MiG-19: Porovnání verzí
m Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy |
Celkem mala uprava udaju o vyzbroji |
||
| Řádek 157: | Řádek 157: | ||
=== Výzbroj === |
=== Výzbroj === |
||
* 3× kanón NR- |
* 3× kanón [[NR-23]] ráže 23 mm |
||
* 2× raketnice V-5 ráže 57 mm |
* 2× raketnice V-5 ráže 57 mm |
||
| Řádek 181: | Řádek 181: | ||
=== Výzbroj === |
=== Výzbroj === |
||
* 2× kanón [[NR-23 |
* 2× kanón [[NR-23]] ráže 23 mm, pozdější série 2× kanón [[NR-30]] ráže 30 mm |
||
* 2× raketnice V-5 ráže 57 mm |
* 2× raketnice V-5 ráže 57 mm |
||
== Reference == |
== Reference == |
||
Verze z 6. 10. 2017, 22:12
| MiG-19 | |
|---|---|
 | |
| Určení | proudový stíhací letoun |
| Výrobce | Mikojan-Gurevič |
| První let | 18. září 1953 |
| Zařazeno | březen 1955 |
| Charakter | vyřazen |
| Uživatel | VVS SSSR Letectvo ČLR Egyptské vojenské letectvo Pákistánské letectvo Vietnamské lidové letectvo |
| Vyrobeno kusů | 2 172 (mimo Čínu) |
| Varianty | Šenjang J-6 Nančang Q-5 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mikojan-Gurevič MiG-19 (v kódu NATO „Farmer“) byl sovětský dvoumotorový, jednomístný proudový stíhací letoun, kterým byla vyzbrojena od roku 1958 i Československá lidová armáda.
Vznik a vývoj
20. dubna 1951 obdržela konstrukční kancelář OKB-155 příkaz k vývoji stroje MiG-17 v nový typ stíhačky s označením I-340 , která by byla poháněna dvěma motory Mikulin AM-5 bez přídavného spalování s tahem 19,6 kN. Stroj I-340 měl být schopen dosáhnout rychlosti 1 160 km/hod ve výšce 2 000 m a 1080 km/hod ve výšce 10 000 m, vystoupat do výšky 10 000 m za 2,9 min. a mít dostup ne méně než 17 000 m. Nová stíhačka s interním označením "SM-1" byla navržena s použitím trupu z prototypu MiGu-17 (SI-02) tak, aby mohly být vedle sebe zabudovány 2 motory. Dokončena byla v březnu 1952.
Prototyp měl nevyhovující přetlakovou kabinu a motory se ukázaly být náchylné na různé poruchy. Proto byly zabudovány motory AM-5A, každý s tahem 21,1 kN, jehož výkon převyšoval motor Klimov VK-1F s přídavným spalováním, přičemž měl nižší spotřebu paliva. Stroj SM-1 dosahoval nadzvukovou rychlost jen s obtížemi – 1193 km/hod ve výšce 5000 m. Tento výkon byl označen jako nedostatečný a byla navržena nová verze motoru – AM-5F, s přídavným spalováním. Dokud nebyl motor AM-5F zaveden, sloužil jako základ pro motor Tumanskij RD-9, který poháněl sériová letadla. Další vývoj dvoumotorového prototypu vyústil v požadavek vlády na model "I-360", který byl interně označen jako SM-2 a také ho poháněly motory AM-5F, ale měl křídla s vysokou šípovitostí.
15. srpna 1953 obdržela konstrukční kancelář MiG příkaz na vývoj nové frontové stíhačky. Příkaz obsahoval požadavek vytvořit 2 návrhy – jednomotorovou stíhačku s motorem Klimov VK-7 a dvoumotorovou s motory Mikulin AM-9F. Dvoumotorový letoun, s interním označením "SM-9", byl založen na prototypu SM-2. První stroj – "SM-9/1" poprvé vzlétl 5. ledna 1954. Během prvního letu se přídavné spalování nespustilo, ale během druhého letu stroj dosáhl rychlosti Mach 1,25 ve výšce 8050 m. Ta se během dalších letů zvýšila až na Mach 1,44. Vzhledem k slibnému potenciálu byl stroj jako MiG-19 dne 17. února 1954 zaveden do sériové výroby, i přesto, že státní zkoušky začaly až v září tohoto roku. První sériové letadlo sjelo z výrobní linky v březnu 1955.
Počáteční nadšení bylo narušeno několika problémy. Nejvážnějším z nich bylo nebezpečí výbuchu ve vzduchu, způsobené přehřátím palubních palivových nádrží, které byly uloženy mezi motory. Použití vzdušných brzd při vysokých rychlostech způsobilo prudké přetížení. Při nadzvukových rychlostech ztrácela ovládací kormidla účinnost. Vysoká přistávací rychlost 230 km/hod oproti 160 km/hod u MiGu-15, spolu s absencí dvousedadlové cvičné verze, zpomalilo přeškolování na tento typ. Problémy s ovladatelností byly vyřešeny u druhého prototypu "SM-9/2", který měl přidanou třetí vzdušnou brzdu a zavedl celopohyblivá kormidla s klapkami, aby se zabránilo oscilacím vyvolaným pilotem při podzvukových rychlostech. Poprvé vzlétl 16. září 1954 a do výroby se dostal jako MiG-19S.
Bylo vyrobeno přibližně 5 500 ks MiGu-19, nejprve v SSSR a později v Československu jako Aero S-105, ale zejména v Čínské lidové republice jako J-6. Stroj sloužil v mnoha zemích, jako například Kuba, Severní Vietnam, Egypt, Pákistán a Severní Korea. Stroj se zúčastnil Vietnamské války, šestidenní války a války v roce 1971 v Bangladéši. Všechny verze MiGu-19 postavené v Sovětském svazu byly jednomístné. Přestože Čína vyvinula dvoumístnou cvičnou verzi JJ-6, vycházející z J-6, Sověti předpokládali, že ovládání MiGu-19 bylo dostatečně jednoduché, takže žádné cvičné školící letadlo nebylo nutné. V SSSR byl MiG-19 nahrazen MiGem-21. Čínský J-6 zůstal hlavní složkou čínského letectva až do 80. let a byl vyvinut do letadla Q-5. Navzdory svému věku má MiG-19 a jeho verze dobré letové charakteristiky v malých výškách a překvapivě vysokou stoupavost a těžkou kanónovou výzbroj – jedna dávka ze tří 30mm kanónů NR-30 měla hmotnost 18kg, což jej dělalo nebezpečným protivníkem v manévrovém boji. MiGy-19 sovětské výroby stále slouží v Severní Koreji, Barmě, Zambii a Nepálu.
Operační nasazení
Během své služby v protivzdušné obraně Sovětského svazu a v NDR se MiG-19 podílel na několika záchytných letech západních průzkumných letadel. K prvnímu doloženému střetu s letadlem U-2 došlo na podzim 1957. Pilot MiGu-19 nahlásil vizuální kontakt, ale nemohl vyrovnat výškový rozdíl 2 234 m. Během sestřelení Francise Gary Powerse v roce 1960, byl salvou raket S-75 Dvina (SA-2 Guideline) sestřelen i jeden stíhací MiG-19p, přičemž zahynul pilot Sergej Safronov. Během kontroverzního incidentu, ke kterému došlo 1. července 1960, sestřelil MiG-19 průzkumné letadlo RB-47H nad polárním kruhem v mezinárodním prostoru, přičemž zahynuli 4 členové posádky a dva byli zajati Sověty. Při dalším incidentu MiG-19 sestřelil 28. ledna 1964 stroj T-39 Sabreliner, který pronikl nad Východní Německo během cvičného letu, přičemž zahynula celá tříčlenná posádka.
Vietnamská válka
Začátkem roku 1969 bylo rozhodnuto o posílení protivzdušné obrany Severního Vietnamu vytvořením třetí proudové stíhací jednotky – měl jí být 925. stíhací pluk. Tato jednotka se měla skládat z posledních verzí MiGu-17 a nových MiGů-19. Pluk byl založen v Yen Bai a v dubnu 1969 již bylo k dispozici 9 vycvičených pilotů schopných bojového nasazení. Zatímco některé MiGy-17 a téměř všechny MiGy-21 byly dodány Sovětským svazem, většina vietnamských MiGů-19 (J-6) byla dodána z Číny, přičemž počet jen zřídka převyšoval 54 ks.
První nasazení a sestřel amerického letadla MiGem-19 se uskutečnil v roce 1965, kdy Lockheed F-104 Starfighter patřící USAF a pilotovaný podplukovníkem Philipem E. Smithem byl napaden strojem čínského letectva u ostrova Chaj-nan. Jeho Starfighter byl zasažen palbou z kanónu a byla poškozená část křídla a podvěsu raket. Smith začal útočit a podařilo se mu dostat MiG do zaměřovače, ale jen milisekundy před odpálením raket Starfighter ztratil všechen výkon. Smith se musel katapultovat a byl zajat. Byl držen v zajetí až do svého propuštění v roce 1972 během návštěvy tehdejšího prezidenta USA, Richarda Nixona v Číně.
Severovietnamské letectvo nasadilo MiG-19 ve vzdušném boji mnohem později než MiG-17 a MiG-21. MiG-19 se navzdory nízkému počtu zúčastnil prudkých bojů během operace Linebacker 1 a Linebacker 2. Severovietnamské letectvo dosáhlo nad letadly USAF jen sedm vítězství s použitím MiGu-19, přičemž všechny sestřelená letadla byla F-4 Phantom II. Mezi vietnamskými letci nebyl kvůli své dvoumotorové konstrukci příliš oblíben; tato byla noční můrou leteckých mechaniků. Zatímco MiG-17 byl obratný a MiG-21 rychlý, MiG-19 sice kombinoval vlastnosti obou, ale ne na stejné úrovni jako ony. Severní Vietnam používal MiGy-19 od roku 1969 do 80. let, kdy byly nahrazeny novějšími letadly.
V porovnání se stíhačkou Phantom II měl i přes chybějící podvěsy pro rakety výhodu, kterou první modely Phantomů neměly – měl kanónovou výzbroj. Potvrzená vzdušná vítězství dosažená MiGem-19 během služby u 925. stíhacího pluku, shodující se se záznamy USAF jsou tyto: 10. května 1972 byly sestřeleny dva stroje F-4 Phantom II dvěma MiGy-19, které pilotovali Pham Hung Son a Nguyen Manh Tung. Oba stroje byly sestřeleny palbou z kanónu. Bojové výsledky 925. stíhacího pluku s použitím MiGu-19 jsou podle severovietnamského letectva: dva sestřelené F-4 ze dne 8. května 1972; dvě zničené F-4 dne 10. května 1972; jedna F-4 zničena 18. května 1972 a dvě F-4 zničené 23. května 1972; vedle toho Vietnamci přišli o 10 MiGů-19 ve vzdušném boji s letadly USAF. Přesto se však MiG-19 zapsal do historie; dne 2. června 1972 nad Severním Vietnamem měl MiG-19 pochybnou čest být jediným známým sestřeleným letadlem ve vzdušném boji při nadzvukové rychlosti s použitím kanónu. Toto vítězství si připsal F-4 Phantom II.
Čína
V Číně MiG-19 sloužil v první linii a zúčastnil se menších šarvátek se svým notorickým nepřítelem – Čínskou republikou (Tchaj-wan). Jeden z větších bojů mezi rudými a nacionalisty se odehrál v roce 1967, přičemž dvanáct strojů J-6 se pustilo do boje se čtyřmi stíhačkami Lockheed F-104 Starfighter. Každá ze stran dosáhla jeden sestřel.
Existovaly i hlášení o nepravidelném nasazení čínských J-6 během pohraničních šarvátek se Sověty; neexistují však žádné záznamy o vzdušných soubojích a o střetech s letadly USAF, které narušily čínský vzdušný prostor. Tyto konflikty skončily sestřelením několika letadel USAF, bez jakýchkoliv známých čínských ztrát, i když MiGy musely někdy bleskově ustoupit poté, co Američané přivolali posily.
Střední východ
Egyptské MiGy-19 se v roce 1962 zúčastnily bojů během civilní války v Jemenu při útocích na pozemní cíle. První doložený souboj na středním východě s použitím MiGu-19 se odehrál 29. listopadu 1966, kdy se dva egyptské MiGy-19 setkaly v boji s izraelskými stíhačkami Mirage III. Izraelci dosáhli 2 sestřelů a neutrpěli žádné ztráty. Během šestidenní války v roce 1967 měl Egypt ve službě přibližně 80 ks MiGů-19, ale více než polovina byla zničena na zemi během úvodních izraelských vzdušných útoků v rámci operace Focus. Přesto však Izraelci považovali MiG-19 za potenciálně nebezpečného protivníka a to díky jeho výkonu, obratnosti a těžké výzbroji.
Po válce Egypťané zorganizovali zbylé MiGy-19 do protivzdušné obrany státu. Sovětský svaz nedodal Egyptu za zničené MiGy-19 žádnou náhradu, ale je možné, že je získal od Sýrie nebo Iráku, takže koncem roku 1968 měl Egypt v službě více než 80 MiGů-19. Stroj se také zúčastnil Opotřebovací války; během jednoho ze soubojů, ke kterému došlo 19. května 1969, napadl MiG-19 dvě izraelské stíhačky Mirage, přičemž jednu sestřelil střelbou z kanónu a druhá unikla. Během Jomkipurské války v roce 1973 měl Egypt ve službě okolo 60 MiGů-19 k útokům na pozemní cíle.
Irák počátkem 60. let zakoupil několik MiGů-19S, ale později je všechny prodal (několik jich zůstalo v místních muzeích), i když některé se v 60. letech zúčastnily bojů proti Kurdům. Je potvrzeno, že Írán zakoupil jednu dodávku modelu F-6.
Afrika
Tanzánie použila své stíhačky MiG-19S proti Ugandě během války mezi těmito státy v letech 1978–1979, zatímco Súdán použil své MiGy- 19S proti separatistům v jižním Súdánu, přičemž nejméně jeden byl sestřelen. Somálci nasadili své F-6 proti rebelům a Etiopii v 80. letech, ale po vnitřních nepokojích v Somálsku skončila začátkem 90. let všechna somálská letadla v dezolátním stavu
Verze letounu
- MiG-19 (v kódu NATO: "Farmer-A" SM-9/1)
- první sériová verze, vyzbrojená 3 kanóny NR-23 ráže 23 mm
- MiG-19S (v kódu NATO: "Farmer-C" SM-9/3)
- základní typ letadla, byl vyráběn licenčně i v ČSSR (Aero Vodochody)
- MiG-19P (v kódu NATO: "Farmer-B" SM-7)
- přepadová stíhačka vybavená radiolokátorem RP-1 Izumrud, slabší výzbroj. Novější modely mohly nést řízené střely Vympel K-13 (AA-2 "Atoll"). Vyráběl se od roku 1955.
- MiG-19PF
- Přepadová jednomístná verze, vybavená radarem a schopná provozu za každého počasí. Vyráběla se v menších množstvích.
- MiG-19PM (v kódu NATO: "Farmer-E")
- stíhačka s radarem a schopností nést 4 řízené protiletadlové rakety RS-2U. Vyráběl se od roku 1957.
- MiG-19R – průzkumná verze odvozená od MiGu-19S, přičemž fotografické vybavení nahradilo kanón v nosu stroje. Poháněly ho lepší motory RD-9BF-1.
- MiG-19SV
- odlehčený stíhací letoun s vyšším dostupem. Byl navržen k ničení výzvědných balónů. Dne 6. prosince 1956 dosáhl výšky 20 740 m. Vyráběl se od roku 1956.
- MiG-19UTI
- dvoumístné cvičné letadlo (byl vyroben pouze prototyp)
Uživatelé
.svg){kind=small}
- Afghánské vzdušné síly obdržely 18 ks MiG-19S v roce 1965.
- V říjnu 1959 bylo do Albánie dodáno 15 ks MiG-19PM. Stíhačky byly přiděleny stíhacímu pluku na základně Rinas. V roce 1965 je vyměnili s Čínou za stíhačky F-6.
- Od roku 1975 začal Bangladéš dostávat stíhačky F-6 (MiG-19 čínské výroby) a byly jimi vyzbrojené 2 eskadry. V roce 1981 byly zakoupeny letadla FT-6, do té doby se používaly stroje FT-5. V roce 1998 byly stíhačky tohoto typu vyřazeny z výzbroje, ale cvičné stroje zůstaly ve službě pro výcvik pilotů stíhacích bombardérů A-5III.
- Bulharsko obdrželo začátkem roku 1958 24 stíhaček MiG-19S, kde sloužily do roku 1978.[1] V roce 1966 Bulharsko obdrželo od Polska jeho MiGy-19p a MiGy-19PM. Byly umístěny na základně Dobroslavcy až do roku 1975.
.jpg)
- Koncem roku 1957 obdrželo československé letectvo 27 stíhacích MiGů-19p, které byly zařazeny k 1. a 11. stíhacího pluku. V roce 1958 bylo do výzbroje zařazeno 12 ks MiGů-19S, které byly dodány v prosinci 1957. MiG-19 se v Československu vyráběl i sériově ve firmě Aero Vodochody pod označením S-105. V letech 1959–1960 obdrželo československé letectvo 33 stíhacích MiGů-19PM, které zůstaly ve výzbroji do počátku 70. let.
- Výroba MiGů 19 byla v Shenyang Aircraft Factory zahájena typem J6, odpovídajícím MiGu 19P. Z dodaných dílů smontovaný prototyp vzlétl 17. prosince 1958, první zcela čínský stroj pak 30. září 1959. Licenční stavba MiGů-19P a -19PM, pod označením J-6B, byla zahájena na podzim roku 1959 také v Nanchang Aircraft Factory. Všechna letadla postavená do konce roku 1960 měla tak závažné nedostatky, že je letectvo nepřevzalo. Licenční výroba proto byla zahájena znovu podle sovětské výrobní dokumentace a se sovětskou pomocí. První stroje II. generace vzlétly koncem roku 1961 a do řadové služby se ve větším počtu dostaly v létech 1964 a 1965. V roce 1970 se podařilo na předchozí výrobu navázat vývojem vlastní dvoumístné verze JJ-6 a J-6Xin s čínským radarem. Nejmodernější sériově stavěnou verzí se stal J-6C, označovaný také F-6, s pouzdrem brzdícího padáku pod směrovkou. Do sériové výroby byly zavedeny také J-6A s radarem. Do konce 80. let bylo v Číně postaveno na 4500 MiGů-19, které byly také exportovány do Albánie, Bangladéše, Egypta, Íránu, Iráku, KLDR, Pakistánu, Somálska, Tanzánie, Vietnamu a Zambie.
- Mezi lety 1958–1964 obdrželo Egyptské letectvo 160 ks MiGů-19S. Po zhoršení vztahů se SSSR v roce 1976 navázal Egypt vzájemné kontakty s Čínou, od které koupil velké množství modelu F-6. Stroje byly ve výzbroji 241. a 242. brigády. Egyptské stroje F-6 byly upraveny k použití raket Matra Magic.
- V roce 1961 pořídily Indonéské vzdušné síly v SSSR stíhačky MiG-19F. Tato modifikace se jen nepatrně lišila od verze MiG-19S. V roce 1970 byly MiGy prodány Pákistánu.
- V polovině 60. let obdržel Irák 15 kusů verze MiG-19S. Dalších 40 ks modelu F-6 bylo Iráku dodáno z Egypta v roce 1983. Předpokládalo se, že bude sloužit k bezprostřední podpoře pozemních vojsk, ale tuto úlohu nakonec plnil vrtulník Mi-24. Následkem toho byly F-6 přeřazeny k výcviku a uloženy do rezervy.
- Obdržela 16 ks modelu F-6 v roce 1977.
- Ve výzbroji bylo přibližně 100 kusů F-6.
- V listopadu 1961 dostaly Kubánské vzdušné síly prvních 8 z 12 přepadových MiG-19p. Ve výzbroji nezůstaly dlouho a už v roce 1965 byly nahrazeny stroji MiG-21PFM.
- Maďarské vzdušné síly obdržely mezi březnem a dubnem 1960 celkem 12 ks verze Mig-19PM a byly zařazeny k 31. stíhacího pluku. Byly vyřazeny v roce 1974. Během služby v maďarském letectvu byly tři MiGy zničeny, přičemž zahynuli 2 piloti.
- V říjnu 1959 bylo dodáno prvních 12 ks MiG-19S, které se dostaly do výzbroje 2. eskadry 3. stíhacího pluku a stejný počet MiGu-19PM obdržela 1. eskadra. Při rozličných nehodách bylo ztracených 11 strojů. [2]
- Dne 24. listopadu 1965 podepsal Islámábád a Peking dohodu o prodeji 72 ks verze J-6/F-6 a 31. prosince téhož roku přiletěly první stroje do Pákistánu. Indonésie prodala Pákistánu 20 kusů MiGu-19S. Dvě další dodávky strojů F-6 v počtu 60ks proběhly v letech 1972 a 1977. Spolu s cvičnými FT-6 dostal Pákistán přibližně 260 ks tohoto typu. Mnoho jich bylo modernizováno tak, aby mohly používat rakety AIM-9 Sidewinder. Jedněmi z posledních jednotek s výzbrojí J-6/F-6 byly 15. peruť „Cobras“ na základně Kamra v Péšávaru a 19. přeškolovací peruť „War Hawks/Sherdils“ v Mianwali. Koncem 80. let byly ještě u perutí č. 17 a 23 v Samungli, 14. perutě na základně Kamra a 20. perutě „Cheetahs/Eagles“ v Rafiqi. Poslední kusy byly slavnostně vyřazeny 27. března 2002.
- V létě 1958 dostal stíhací pluk dislokovaný v Slupsk-Redzikowo prvních 12 MiGů-19p, kde zůstaly až do roku 1966, kdy byly prodány do Bulharska. V roce 1959 dostalo Polsko dalších 13 MiG-19PM. Byly využívány do roku 1966–7 byly také prodány do Bulharska.
- V letech 1959–1960 Rumunsko koupilo 15 ks MiG-19p, které byly využívány až do začátku 70. let. Rumunsko také pořídilo dalších 45 ks MiG-19PM, které se používaly do poloviny 70. let.
- Mezi lety 1958–1962 Sýrie zakoupila 40 ks MiG-19S.
- Somálsko pořídilo přibližně 50 ks verze F-6 čínské výroby.
- Súdánské letectvo pořídilo šest kusů modelu F-6, které používá v roli bitevního stroje.
- Letectvo Tanzanie v roce 1974 koupilo dvanáct kusů verze F-6.
- Vietnamské letectvo obdrželo mezi lety 1968–9 celkem 56 ks verze F-6 (čínská kopie MiGu-19), které byly přiřazeny k 925. stíhacímu pluku. Během Vietnamské války utrpělo letectvo značné ztráty, a tak v roce 1974 prodala Čína Vietnamu ještě 24 ks modelu F-6.
- Vzdušné síly Zambie dostaly v roce 1977 dvanáct strojů F-6.
Specifikace (MiG-19S)
Technické údaje
- Posádka: 1
- Délka: 12,54 m
- Rozpětí: 9,00 m
- Výška: 3,88 m
- Nosná plocha: 25,0 m²
- Hmotnost prázdného letadla: 5 660 kg
- Vzletová hmotnost: 7 780 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 8 890 kg
- Pohonná jednotka: 2 × proudový motor Tumanskij RD-9B s přídavným spalovaním, každý o tahu 25,5 kN (s přídavným spalovaním 31,9 kN)
Výkony
- Maximální rychlost: 1 452 km/h (ve výšce 10 000 m)
- Dolet:
- Maximální dolet: 1 390 km
- Maximální dolet s přídavnými nádržemi: 2 200 km
- Dostup: 17 900 m
- Stoupavost: 115 m/s (u země)
- Plošné zatížení: 302,4 kg/m²
- Poměr tah/hmotnost: 0,86
Výzbroj
- 3× kanón NR-23 ráže 23 mm
- 2× raketnice V-5 ráže 57 mm
MiG-19P
Technické údaje
- Posádka: 1
- Délka: 13,02 m
- Rozpětí: 9,00 m
- Výška: 3,88 m
- Nosná plocha: 25,0 m²
- Hmotnost prázdného letadla: 5 468 kg
- Vzletová hmotnost: 8 000 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 9 100 kg
- Pohonná jednotka: 2 × proudový motor Tumanskij RD-9B s přídavným spalovaním, každý o tahu 25,5 kN (s přídavným spalovaním 31,9 kN)
Výkony
- Maximální rychlost: 1 445 km/h (ve výšce 10 000 m)
- Dolet:
- Maximální dolet: 1 474 km
- Maximální dolet s přídavnými nádržemi: 2 318 km
- Dostup: 17 600 m
Výzbroj
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mikojan-Gurevič MiG-19 na slovenské Wikipedii.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu MiG-19 na Wikimedia Commons - (anglicky) The RB-47H incident (USAF Museum).
- (česky) MiG-19 / První nadzvuk
.jpg)
