve společnosti.[2]

Anomie jako sociální porucha

Tímto fenoménem se zabýval Durkheim zvláště ve svém spisu „Sebevražda“ (1897). Podle něj existují čtyři typy sebevražd. Jedním z nich je i anomická sebevražda, která je podle něj zapříčiněna pocity odcizení a zbytečnosti pramenící z absence či oslabení norem a morálních hodnot.[3] Protipříkladem je sebevražda fatalistická, která může nastat, když jsou lidé nadměrně omezováni a tím jsou v průběhu doby potlačeny jejich vášně.[4] Anomie se u jedince může objevit, např. pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické rovině (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi.

Podle Durkheimova názoru tradiční náboženství poskytovala základ pro sdílení společných hodnot, který právě anomickému jedinci chybí. Dělba práce, která začala převládat od dob průmyslové revoluce, navíc vedla lidi více k sledování svých osobních zájmů než k navazování dobrých vztahů s komunitou.

Robert King Merton na pojmu anomie postavil svoji teorii sociálního napětí. Anomii definoval jako výrazný nesoulad mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Jinými slovy jedinec trpící anomií by sledoval legitimní celospolečenské cíle, avšak nebyl by schopen těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních omezení společnosti. Tato situace tak má nutně za následek deviantní chování.
Ve stejném smyslu používá pojem anomie i Friedrich Hayek.

Anomie hraje svou roli i ve studiích amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ten ji uvažuje jako základ fašizace sociálního života (Parsons: Essays on Sociological Theory, 1964) a zkoumá za tímto účelem situaci v nacistickém a postnacistickém Německu. Jeho závěrem je domněnka, že anomie může být důsledkem jakékoliv situace, která se vymyká předešlým ustáleným definicím situací a symbolů.[2] V západních společnostech bývá tento pojem úzce spjat s pojmem racionalizace, který zavádí již Max Weber. Ta, jako rychle se rozmáhající trend, může ve společnostech vyvolat krátkodobou a v krajních případech až trvalou anomii. Ve většině zemí tento trend nastartoval pokrok a posunul společnost o krok dál. Ne však v Německu, kde dopomohl k revoluci, která měla za následek potlačení demokracie a humánnosti.[2]

Anomie, jako sociální porucha, by se neměla zaměňovat s pojmem anarchie. Ten označuje absenci vládců, hierarchie, nebo jakéhokoliv vedení, zatímco anomie vyjadřuje nepřítomnost norem, struktur a organizací. Mnoho zastánců anarchismu tvrdí, že anarchie nutně nevede společnost do stavu anomie, že právě spíše hierarchické vedení se velkou měrou podílí na bezpráví.

Anomická dělba práce

Anomická neboli nenormální dělba práce je dle Émila Durkheima charakterizována přílišnou rozdrobeností a specializací dělby práce ve společnosti a úpadkem morálních hodnot. Jedinci se snadno stanou izolovanými a ztrácejí kontakt s ostatními lidmi. „Pro to, aby dělba práce produkovala solidaritu, nestačí, aby každý měl svůj úkol. Je třeba, aby každému jeho úkol též vyhovoval.“ (Durkheim: Vzdělání a sociologie, 1922: 368)

Anomie v literatuře a ve filmu

V existenciální novele / románu Cizinec Alberta Camuse se hlavní hrdina Meursault snaží bránit ztrátě hodnotového systému vytvořením nového. Po většinu času se tak nachází ve stavu anomie, což dokládá i jeho apatie, vyjádřená hned v prvních řádcích knihy: „Dnes zemřela maminka. Nebo možná včera, nevím.”

Dostojevskij, jehož práce je často považována za filosofickou předzvěst existencialismu, ve svých románech nezřídka vyjadřuje podobné myšlenky. V knize Bratři Karamazovi se postava Dimitrije Karamazova ptá svého ateistického přítele Rakitina: „ …bez Boha a věčného života? Všechno je pak dovoleno, mohou dělat co se jim zlíbí?“ Raskolnikov, anti-hrdina Dostojevského románu Zločin a trest, představuje svou filosofii, když zabije starou lichvářku a její sestru tím, že si odůvodňuje svůj čin slovy: „ …nebyla to lidská bytost co jsem zabil, byl to princip!“

Stepní vlk Hermanna Hesseho také vykresluje velice zřetelný obraz anomie. Hlavní hrdina zde tvrdí, že lidé v době raného středověku netrpěli víc než lidé žijící v době klasické antiky a naopak. Jsou to spíše lidé, kteří žili v období mezi těmito dvěma periodami, kteří trpěli nejvíce, protože neměli v co věřit. Z tohoto pohledu člověk z raného středověku, který by byl vsazen do antického prostředí, by zažíval nesnesitelné pocity sklíčenosti a pohlcující agónie.

Odkazy

Reference

  1. ↑ W. Bauer, Wörterbuch zum NT. Berlin 1937, sl. 119n.
  2. ↑ a b c d PETRUSEK A KOL. Velký sociologický slovník I (A-O). Praha: Karolinum, 1996. 
  3. ↑ GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 2013. 
  4. ↑ JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. 

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anomie&oldid=16990056“