Katolická teologie

Malba dánského umělce Carla H. Blocha z 19. století, zobrazující Ježíše pronášejícího své známé "Horské kázání"

Pojmem katolická teologie lze označit ty proudy teologie, které existují v rámci Katolické církve, nebo které se vyskytují u různých katolických teologů či myslitelů. Katolická teologie čerpá při svém bádání z Bible (Písmo svaté), dále z katolické tradice, která je systémem tradovaných zvyklostí a tendencí. Důležitým zdrojem a nástrojem je též rozum. Mezi jiné zdroje katolické teologie patří dokumenty církevních sněmů, římských biskupů (papežů), církevních otců z dob patristické epochy církevních dějin a nakonec i práce různých katolických teologů lze považovat za relativní zdroje. Katolická teologie se v mnohých aspektech pokládá za vědeckou disciplínu, rozpoznává vlastní metody, východiska a cíle. Její postupy a náboženská oblast zaměření jsou však natolik odlišné od vlastností humanitních nebo přírodních věd, že je možno ji nazývat odbornou reflexí náboženských textů a zdrojů.

Vztah víry a katolické teologie

Katolická teologie objasňuje eklesiální víru, tedy víru, jejíž autentičnost má být garantovaná samotnou katolickou církví. Proto je možné hovořit o jistém „sensus Ecclesiae“, což znamená eklesiální (církevní) vědomí, v rámci kterého se vyznává daná katolická víra, přičemž toto vědomí je jakýmsi pozadím, na kterém se uskutečňuje objasňování víry. V tomto smyslu se dává teologie do služeb víry, snažíce se objasnit, prohloubit chápání jejích tzv. pravd, ukázat člověku tzv. spásné perspektivy a také proklamovat její vlastní podstatné obsahy. Teologie počítá s názorem, že při teologické reflexi, která má vést k hlubšímu pochopení tzv. Božího zjevení, obsaženého zejména v křesťanské Bibli a katolické tradici, je nutná spoluúčast lidského rozumu. Katoličtí teologové věří, že ačkoliv zmíněné Boží zjevení přesahuje poznávací schopnosti člověka, nepříčí se lidskému rozumu, ale zůstává s ním v harmonii. Znakem této spoluúčasti je mimo jiné i systematická forma teologického myšlení.

Přístup k filosofii

Již od dob Tertuliána, představitele křesťanské patristiky z přelomu 2. a 3. století, který ve snaze vysvětlit víru v božskou Trojici zavedl filosofické kategorie jediné božské podstaty a třech božských osob do teologické reflexe, byla filosofie a její názvosloví více než relevantní, mimořádně potřebné prvky při objasňování křesťanských nauk. Filosofii používali pro zdokonalení své obhajoby křesťanství i apologeté 2. století (např. Aristides, Tacián, Justin, Atenagoras, Teofil z Antiochie). Filosofické metody a terminologie jsou tedy často užitečnými prvky, které katolická teologie sjednocuje svými úvahami do logického celku. Ve středověku se právě teologie stala filosofickým zpracováním víry a tzv. zjevených obsahů.

Podstatné vlastnosti katolické teologie

Ekleziálnost

Ekleziálnost teologie souvisí s jejím spojením s činností katolické církve. Právě v tom spočívá největší rozdíl mezi religionistickým a teologickým charakterem seznamování se s katolickým křesťanstvím, jeho doktrínou, vírou a Božím zjevením. Religionistika uchopuje tento předmět „zvenku“ a nestranně, zatímco teologie reflektuje víru se zaujetím pro spásné perspektivy v tzv. horizontě zjevené pravdy. Je možné potvrdit, že církev si sama stanovuje misionářské a učitelské poslání, se kterým je úkol a smysl teologie úzce spjat.

Proto katoličtí teologové zůstávají (resp. mají zůstat) věrnými Magisteriu, tedy církevní hierarchii, která úředně a centralizovaně rozhoduje o pravosti a věroučné přijatelnosti různých cest vysvětlování a reflektování katolické víry. Teologie tento jev nazývá ekleziální zodpovědností. Ekleziálnost teologie se takto projevuje i v realizaci postulátů Druhého vatikánského koncilu (1962-65):

• návrat k Bibli a patristickému myšlení
• provázání teologie s katolickou liturgií
• rozvíjení reflexe Božího zjevení v dějinném kontextu a v kontextu současných lidských problémů

Aktuálnost a otevřenost

Katoličtí teologové si kladou za cíl vždy znovu reinterpretovat věroučné obsahy tak, aby jejich aktuální verze na jedné straně neměnily katolickou doktrínu, a na druhé straně by vysvětlovaly věci podle kulturní situace věřících. To znamená, že proklamovaná pravda by měla být srozumitelná pro lidi dané doby, různých jazyků, kultur, mentality i spirituality. Katolická teologie se vyznačuje otevřeností vůči současnému světu, člověku a jiným náboženským vyznáním. Její otevřenost a aktuálnost se projevuje v její reflexi současnosti podle věroučných obsahů, pocházejících z Božího zjevení. Tímto způsobem chce teologie poukazovat na to, co je neměnné v měnících se kulturních a civilizačních podmínkách. Katolický teolog je tedy odborník, který se stává zřetelným interpretem zjevení tak, jako toto zjevení Boha v Bibli a katolické tradici chápe katolická církev.

Moudrost

Katolická teologie není výhradně věcí intelektuálního poznání, ale chce být formou životní moudrosti, která by odpověděla na existenciální otázky. Vzhledem k tomu, že hlavním smyslem teologie je rozvíjet spásné perspektivy, tj. objasňováním víry napomáhat věřícím ke spáse, je její zaměření na otázky původu člověka, nejhlubšího smyslu života, smyslu lásky, utrpení, nemoci etc. nejvýš relevantní. Katolická teologie takto aspiruje na vydávání svědectví katolické víry, adekvátně vysvětlujíc Boží zjevení podle toho, jaké výzvy a problémy před věřícího člověka staví dobová situace a svět.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Katolícka teológia na slovenské Wikipedii.

Portály: Křesťanství

Autoritní data	NKC: ph114892 GND: 4030005-5 LNB: 000171077