Bankovní unie

Finanční distrikt ve Frankfurtu přezdívaný Mainhattan podle svého downtownu zaplněného mrakodrapy vedle řeky Main. Mnoho bank zde sídlících již nespadá pod dohled německé Bundesbanky, ale evropské ECB.

Evropská bankovní unie je projektem Evropské unie v oblasti bankovnictví. Jedná se o odpověď evropských zemí na krize bankovních sektorů a krize veřejných financí, jež se projevily v různé podobě v různých částech Evropy, nejcitelněji však ve státech eurozóny po roce 2009 jakožto specifický důsledek globální finanční a ekonomické krize. Bankovní unie vedle společného základu harmonizovaných pravidel sestává ze tří pilířů. Těmi jsou jednotný bankovní dohled, jednotné řešení bankovních krizí a společné pojištění vkladů klientů bank. Pouze první dva pilíře jsou zatím funkční. Politická jednání mezi členskými státy o třetím pilíři jsou v současné době zablokovaná a na jeho podobě neexistuje shoda.

Účast v bankovní unii je povinná pro státy platící společnou měnou. Ostatní členové EU se mohou připojit navázáním tzv. úzké spolupráce s Evropskou centrální bankou a stát se tak členy bankovní unie i bez zavedení eura. Dánsko a Švédsko, které eurem dosud neplatí, tento krok momentálně aktivně zvažují. Motivace těchto zemí byla do jisté míry dána i tím, že se velká skandinávská bankovní skupina Nordea rozhodovala o přesídlení ze Švédska na území bankovní unie. I přes avizovanou snahu zmíněných zemí znovu zvážit vstup do bankovní unie se však banka rozhodla pro přesunutí svého sídla do Finska, které eurem platí a je proto automaticky členem bankovní unie.

Důvody pro vznik bankovní unie

Jeroen Dijsselbloem, bývalý nizozemský ministr financí a zároveň tehdejší předseda euroskupiny, orgánu, který byl velice činný během řešení eurokrize.

Cílem bankovní unie je zejména přerušit začarovaný kruh mezi navzájem se posilujícím bankovním a suverénním rizikem v době krize, tedy situace, kdy vlády snažící se zabránit bankovnímu kolapsu ve své zemi, se samy musely zadlužit na finančních trzích, aby zachránily své systémově důležité banky (tj. instituce, jejichž pád by způsobil významné narušení širšího finančního systému a hospodářské aktivity - též v angličtině "too big to fail"). To však vedlo ke zvýšení zadlužení státu a potažmo ke zvýšení rizikového úroku u jeho dluhopisů (tj. snížení jejich ceny), což zpětně poškozovalo pozici daných bank, jejichž bilance byly a stále jsou plné dluhopisů vlastního státu. Hodnota jejich aktiv tudíž dále klesala. Problémem je zde tedy hlavně závislost, kdy banky v Evropě mají tendenci akumulovat dluh především svého vlastního státu, a ten si na oplátku nemůže záchranu svých velkých bank dovolit.

Bankovní unie se tento problém snaží odstranit přesunutím na evropskou úroveň, neboť systémově významná banka, která je relativně příliš velká vzhledem k domácímu státu (měřeno podílem její velikosti vůči HDP) a má tak potenciál jej strhnout do krize, se z evropského pohledu pro případné řešení krize nebude zdát tak významná. Bankovní unie rovněž dává jasná pravidla, jak v dané situaci postupovat (oproti stavu v nedávné krizi), např. v případě přeshraničních bankovních krizí, kde v minulosti nebyla vyjasněna odpovědnost zasažených států, což nyní dává tržním hráčům větší jistotu a mělo by posílit důvěru ve finanční systém a finanční stabilitu v eurozóně obecně.

Mediálně vděčnějším motivem pro vznik bankovní unie je však spíše tvrzení, že státy, respektive daňoví poplatníci by již nikdy neměli platit za průšvihy svých bank. Mechanismus pro řešení krizí totiž počítá s fondem pro řešení krize, který si povinně naplňují samotné evropské banky a z těchto prostředků se případné krizové operace budou hradit. Jakékoli jištění tohoto fondu ze strany veřejných rozpočtů by mělo být fiskálně neutrální, tedy v případě použití následně splaceno bankami. Použití prostředků z fondu pro řešení krize je však zejména podmíněno předchozím zapojením investorů a věřitelů banky do absorpce ztrát (mechanismus vnitřní rekapitalizace, tzv. bail-in, jakožto protiklad k již zakázané veřejné záchraně, tzv. bailout). Postiženi tak budou kromě akcionářů většinou velcí věřitelé, kteří nakoupili dluhopisy dané banky a výměnou za úrok tak akceptovali určité riziko jejich nesplacení. Drobní vkladatelé, ač v jistém smyslu také věřitelé banky (banky jim "dluží" jejich vklady), odepisováním závazků banky nebudou postiženi. Jejich vklady jsou kryté až do výše 100 000 EUR dle směrnice DGSD platné v celé EU.

Frankfurtské sídlo Evropské centrální banky, instituce, která kvůli svému významnému postavení v architektuře bankovní unie získala mnoho nových kompetencí.

Nutnosti řešit krize finančních institucí by se však mělo ideálně předcházet. A proto bankovní unie zavádí rovněž centralizovaný dohled nad významnými bankami v eurozóně vykonávaný od 4. listopadu 2014 Evropskou centrální bankou. Ta by měla potenciální problémy v bankovním sektoru díky svému systémovému nadhledu včas detekovat a vynutit na bankách příslušná nápravná opatření. ECB rovněž dohlíží na dodržování platných pravidel, jimiž se banky musí řídit. Společný dohled je nutný i z důvodu konzistence odpovědností. Kvůli riziku morálního hazardu obecně není žádoucí, aby společný rezoluční fond v případě krize platil za problémy, které vznikly selháním národních orgánů dohledu, což by mohlo vytvářet neblahé motivace pro účastníky systému. Národním orgánům dohledu jsou ponechány pouze malé banky (systémově nevýznamné), u kterých neexistuje veřejný zájem na specifickém řešení jejich problémů, nemají samy o sobě potenciál ohrozit finanční stabilitu a v případě krize budou ponechány národním insolvenčním řízením. Státy, které tento dohledový dualismus prosadily rovněž argumentují, že národní orgány dohledu znají lépe jejich lokální specifika a obchodní modely a dokáží je tak dohlížet efektivněji. Konečnou odpovědnost však i zde nese ECB a je proto oprávněna i nad jakoukoli méně významnou bankou v bankovní unii v případě potřeby přímý dohled převzít.

Sjednocení dohledu a mechanismů pro řešení krize v bankovním sektoru na evropské úrovni by rovněž mělo pomoci finanční integraci, respektive zvrácení finanční fragmentace, ke které po vypuknutí krize v Evropě došlo, a která jde proti konceptu budování a posilování vnitřního trhu.

Zmíněné mechanismy by měl doplnit ještě třetí, poslední pilíř: Evropský systém pojištění vkladů (EDIS), tedy společná garance vkladů drobných vkladatelů v jejich plné výši (max. do 100 000 EUR) a jejich vyplacení klientům do 7 dnů v případě, že se banka dostane do insolvence a bude zlikvidována. Od tohoto mechanismu se očekává další posílení důvěry klientů v bankovní systém, a to zajištěním stejné úrovně ochrany vkladatelům v celé bankovní unii bez ohledu na konkrétní místo, na kterém se v bankovní unii nachází. Vkladatelé by tak napříště nebyli vystaveni negativním důsledkům větších lokálních šoků, na které národní garanční fondy z logiky věci nemají dostatečné prostředky. Zároveň by byla dále omezena nebezpečná smyčka mezi státem a jeho bankami (a jejich potenciálem se vzájemně uvrhnout do krize), jak bylo popsáno výše. Na konečné podobě tohoto mechanismu, natožpak na jeho spuštění, však v současné době neexistuje politická shoda. Odpůrci EDIS podmiňují jeho zavedení dalším snižováním rizik v bankovních sektorech zúčastněných států, které je podle nich v současnosti stále nedostatečné a hrozil by morální hazard. Osud mechanismu je tak nejistý.

Funkčnost architektury bankovní unie zatím od doby vzniku nebyla v praxi podrobena zkoušce v podobě systémové finanční krize. Podle nových pravidel proběhlo zatím pouze jedno řešení krize - španělské Banco Popular v červnu 2017. Rezoluce banky se obešla bez použití veřejných prostředků i bez zapojení Jednotného fondu pro řešení krizí. První malý test nového rámce byl proto tiskem i odbornou veřejností hodnocen jako relativně úspěšný.

Odkazy

Související články

• Vnitřní trh EU
• Unie kapitálových trhů
• Evropská dluhová krize
• Run na banku

Literatura

• Thorsten Beck (ed.): Banking Union for Europe: Risks and Challenges (2012) - sborník tematických odborných článků (anglicky)
• Jan Famfule a Stanislav Šaroch: Evropská bankovní unie: současný stav a jak napravit její slabiny (2016) - odborná stať (anglicky)
• Filip a Robin Ibl: Cesta k evropské bankovní unii (2013) - středoškolská práce (česky)

Externí odkazy

• Oldřich Dědek: www.zavedenieura.cz - Bankovní unie (2014) (česky)
• Bankovní unie na stránkách Rady EU (česky)