Československo

Šablona:Infobox zaniklý stát Československo byl stát ve střední Evropě, který existoval (s krátkou přestávkou během druhé světové války) od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Československo vzniklo po první světové válce jako jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska. Zahrnovalo území Čech, Moravy, Českého Slezska (jihovýchodní část Slezska), Slovenska a do roku 1939 i Podkarpatské Rusi („Horní Uhry“). Československo zaniklo k 31. prosinci 1992 rozdělením na Českou republiku a Slovenskou republiku od 1. ledna 1993.

Název

Podrobnější informace naleznete v článku Název Československa.

Oficiální název státu procházel vývojem dle toho, jak se měnilo jeho politické zřízení. Oficiálním název v letech 1918 až 1920 byl Republika Československá nebo Česko-Slovenský stát. V letech 1920 až 1938 se používal název Československá republika. Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika. Po válce bylo opět užíváno názvu Československá republika až do roku 1960.

V roce 1960 byl v souladu s ideologii vládnoucí Komunistické strany Československa název státu změněn na Československá socialistická republika. V preambuli ústavy se nový název zdůvodňoval vítězstvím socialismu v zemi, po němž měl následovat přechod ke konečnému stádiu dějin – komunismu. Spolu s názvem byl změněn také státní znak.

Po pádu režimu v roce 1989 byl název státu změněn na Československá federativní republika. Po vleklých sporech byl nakonec schválen název (z hlediska pravopisných pravidel nesprávný) Česká a Slovenská Federativní Republika, který se používal až do zániku státu 31. prosince 1992.

Podle současných Pravidel slovenského pravopisu má být krátký název psán se spojovníkem jako Česko-Slovensko (adjektivum česko-slovenský), byť je to s dobovými dokumenty v rozporu. Slovník současného slovenského jazyka z roku 2006 udává oba tvary právě v historickém kontextu, pojem Československo připouští i internetová jazyková poradna Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra.

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Československa.

První republika 1918–1938

Podrobnější informace naleznete v článku První republika.

Tomáš Garrigue Masaryk

Edvard Beneš

Milan Rastislav Štefánik

Původní koncepci nově vzniklého Československa nastínil na mírové konferenci v Paříži Edvard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand. Jedním z takto předložených dokumentů byla Nóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž Beneš přislíbil, že nově vzniklá Československá republika „zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“. Dále bylo v nótě uvedeno například to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina a že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky.

Sudetští Němci již od 19. století požadovali vytvoření oddělených jazykových území s vlastní správou. To bylo zakladateli Československa v reakci na pokus o secesi německojazyčných území při tvorbě nového státu odmítnuto. To, že nebyl splněn Benešův přislíb národnostní organizace státu obdobné švýcarské, mělo za důsledek i nedostatek německé spolupráce při tvorbě nového státu.

Státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). Češi a Slováci byli vnímáni jako dvě větve jednoho politického národa, který populačně dominoval meziválečnému Československu. Slováci jako samostatný národ by byli v tehdejším Československu až třetí nejpočetnější národností, po Češích a Němcích.Po vzniku Československa však převážila myšlenka vytvořit jednotný, demokratický, centralistický „národní stát“ založený na, do značné míry umělé, ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie.

Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků – česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí (zejména v příhraničí s Rumunskem). V článku 86 Versailleské smlouvy se Československo zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, která by vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území.

Ústava byla dopracována ve 2 hod. 30 min. 29. února 1920 a schválena 2. března 1920, jako první ústavní listina nových evropských států.

Prvním československým prezidentem se stal 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk (opětovně zvolen v květnu v letech 1920, 1927, 1934), kterého po jeho abdikaci 14. prosince v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš.

Nový stát uzavřel řadu spojeneckých smluv - s Jugoslávií (1920), s Rumunskem (1921, paktům mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem se začalo říkat Malá dohoda), s Francií (1924) a se Sovětským svazem (1935).

Do československých poměrů státu s vysokou životní úrovní, projevující se také výstavbou vilových čtvrtí většiny měst, vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Krizí bylo mimo jiné nejvíce postiženo české pohraničí obývané převážně českými Němci, kde se především nacházel nejpostiženější spotřební průmysl. Nezaměstnanost zde byla několikanásobně vyšší než v českém, více zemědělském vnitrozemí. V Praze byl dobudován zimní stadion na Štvanici s uspořádáním Mistrovství světa v ledním hokeji, pro jehož vítěze – Kanadu (Československo bylo třetí) věnoval prezident stříbrný velký Masarykův pohár. Dalším vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany. Ta vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady, v čemž jí pomáhala i přílišná pasivita československé vlády v řešení problémů důsledků hospodářské krize, a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Československo je v důsledku těchto událostí někdy přezdíváno jako „ostrov demokracie ve střední Evropě“. Od roku 1937 (po skonu T. G. Masaryka 14. září 1937) se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeským pučem v září 1938. Zcela v souladu s rostoucími vlivy nacionalistických hnutí a tendencí v té době také Slováci začali usilovat o svoji národní identitu (viz Hlinkova slovenská ľudová strana).

Zeměpisná mapa Československa v letech 1920–1938

Mapa národů první československé republiky podle sčítání lidu v roce 1930

Dobová tabulka národností v RČS k roku 1921
obyvatelstvo celkem	13 607 385
Čechoslováci	8 759 701	64,37 %
Němci	3 123 305	22,95 %
Maďaři	744 621	5,47 %
Rusíni	461 449	3,39 %
Židé	180 534	1,33 %
Poláci	75 852	0,56 %
jiní	23 139	0,17 %
cizinci	238 784	1,75 %

Druhá republika a Protektorát Čechy a Morava, 1938–1945

Podrobnější informace naleznete v článcích Mnichovská dohoda, Druhá republika, První vídeňská arbitráž, Protektorát Čechy a Morava a Československý odboj (1939–1945).

Vůz říšského protektora Heydricha po atentátu

Druhá republika (1938–1939)

Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmout Mnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečné RČS, tzv. První republiky. Němci osídlené Sudety byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Třetí říši a východní část československého Těšínska (kde se 35 % obyvatel hlásilo k polské a 56 % obyvatel k české národnosti) Polsku. Následně byla po První vídeňské arbitráži Maďarsku odstoupena národnostně smíšená území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z Československa zatím odcházela první vlna emigrace – nejen lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv. „rasově nečistí“, kteří zůstali, zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti nacistického režimu, později zahynuli v koncentračních táborech nebo byli nacisty zadrženi a následně zavražděni.

Jako náhradu za ztráty, které Československo utrpělo vlivem uzavření Mnichovské dohody a k překonání hospodářských těžkostí spojených s odstoupením Sudet nacistickému Německu, poskytla Velká Británie Československu tzv. mnichovský úvěr. Okleštěné Československo však existovalo jen krátce, neboť 14. března 1939 pod tlakem Hitlera Slovensko vyhlásilo samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí bylo 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

V roce 1940 byla v Londýně Edvardem Benešem ustanovena exilová vláda pod názvem „Prozatímní státní zřízení“ a britské území se stalo azylem pro stovky československých vojáků, kterým bylo povoleno bojovat v britském královském letectvu proti Německu; exilová vláda však zůstávala spíš trpěným rozmarem bývalých československých politiků a za legální byla uznána až v červenci 1940. Další centrum protiněmeckého odboje sídlilo v Moskvě a vedli ho komunisté Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Po dohodě mezi exilovou vládou a vedením SSSR se na jeho území začaly od podzimu 1941 organizovat řádné československé vojenské jednotky pod vedením Ludvíka Svobody – tomu se tam podařilo zorganizovat největší československou vojenskou jednotku v zahraničí, která působila na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska.

Zábor československého území a proněmecký Slovenský štát

Emil Hácha, Emanuel Moravec a další členové protektorátní vlády v červnu 1942

Na domácí půdě se do boje proti nacistické okupaci zapojily tisíce občanů. Nekomunistickou odbojovou činnost koordinovaly například organizace Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí, které v roce 1940 založily Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). O rok později vznikl Ústřední národní revoluční výbor coby orgán společného komunistického a nekomunistického odboje. Nástupem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha však došlo k výraznému zostření situace v Protektorátu, velkou část odboje se podařilo nacistům zlikvidovat a začalo být krutě postihováno vše, co by mohlo být považováno za činnost „proti Říši“. Další tisíce lidí byly odesílány do koncentračních táborů. V reakci na to se podařilo v rámci Operace Anthropoid zorganizovat výsadek československých vojáků, kteří dne 27. května 1942 provedli úspěšný atentát na protektora Heydricha. Ten zemřel o osm dní později a stal se tak vůbec nejvýše postaveným nacistickým politikem, který byl během války zabit ve spolupráci se silami protinacistického odboje. Nacisté následně rozpoutali vlnu represí, z nichž nejvýraznějšími bylo vypálení vesnice Lidice a osady Ležáky včetně likvidace většiny jejich obyvatel – v důsledku toho však vlády Velké Británie a Francie uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku a tím plně legalizovaly jak zahraniční československou vládu, tak jakýkoliv odboj.

Osvobozování československého území od nacismu začalo koncem srpna 1944 v rámci bojů na východní frontě. V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk se 29. srpna 1944 představitelé Wehrmachtu rozhodli obsadit území Slovenské republiky. Tento krok vyvolal na středním Slovensku protifašistické povstání, které mělo za cíl zamezit obsazení slovenského území a pomoci tak postupu sovětské Rudé armády. V důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Povstalci se tak museli uchýlit k metodám partyzánského boje.

1. května 1945 vypuklo povstání v Přerově a v následujících dnech se rozšířilo v různých formách na desítky dalších míst. 5. května 1945 propuklo povstání také v Praze a zachvátilo většinu území Protektorátu (Květnové povstání českého lidu). Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. Praze pomohla tzv. ROA generála Vlasova, když Americká armáda přítomná od 6. května 1945 v Plzni musela zastavit po překročení tzv. demarkační čáry v Rokycanech. Do Prahy v tyto dny dorazil pouze americký průzkumný oddíl. Po krutých bojích v Nuslích a na Pankráci byl v Praze 8. května již v podstatě klid. Následující den 9. května 1945 byla Praha osvobozena vojsky sovětské Rudé armády, čímž de facto skončila druhá světová válka v Evropě.

Třetí republika 1945–1948

Podrobnější informace naleznete v článku Třetí Československá republika.

Pražané vítají Rudou armádu v květnu 1945

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ. Varianta, že by Československo bylo obnoveno v rámci federace Československa, Rakouska a Polska, byla Edvardem Benešem odmítnuta už v roce 1942.

Na základě dohod z postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto nebo vysídleno 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců).^[zdroj?] Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný postup i v případě občanů maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s maďarskou vládou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo přesídleno do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.

Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena.^[zdroj?] Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Už v roce 1945 došlo k zestátnění většiny československého průmyslu.

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jich dostali jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal generál Ludvík Svoboda, dle některých historiků tajný člen KSČ, který navenek vystupoval jako nestraník.

Pro-komunistická agitace, fotografie z roku 1947

V únoru 1948 vyvrcholila vládní krize ve spojení s Hradeckým programem KSČ. Program požadoval další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedení SNB bylo nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podala většina nekomunistických ministrů 20. února demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstali ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný skutečně nekomunistický ministr v této vládě Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností.

Komunistický režim 1948–1989

Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický režim v Československu.

Spartakiáda v roce 1960

Československo po roce 1969

Komunistický převrat, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“ následně jako významný den režimem oslavován až do roku 1989. Už v dubnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnění průmyslu dosáhlo 95%. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Všem sociálním demokratům poslali bez jejich vědomí poštou komunistické legitimace^[zdroj?] a sociální demokracii tak zlikvidovali. Ti, kdož odmítli, byli doživotně perzekvováni včetně rodinných příslušníků (zabránění ve studiu, nepřijetí nebo ztráta zaměstnání, pozdější odnímání majetku zejména soukromníkům-živnostníkům), což se s nimi táhlo i po roce 1989 (nálepky reakcionářů, domnělý antikomunismus, nemožnost rehabilitace, předpojatost v restitučních sporech apod.).^[zdroj?]

9. května 1948 bylo Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou, na což již nemocný a psychicky deptaný prezident Edvard Beneš reagoval svou abdikací, když předtím odmítl podepsat takzvanou „Ústavu devátého května“ . Prezidentem se tak stal komunista Klement Gottwald. Edvard Beneš skonal v Sezimově Ústí 3. září 1948 ve věku 64 let.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, načež byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny armádní pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněží, západní letce atd., kteří nesměli sloužit se zbraní. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka, která znamenala rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, byl také vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace.

Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami (vraždami), vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“.

Prakticky všechny odbojové skupiny, kromě bratří Mašínů, byly i v náznaku likvidovány. Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem (bratr prvního vyšetřovatele kauzy Jana Masaryka JUDr. Zdeňka Borkovce, jemuž byl případ odejmut a předán StB) odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání 1949.

Počátkem března 1953 zemřel sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a nové vedení v SSSR v čele s Nikitou Sergejevičem Chruščovem zanedlouho odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel (bezprostředně po návratu ze Stalinova pohřbu) i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. Uvedl se neblahou měnovou reformou s následnými krvavě potlačovanými nepokoji a protesty, zejména v Plzni, kde byla jako odveta za tyto protesty odstraněna i socha T. G. Masaryka. Antonín Zápotocký zemřel v roce 1957, místo něj nastoupil tehdejší první tajemník strany Antonín Novotný. Za něho pokračovaly, ale pomalu již ustávaly popravy z politických důvodů. Posledním takto popraveným byl dle údajů ÚDV Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960, který byl nicméně k trestu smrti odsouzen za více trestných činů, mimo jiné i vraždu. Krátce předtím byl formálně dovršen socialismus a změněn název republiky na Československá socialistická republika (zkratka ČSSR).

Fiľakovo na Slovensku v roce 1962

Hospodářská krize systému se projevila nutností zrušit 3. pětiletku v roce 1963.

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k pražskému jaru v roce 1968, kdy se Antonín Novotný vzdal prezidentské i stranické funkce. Prezidentem se stal po krátké době Ludvík Svoboda. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968. Přes spontánní odpor obyvatelstva zejména k sovětským okupantům tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a většina dalších), po odvlečení do Moskvy, ustoupili nátlaku a okupaci schválili.

K 1. lednu 1969 bylo Československo přeměněno na federaci dvou formálně suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, se zachováním souhrnného názvu Československá socialistická republika.

V době po roce 1968, zejména v roce 1969, odešla třetí vlna emigrace. Na protest proti pasivitě obyvatelstva při počínající normalizaci obětovali svůj život 16. ledna 1969 Jan Palach a 25. února 1969 Jan Zajíc. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ, který na pokyn z Moskvy vystřídal Alexandra Dubčeka, nastalo definitivně období utužení režimu, tzv. normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu a „reálný socialismus“ (lidově tzv. „socialismus s husí kůží“). Ideologicky nepohodlní lidé byli v té době opět odstraňováni z významných míst a stát dál ztrácel schopné lidi. Petiční akce Charta 77 poukazovala na porušování lidských práv v ČSSR a vyvolala ostrou reakci režimu. První obětí režimního potlačování této (plně v mezích tehdejších zákonů vedené) akce se stal již v březnu 1977 český filozof Jan Patočka, poslední Pavel Wonka, který 26. dubna 1988 za nejasných okolností zemřel ve vězení.

Mezi oběti normalizace lze počítat i církevní představitele, kteří zemřeli po výslechu StB či komunistickými církevními tajemníky (např. českobudějovický biskup Josef Hlouch v roce 1972, či litoměřický biskup kardinál Štěpán Trochta roku 1974, rok poté co s kardinálem Tomáškem organizoval velkolepé oslavy tisíciletí založení pražského biskupství).

Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček, spolužák Jana Palacha) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech, byly zároveň dobře utajeny a nedávány na odiv jako výstraha v letech padesátých.

Spartakiádní průvod po Letenské pláni v roce 1980

V sedmdesátých letech rostl hrubý domácí produkt tempem o 6–11 % každý rok a republika zažila ekonomický boom: dílčí restrukturalizace konce 60. let, levné suroviny ze SSSR a vývoz do zemí RVHP ale pouze prodloužily trvání neefektivního průmyslu. Technické zaostávání většiny podniků se především v 80. letech soustavně prohlubovalo, což se plně projevilo po roce 1989. Nadále ovšem probíhala industrializace Slovenska, dál byl budován převážně těžký průmysl, dálniční síť, Pražské metro a panelová sídliště. Rozvoj skončil na začátku 80. let, kdy se v ČSSR se zpožděním projevil tzv. ropný šok – ČSSR totiž platila za dodávky ropy pětileté průměrné tržní světové ceny. Následovala částečná krize hospodářství, vyvolaná centrálním direktivním řízením ekonomiky s mnoha redundantními rozhodovacími úrovněmi (závod - podnik - koncern - VHJ - resortní ministerstvo a jejich paralelní struktura v KSČ), kdy mnohým podnikům chyběly peníze (zvláště přídělové devizy) na stavební a strojní investice – oproti tomu však byl režimem podporován rozvoj výpočetní techniky v rámci podniků i škol. Průmysl totiž zůstával málo efektivní a (zejména těžký průmysl) výrazně poškozoval životní prostředí v severních Čechách a na severní Moravě. Relativní životní úroveň obyvatelstva se ve srovnání se západní Evropou dál postupně snižovala. Koncem 80. let proběhla (jen částečně úspěšná) snaha o ekonomickou restrukturalizaci, kdy byly centralizované národní podniky ve dvou vlnách převedeny na formu relativně samostatných státních podniků, které podléhaly pouze resortním ministerstvům a jejichž ředitele volili sami zaměstnanci.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let zůstávala ČSSR jedním z posledních států pod totalitním vedením komunistů. Změnu přinesly až události v listopadu 1989, kdy se impulsem k protivládním aktivitám stala vymyšlená zpráva o smrti studenta Martina Šmída po policejním zásahu proti studentskému pochodu 17. listopadu 1989.^[zdroj?] Během několika hodin bylo zorganizováno hnutí (zprvu jen pražských) herců a vysokoškolských studentů, následovalo založení Občanského fóra a řada stávek či demonstrací po celé republice – ať už živelných nebo organizovaných. Sympatie veřejnosti si v té době získal pragmatický předseda komunistické federální vlády Ladislav Adamec, který začal jednat s představiteli OF o jejich požadavcích. Poté, co na veřejném shromáždění na pražské Letné 26. listopadu odsoudil připravovanou generální stávku, však byl vypískán a 3. prosince rezignoval na funkci. 10. prosince byla jmenována Vláda národního porozumění pod vedením Mariána Čalfy, následovala abdikace prezidenta Gustáva Husáka téhož dne, odvolání řady poslanců Federálního shromáždění, kooptace nových poslanců od 28. prosince a zvolení Alexandra Dubčeka předsedou společného parlamentu. Nejviditelnějším symbolem změn byla volba nového prezidenta ČSSR, kterým byl dne 29. prosince 1989 zvolen jednomyslně Václav Havel.

Československo (1990–1992)

1. března 1990 došlo k přejmenování Slovenské socialistické republiky na Slovenskou republiku (SR), 6. března 1990 pak došlo i k přejmenování České socialistické republiky na Českou republiku (ČR). 29. března 1990 následovalo přejmenování Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku, 23. dubna 1990 však došlo k definitivnímu přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika. Československo zaniklo k 31. prosinci 1992. Od 1. ledna 1993 existují Česká republika a Slovenská republika jako dva samostatné a na sobě zcela nezávislé státy.

Obyvatelstvo

Podrobnější informace naleznete v článcích Sudetští Němci a Slováci v Československu (1918-1938).

Bratislava v roce 1973

Populace Československa za dobu jeho existence vzrostla z 14 milionů v roce 1924 na 15,6 milionů v roce 1991. Z etnického hlediska tvořili populaci z 62,8 % Češi následovaní Slováky se 31 %, dále Maďary s 3,8 %, Romy s 0,7 %, Slezany s 0,3 %, Rusíny, Ukrajinci, Němci, Poláky a Židy.

Přirozený přírůstek dosahoval v roce 1985 2,7 % a 1,7 % v roce 1990, postupně tedy klesal.

Náboženství

V Československu převládalo římskokatolické náboženství. V době socialismu bylo náboženství potlačováno a prosazován byl ateismus.

Literatura

• JANČÍK, Drahomír. Bestrebungen der Tschechoslowakei um eine wirtschaftliche Organisation Mittel- und Südosteuropas 1918–1930. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 2, s. 313-337. Dostupné online. ISBN 80-85899-49-3. 
• KVAČEK, Robert. Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937. Praha: Svoboda, 1966. 450 s. 
• PECKA, Jindřich, a kol. Sovětská armáda v Československu 1968-1991. Chronologický přehled. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. 231 s. 
• PECKA, Jindřich. Odsun sovětských vojsk z Československa 1989-1991. Dokumenty. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. 351 s. 
• RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914-1992. Praha: Vyšehrad, 2012. 688 s. ISBN 978-80-7429-133-3. 
• Kipke Rüdiger, Vodička, Karel: Rozloučení s Československem, Český spisovatel, Praha 1993, ISBN 80-202-0447-4.
• Kipke Rüdiger, Vodička, Karel: Abschied von der Tschechoslowakei, Wissenschaft und Politik, Köln 1993, ISBN 3-8046-8803-9.
• Vodička, Karel: Dělení Československa. Deset let poté..., Volvox Globator, Praha 2003, ISBN 80-7207-479-2.
• Bojující Československo: 1938-1945. Praha: Vladimír Žikeš, 1945. 230 s. 
• ŠMÍDA, Zdeněk. Almanach československých státních hranic 1918-1938 (k poctě 100. výročí vzniku ČSR). Brno : Tribun EU, 2018. 250 s. ISBN 978-80-263-1431-8. [1]

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Československo na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Československo ve Wikislovníku
• A Country Study: Czechoslovakia (Former), Library of Congress, Country Studies
• Návrhy uspořádání ČSR, alternativní historické koncepce státoprávního uspořádání Československa
• Statistický přehled Republiky československé , Praha 1930 Dostupné online
• Vývoj československých státních hranic [2]

Autoritní data

Biblio: aa7b903d-77f9-4522-a111-4a6bf3b54919 NKC: ge131689 BNE: XX451387 BNF: cb11881605z (data) CANTIC: 981058511961206706 GND: 4078435-6 HDS: 003373 IEU: C\Z\Czechoslovakia ISNI: 0000 0001 2296 6146 LCCN: n81032269 MBAREA: 88f49821-05a3-3bbc-a24b-bbd6b918c07b NARA: 10035762 NDL: 00573587 NLI: 987007555051905171 SUDOC: 026599465 TDVİA: cekoslovakya UKPARL: Z9cEOwYp VIAF: 143697606 WorldCat Entities: E39PBJmttTytrJY7HftdTqFR8C WorldCat Identities: lccn-n81032269