Avaři

Avaři byli kočovné etnikum nejasného, zřejmě turkického původu, které nejspíše pocházelo stejně jako jejich pravděpodobní příbuzní Hunové ze stepí střední Asie. V době od poloviny 6. do počátku 9. století hráli značně velkou roli v politickém uspořádání Balkánu.

Je možné, že Avaři byli, podobně jako je to pravděpodobné u Hunů, směs turkických, mongolských, uralských a dalších kočovných národů. Během svého pobytu v Evropě se velmi mísili také se Slovany.

Původ Avarů

Původ Avarů je zastřen tajemstvím a rozporuplnými zdroji. Většinou se předpokládá, že byli turkického původu. Byzantský historik Menander Protector je pokládal za příbuzné Hunů, jejichž původ, obecně pokládaný za turkický, ale také není zcela jasný.

S Turky Avaři sdíleli některé kulturní zvyky a výrazy. Se svými jmenovci Avary na Kavkaze je spojují podobné znaky na jejich pohřebištích. Kavkazští Avarové ale nemluví jazykem z rodiny turkickým, ale jazykem ze severovýchodní kavkazské jazykové rodiny. Staří Turkové (Gökturkové), kteří kavkazským Avarům tehdy vládli, sami roku 567 byzantského císaře požádali, aby nové nájezdníky považoval za pseudo-Avary a nazýval je Varchonity. Soudobé byzantské prameny psaly o těchto Varchonitech jako o někdejších otrocích Turků, kteří si jen Avaři začali říkat, aby je v Byzanci považovali za spojence.

Někdy jsou Avarové také spojováni s kmenem mongolského původu známým v Číně jako Žoužan (柔然, pinyin Rouran), kteří byli v Číně poraženi roku 555. Pro toto spojení nejsou přímé důkazy. K tomu všemu se k hunské a avarské tradici připojují i Maďaři, jazykově pocházející z uralské rodiny.

Příchod Avarů do Evropy

Do Evropy přišli Avaři roku 558. Jejich kmenový svaz nebyl příliš početný, ale záhy se rozrostl o kmeny, které byly připojeny dobrovolně i násilím. Patřily mezi ně zbytky Hunů, bulharští Utigurové a především Kutrigurové, kteří zaujali v avarském společenství mocensky významné postavení. Je možné, že se už tehdy objevili v řadách kočovných bojovníků také Slované, především Antové, sídlící mezi Dněstrem a Dněprem. Podle byzantského autora Theofylakta Simokatta to byli právě Avaři, kteří si po roce 602 podrobili mocný antský kmenový svaz.

Vztahy mezi vedením avarského kmenového svazu a byzantskou vládou však nebyly zpočátku nepřátelské, ale právě naopak. Avaři velmi brzy zjistili, jaké panují v jihovýchodní Evropě mocenské poměry, a hodlali je využít ve svůj prospěch. Byzantská říše byla finančně vyčerpaná dlouhodobými válkami, jež vedla na několika frontách zároveň. Císaře Justiniána I., jemuž táhlo na osmdesátku, zmáhala nechuť k rozhodným opatřením, k nimž mu často chyběly prostředky. Vojáků bylo málo, armáda byla demoralizovaná a pokud se jí nedostávalo zásob potravin a dalších potřebných věcí, neváhali velitelé dát rozkaz k vyplenění vlastní země. Avaři si začali být vědomi toho, že svými útoky váží síly nepřátelské Byzanci (především Slovany) a snažili se toho využít.

Už roku 558 přijal Justinián I. avarské posly a poté, co s nimi dojednal placení tributu, je bohatě obdaroval. Císař se nezdráhal vyplácet Avarům tribut, neboť se mu tím až na drobné výjimky podařilo zabránit jejich vpádům na byzantské území. Roku 562 vypravil avarský kagan k Justiniánovi poselstvo, které ho požádalo, aby poskytl Avarům k osídlení tzv. Malou Skythii, oblast rozkládající se mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem (dnes rumunská Dobrudža). Z tohoto území by mohli dobře ovládat Anty i expandovat do nitra balkánské části byzantské říše, která je lákala k výbojům. Justinián však nehodlal na tento návrh přistoupit. Posílil posádky, chránící dunajskou hranici, které měly Avarům zabránit v překročení řeky. Obratným jednáním se navíc byzantské diplomacii podařilo vzbudit u Avarů zájem o tažení proti franské říši.

Pronikání Avarů do Evropy

Avarské hordy pronikly rychle na západ. Brzy však utrpěly porážku od Franků a vrátily se do stepí poblíž Černého moře. Byzantský tribut pro ně stále ještě představoval dobrý zdroj příjmů. Když však roku 565 císař Justinián I. zemřel, jeho synovec a nástupce Justin II. (565-578) vzápětí odmítl vykupovat si nadále mír tributem. Avaři se proto pokusili o nový výboj na území franské říše. Když znovu neuspěli a navíc je pak v Panonii usídlený germánský kmen Langobardů požádal o pomoc proti sousední říši Gepidů, s nimiž byl ve válce, zaměřili svoji pozornost na tuto bývalou římskou provincii. Ačkoliv Langobardi porazili nakonec Gepidy v podstatě sami, získali Avaři velkou kořist i území, dosud obývané Gepidy. Roku 568 pak odtáhli Langobardi, jimž přestalo bezprostřední sousedství bojovných nomádů brzy vyhovovat, do severní Itálie, která dodnes nese jejich jméno (Lombardie).

Avaři poté ovládli celou Karpatskou kotlinu i zdejší slovanské obyvatelstvo. Jejich panství sahalo na jihozápadě až do benátské oblasti, kde se stýkalo s územím ovládaným Franky, na jihovýchodě po Sirmium, významné obchodní a vojenské centrum na středním toku Dunaje, které Byzanc sice nejprve udržela, ale po nástupu císaře Maurikia ho definitivně ztratila. Toto území se stalo strategicky výhodným nástupištěm k jejich expanzi jak proti franské říši tak proti Byzanci. Slované se na ní hojně podíleli. Ti, kteří byli podmanění, konali při taženích různé pomocné práce, například stavěli mosty. Jiné slovanské kmeny se naopak staly avarskými spojenci a společně s kočovníky podnikaly kořistnické výpravy na území byzantské říše.

Když už Byzantská říše nezvládala platit tribut, Avaři podporovaní Slovany začaly znovy pořádaly nájezdy na římské komunity na Balkáně. Zprvu Byzantská říše útoky odrážela a dokonce se vydala na odvetnou výpravu za Dunaj, ale rozhodnutí Maurikia zde i přezimovat vedlo roku 602 k revoltě a svržení císaře. Za vlády císaře Fóky bylo až do roku 610 zápolení vyrovnané. V následujících letech v Byzanci ale zuřila občanská válka, kterou využila zejména Persie k získání území na východě Byzantské říše. To Avarům značně uvolnilo ruce na nebráněném Balkáně. Stejného roku (610) vtrhli i do severní Itálie.

Konec Avarů

Zhruba ve stejné době franský kupec Sámo vedl Slovany ve střední Evropě v povstání proti Avarům. Slovanům se už nelíbila poroba, zejména násilné svazky Avarů se slovanskými ženami.

V roce 626 podnikli Avaři spolu s balkánskými Slovany společný, ale nezdařený útok s Peršany na Konstantinopol. Důvodem neúspěchu byla byzantské námořnictvo, pro které slovanské dlabané čluny nebyly velkým problémem. Obě armády se proto nedokázaly spojit a koordinovat svůj útok. Avaři se pak vrátili do Panonie, přičemž většinu Balkánu ponechali slovanským kmenům, které ani Avaři, ani byzantská říše nedokázala ovládat.

Na začátku 9. století se díky vnitřnímu i vnějšímu tlaku začal avarský stát rozpadat. Roku 810 byl zcela zlikvidován franským králem a císařem Karlem Velikým. Během jediné generace Avaři vymizeli. Frankové se zřejmě nespokojili se zničením institucí tohoto státu, ale provedli i důkladnou etnickou čistku, neboť Panonie poté zůstala prakticky neobydlenou. Zbylí Avaři zřejmě splynuli se slovanským obyvatelstvem, kteří zde vytvořili nitranské a balatonské knížectví. Naposledy jsou Avaři zmiňováni v Panonii roku 871. V 10. století do této oblasti vtrhli Maďaři (mluvící uralským jazykem, po genetické stránce pocházející nejspíše ze střední Asie), kteří se zde prý střetli se zbytky Hunů, což mohli být ve skutečnosti zbytky Avarů.

V oblasti dnešního Maďarska se nalézá mnoho avarských ruin, zejména pohřebiště. Zde nalezené symboly se velmi dobře shodují se symboly používanými kavkazkými Avary.

Avaři ve slovanských jazycích

Avaři byly tak výrazným prvkem slovanských dějin, že ve většině slovanských jazyků se slovo Avar stalo synonemem pro velkého nebo mocného člověka – obra.

Slovanské jazyky zasáhla ještě jedna událost, a to zničení obávaných Avarů Karlem Velikým. Karl se tak stal synonemem pro vládce – krále.