Vysoká škola

Vysoká škola je právnická osoba, vzdělávací instituce poskytující terciární vzdělávání. Jedná se o nejvyšší článek vzdělávací soustavy. Studenti a pedagogové vysoké školy tvoří akademickou obec. Vysoká škola je jediná instituce, která má právo udělovat akademické tituly. Vysoké školy mohou být děleny na univerzitní a neuniverzitní. Univerzitní vysoké školy (univerzity) uskutečňují krom vzdělávací činnosti též výzkum, přesněji: uskutečňují též doktorské studijní programy (Ph.D.).

Vysoká škola (VŠ) uskutečňuje akreditované studijní programy (ty se dělí na jednotlivé studijní obory) a programy celoživotního vzdělávání. Typ vysokoškolské vzdělávací činnosti je určen typem uskutečňovaných akreditovaných studijních programů – typy studijních programů jsou bakalářský, magisterský a doktorský.

Vysoké školy v Česku

Související informace naleznete také v článku Seznam vysokých škol v Česku.

Dle Ústavu pro informace ve vzdělávání v roce 2009 studovalo na českých vysokých školách celkem 394 855 studentů, z toho 333 580 na vysokých školách veřejných, 56 357 na soukromých a 4 918 na státních. V tomtéž roce absolvovalo na českých vysokých školách 81 672 studentů.

Akreditace vysokých škol v Česku dříve byla v působnosti Akreditační komise (respektive MŠMT), od 1. září 2016 je pak v působnosti samostatného Akreditačního úřadu.

Vysoké školy v Česku jsou regulovány vysokoškolským zákonem.

Podle typu

Související informace naleznete také v článku Reforma vysokých škol v Česku.

Vysoké školy v Česku se především dělí na univerzitní a neuniverzitní. Od roku 2008 se plánovalo zcela jinak diverzifikovat české vysoké školy, např. podle nakonec neuskutečněného záměru vlády z roku 2010 mělo vzniknout maximálně pět výzkumných univerzit (např. UK, MU, ČVUT, UP nebo VUT), nadstandardně financovaných a kromě klasické výuky měly být zaměřeny na kvalitní vědecký výzkum. Ostatní vysoké školy měly být zaměřeny jen na výuku studentů a jejich přípravu pro praxi (profesní orientaci), kvůli tomu dokonce začaly ostravské veřejné vysoké školy (OU a VŠB–TUO) připravovat své sloučení, aby se do tohoto výběru elitních vysokých škol dostaly. Uvedené se však neuskutečnilo. Přesto se vysoké školy v praxi nakonec rozdělily na čtyři kategorie: neuniverzitní, umělecké, menší univerzity a velké univerzity. Těch větších je celkem pět, Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, České vysoké učení technické v Praze a Vysoké učení technické v Brně.

Univerzitního typu

Vysoká škola univerzitního typu (univerzita) je vysoká škola, která má akreditován též doktorský studijní program (Ph.D.). Jde o instituci, kde učitelé přednáší studentům o vědě ve více oborech. Univerzita vedle funkce vzdělávací (pedagogické) má i významnou funkci vědecko-badatelskou, tedy uskutečňuje výzkum. Vysoká škola univerzitní může uskutečňovat všechny typy studijních programů, tedy právě i doktorské a v souvislosti s tím uskutečňuje vědeckou a výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Univerzity často též mohou uskutečňovat, získají-li k tomu akreditaci, případná rigorózní řízení, habilitační řízení či řízení ke jmenování profesorem; základní podmínkou pro možnost uskutečňovat rigorózní a tato další řízení zpravidla bývá právě akreditovaný příslušný doktorský studijní program.

Univerzitní vysoké školy se člení se na fakulty (např. lékařská, právnická, filozofická, přírodovědecká, matematicko-fyzikální apod.), vysokoškolské ústavy (např. matematický ústav apod.), jiná pracoviště pro vzdělávací a tvůrčí činnost nebo pro poskytování informačních služeb nebo převod technologií (např. rektorát) a dále na účelová zařízení pro kulturní a sportovní činnost, pro ubytování a stravování zejména členů akademické obce nebo k zajišťování provozu školy (např. menza, kolej, zemědělský či lesní statek apod.).

Tyto další součásti univerzity – typicky fakulty – se zpravidla dále člení kupř. na jednotlivé katedry, ústavy či instituty. U fakult zajišťujících výuku ve větším počtu se mohou ústavy nebo katedry též sdružovat do sekcí (např. sekce chemie, sekce fyziky nebo sekce věd o Zemi apod.).

Vysokoškolský zákon též ve své zvláštní části explicitně upravuje fakt, že klinická a praktická výuka v oblastech vzdělávání Všeobecné lékařství a zubní lékařství, Zdravotnické obory a Farmacie se uskutečňuje zejména ve fakultních nemocnicích, v těchto nemocnicích se uskutečňuje též vědecká, výzkumná nebo vývojová činnost.

Neuniverzitního typu

Vysoké školy, resp. tedy vysoké školy neuniverzitního typu, uskutečňují především bakalářské studijní programy, ale mohou též uskutečňovat i magisterské studijní programy a v souvislosti s tím tvůrčí činnost, mohou tedy taktéž uskutečňovat výzkum, nicméně doktorský studijní program akreditován nemají, také se na rozdíl od univerzitních vysokých škol zpravidla nečlení na fakulty.

Podle právní formy

Podle právní subjektivity existují v České republice vysoké školy veřejné, soukromé a státní (státní vysoké školy jsou pouze policejní a vojenské). Veřejné vysoké školy a soukromé vysoké školy jsou ze zákona právnickou osobou, státní vysoké školy jsou pak organizačními složkami státu (tedy nejsou právnickými osobami). Dále zde pak působí vysoké školy zahraniční.

Veřejné vysoké školy

Veřejné vysoké školy jsou zřizovány a rušeny zákonem. Většina z nich je univerzitního typu, pouze Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích a Vysoká škola polytechnická Jihlava jsou vysoké školy neuniverzitní. Veřejné vysoké školy jsou financovány především dotacemi ze státního rozpočtu (ministerstvo školství). Dalšími zdroji jejich financí mohou být poplatky spojené se studiem, výnosy z majetku, příjmy ze státních fondů a z rozpočtů obcí, výnosy z doplňkové činnosti a dary.

V Česku takto v současné době (2018) působí 26 veřejných vysokých škol.

Orgány veřejné vysoké školy jsou:

1. Orgány akademické samosprávy:
   • akademický senát
   • rektor
   • vědecká rada nebo umělecká rada nebo na neuniverzitní vysoké škole akademická rada
   • rada pro vnitřní hodnocení, je-li zřízena
   • disciplinární komise
2. Další orgány veřejné vysoké školy:
   • správní rada
   • kvestor

Státní vysoké školy

Státní vysoké školy jsou pouze policejní a vojenské. Jsou spravovány přímo příslušnými ministerstvy (vnitra a obrany). Je zde omezena vysokoškolská samospráva. Vojenské vysoké školy jsou financované ze státního rozpočtu, zejména z kapitoly Ministerstva obrany, policejní vysoké školy jsou financované z kapitoly Ministerstva vnitra; zpravidla se na ně vztahují obdobné regule jako na veřejné vysoké školy a též jim mohou být přiznány obdobně i finanční prostředky.

Orgány státní vysoké školy jsou obdobné jako na veřejné vysoké škole, krom správní rady; klíčovou roli zde sehrávají příslušná ministerstva.

V Česku takto v současné době (2018) působí 2 státní vysoké školy:

• V Praze má sídlo: Policejní akademie České republiky v Praze
• V Brně má sídlo: Univerzita obrany

Obě jsou univerzitního typu.

Soukromé vysoké školy

Právnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu EU, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu EU, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí ministerstvo školství udělilo státní souhlas. Oprávnění působit jako soukromá vysoká škola je nepřevoditelné a nepřechází na právní nástupce. Před rozhodnutím si ministerstvo vyžádá stanovisko Akreditačního úřadu k udělení státního souhlasu. Soukromá vysoká škola je povinna zajistit finanční prostředky pro vzdělávací činnost – obvykle se zde tedy, oproti veřejným a státním vysokým školám v Česku, platí školné. Ministerstvo též může poskytnout soukromé vysoké škole, která je veřejně prospěšnou právnickou osobou se statusem veřejné prospěšnosti zapsaným ve veřejném rejstříku, dotace.

V Česku takto v současné době (2018) působí 38 soukromých vysokých škol, 3 z nich jsou univerzitního typu.

Zahraniční vysoké školy

Od září roku 2016 české právo (vysokoškolský zákon) též reguluje působnost zahraničních organizací na svém území, tedy institucí či firem, které na území Česka poskytují vysokoškolské vzdělání pod zahraniční akreditací, přičemž liberalizace tohoto prostředí proběhla již zákonem v roce 1998, respektive od roku 1999. Do této doby též některé prameny (např. MFČR) kriticky uvádí ten fakt, že Česká republika se stala zemí s největším počtem soukromých vysokých škol – či přesněji soukromých subjektů poskytujících vysokoškolské vzdělávání – v Evropě. Za zahraniční vysokou školu v Česku je tak nyní dle zákona považována každá právnická osoba ustavená dle právních předpisů jiného státu, která je v tomto cizím státě, podle jehož práva byla zřízena, součástí vysokoškolského vzdělávacího systému a která v tomto státě poskytuje vzdělávání, jehož absolvováním se podle jeho právních předpisů získává vzdělání vysokoškolské.

Vysokoškolské vzdělání dosažené na vysoké škole, která je označována jako zahraniční, tedy nabízí vysokoškolské vzdělání pod zahraniční akreditací, lze uznat i v České republice, je však nutné následně podstoupit proces tzv. nostrifikace, tedy uznání takovéhoto vzdělání za ekvivalentní. Nostrifikaci mohou v tomto případě provádět veřejné či státní vysoké školy (resp. příslušná ministerstva), případně MŠMT. (Pro SR toto není potřeba.)

V Česku takto v současné době (2018) působí 10 zahraničních vysokých škol.

Evropské zahraniční vysoké školy

Za evropské zahraniční vysoké školy v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty zahraniční vysoké školy, které mají sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého jiného členského státu Evropské unie, nebo které byly zřízeny nebo založeny podle práva (jurisdikce) některého jiného členského státu, a jsou oprávněny poskytovat na území ČR zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničním vysokoškolském studijním programu, uskutečňované podle právních předpisů tohoto cizího státu, a to pouze pokud jsou v ČR přihlášeny k plnění příslušných informačních povinností.

Mimoevropské zahraniční vysoké školy

Za mimoevropské zahraniční vysoké školy v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty zahraniční vysoké školy, které jsou oprávněny poskytovat na území České republiky zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničním vysokoškolském studijním programu, uskutečňované podle právních předpisů tohoto cizího státu, pouze pokud MŠMT udělí příslušné tuzemské povolení.

Pobočky evropských zahraničních vysokých škol

Za pobočky evropských zahraničních vysokých škol v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty tuzemské právnické osoby, které hodlají na území ČR v rámci spolupráce s evropskou zahraniční vysokou školou poskytovat zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničním vysokoškolském studijním programu evropské zahraniční vysoké školy podle práva tohoto cizího státu evropské zahraniční vysoké školy a jsou oprávněny toto vzdělávání na území ČR uskutečňovat, pouze pokud se v ČR přihlásí k plnění příslušných informačních povinností.

Pobočky mimoevropských zahraničních vysokých škol

Za pobočky mimoevropských zahraničních vysokých škol v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty tuzemské právnické osoby, které hodlají na území ČR v rámci spolupráce s mimoevropskou zahraniční vysokou školou poskytovat zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničním vysokoškolském studijním programu mimoevropské zahraniční vysoké školy podle práva domovského státu mimoevropské zahraniční vysoké školy a jsou oprávněny toto vzdělávání na území ČR poskytovat, pouze pokud jim MŠMT udělí příslušné tuzemské oprávnění.

Lidé působící na vysoké škole

Akademická obec je krom studentů tvořena též pedagogy; příslušní funkcionáři pak plní role jednotlivých orgánů školy.

Akademičtí pracovníci

Související informace naleznete také v článku Vysokoškolský učitel.

Na vysoké škole je výuka prováděna a řízena především profesory a docenty. Kromě nich mohou vyučovat, zejména vést semináře, resp. cvičení, i odborní asistenti, případně jen asistenti nebo lektoři. Akademickými pracovníky jsou dále též i mimořádní profesoři, příp. někteří další vědečtí, výzkumní a vývojoví pracovníci, pokud vykonávají i pedagogickou činnost. Pomoc při výuce je tak obvykle studijním plánem předepsána i doktorandům (dříve postgraduálním studentům, Ph.D. studentům, tedy studentům v doktorských studijních programech), či někdy též tzv. pomvědům – pomocným vědeckým silám (studentům určitých ročníků).

Podle vysokoškolského zákona (§ 70) se však za akademické pracovníky považují jen ti z nich, kteří vykonávají svou pedagogickou či tvůrčí činnost v pracovním poměru k dané vysoké škole. Přesto se na vysokoškolské výuce mohou podílet i další odborníci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Vysokoškolský zákon též stanoví, že vnitřní předpis vysoké školy stanoví postavení hostujících profesorů a emeritních profesorů.

Akademičtí funkcionáři

V čele vysoké školy stojí rektor, ten zpravidla jedná a rozhoduje ve věcech školy jakožto statutární orgán. K činnosti rektora se vyjadřuje akademický senát školy, který též dohlíží na jeho činnost. Rektor je také do jisté míry, zejména v některých klíčových otázkách týkajících se majetku školy, odpovědný správní radě vysoké školy. Rektor má právo vybrat si své zástupce, tedy jmenuje a odvolává prorektory. Rektor též jmenuje a odvolává kvestora, který má za úkol řídit hospodaření a vnitřní správu školy a rovněž také v určitém rozsahu zastupovat rektora.

V čele jednotlivých částí univerzity pak stojí děkan v případě fakult (případně ředitel, pokud jde o jinou část univerzity, např. vysokoškolský ústav), toho jmenuje a odvolává rektor. Děkan je odpovědný rektorovi, rovněž se k činnosti děkana vyjadřuje akademický senát fakulty, který dohlíží na jeho činnost. Děkan má právo vybrat si své zástupce, tedy jmenuje a odvolává proděkany. Děkan též jmenuje a odvolává tajemníka, který plní obdobnou funkci jako kvestor.

Určité manažerské funkce na akademické půdě též plní i vedoucí jednotlivých částí (např. kateder) a jejich případní zástupci.

Studium na vysoké škole

V Česku musí student VŠ nejprve získat úplné střední vzdělání nebo úplné střední odborné vzdělání, tedy maturitu. Před rokem 1998 platila výjimka z tohoto pravidla např. pro mimořádně nadané zájemce o studium uměleckého oboru. Dnes je maturita podmínkou pro studium jakéhokoliv oboru.

Studentem vysoké školy se zpravidla dotyčný stává zápisem do studia. Akademický rok, jehož začátek stanoví rektor, trvá 12 kalendářních měsíců. Studium na vysoké škole je členěno na semestry, ročníky nebo bloky. Každý semestr, ročník nebo blok sestává z období výuky a zkoušek a z období prázdnin. Během studia na vysoké školy student plní své povinnosti, kupř. skládá zkoušky, zápočty, zpracovává semestrální či seminární práce, účastní se přednášek či seminářů apod. Studium se řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném studijním programu, dnem ukončení studia je pak den, kdy byla vykonána státní zkouška. Student, resp. absolvent, též může být případně účasten i některých slavnostních akademických ceremoniálů (např. imatrikulace, promoce apod.).

Hodnocení studia

Související informace naleznete také v článku Klasifikace (školství).

Vysokoškolské zkoušky se zpravidla hodnotí na standardní klasifikační stupnici ECTS A-F, přičemž A (1) – výborně je na stupnici nejlepší hodnocení; dále B (1,5) – velmi dobře, C (2) – dobře, D (2,5) – uspokojivě, E (3) – vyhovující, F (4) – nevyhovující. Někde se používá starší stupnice: 1 – výborně, 2 – velmi dobře, 3 – dobře, 4 – nevyhovující.

Zápočty se zpravidla hodnotí jako Splnil, či Nesplnil.

Organizace studia

Související informace naleznete také v článku Kredit (školství).

Organizace vysokoškolského studia probíhá po boloňském procesu dle tzv. kreditního systému studia (ECTS – European Credit Transfer and Accumulation System), což umožňuje členům akademické obce určitou mobilitu. Dle tohoto systému tak student plní určitý studijní plán, kde má do jisté míry možnost si jej přizpůsobit – ten se obvykle skládá z povinných kurzů, resp. předmětů (A předměty), určitého množství povinně volitelných kurzů/předmětů (B předměty) a také volitelných kurzů/předmětů (C předměty), přičemž povinný objem práce, kterou musí student vynaložit, se měří právě kredity.

Formy studia

Studium může standardně probíhat v prezenční (denní), distanční (dálkové), nebo kombinované (kombinace obou předchozích) formě studia. V jednotlivých formách studia je též případně možné využití tzv. individuálního studijního plánu (ISP); ISP je typický zejména pro doktorské studijní programy (dříve postgraduální studium).

Studijní programy

Související informace naleznete také v článku Studijní program.

Jednotlivé stupně vysokoškolského studia se člení dle typů studijních programů. V rámci boloňského procesu (vysokoškolským zákonem z roku 1998) přešly české vysoké školy zcela na jednotnou třístupňovou strukturu studia. Do té doby (1990-1998) se bakalářský studijní program nazýval (ucelená) část vysokoškolského studia, magisterský studijní program vysokoškolské studium a doktorský studijní program se nazýval postgraduální studium. Do roku 1989 zde pak existovala struktura dvoustupňová: „dlouhé“ (dnes magisterské) vysokoškolské studium a vědecká (umělecká) aspirantura. Do roku 2016 bylo typické členění studijních programů na příslušné studijní obory. V rámci určité reformy vysokého školství v Česku pak místo studijních programů členících se na studijní obory bylo schváleno, že studijní programy patří do příslušné oblasti vzdělávání.

Bakalářský studijní program

Bakalářské studium (bakalářský cyklus) se uskutečňuje v bakalářském studijním programu (6 v ISCED; Bachelor's degree, bakalářská kvalifikace).

Ten je zaměřen především na přípravu k výkonu povolání a ke studiu v navazujícím magisterském studijním programu. Bezprostředně se v něm využívají soudobé poznatky a metody; obsahuje též v potřebném rozsahu teoretické poznatky. Standardní doba studia včetně praxe je 3–4 roky. Studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je zpravidla obhajoba bakalářské práce. Absolventi získávají akademický titul bakalář (Bc.), či bakalář umění (BcA.).

Magisterský studijní program

Magisterské studium (magisterský cyklus) se uskutečňuje v magisterském studijním programu (7 v ISCED; Master's degree, magisterská kvalifikace).

Ten je zaměřen na získání teoretických poznatků i praktických poznatků založených na soudobém stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a na rozvinutí schopností k tvůrčí činnosti; v oblasti umění je zaměřen na náročnou uměleckou přípravu a rozvíjení talentu. Pokud navazuje na bakalářský studijní program, trvá standardně 1–3 roky. V případech, kdy to vyžaduje charakter studijního programu (např. právo, lékařství či umění), nenavazuje magisterský studijní program na bakalářský studijní program; v tomto případě je standardní doba (celistvého, resp. souvislého) studia 4–6 roků. (Čtyřleté obory mohou být typické pro některé umělecké obory, šestileté pro některé lékařské obory.) Studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce. V oblasti všeobecného lékařství a zubního lékařství a veterinárního lékařství a veterinární hygieny se studium řádně ukončuje státní rigorózní zkouškou. Absolventi získávají akademické tituly magistr (Mgr.), magistr umění (MgA.), inženýr (Ing.), inženýr architekt (Ing. arch.), doktor medicíny (MUDr.), doktor zubního lékařství (MDDr.), nebo doktor veterinární medicíny (MVDr.); absolventi s titulem magistr (Mgr.) mohou navíc v téže oblasti studia vykonat rigorózní zkoušku (v takovém případě je její součástí obhajoba rigorózní práce) a tedy mohou následně získat titul doktor práv (JUDr.), doktor filozofie (PhDr.), doktor přírodních věd (RNDr.), doktor farmacie (PharmDr.), licenciát teologie (ThLic.), nebo doktor teologie (ThDr.).

Doktorský studijní program

Doktorské studium (doktorský cyklus) se uskutečňuje v doktorském studijním programu (8 v ISCED; Doctor's degree, Doctoral degree, Doctorate, doktorská kvalifikace).

Ten je zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo na samostatnou teoretickou a tvůrčí činnost v oblasti umění. Standardní doba studia je 3–4 roky. Studium v doktorském studijním programu probíhá podle individuálního studijního plánu (ISP) pod vedením školitele. Studium se řádně ukončuje státní doktorskou zkouškou a veřejnou obhajobou disertační práce, kterými se prokazuje schopnost a připravenost k samostatné činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo k samostatné teoretické a tvůrčí umělecké činnosti. Disertační práce musí obsahovat původní a uveřejněné výsledky nebo výsledky přijaté k uveřejnění. Absolventům studia v doktorských studijních programech se uděluje akademický titul doktor (Ph.D.). (Uděluje se ve všech oborech, kupř. včetně umění či teologie.) Studium v doktorském studijním programu sleduje a hodnotí oborová rada ustavená podle vnitřního předpisu vysoké školy nebo její součásti, která má akreditovaný příslušný studijní program. Pro studijní programy ze stejné oblasti studia mohou vysoké školy nebo jejich součásti na základě dohody vytvořit společnou oborovou radu. Předsedou oborové rady je garant doktorského studijního programu.

Programy celoživotního vzdělávání

Související informace naleznete také v článku Celoživotní vzdělávání.

Vysoká škola uskutečňuje krom výše uvedených akreditovaných studijních programů též programy celoživotního vzdělávání. V rámci své vzdělávací činnosti může VŠ poskytovat (zpravidla za úplatu, ale i bezplatně) programy celoživotního vzdělávání (CŽV), které jsou orientované na výkon povolání, tedy profesně, nebo zájmově. Bližší podmínky celoživotního vzdělávání stanoví vnitřní předpis. O úspěšném absolvování studia v rámci programu celoživotního vzdělávání vydává VŠ jeho účastníkům příslušné osvědčení (nikoliv vysokoškolský diplom – účastníci CŽV nejsou studenty). Úspěšným absolventům v příslušných programech CŽV následně v rámci akreditovaných studijních programů, pokud se tedy později stanou studenty, může případně VŠ uznat kredity, které získali v programu CŽV, a to dle vysokoškolského zákona až do výše 60 % kreditů potřebných k řádnému ukončení studia.

Jestliže na konkrétní vysoké škole existuje program CŽV, který částečně odpovídá vyučovanému akreditovanému studijnímu programu, mohou se některé takovéto programy CŽV rovněž týkat uchazečů, kteří neuspěli u přijímacích zkoušek na danou školu. Tito nepřijatí uchazeči ke studiu se mohou následně zapsat do tohoto programu CŽV, který bývá v takovémto případě placený. Poplatky účastníků těchto kursů jsou pak příjmem dané vysoké školy. Do programů CŽV se pak přijímací zkoušky nedělají, protože se nejedná o studium, ale CŽV, které je přístupné všem občanům. Těmto úspěšným účastníkům CŽV může být po dokončení odpovídajícího programu CŽV a splnění předepsaných podmínek (maturita atd.) též následně umožněno zařazení do příslušného akreditovaného studijního programu, někdy dokonce i bez přijímacích zkoušek, a to s tím, že mohou být účastníkům CŽV některé kursy uznány jakožto odpovídající předměty. Úspěšní účastníci CŽV se tak v některých případech následně mohou stát studenty vysokých škol, nicméně v takovýchto případech je zde určitá finanční náročnost, nevýhodou jsou též v některých případech i časová a jiná nesouslednost, případně pozdější neuznání některých kursů CŽV jakožto odpovídajících předmětů (např. při nízkém hodnocení z kursu, či při pozdějších změnách vnitřních předpisů školy či fakulty).

Univerzita třetího věku

Související informace naleznete také v článku Univerzita třetího věku.

Vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu

Dle vysokoškolského zákona může mimo výše uvedené v rámci své vzdělávací činnosti veřejná vysoká škola poskytovat bezplatně nebo za úplatu vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu orientovaném na zvýšení odbornosti studentů nebo absolventů vysoké školy. Bližší podmínky takovéhoto kursu pak stanoví vnitřní předpis. O absolvování studia v rámci kursu vydá veřejná vysoká škola jeho účastníkům příslušné osvědčení. Úspěšným absolventům kursu může veřejná vysoká škola udělit mezinárodně uznávaný titul. Účastníci kursu nicméně nejsou studenty ve smyslu vysokoškolského zákona.

Akademická práva a svobody

Mezi základní akademická práva a akademické svobody patří:

• svoboda vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků
• svoboda výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům
• právo učit se zahrnující svobodnou volbu zaměření studia v rámci studijních programů a svobodu vyjadřovat vlastní názory ve výuce,
• právo členů akademické obce volit zastupitelské akademické orgány,
• právo používat akademické insignie a konat akademické obřady

Odkazy

Související články

• Seznam vysokých škol v Česku
• Seznam vysokých škol na Slovensku
• Seznam nejstarších univerzit
• Polytechnika
• Česká konference rektorů
• Rada vysokých škol
• Stipendium
• Vysokoškolský diplom

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vysoká škola na Wikimedia Commons
  • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Universities and colleges
    • Wikidata: Higher education institutions
• Slovníkové heslo vysoká škola ve Wikislovníku
• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
• Bílá kniha terciárního vzdělávání – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
• Přehled vysokých škol v ČR – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
• Aktuální přehled vysokých škol v SR – Ministerstvo školstva, vedy, výskumu a športu Slovenskej republiky
• Akreditované studijní programy vysokých škol – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
• Centrum pro výzkum vysokého školství
• Ústav pro informace ve vzdělávání