Biochora: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 14. 7. 2016, 16:01

Biochora je prostorová jednotka, používaná v botanice, zoologii, geografii, ad. Úroveň a velikost jednotky se v každém z těchto oborů liší.

Biochora (biogeografie) je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka biogeografického členění ČR. Biochora člení území bioregionu na menší jednotky, které mají heterogenní ráz a vyznačují se svérázným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace skupin typů geobiocénů. Tyto vlastnosti jsou dány kombinací vegetačního stupně, substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se ale vyznačuje i osobitým zastoupením aktuálních biocenóz. Velikost jednoho segmentu biochory bývá zpravidla v intervalu 0,5-10² km².

Biochory jsou základními rámci pro:

Vymezování reprezentativních biocenter regionálního významu a výjimečných biocenter místního významu
Vymezování územního systému ekologické stability místního významu
Hodnocení funkčnosti a reprezentativnosti regionálního ÚSES
Vymezování nižších biogeografických jednotek, především skupin typů geobiocénů
Biochory mohou sloužit jako zástupné územní jednotky pro hodnocení krajinného rázu
Biochory začínají být užívány jako jednotky vhodné pro krajinné a územní plánování, především k definování přírodních podmínek

Na území České republiky bylo vymezeno 366 typů biochor (celkem 9 186 segmentů biochor - uzavřených polygonů). Průměrná plocha jednoho segmentu biochory je přibližně 8,6 km². V hercynské podprovincii bylo vymezeno 330 typů biochor, v polonské jen 23 typů, v západokarpatské 66 typů a v severopanonské 29 typů. V jednotlivých bioregionech bylo vymezeno 2 až 49 typů biochor a 2 až 381 segmentů biochor. Z hlediska hodnocení krajinného rázu je biochora základní jednotku. Charakteristiky všech 366 typů biochor jsou obsahem publikace CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl.^[1]

Názvosloví

Název biochora je používán např. dle Bučka et al. (1991) pro vyjádření jednotky bioty a neživé přírody (Köppen 1900), jako životní prostorové jednotky krajiny a ekosystémů je chápe Schmithüsen (1968), jako jednotky dělení vegetace v regionální dimenzi je pojímá Zlatník (1975) a Rejmers (1980) definuje biochoru jako soubor shodných biotopů. Pojem biochora vychází však především z terminologie, užívané německou školou geografie krajiny (Neef 1967). Tato škola zavedla jednotky s příponou -chory. Tyto jednotky mají hierarchickou úroveň, a to mikrochory, mezochory a makrochory. V případě mikrochor se jedná o jednotky řádově velikosti několika km². V geografii je běžné, že se těmto jednotkám předřazuje předpona dle složky přírodního prostředí, kterou daná dílčí geografická věda studuje. Existují např. geochory (Demek 1981) nebo pedochory (Němeček, Tomášek 1983).^[2]

Označení biochory

Pro snadnou identifikaci typů biochor byl vytvořen čtyřmístný kód složený z jednoho znaménka, jedné číslice a dvou písmen. Proto například typ biochory Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. je označen -2IA.

1. znaménko - uvádí se pouze znaménko "-" (minus), je však uvedeno pouze u biochor v případě, že se nacházejí oblasti srážkově relativně chudé.

2. číslice - vyjadřuje převažující vegetační stupeň v biochoře. Je použito členění podle A. Zlatníka, který pro ČR vymezil 8. vegetačních stupňů:

1. dubový
2. bukodubový
3. dubobukový
4. bukový

5. jedlobukový
6. smrkojedlobukový
7. smrkový
8. klečový

3. písmeno - vyjadřuje druh georeliéfu, v rámci ČR bylo vymezeno celkem 18 kategorií georeliéfu:

A - antropogenní georeliéf (haldy, navážky, doly)
B - rozřezané plošiny (s mělkými údolími
D - sníženiny (deprese, zpravidla podmáčené)
H - hornatiny
I - izolované vrchy (zpravidla neovulkanické kužely)
K - ledovcové kary
L - širší nivy (luhy)
N - užší nivy
P - pahorkatiny

Q - pahorkatiny se skalními městy
R - plošiny (roviny)
S - svahy
T - podmáčené roviny (mimo nivy)
U - údolí (výrazná zaříznutá)
V - vrchoviny
W - vrchoviny se skalními městy
Y - hornatiny se skalními městy
Z - hřbety (výrazné)

4. písmeno - označuje v typu biochory půdní substrát a jeho vlhkost. Substráty normálně vlhké a suché jsou vyznačeny písmeny velké abecedy, substráty vlhké jsou označeny písmeny malé abecedy. Bylo vymezeno 23 substrátů normálně vlhkých a suchých a 8 typů substrátů vlhkých.

A - vápence
B - slíny (slínovce, vápnité jíly)
C - (převážně) slínité flyše
D - opuky
E - spraše (a sprašové hlíny)
F - vápnité pískovce
H - hadce
I - bazické neovulkanity

J - (slabě) bazické krystalinikum
K - (převážně) pískovcový flyš
L - neutrální permské sedimenty
M - droby (a slepence a břidlice Č. masivu)
N - zahliněné štěrkopísky
O - neutrální vulkanity
P - neutrální plutonity
Q - "pestré" metamorfity

R - kyselé plutonity
S - kyselé metamorfity
T - křemence (a silicity)
U - (terasové) štěrkopísky
V - váté písky
W - (kyselé kvádrové) pískovce
X - kaolinické permské sedimenty^[1]

Reference

↑ ^a ^b CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 589 s. ISBN 80-86064-82-4.
↑ CULEK, Martin. Biogeografické členění České republiky. Praha: ENIGMA, 1996. 347 s. ISBN 80-85368-80-3.

[culek2-1] CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 589 s. ISBN 80-86064-82-4.

[culek1-2] CULEK, Martin. Biogeografické členění České republiky. Praha: ENIGMA, 1996. 347 s. ISBN 80-85368-80-3.

[1]

[2]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 '''Biochora''' je prostorová jednotka, používaná v [[Botanika|botanice]], [[Zoologie|zoologii]], [[Geografie|geografii]], ad. Úroveň a velikost jednotky se v každém z těchto oborů liší.
-'''Biochora''' ([[biogeografie]]) je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka [[Biogeografické členění Česka|biogeografického členění ČR]]. Biochora člení území [[bioregion|bioregionu]] na menší jednotky, které mají heterogenní ráz a vyznačují se svérázným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace [[Skupina typů geobiocénů|skupin typů geobiocénů]]. Tyto vlastnosti jsou dány kombinací [[Vegetační stupeň dle Zlatníka|vegetačního stupně]], substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se ale vyznačuje i osobitým zastoupením aktuálních [[biocenóza|biocenóz]]. Velikost jednoho segmentu biochory bývá zpravidla v intervalu 0,5-10<sup>2</sup> km<sup>2</sup>.
+'''Biochora''' ([[biogeografie]]) je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka [[Biogeografické členění Česka|biogeografického členění ČR]]. Biochora člení území [[bioregion]]u na menší jednotky, které mají heterogenní ráz a vyznačují se svérázným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace [[Skupina typů geobiocénů|skupin typů geobiocénů]]. Tyto vlastnosti jsou dány kombinací [[Vegetační stupeň dle Zlatníka|vegetačního stupně]], substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se ale vyznačuje i osobitým zastoupením aktuálních [[biocenóza|biocenóz]]. Velikost jednoho segmentu biochory bývá zpravidla v intervalu 0,5-10<sup>2</sup> km<sup>2</sup>.
 Biochory jsou základními rámci pro:
@@ Řádek 13: / Řádek 13: @@
 Na území České republiky bylo vymezeno 366 typů biochor (celkem 9 186 segmentů biochor - uzavřených polygonů). Průměrná plocha jednoho segmentu biochory je přibližně 8,6 km<sup>2</sup>. V [[Hercynská podprovincie|hercynské podprovincii]] bylo vymezeno 330 typů biochor, v [[Polonská podprovincie|polonské]] jen 23 typů, v [[Západokarpatská podprovincie|západokarpatské]] 66 typů a v [[Severopanonská podprovincie|severopanonské]] 29 typů. V jednotlivých bioregionech bylo vymezeno 2 až 49 typů biochor a 2 až 381 segmentů biochor. Z hlediska hodnocení krajinného rázu je biochora základní jednotku. Charakteristiky všech 366 typů biochor jsou obsahem publikace ''CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl''.<ref name = "culek2">{{Citace monografie | příjmení = CULEK | jméno = Martin | spoluautoři = a kol. | titul = Biogeografické členění České republiky II. díl | vydavatel = Agentura ochrany přírody a krajiny ČR | místo = Praha | rok = 2005 | počet stran = 589 | strany = | isbn = 80-86064-82-4}}</ref>
 == Názvosloví ==
-Název biochora je používán např. dle Bučka et al. (1991) pro vyjádření jednotky bioty a neživé přírody (Köppen 1900), jako životní prostorové jednotky krajiny a [[ekosystém|ekosystémů]] je chápe Schmithüsen (1968), jako jednotky dělení vegetace v regionální dimenzi je pojímá [[Alois Zlatník|Zlatník]] (1975) a Rejmers (1980) definuje biochoru jako soubor shodných [[biotop|biotopů]]. Pojem biochora vychází však především z terminologie, užívané německou školou geografie krajiny (Neef 1967). Tato škola zavedla jednotky s příponou -chory. Tyto jednotky mají hierarchickou úroveň, a to mikrochory, mezochory a makrochory. V případě mikrochor se jedná o jednotky řádově velikosti několika km<sup>2</sup>. V [[Geografie|geografii]] je běžné, že se těmto jednotkám předřazuje předpona dle složky přírodního prostředí, kterou daná dílčí geografická věda studuje. Existují např. geochory (Demek 1981) nebo pedochory (Němeček, Tomášek 1983).<ref name = "culek1">{{Citace monografie | příjmení = CULEK | jméno = Martin  | spoluautoři = | titul = Biogeografické členění České republiky | vydavatel = ENIGMA | místo = Praha | rok = 1996 | počet stran = 347 | isbn = 80-85368-80-3}}</ref>
+Název biochora je používán např. dle Bučka et al. (1991) pro vyjádření jednotky bioty a neživé přírody (Köppen 1900), jako životní prostorové jednotky krajiny a [[ekosystém]]ů je chápe Schmithüsen (1968), jako jednotky dělení vegetace v regionální dimenzi je pojímá [[Alois Zlatník|Zlatník]] (1975) a Rejmers (1980) definuje biochoru jako soubor shodných [[biotop]]ů. Pojem biochora vychází však především z terminologie, užívané německou školou geografie krajiny (Neef 1967). Tato škola zavedla jednotky s příponou -chory. Tyto jednotky mají hierarchickou úroveň, a to mikrochory, mezochory a makrochory. V případě mikrochor se jedná o jednotky řádově velikosti několika km<sup>2</sup>. V [[Geografie|geografii]] je běžné, že se těmto jednotkám předřazuje předpona dle složky přírodního prostředí, kterou daná dílčí geografická věda studuje. Existují např. geochory (Demek 1981) nebo pedochory (Němeček, Tomášek 1983).<ref name = "culek1">{{Citace monografie | příjmení = CULEK | jméno = Martin | spoluautoři = | titul = Biogeografické členění České republiky | vydavatel = ENIGMA | místo = Praha | rok = 1996 | počet stran = 347 | isbn = 80-85368-80-3}}</ref>
 == Označení biochory ==
-[[File:Skály na úbočí Stolové hory v PR Růžový vrch.JPG|thumb|right|'''-2IA''' Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. - PR Růžový vrch]]
+[[Soubor:Skály na úbočí Stolové hory v PR Růžový vrch.JPG|thumb|right|'''-2IA''' Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. - PR Růžový vrch]]
-[[File:Zemská brána - Diková Orlice hladina.JPG|thumb|right|'''5US''' Zaříznutá údolí v kyselých metamorfitech 5. v.s. - PR Zemská brána]]
+[[Soubor:Zemská brána - Diková Orlice hladina.JPG|thumb|right|'''5US''' Zaříznutá údolí v kyselých metamorfitech 5. v.s. - PR Zemská brána]]
 Pro snadnou identifikaci typů biochor byl vytvořen čtyřmístný kód složený z jednoho znaménka, jedné číslice a dvou písmen. Proto například typ biochory ''Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s.'' je označen '''-2IA'''.
@@ Řádek 93: / Řádek 93: @@
 <references/>
-[[Kategorie:Biogeografické členění ČR]]
+[[Kategorie:Biogeografické členění Česka]]