Stanislav Přibyl (právník): Porovnání verzí

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
úprava k pravdě (tridentská mše ≠ tradiční liturgie)
Fojsinek (diskuse | příspěvky)
1 836 editací
m generální sekretář
Řádek 60: Řádek 60:
* [[rektor kostela]] [[Kostel svatého Gabriela (Smíchov)|sv. Gabriela]] (2005–2016)
* [[rektor kostela]] [[Kostel svatého Gabriela (Smíchov)|sv. Gabriela]] (2005–2016)
* výpomocný duchovní [[Kostel svatého Václava (Smíchov)|kostela sv. Václava]] (od 2005)
* výpomocný duchovní [[Kostel svatého Václava (Smíchov)|kostela sv. Václava]] (od 2005)
* generální sekretář české biskupské konference (od 1. října 2016)
* [[rektor kostela]] [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého|Nanebevzetí Panny Marie na Karlově]] (od 1. 7. 2016)
* [[rektor kostela]] [[Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého|Nanebevzetí Panny Marie na Karlově]] (od 1. 7. 2016)
</div>
</div>

Verze z 30. 12. 2018, 23:17

Možná hledáte: Stanislav Přibyl (redemptorista).
R.D. Doc. JUDr.
Stanislav Přibyl
Ph.D., JCD.
kněz
Stanislav Přibyl
Stanislav Přibyl
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Arcidiecézepražská
Svěcení
Jáhenské svěcení1995
Kněžské svěcení1996
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození18. listopadu 1966 (57 let)
Místo narozeníPraha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPapežská lateránská univerzita
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JCD., Th.D. (* 18. listopadu 1966 Praha) je český katolický kněz, vysokoškolský pedagog a teolog, vědecký pracovník, odborník na církevní právo a autor řady publikací. Od roku 2015 slouží tzv. tridentské mše.

Život

Studium

Středoškolské vzdělání získal v letech 1981–1985 v Praze na gymnáziu v Přípotoční ulici. Dále studoval v letech 1985–1989 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde po předložení diplomové práce s názvem „Přirozenoprávní učení Tomáše Akvinského a novotomismu“ získal magisterský titul. Dále pokračoval studiem filosofie v letech 1990–1991 na pražské Teologickě fakultě Univerzity Karlovy, odkud se přesunul do Říma ke studiu teologie na Filosofické a teologické fakultě na Papežské lateránské univerzitě. Zde studia zakončil v roce 1995, kdy získal titul baccelliere. V roce 1995 přijal jáhenské svěcení a v roce 1996 byl vysvěcen na kněze pražské arcidiecéze. V letech 1998–2002 pokračoval opět ve studiích na pražské Právnické fakultě Univerzity Karlovy a po jejich dokončení se stal doktorem práv. Na téže fakultě a ve stejném období studoval zároveň v oboru dějiny, filosofie, sociologie a teorie práva, které završil disertační prací s názvem: „Právní zajištění ekumenických vztahů mezi církvemi“, po níž získal titul Ph.D. Od roku 1998 ještě rozšířil svůj obzor studiem ve Vatikánu na Fakultě kanonického práva Papežské Lateránské univerzity, kterou zakončil v roce 2000 licenciátem z kanonického práva a po následném studiu tamtéž v roce 2002, po předložení disertační práce s názvem: (italsky) „Diritto Ecclesiastico Ceco“ nabyl titulu doktora kanonického práva. V roce 2011 habilitoval na Právnické fakultě Trnavské univerzity v Trnavě prací: (německy) „Tschechisches Staatskirchenrecht nach 1989“. Dne 21. června 2016 na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích úspěšně obhájil disertační práci na téma Počátky hierarchického uspořádání v rané církvi a získal titul Th.D.[1]

Právní praxe

V letech 1989–1990 začal svou právní praxi u Městského soudu v Praze jako soudní čekatel. Jako notář Interdiecézního církevního soudu v Praze pracoval v letech 1997–2000 a v letech 2000–2009 zde byl soudcem. Od roku 2004 je konzultantem komise plenárního sněmu českých a moravských diecézí pro partikulární kanonické právo. Od roku 2007 je promotorem iustitiae v arcidiecézním procesu o pověsti svatosti, životě a ctnostech Božího služebníka Otce Jana Evangelisty Urbana z řádu františkánů. Od roku 2009 je soudcem Metropolitního církevního soudu v Praze.[2]

Pedagogická činnost

Pedagogickou činnost zahájil v roce 2002 jako odborný asistent na pražské Teologické fakultě Univerzity Karlovy v oboru kanonické právo. V letech 2003–2009 byl externím vyučujícím na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v oboru církevní právo a konfesní právo. Od roku 2009 se zde stává interním vyučujícím – odborným asistentem v oboru církevního práva (1. základní normy a ústavní právo, 2. manželské právo, 3. sakramentální právo, 4. procesní právo) a od roku 2011 je na téže fakultě docentem pro obory církevní právo 1.-4.

Vědecko-výzkumná činnost

Od roku 1996 je členem pracovního výboru Společnosti pro církevní právo[3] a redaktorem odborného časopisu Revue církevního práva.[4] Od roku 2004 má soustavnou publikační a přednáškovou činnost na Ústavu pro vztahy státu a církví při Ministerstvu kultury Slovenské republiky v Bratislavě. Jako samostatný vědecký pracovník je od roku 2005 na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze spoluřešitelem výzkumného záměru „Církve v českých zemích a otázka nacionalismu“. Od roku 2009 je řádným členem Společnosti přátel beuronského umění a od roku 2010 členem Slovenské společnosti kanonického práva. Badatelské činnosti se, jako docent, věnuje od roku 2011 na Teologické fakultě Jihočeské univerzity a od roku 2012 také na Právnické fakultě Trnavské univerzity.

Kněžské působení

Jako dítě ministroval spolu s bratrem v kostele u svatého Jindřicha v Praze, kde jeho rodiče byli varhaníky. Jezuitský farář F. X. Juránek se probíhající liturgické reformě přizpůsoboval liknavě a očividně nerad a v Praze se tehdy vědělo, že jsou dva kostely, v nichž se slouží „po staru“, kromě sv. Jindřicha ještě sv. Prokop na Žižkově. Později si plynule zvykl na „novou“ mši, ale způsob celebrace P. Juránka mu přišel „zbožnější“ a z nové mše měl pocit, že si na ní „ministrant nezaministruje a varhaník nezahraje“ a kazatelství P. Juránka po staru vnímal jako skvělé řečnické výkony.[5]

Ačkoliv po kněžství přirozeně toužil od dětství, za komunismu by si netroufl vstoupit do semináře, a proto vystudoval práva.[5] Po sametové revoluci se během vojenské služby rozhodl, že přihlášku podá.[5] Pouze první akademický rok, 1990/1991, byl v Praze, kde zažil vicerektora Jana Baxanta, Odilona Štampacha i děkana Václava Wolfa ještě v klidu před bouří, před krizí a spory na teologické fakultě. Za svůj „hřích z mládí“ považuje, že tehdy přispěl salesiánům do zpěvníku rytmických písní Hosana částí „Svatý“ do Matyskova ordinária;[5] ve zpěvníku je uveden jako spoluautor hudby a textu též u celého ordinária. Ještě před vysvěcením sloužil v roli jáhna u biskupa Ljavince při řeckokatolických obřadech, k čemuž svěcení není vyžadováno.[5] Zbytek seminárního života a studií prožil v Římě, a to v Nepomucenu a na Lateránské univerzitě, kde poznal celosvětovou církevní atmosféru i osobnosti českého katolického exilu.[5]

V Nepomucenu se setkal s tradičněji orientovanou americkou skupina „Sedes sapientiae“, vedenou mons. McCarthym, přezdívaným McCartney, kterou však nepovažoval za duchovně přitažlivé hvězdy. Dozvěděl se od nich však o obrazoborectví, které v USA nastalo v souvislosti s prováděním koncilní reformy, například pálení liturgických rouch.[5] Navštěvoval také nejrozmanitější východní rity a později jako kněz postgraduant využil dokonce možnost koncelebrovat východosyrský ritus.[5]

Myšlenka na tridentskou liturgii se u něj během studia a počátku kněžství vytratila a i byzantskému ritu se vyhnul.[5] Rituální prvek u nové liturgie nepostrádal, protože zažil pontifikální mše spojené s vytvářením vyostřené atmosféry neklidu a výbušností vůči těm ministrantům, kteří neplnili při liturgii očekávání, a proto spíše zaujímal postoj „čím méně, tím lépe“.[5] Jako jáhen a kaplan také zažil faráře, který měl vysloveně aliturgický přístup, ovšem byl strhujícím kazatelem.[5] Později se proto snažil dbát na vyváženost zvěstného a rituálního prvku.[5]

Později dospěl k tomu, že rituální prvek je završen tím, že se naučil tridentský ritus, a začal být hrdý na to, že nejen různé východní církve, nýbrž i západní, latinská, má své pevné obřadové dědictví.[5] Podivuje se nad dvojím metrem, když se vše východní adoruje, avšak tridentský obřad je odsuzován jako něco škodlivého.[5] Tradiční liturgie podle něj posiluje v knězi vědomí, že mše má obětní a kajicný charakter, což je v protikladu se sebepředvádivou žoviálností podbízivých celebrantů.[5]

Jeho pohled na liturgii je ovlivněn zkušenostmi zejména z Itálie a Německa. V Itálii například nedbalý způsob sloužení mší, kterou je kněz schopen zvládnout i za 12 minut, přičemž věřící sedívají s nohou přes nohu a bohoslužbu si pročítají z letáčku, do kterého upínají zrak.[5] Německá církev je podle něj otrávená osmašedesátnickým virem, takže je velmi nepředvídatelné, s čím se člověk při liturgii nebo při něčem jí podobném vůbec setká.[5] Komická či tragická mu připadá například kanonická přímluva za „angažované ženy a muže, angažované dívky a chlapce…“ v jedné německé diecézi nebo využívání myčky nádobí k purifikaci kalíčků po podávání pod obojí.[5] Za exces považuje i to, že i pro některé české kněze má misál spíše indikativní než imperativní charakter a celebraci napolo improvizují nebo do ní vkládají prvky, které nelze v misálu nalézt. Jako příklady excesů uvedl například televiní „vysedávanou“ mši à la buddhismus, eucharistickou samoobsluhu u kulatého stolu nebo výzvu, aby se lidé na sebe podívali a nejprve se pozdravili, místo tradičního úkonu kajícnosti.[5] Považuje za nutné jasně říci, že partikulární církve v některých zemích jsou vůči univerzální církvi ve vnitřním schizmatu, ke svátosti pokání chodí jen nepatrný podíl věřících a naopak k přijímání eucharistie chodí i ti, kdo by dle církevních předpisů neměli.[5]

Když nastoupil roku 2005 nastoupil na Smíchov ke svatému Gabrielu, zpočátku tam postrádal „oltář čelem k lidu“, avšak rychle si zvykl a začal sloužit „zády“. Takto se tridentské mši postupně blížil, ačkoliv sloužil česky.[5]

Na přání faráře Gapského „do Gabriela pustil trident“. P. Gapski byl inspirován působením kanovníka Gerndta v Modřanech. Farnost sepsala s komunitou toužící po tradičních mších svatých smlouvu o podmínkách působení, podle níž si komunita měla sama shánět celebranty.[5] Tehdy se také poprvé dozvěděl o nepochopení a ústrcích, které tito kněží zažili.[5] Překvapil ho i nízký věkový průměr věřících navštěvujících tridentské mše, zatímco generaci dnešních „kostelních babiček“ tento fenomén míjí. Mezi nimi nenašel smečku lidí „vyloženě tuhých, nesnášenlivých, nedůtklivých“, jak by měl čekat podle převládajícího předsudečného mínění, ale mladší věřící, kteří chtějí čerpat bohatství z liturgie a jsou osloveni její krásou a hloubkou – této většině však dokážou kazit pověst někteří problematičtí exponenti.[5]

Nakonec se rozhodl se tridentský ritus naučit i sám – a to i proto, že by se neslušelo, aby byl duchovním správcem kostela, v němž se slouží obřad, který ani odsloužit neumí.[5] Od 18. října 2015 tedy sloužil tridentské mše v kostele svatého Gabriela na Smíchově, jehož byl rektorem a kde se tridentské mše sloužily každý pátek a neděli od 17 hodin už od roku 2012.[5] Od července 2016 se stal rektorem kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově.

Kněžské funkce

Monografie

Spoluautorství

Články v českých sbornících

  • Bezženství a zdrženlivost duchovních v kanonickoprávním a teologickém vývoji. In Revue církevního práva 57-1/14. S. 25-37.
  • Český zákon o církvích z roku 2002 a jeho změny. In Revue církevního práva 32-3/05. S. 216-249.
  • Ekumenický potenciál Kodexů kánonů východních církví. In Teologické studie 2/2006. S. 50-70.
  • Ekumenismus jako právně uchopitelná hodnota. In Právo, Ekonomika a Management 4/2014. S. 7-19.
  • Financování církví a náboženských společností v České republice a jeho slovenské inspirace. In Právník 5-147/08. S. 531-547.
  • Garanzie giuridiche dell‘ ecumenismo nella Repubblica Ceca. In Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Theologica Olomucensia, Volumen 13, 2012. S. 5-25. (italština)
  • Historické proměny a teologicko-spirituální základy právní úpravy svátosti biřmování. In Revue církevního práva 53-3/12. S. 45-58.
  • Janovo Zjevení a Pastýř Hermův jako prorocké spisy rané církve. In Verba Theologica XII – 2/2013. S. 63-72.
  • Ježíšových Dvanáct. In Revue církevního práva 58-2/14. S. 25-38.
  • Kanonická recepce ekumenismu. In Revue církevního práva 18-1/01. S. 43-54.
  • Kanonickoprávní aspekty svátosti eucharistie. In P. Ambros (ed.), Tajemství eucharistie: Pascha, oběť, iniciace, spiritualita. Fórum pastorálních teologů X., Olomouc 2013. S. 180-206.
  • Kanonickoprávní ochrana autenticity pod označením „katolický“. In Revue církevního práva 38-3/07. s. 199-215.
  • Normativní charakter spisu Didaché a jeho význam pro utváření kanonického práva. In Teologické studie, 1/2005. S. 7-27.
  • Otevřenost práva České republiky náboženským aspektům současného multikulturalismu. In Theologická revue 3/2013. S. 277-305.
  • Počátky vývoje hierarchického uspořádání v rané církvi. In Revue církevního práva 49-2/11. s. 13-35; In Právo, ekonomika, management 4/2011. S. 61-72.
  • Pojetí tzv. „zvláštních práv“ církví a náboženských společností podle zákona č. 3/2002 Sb. In Revue církevního práva 27-1/04, s. 7-21.; In Právník 7-142/03. S. 711-722.
  • Pokrok ve vztazích mezi církvemi. In Dingir 2/2010. S. 80-81.
  • Právní ochrana před novými náboženskými hnutími podle zákona č. 3/2002 Sb. In Právník 5/04. S. 502-520.
  • Prvky církevní struktury v prvním listu Klementa Římského. In Theologos 1/2013. S. 41-62.
  • Přirozené právo v normativě Kodexu kanonického práva. In Communio. Mezinárodní teologický časopis, 2/2010. S. 91-101.
  • Rakouský Všeobecný občanský zákoník z r. 1811 a kanonické manželské právo. In Vojáček, L., Tauchen, J., Schelle, K. (eds.): Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB, Brno 2011. S. 375-386.
  • Registrace církví a náboženských společností na základě zákona č. 3/2002 Sb. In Revue církevního práva 55-2/13. S. 43-54.
  • Rudolph Sohm a jeho kritika církevního práva. In Revue církevního práva 13-2/99. S. 132-144.
  • Sekty a právo (I.). In Dingir. Časopis o současné náboženské scéně 3/2004. s. 74-77; In Sekty a právo (II.). In Dingir 4/2004. S. 110-112.
  • Smíšená manželství (kanonicko-právní pohled). In Sborník Katolické teologické fakulty, svazek VI., Univerzita Karlova v Praze – Karolinum 2004. S. 403-441.
  • Smluvní právo s církvemi v České republice. In Právník 6-149/10. S. 623-638.
  • Specifika rozhodování církevních soudů v manželských kauzách. In Revue církevního práva 59-3/14.
  • Teologické předpoklady autonomie církve při ustavování duchovních. In H. Ch. Scheu, J. Kříž, K. Děkanovská (eds.), Právní postavení náboženských menšin, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2013. S. 83-91.
  • Udělovatelé svátosti křtu v dějinném vývoji teologie a kanonického práva. In Theologická revue 4/2012. S. 470-477.
  • Ustanovování a disciplína nositelů církevních úřadů v pastorálních listech. In Theologická revue 3-4/2005. S. 280-293.
  • Utváření biblického kánonu pohledem církevního práva. In Revue církevního práva 52-2/12. S. 49-60.
  • Uznávání církví a náboženských společností státem - porovnání právního stavu v České a Slovenské republice. In Právník 3-150/11. S. 254-289.
  • Uznávání církví a náboženských společností státem - porovnání právního stavu v České a Slovenské republice. In M. Šmid, M. Moravčíková (eds.), Medzinárodné a vnútroštátne právne aspekty subjektivity osobitných subjektov medzinárodného práva a cirkví a náboženských spoločností, Trnava 2013. S. 43-79.
  • Úvodní kánony Kodexu kanonického práva. In Právník 3-149/10. s. 295-324; In Revue církevního práva 44-3/09. S. 173-209.
  • Věda českého konfesního práva po roce 1989. In Revue církevního práva 46-2/10. S. 113-125.
  • Vládní návrh Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem a české konfesní právo. In Theologická revue 1/2004. S. 34-50.
  • Vnitrocírkevní autonomie v rozhodování ústavních soudů ČR a SR o služebním poměru duchovních. In Revue církevního práva 30-1/05. S. 40-59.
  • a. Idem. In Právník 4-144/05. s. 401-415.
  • Vybrané problémy aplikace principu subsidiarity v kanonickém právu. In Revue církevního práva 8-3/07. S. 129-134.
  • Význam nálezu Ústavního soudu ČR č. 4/2003 Sb. pro vývoj vztahů státu a církví v ČR. In Revue církevního práva 29-3/04. S. 202-212.
  • Základní změny v kanonickém trestním právu. In Revue církevního práva 15-1/00. S. 25-33.
  • Základy právní úpravy zvěstování v církvi. In Revue církevního práva 14-3/99. S. 207-216.
  • Zpřehlednění náboženské scény v ČR důsledkem aplikace zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. In F. Štěch, R. Míčka (eds.), Církev a společnost. Karlovi Skalickému k 80. narozeninám, České Budějovice 2014. S. 172-183.

Články v cizojazyčných sbornících

  • ABGB und das kanonische Eherecht. In Journal of European History of Law 2/2011. S. 169-174. (GB)
  • Analisi delle relazioni tra Stato e Chiese nell’ex Cecoslovacchia e nell’odierna Repubblica Ceca. La nuova legge in materia di Chiese e “Società Religiose”, (spoluautor Antonello De Oto) in: Il Diritto Ecclesiastico, Milano, Anno CXV, Fasc. 1- 2004. S. 17-46. (IT)
  • Biřmování pouze jako nástroj pastorace mládeže? In M. Moravčíková (ed.), Náboženské vyznanie rodičov a najlepší záujem dieťaťa, Praha 2013.’’ S. 133-142. (SK)
  • Der erste Kanon des Codex Iuris Canonici und seine rechtsgeschichtlichen Grundlagen. In Journal of European History of Law, 3/2012. S. 133-137. (GB)
  • Dějinné a právní proměny eucharistické praxe – kontinuita v rozmanitosti. In Kontinuita a diskontinuita práva v 20. storočí I. – Cirkevné, kanonické a konfesné právo, Bratislava. S. 58-79. (SK)
  • Die öffentliche Sichtbarkeit der Religion in der Tschechischen Republik infolge des Gesetzes über die Kirchen und Religionsgesellschaften (2002). In J. Hermelink, T. Moos (hg.), Zeitschrift Praktische Theologie: Themenheft "Europäisierung des Religionsrechts", 2-49/2014. S. 77-82. (DE)
  • Divergence v rozvoji konfesního práva v České republice a na Slovensku od roku 1993. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2005. S. 133-162. (SK)
  • Dynamika přirozeného práva. In Nové horizonty 2/2011. S. 65-67. (SK)
  • Episkopální církevní struktura jako záruka pravověrnosti v listech Ignáce z Antiochie. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2009. S. 180-193. (SK)
  • Etická dilemata financování církví a církevních restitucí. In M. Moravčíková (Ed.): Reštitúcie cirkevného majetku, Bratislava 2010. S. 176-197. (SK)
  • Etické souvislosti oficiálního uznání Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi v ČR. In Conscientious Objection, ed. M. Moravčíková, Bratislava 2007. S. 646-696. (SK)
  • Financování církví a náboženských společností v České republice a jeho slovenské inspirace. In Vzťahy štátu a cirkví v Európe: Súčasné otázky a trendy na začiatku 21. storočia, Bratislava 2008. S. 170-181. (SK)
  • Il riconoscimento di Chiese e Società Religiose nell’ex-Cecoslovacchia e nell’odierna Repubblica Ceca; gli effetti della legge N. 3/2002 Sb. nei primi anni di applicazione (spoluautor Antonello De Oto). In Laicidad y libertades. Escritos jurídicos, num. 8, dicembre 2008. S. 227-252. (ESP)
  • Inkulturace v kanonickém manželském právu. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2009. S. 180-205. (SK)
  • Kanonickoprávní záruky zachování ritů východních církví pro katolické migranty. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2007. S. 201-217. (SK)
  • Osobní stav duchovních: manželství, mnišství nebo celibát? In Constans et perpetua voluntas. Pocta Petrovi Blahovi k 75. narodeninám, Trnava 2014. S. 493-500. (SK)
  • Právní okolnosti zrušení exkomunikace biskupů Bratrstva sv. Pia X.. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2008. S. 143-149. (SK)
  • Prolegomena kanonického práva – charismata a jejich institucionalizace v prvotní církvi. In Societas et Iurisprudentia 1/2014. S. 1-19. (SK)
  • Prvky inkulturace v kanonickém manželském právu. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2008, Bratislava 2009. S. 180-205. (SK)
  • Přirozené právo v normativě Kodexu kanonického práva. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2010, Bratislava 2011. S. 176-187. (SK)
  • Registrace Ústředí muslimských obcí a veřejná diskuse o islámu v ČR. In Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví 2006. S. 140-143. (SK)
  • Registrované cirkvi a náboženské spoločnosti v ČR. In Rozmer 3/2011. S. 35-38. (SK)
  • Sondernormen für einzelne Religionsgemeinschaften. In J. R. Tretera, W. Wiesheider (koord.), Recht und Religion in Mittel- und Osteuropa, Band 2 – Tschechien, Wien 2004, ISBN 3-85114-764-2. S. 66-67. (AU)
  • Specifika rozhodování církevních soudů v manželských kauzách. In Trnava.
  • Svoboda svědomí a církevní zvěstování z hlediska kanonického práva. In M. Moravčíková, V. Křižan (eds.), Práva ochrana slobody svedomia, Trnava 2013. S. 155-163. (SK)
  • Tschechisches Staatskirchenrecht und die Zeugen Jehovas. In Die Zeugen Jehovas in Ostmittel-, Südost- und Südeuropa. In ‘‘Religion – Staat – Gesellschaft 2007/1. S. 93-103. (DE)
  • Uznávání církví a náboženských společností státem – porovnání právního stavu v České a Slovenské republice. In M. Šmid, M. Moravčíková (eds.), Medzinárodné a vnútroštátne právne aspekty osobitných subjektov medzinárodného práva a cirkví a náboženských spoločností, Trnava 2013. S. 34-70. (SK)
  • Vliv ekumenických vztahů na jednání státu a církví v České republice. In M. Šmid, M. Moravčíková (ed.), Konvergencie a divergencie v slovenských a českých štátno-cirkevných vzťahoch – dvadsať rokov od vzniku samostatnej Českej republiky a Slovenskej republiky, Trnava 2014. S. 74-84. (SK)
  • Zwei offene Fragen der staatskirchenrechtlichen Entwicklung in der Slowakei. In W. Rees, M. Roca, B. Schanda: Neuere Entwicklungen im Religionsrecht europäischer Staaten, Berlin 2013, ISBN 978-3-428-14161-6, ISSN 0929-0680. S. 489-498. (DE)

a řada dalších prací.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Aktuality, Internetový zpravodaj Společnosti pro církevní právo 6/2016/2 (dostupné online)
  2. ↑ Metropolitní církevní soud Arcidiecéze pražské [online]. [cit. 2014-06-16]. Dostupné online. 
  3. ↑ Společnost pro církevní právo [online]. [cit. 2014-06-16]. Dostupné online. 
  4. ↑ Revue církevního práva [online]. Společnost pro církevní právo [cit. 2014-06-16]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z „Hračku“ se sebrat nepodařilo, Krása liturgie, 26. 11. 2015, rozhovor Lucie Sulovské se Stanislavem Přibylem, web anonymní

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stanislav_Přibyl_(právník)&oldid=16818752“