Josef Beran: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Po smrti: náhrada odkazu dle žádosti o provedení práce ze dne 17. 12. 2016 - migrace domény za použití AWB
m přidána Kategorie:Úmrtí v Římě za použití HotCat
Řádek 274: Řádek 274:
[[Kategorie:Muži]]
[[Kategorie:Muži]]
[[Kategorie:Vězni koncentračního tábora Terezín]]
[[Kategorie:Vězni koncentračního tábora Terezín]]
[[Kategorie:Úmrtí v Římě]]

Verze z 20. 2. 2017, 09:35

Tento článek je o českém kardinálovi. Další významy jsou uvedeny na stránce Josef Beran (rozcestník).
Jeho Eminence
Prof. ThDr. Josef kardinál Beran
Služebník Boží
33. pražský arcibiskup
21. primas český
Soubor:Josef kard Beran.jpg
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Arcidiecézepražská
Jmenování4. listopadu 1946
PředchůdceKarel Kašpar
NástupceFrantišek Tomášek
Titulární kostelSanta Croce in via Flaminia
HesloEucharistia et labor
Eucharistie a práce
Svěcení
Kněžské svěcení10. června 1911
Biskupské svěcení8. prosince 1946
Kardinálská kreace22. února 1965
kreoval Pavel VI.
TitulKardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zúčastnil se
Osobní údaje
Datum narození29. prosince 1888
Místo narozeníPlzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí17. května 1969 (ve věku 80 let)
Místo úmrtíŘím
ItálieItálie Itálie
Příčina úmrtírakovina plic
Místo pohřbeníkatedrála svatého Víta
Národnostčeská
Povolání
Církevní heraldika
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Alma materPapežská univerzita Urbaniana
Svatořečení
Začátek procesu2. dubna 1998
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prof. ThDr. Josef Jaroslav kardinál Beran (29. prosince 1888 Plzeň[1]17. května 1969 Řím) byl katolický duchovní a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český v letech 1946–1969.

Byl politickým vězněm nacismu i komunismu, komunistický režim mu navíc po většinu času znemožnil spravovat diecézi. Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec v Římě.

Když zemřel, kardinál Šeper jej označil za druhého svatého Vojtěcha.[2] Je jediným Čechem, kterému se dostalo té pocty být pohřben po boku papežů v kryptách svatopetrské baziliky v Římě. Paradoxně se tak stalo díky komunistické vládě v Československu, která zakázala převoz jeho těla do vlasti. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.

Život

Narodil se v Plzni v rodině učitele Josefa Berana a jeho ženy Marie, roz. Lindauerové, při křtu dostal jména Josef Jaroslav, za kmotry mu byli školník Josef Beneš a Rozálie Benešová.

Vzdělání a činnost do 2. světové války

Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal alumnem České koleje v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, 19071912). Po vysvěcení na kněze (1911) pokračoval ve studiu teologie (doktorát 1912). V letech 19121917 působil jako kaplan (Chyše, Prosenice, Praha), dále působil nejprve jako učitel a posléze ředitel na ženském učitelském ústavu sv. Anny (19171928). Od roku 1928 vyučoval jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, v roce 1932 se stal profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře (od roku 1932).

V roce 1942 byl po atentátu na Heydricha zatčen a vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau. Zde byl vězněn mimo jiné společně s P. Richardem Henkesem, který je kandidátem na blahořečení.

Pronásledování režimem

Arcibiskupský seminář a pomník kardinála Berana

Dne 4. listopadu 1946 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským (vysvěcen 8. prosince téhož roku). Po komunistickém převratu v roce 1948 odmítl podřídit církev komunistické moci, vystoupil proti komunisty zřízené podvratné „Katolické akci“ a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara (a s ním i několik dalších), který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády sňal pražský kapitulní vikář, na což ovšem neměl patřičné pravomoci (navíc Plojhar mezi tím pilně sbíral další exkomunikace). Plojhar Beranovi zákrok proti své osobě nikdy nezapomněl a systematicky využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku k prosazení maximálních restrikcí vůči arcibiskupovi). Například když vláda v roce 1956 jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti.[3]

V letech 19491963 byl protiprávně internován StB na různých místech Československa, nejprve v Arcibiskupském paláci v Praze (19491951) a posléze jinde (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Mimo jiné jednu dobu tajně přimíchávala do nápojů a jídla pro arcibiskupa a řeholnice, která se o něj starala, afrodiziaka v naději, že bude mít příležitost natočit nějaké kompromitující scény. Ovšem akce skončila debaklem, neboť nejenže nedosáhla úspěchu, ale arcibiskup nakonec příslušníka StB, který ho tajně natáčel, přistihl.[4]

Odjezd do Říma

Pomník kardinálu Beranovi v Praze-Dejvicích před budovou Arcibiskupského semináře

V roce 1963 byl propuštěn z internace, bylo mu však zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem titulu Santa Croce in via Flaminia. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku s úmyslem, že už mu nedovolí vrátit se do země. Komunističtí představitelé státu však arcibiskupa buďto uvedli v omyl nebo nemluvili dost jasně. Beran byl přesvědčen, že se bude moci vrátit. Že tomu tak není se dověděl až po jednání s nimi od Agostina Casaroliho. Ten mu sdělil, že Svatý otec ponechává rozhodnutí na něm. Dodal také, že pokud odjede, bude snad možné nahradit kolaborujícího pražského kapitulního vikáře za biskupa věrného Římu. Poté se Beran rozhodl, pro dobro své diecéze, do Říma odjet.[5]

V Římě se kardinál Beran zapojil do práce Druhého vatikánského koncilu. 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem O svobodě svědomí[6], v němž odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho svědomí a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody. Tento požadavek odůvodnil historickou zkušeností (z období komunistického útlaku a událostmi v 15. a 17. století), kdy podle jeho názoru útisk svobody svědomí vedl k pokrytectví, lži a jiným mravním neřestem, vážně ohrožujícím víru. Předpokládal, že takové vyhlášení zahanbí ty, kdo utlačují Církev a povede k jejich obrácení. Velmi opatrně se také pokusil apelovat na koncil, aby se zastal pronásledovaných křesťanů a navrhl, aby deklarace Dignitatis humanae byla doplněna o jasný požadavek na osvobození kněží i laiků, vězněných pro svoji víru, umožnění svobodného výkonu úřadu biskupů a kněží a usnadnění jejich spojení se Svatým stolcem. Tato jeho snaha však nebyla úspěšná, koncil se k otázce křesťanů pronásledovaných komunistickými totalitními režimy nevyjádřil a deklarace Dignitatis humanae o navrhované formulace doplněna nebyla.

V Římě kardinál Beran založil České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem byl po celou dobu jeho působení v Římě pozdější pomocný biskup pražský Jaroslav Škarvada.

Po sebevraždě Jana Palacha přednesl ve vatikánském rádiu projev, ve kterém neschválil Palachův čin, ale vyzdvihl jeho ideály.[7] Za tento projev byl kritizován prosovětským listem Zprávy.[8]

Závěr života

Kardinál Beran zemřel 17. května 1969 na rakovinu plic[9] v Papežské koleji Nepomucenum v Římě, kde bydlel.

Po smrti

Když zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, načež papež Pavel VI. rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben po boku papežů v kryptách chrámu sv. Petra v Římě. Stal se tak prvním a dodnes jediným Čechem, kterému se té pocty dostalo. Jeho hrob se nachází poblíž hrobu svatého Petra, mezi hroby Pia XI. a Pia XII. Pavel VI. také oproti zvyklostem osobně vedl pohřební obřady.[10]

Josef Beran byl v roce 1991 in memoriam vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal Mons. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil profesor Jan Matějka.[11]

Centrum náboženské tvorby České televizeBrně natočilo o kardinálovi Beranovi hodinový polohraný dokument, který byl odvysílán 26. prosince 2008, tj. u příležitosti 120. výročí jeho narození.[12] [13]

Odkazy

Reference

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 235
  3. Karel Kaplan, Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.): Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 14
  4. VODIČKOVÁ, Stanislava. Uzavírám vás do svého srdce – Životopis Josefa kardinála Berana. Brno a Praha: Ústav pro studium totalitních režimů a Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 400 s. ISBN 978-80-87211-16-8, ISBN 978-80-7325-189-5. Kapitola Růžodol u Liberce, s. 239–245. 
  5. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 224
  6. Kardinál Beran mluví na koncilu. Nový život. Listopad 1965, roč. XVII, čís. 11, s. 207-208. Dostupné online. 
  7. Tiskové středisko České biskupské konference: 40. výročí úmrtí Jana Palacha, tisková zpráva, [cit. 2011-07-03, Dostupné on-line.
  8. Provokační hlas s Beranem. Zprávy. 29. března 1969, čís. 13(55). 
  9. TIME Magazine. Milestones May 23, 1969
  10. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 11-12
  11. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 266-267
  12. http://www.christnet.eu/magazin/zprava.asp?zprava=16262
  13. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10183781798-kardinal-josef-beran/30829838024/

Literatura

Filmové a rozhlasové materiály

Související články

Externí odkazy

Rektor Arcibiskupského semináře v Praze
Předchůdce:
???
19321939 a 19451946
Josef Beran
Nástupce:
???
33. arcibiskup pražský
Předchůdce:
Karel Kašpar
19461969
Josef Beran
Nástupce:
František Tomášek
21. primas český
Předchůdce:
Karel Kašpar
od 1946
Josef Beran
Nástupce:
František Tomášek