Ofión

Ofión
Choť	Eurynomé
Děti	Úranos
Příbuzní	Afrodita, Brontés, Steropés, Eurymedon, Alkyoneus, Alpos, Enkelados, Eurytos, Gration, Hippolytos, Mimas, Pallas, Pelóros, Polybotes, Porfyrión, Anax, Damysos, Klytios, Ephialtes, Hoplodamus, Melia, Otos, Briareós, Kottos, Giges, Okeanos, Koios, Kríos, Hyperion, Iapetos, Kronos, Foibé, Mnémosyné, Rheia, Themis, Téthys, Theia, Alléktó, Megaira, Argés, Tísifoné, Astraios, Telchines, Lyssa, Abseus, Syceus, Dióna, Adanus, Aristaios, Glauce, Aegaeon, Aetna, Athos, Basileia, Euonymus a Eimarmene (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V řecké mytologii Ofión (starořecké Ὀφίων znamená „had“), nazývaný rovněž Ophioneus (Ὀφιονεύς), vládl světu společně s Eurynomé, než byli oba dva svrženi Kronem a Rheou.

Podle pelasgického mýtu o stvoření světa se právě všichni Pelasgové zrodili z Ofióna, respektive z jeho zubů.

Zdroje

V Heptamychii od Ferekýda ze Syru je první doložená zmínka o Ofiónovi.

Příběh Ofióna a Eurynomé byl zřejmě populární v orfické poesii, z níž se dochovaly pouze zlomky.

Apollónios z Rhodu ve své Argonautice (1.495f) shrnuje píseň o Orfeovi:

Zpíval o tom, jak nebe, země a moře byly kdysi nerozlišené jedno, a teprve po úporném zápasu se rozdělily; také o tom, jak hvězdy a měsíc a slunce běh si navždy ponechaly své místo na obloze; a o tom, jak povstaly hory, a o tom, jak byly spolu s šumícími řekami a nymfami stvořeny i všechny zeměplazy. A zpíval o tom, jak nejdříve ze všeho Ofión a Eurynomé, dcera Okeana, vládli ze sněžného Olympu, a jak se kdysi ten první vzdal své výsady pro Chrona a ona ji darovala Rhei, a jak oba spadli do vln Okeanu; jak však ti druzí dva vládli nad požehnanými Titány, když Zeus byl ještě dítě a žil v jeskyni Dikté; a ze země zrození Kyklopové ho ještě nevyzbrojili klínem s hromem a bleskem; tím vším, čím Zeus nakonec proslul.

Lykofrón (1191) vypravuje, že Diova matka, kterou byla Rhea, byla obratná v zápasení a svrhla bývalou vládkyni Eurynomé do Tartaru.

Nonnos z Panopole nechává ve svém díle Dionysiaca Héru promlouvat takto (8.158f):

Půjdu k nejzazším hranicím oceánu a budu mít účast na krbu nejstarší Tethys; přejdu k domu Harmonie a budu bydlet s Ofiónem.

Harmonie je v tomto textu uvedena zřejmě omylem, jedná se totiž o Eurynomé. Ofióna dále znovu zmiňuje Nonnos (12.43):

Poblíž věštecké zdi uviděla první tabulku, starou jako nekonečná minulost, obsahující najednou všechny věci: bylo na ní vše, co Ofión, svrchovaný pán, stvořil, vše, co tento starodávný Kronos dokázal.

Máme tedy fragmenty spisů raného filozofa Ferekýda ze Syru (6. století př. n. l.) s vymyšlenými legendami nebo mýty, kde síly známé jako Zas a Chronos ("Čas") a Chthonie ("ze Země zrozená") existují od samého počátku, když Chronos stvořil vesmír. Některé fragmenty této práce se zmiňují o narození Ofióna a o bitvě bohů mezi Cronem (nejedná se o Chrona) na jedné straně a Ofiónem a jeho dětmi na straně druhé. Bylo přitom dohodnuto, že která strana bude druhou zatlačena až do Ogenu, ta prohraje, zatímco vítěz obdrží za odměnu nebe.

Eusebios z Kaisareie ve svém díle Praeparatio (1.10) cituje Filóna z Byblu, který prohlašuje, že Ferekýdés převzal Ofióna a Ofiónidy od Féničanů.

Interpretace

Robert Graves se ve své knize Řecké mýty pokusil zrekonstruovat pelasgický mýtus o stvoření světa, který zahrnuje báji o stvoření Ofióna bohyní Eurynomé, která povstala nahá z Chaosu. Protože Eurynomé nemohla najít oporu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Při tanci, kterým se pohybovala směrem k jihu, se za ní začal zvedat severní vítr, s kterým se dalo začít tvořit svět. Třením v dlaních stvořila z tohoto větru Ofióna, který se posléze začal ovíjet kolem božské Eurynomé a nakonec se s ní spojil. Z tohoto spojení vzniklo vejce všehomíra, které Eurynomé změněná na holubici vyseděla a které na její příkaz Ofión obtočil. Teprve pak vejce prasklo vedví a následně se z něj vylíhly všechny věci, které nás obklopují - slunce, měsíc, planety hvězdy, hory, řeky, stromy, rostliny a živočichové. Oba dva se poté usadili na hoře Olympu, kde Ofión rozzlobil Eurynomé tvrzením, že celý svět je jeho dílem. Ta mu poté vykopla zuby, poranila ho patou na hlavě a zahnala do temných děr pod zemí.

Literatura

• Robert Graves (1982) Řecké mýty - Odeon, Praha.