Slezané

Slezané (slezsky: Ślůnzoki, Ślůnzocy, Ślezacy apod., slezskoněmecky: Schläsinger, polsky: Ślązacy, německy: Schlesier, anglicky: Silesians) je označení obyvatel území historické země Slezsko. Část Slezanů (zejména v polské části Horního Slezska) se považuje za samostatný národ.

Během Sčítání lidu, domů a bytů 2011 v České republice se ke slezské národnosti podle předběžných výsledků přihlásilo 21 548 obyvatel české republiky. 12 214 z nich uvedlo slezskou národnost jako jedinou, 9342 se vedle ní přihlásilo ještě k jiné národnosti, nejčastěji moravské (4567) a české (4361). V polském sčítání z téhož roku se ke slezské národnosti přihlásilo přibližně 847 000 lidí, z nichž asi 376 000 uvedlo slezskou národnost jako jedinou, zatímco asi 471 000 v kombinaci s jinou národností, nejčastěji polskou (cca 431 000).

Původ

V minulosti byli Slezané jedním z několika slovanských kmenů, kteří postupně osidlovali území v povodí řeky Odry. Mezi slezské kmeny se počítali také kmeny Dědošanů, Opolanů, Golasiců (Holasiců). Původ jména „Slezsko“ neboli „Slezané“ je zřejmě odvozen od germánského kmene „Silingi“, který ve Slezsku pobýval.^[zdroj?]

Novodobé dějiny Slezanů

Od roku 1880 v rámci pravidelného sčítání lidu zavedena v Rakousku-Uhersku rozhodnutím Taaffeho vlády otázka po jazyku, který je používán v „běžném styku“, a tím tedy od každého rakouského státního úředníka de facto požadováno národní vyznání.^[zdroj?] Byl tím vytvořen prostor na cestě ke vznikání státně opozičních národních společenství. Jazykový ”numerus clausus” obsahoval devět obcovacích jazyků: němčina, čeština-moravština-slovenština, polština, rusínština, slovinština, srbochorvatština, italština, rumunština a maďarština), neobsahoval však jidiš a jazykové smíšeniny. Zde jsou míněny především jazyky, kterými mluvilo obyvatelstvo na pomezí Moravy a Slezska. Jakmile byla obecně uznána národnostní separace jako princip organizace společnosti, byla požadována stabilizace jazykových hranic, čemuž mělo sčítání napomoci^[zdroj?]. Nastala však situace, což je především vidět ve Slezsku, kdy určitá část obyvatel se nemohla, nebo nechtěla zapojit do tohoto procesu a nemluvila ”úředně uznávanými jazyky”. Tato část obyvatel byla národnostně indiferentní, lépe řečeno jazyk zde nezprostředkovával národní vědomí^[zdroj?]. Tato skupina, ale i ostatní části obyvatelstva ve východní části rakouského Slezska, se staly předmětem agitace především českých, polských a rakouskoněmeckých agitátorů v souvislosti s výše uvedeným ”vyznáním” se k určitému jazyku a tím i k národnosti.1) Zvláště česko-polský jazykově národnostní konflikt ve východním – těšínském Slezsku – byl silný: státoprávní nárok Čechů na veškeré země Koruny české byl v protikladu k polskému argumentu jazykové a etnické podstaty obyvatelstva. Jde především o otázku zařazení ”Šlonzáků” v tomto česko-polském konfliktů. O tom však později. Politický epilog těchto národnostních šarvátek nastal po 1. světové válce, kdy tu najednou stály proti sobě dva národní státy slovanské povahy, přičemž Němci ve Slezsku byli vyřazeni ze hry jakožto národnostní menšina.

Německá národnost v polské části Horního Slezska (2002)

Slezská národnost v polské části Horního Slezska (2002)

V roce 1910 žilo na území celého rakouského Slezska žilo 756 949 obyvatel, z toho se 235 224 obyvatel hlásilo k polskému obcovacímu jazyku (31 %), český mluvící obyvatelstvo tvořilo v rakouském Slezsku menšinu – 23,82 %. Na vlastním Těšínsku žilo 434 821 obyvatel, z toho 233 850 Poláků (53,78 %), 115 597 Čechů (26,58 %) a 76 925 Němců (17,69 %).

Po vyhlášení Československé republiky převzali v západní části rakouského Slezska iniciativu němečtí politici a ve spolupráci se zemskou vládou prohlásili dne 30. 10. 1918 větší část Slezska a německé části Moravy za provincii Sudetenland. Mnohem složitější situace byla na Těšínsku. Dne 19. 10. 1918 se z představitelů polských politických stran ustavila v Těšíně Zemská národní rada Těšínského vévodství (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego) jako nejvyšší orgán polského lidu na Těšínsku. Z počátku nedávala najevo, že jejím programem je připojení Slezska k polskému státu, ač tento požadavek byl vyhlašován na táborech lidu. Ale již 29.10.1918 bylo na jejich plakátech oznámeno, že Rada převzala moc a zároveň oznámila přivtělení Těšínska k Polsku. Téhož dne byl v Opavě vyhlášen Národní výbor pro Slezsko Matičním domě v Opavě za účasti šestnácti představitelů českého života ve Slezsku a zároveň se prohlásil za jediný orgán, který je oprávněn převzít moc ve Slezsku. Problém zde byl s polskou Radou Narodowou, která vyhlásila převzetí moci nad Těšínskem (mimo okres Frýdek) a s provincií Sudetenland. Dne 31. října 1918 byl ustanoven Zemský národní výbor pro Slezsko ze zástupců sedmi politických stran jako nejvyšší orgán českého lidu. Moc a praktická činnost Zemského národního výboru byla minimální. Polská Rada Narodowa a Zemský národní výbor vykonávaly správu prakticky jen na omezeném území s tím, že v lepším postavení byla strana polská. Z tohoto důvodu a z obavy před možností bouří se obě strany sešly v Orlové ve dnech 2. a 5. listopadu 1918 k jednání. Bylo dohodnuto, že Rada Narodowa bude vykonávat vládu nad okresy Těšín (Teschen) a Bílsko (Bielitz), Zemský národní výbor nad okresem Frýdek (Friedek), obce s českým obyvatelstvem v okrese Fryštát (Fryštát) budou Zemským národním výborem, s polským obyvatelstvem pod Radou. Měla být zřízená demarkační čára. Polská vláda dohodu schválila, reakce pražského Národního výboru byla opačná. Situace se stále více komplikovala a dohoda byla oboustranně porušována. Polská Moraczewského vláda vypsala volby do ústavodárného Sejmu, které se měly konat 26. ledna 1919 i na Těšínsku, Spiši a Oravě. Rada Narodowa zřizuje 1. ledna 1919 zvláštní zemskou vládu tzv. Rząd Krajowy. Situace se stává kritickou a vrcholí v tzv. sedmidenní válce ve dnech 23.–30. ledna 1919. Československá vojska začala obsazovat území na východ od demarkační čáry a postupovat až k řece Visle. Polská vláda odmítala tuto okupaci a nařídila odpovědět ”na násilí násilím”. Po týdnech bojů byl ozbrojený konflikt na příkaz Dohody ukončen, ale spor tím neskončil. Dne 12. února 1919 zahájila v Těšíně činnost spojenecká komise. Nová demarkační linie se nyní pohybovala podél košicko-bohumínské dráhy. Stanoviska obou stran se velmi vyhrotila.

Polská strana argumentovala důvody etnografickými, česká pak důvody historickými, dopravními a strategickými.

Němečtí politici se zasazovali o neutralizaci Slezska. Toto stanovisko podporovala Slezská lidová strana (Śląska Partya Ludowa, Schlesische Volskpartei) Josefa Koždoně hájící zájmy ”Šlonzáků”, kteří rovněž proklamovali nedělitelnost Těšínska a v konečně fázi konfliktů podporovali československé stanovisko.

Mírová smlouva s Rakouskem, smlouva ze St. Germaine en Laye z 10. září 1919, ve svém devátém artikulu stanovila, že osud teritoria „Těšína, Spiše a Oravy” bude rozhodnut plebiscitem. Je příznačné, že kdykoliv při jednáních na mírové konferenci hrál princip sebeurčení do rukou Rakouska, Beneš vždy argumentoval obranyschopnými hranicemi, ekonomickou životaschopností a dějinnou kontinuitou českých zemí^[zdroj?]. Zdůrazňoval rovněž, že Československo „jako země pořádku a demokracie vytváří bariéru proti šíření bolševismu do střední Evropy, a proto by mělo požívat podpory Západu”. Tuto argumentaci používal vždy, kdy chtěl získat pro svou zemi politickou podporu^[zdroj?]. Stejně argumentoval v dopise z 10. ledna 1919 Pichonovi, když plánoval okupaci celého Těšínska. Zdůrazňoval, že bolševismus ohrožuje tuto průmyslovou oblast, a proto musí být obsazena.Po rozhodnutí mírové konference o plebiscitu zasáhla oblast vlna nacionalistických kampaní a štvanic, krvavých potyček a stávek. Ani mezispojenecká plebiscitní komise nebyla schopna přispět k uklidnění situace. V době, kdy již nemohli Poláci počítat s podporou německé menšiny a Šlonzáků, začala polská representace prosazovat nahrazení plebiscitu arbitrážním jednáním, na což československá strana po určitém váhání přistoupila. V létě 1920, kdy bylo Polsko ve svízelné situaci a bolševická vojska se blížila k Warszawě, bylo jednání obnoveno. K dohodě o arbitráži došlo 10. 7. 1920 ve Spa. Pokles prestiže Polska v důsledku porážek ve válce se sovětským Ruskem, ekonomické zájmy koncernu Schneider–Creuzot a Larische ovlivnily arbitrážní jednání vyslanecké konference z 28. července 1920^[zdroj?]. Československu se podařilo část Těšínska udržet. Protože novým státem požadované oblasti byly zajištěny silou zbraní, tato pařížská konference musela vzít toto fait accompli v úvahu. Pařížským rozhodnutím připadlo Československu území o rozloze 1272,8 km², Polsku pak území o rozloze 1 012 km² (celý politický okres Bílsko se 101 403 obyvateli – 65,23 % Poláků a 32,32 % Němců, 10 obcí a polovina města Těšín, po dvou obcích v okresech Fryštát a Jablunkov a na polovinu bylo rozděleno celkem 15 obcí v okresech Fryštát, Těšín a Jablunkov s 28 600 obyvateli). Československo obnovilo moc na těšínském území a ve dnech 6.–10. 8. 1920 vstupuje na toto území české vojsko a četnictvo a je obnovena správa českých orgánů. Podle sčítání lidu z 15. 2.1921 žilo na území Slezska celkem 672 268 obyvatel, z toho bylo 296 194 Čechoslováků (44,10 %), 252 365 Němců (37,62 %) a 69 967 Poláků (10,32 %), na vlastním Těšínsku s 311 183 obyvateli (politické okresy Těšín, Fryštát, Frýdek) to bylo 177 626 Čechoslováků (65,1 %), 69 360 Poláků (25,4 %) a 23 005 Němců (9,5 %). Došlo k velkému snížení počtu polské populace proti roku 1910 způsobeny především předáním části Těšínska pod správu polského státu. Slezskou resp. těšínskou zvláštností bylo zjišťování „Šlonzáků”, kteří však na základě tzv. obcovací řeči byli přičleňování k jednotlivým národnostem. V roce 1921 bylo zjištěno 47 314 Šlonzáků (24 299 Čechoslováků, 1408 Němců, 21 607 Poláků).

„Šlonzáci“

Protipolská šlonzácká agitace v humoristickém listu „Nasz Kocur“, vydávaném Josefem Koždoněm v Moravské Ostravě

Vedení české vojenské organizace, tzv. Občanské obrany

Skupinové foto plebiscitních pracovníků tzv. Koždoňovy skupiny (Šlonzáci), agitující pro Československo (Josef Koždoň sedí v přední dolní řadě, označen bílým křížkem)

Na Těšínsku se v průběhu minulého století vytvořila vedle národnostně uvědomělých Čechů, Poláků a Němců, početná skupina místního obyvatelstva, která se nehlásila k žádné z výše uvedených jazykových skupin. Slovanské obyvatelstvo zde tvořilo několik nářečových skupin, protože znalost spisovných forem sousedních národů byla minimální, nevytvořilo se jazykové povědomí sounáležitosti : část obyvatel (především ve Slezsku, které dříve patřilo Moravě – Opavsko, Krnovsko...)nazývala tento jazyk moravským a podle položení skupiny se nazývali buďto Slezany, Ślązaky, Šlunzoky. Název Šlonzaci vycházel z pojmu historicko-geografického a byl dokladem územního pojetí národa a neexistence národa jazykového. V období zvýšené migrace z Čech a Haliče vzniká – roku 1908, zásluhou učitele ze Skočova (Skotschau) Josefa Koždoně – výše jmenována Slezská lidová strana. Místní obyvatelstvo lišilo se od Čechů jazykově, od Poláků z Haliče pak kulturní a hospodářskou úrovní (Galicyan, Polok, Pšonk byly v té době nadávkou). Šlonzaci se obávali, že Češi svou tichou čechizací, beroucí jim jejich jazyk zděděný po otci a Poláci svou snahou připojit Těšínsko k Polsku, ohrožují samou existenci Šlonzáků. Slezsko bylo pro ně rakouskou zemí, nepatřící k Velkopolsku, ani ke Koruně a její obyvatelé chtějí žít v souladu s Němci. Po vzniku Československa ztratila Slezská lidová strana část svého programu a začala podporovat německý požadavek neutralizace Slezska. Když Koždoň zjistil v Paříži nereálnost tohoto plánu začal podporovat československý plán nedělitelnosti Těšínska a jeho příslušnost k ČSR. Ke změně politiky ho vedly především důvody hmotné a politické. V mnohonárodním Československu viděl lepší možnosti než v nacionalistickém a centralizovaném Polsku. Obdobně soudili i těšínští Němci, kteří se obávali, že připojením k Polsku dojde brzy k asimilaci, kulturní a národní statky by však mohli udržet jedině tehdy, když by našli cestu ke spojení s 3,5 miliony Němců v ČSR. Připadne-li Těšínsko k ČSR získají zde nejen 77 000 Němců, ale také 300 000 Šlonzáků a spolu tak mohou vytvořit dostatečně silnou opozici. Postavení Šlonzáků se stává v třicátých letech do mezinárodních souvislosti neboť se stal součásti německé propagandy. Šlonzaci byli považování za jeden ze ”zárodků národů” žijících na hranicích říše. Vycházelo se z premisy, že na území středně východní Evropy je promícháno původní obyvatelstvo se sousedními velkými národy. Tito obyvatelé se bez ohledu na obcovací řeč přimkli tam, kam je vedlo 400 let vzájemného soužití, hospodářské a zeměpisné příslušnosti, a vzniklo mezi nimi jakési duchovní spojení. Tyto ” zárodky národů” byly obvykle nazývány „eigensprachige Kulturdeutsche“, neboť pokrevní příbuznost, stejná kultura, historické společenství a vůle ke společenství vytváří národ. Uznání Šlonzáků jako zvláštní národnosti při sčítání lidu bylo pro Lidovou stranu uznáním statu quo a vítězstvím nad Čechy v období let 1918–1922, kdy podle nich byl útlak největší. V roce 1930 je při sčítání evidováno mezi československými příslušníky 24 199 Šlonzáků (10 106 národnost československou, 8 211 českou, 2150 polskou, 191 německou a 4 036 ji blíže neoznačilo). Po polských protestech zdůrazňujících, že ti kdo se přihlásili za Šlonzáky – Čechoslováky, měli na mysli zřejmě státní příslušnost, a ne národnost, bylo provedeno další sčítání v této kategorií, z níž se pak 4 486 těchto Šlonzáků prohlásilo za Poláky a 5 602 za Čechy. Spojenectví Němců a Šlonzáků se odrazilo také ve volbách v roce 1935, kdy pro polské kandidáty hlasovalo jen 28 000 voličů. Vedení SLS od roku 1933 spolupracovalo se sudetskými stranami, i když s nimi nesplývalo, protože ”podle tehdejší situace se ukázalo být nutným mít k použití národnostní skupinu mluvící slovanským dialektem jako taktickou jednotku, aby v případě, že východoslezská otázka nebude řešena německou brannou mocí /.../ dala záminku Říši a jejím eventuálním spojencům, aby se stali zárukou tohoto, přislíbeného, avšak neprovedeného závazku /.../” (Walter Harbich). SLS zaslala v druhé polovině roku 1938 řadu memorand, vyžadující plebiscit, přislíbený roku 1919.

Zájmy polské národnostní skupiny v období první republiky hájily tyto polské politické strany (jako jediné měly svá sídla ve Slezsku), Zwązek Śląskich Katolików (list Nasz Kraj), Stronnictwo Ludowe (list Prawo Ludu), které se lišily náboženskou orientaci a mírou demokratičnosti svých programů. Slabším partnerem byla Polska Socjalistyczna Partia Robotnicza (list Robotnik Śląski), od které se pak odštěpila levice, která přešla do KSČ. Jak již byla výše uvedeno působila na Těšínsku SLS (list Ślązak, později Nasz Lud), která v parlamentních volbách nikdy nepostavila svého kandidáta, vůdce strany Koždoň byl však českotěšínským starostou. Výrazem politické stabilizace a aktivismu, který se projevoval více u Poláků než u Němců, byla těsná spolupráce mezi polskými socialisty.

Ani zrušení země Slezsko organizačním zákonem č. 125 Sb. z. ze dne 14. 7. 1927, který vstoupil v platnost 1. 12. 1928, kdy vznikla země Moravskoslezská, nezmírnilo aktivistické tendence ke spolupráci. Toto zrušení Slezska bylo v rozporu s dřívějšími ujištěními z plebiscitního období a vyvolalo všeobecný nesouhlas polských, německých i většiny českých stran v zemi. Němci i Poláci se však obávali české majorizace. Na druhé straně to však rovněž vedlo k rozmachu iredentistických hnutí.

Fakta o rozvoji školství z té doby dokumentují, jaký prostor pro rozvoj své vzdělaností a kulturních aktivit dostalo především české obyvatelstvo. Ke konci školního roku 1927/28 bylo ve Slezsku 82 polských obecných škol s 9 527 žáky, 9 polských škol měšťanských s 1350 žáky, dále zde bylo polské gymnázium v Orlové (367 studentů), česko-polská odborná hospodářská škola. Růst polských škol v okresech Fryštát a Těšín byl však chápán v tomto prostoru jako útok proti Šlonzákům a Němcům. Polské národní zájmy chránily pak organizace jako Macierz Szkolna, Towarzystwo Nauczycieli Polskich aj. Základnu přívrženců SLS představoval nepoliticky Svaz Slezanů, hospodářskou pak Evangelická (od r. 1934 Slezská) lidová banka.

Od roku 1932 lze pozorovat změnu postojů polské minority vůči československé majoritě, a v to období, kdy se stal polským ministrem zahraničí Józef Beck, který se pokusil učinit z Polska vedoucí mocnost ve střední Evropě a realizovat potřebnou středoevropskou politiku jak vůči Moskvě, tak k Berlínu^[zdroj?]. V březnu 1933 poznal, že k nějaké koordinované a důrazné politice vůči Německu není ochotna ani Francie ani ČSR. Když Polsko uzavřelo v lednu 1934 s Německem dohodu o neútočení a květnu 1934 obdobnou se SSSR, vyvolalo to v ČSR rozčílení a trpkost. Československé politické kruhy nabyly přesvědčení, že došlo k tichému spiknutí Polska a Německa. Dochází k radikálním změnám také na Těšínsku. Ústřední postavou polského nacionalistického hnutí na Těšínsku se stali generální konsulové Polska v Moravské Ostravě (L. Malhomme, A. Klotz). Polská publicistika začala psát o československém Těšínsku jako o kusu polské země, situaci Poláků v ČSR hodnotila jako tragickou a katastrofální, propagovala myšlenku polsko-maďarské hranice apod.

Dům ředitele spořitelny V. Mezery v Orlové, zničený při pokusu o atentát na Josefa Šnejdárka

Podle sčítání z roku 1930 žilo na území ČSR 100 322 Poláků (0,68 %), z toho však bylo jen 81 737 československými občany (0,57 %). Mimo zemí Moravskoslezskou žilo 2 200 Poláků. Poláci byli usazení v souvislém jazykovém území při východních hranicích Těšínska. Proti roku 1921 byl zaznamenán přírůstek 7 511 obyvatel hlásících se k polské národnosti (podíl v jednotlivých soudních okresech byl: Jablunkov 66,87 %, Český Těšín 42,11 %, Fryštát 34,09 %, v ostatních okresech Těšínska to bylo pod 10 %).

Ve volbách v roce 1935 se polské politické strany, mimo polských socialistů, spojily se Slovenskou ludovou stranou do tzv. autonomistického bloku. Volby jim však přinesly zklamání, jejich zájmy hájili jen dva poslanci Dr. Wolf a K. Jung^[zdroj?]. Na druhé straně se na Těšínsku aktivizovalo české Národní sjednocení, které zde bylo silnější než ve vnitrozemí. Po anšlusu Rakouska sloučily se obě nejsilnější polské strany do strany Zwązek Polaków w Czechoslowacji, požadující polskou národnostní, hospodářskou a kulturní autonomii, Těšínsko mělo být prohlášeno územím výhradní polské teritoriální expanze, zároveň požadovali návrat do poměrů z roku 1918. Při obecních volbách v květnu a červnu 1938 však vliv polských nacionálních stran poklesl. Polské nacionální strany předaly Runcimanově misi soubor polských autonomistických požadavků a SLS předala tzv. Koždoňův pamětní spis. V Polsku kulminovala kampaň za připojení „Zaolzie”, do jehož záboru bylo začleněno nejen celé Těšínsko, ale také město Moravská Ostrava.

Zaolší

Polská armáda překračuje hraniční most přes Olši a vstupuje do Českého Těšína

Po Mnichovské konferenci dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši a zabrala celý politický okres Fryštát (142 059 obyvatel), celý soudní okres Jablunkov (31 358 ob.), část soudních okresů soudní okres Český Těšín (52 798 ob.) a soudní okres Frýdek (4 265 ob.). Celý zábor tzv. Zaolzie měl k 15. 11. 1938 rozlohu 830 km² a žilo na něm 220 563 ob. (124 879 národnosti československé, 76 267 polské, 17 198 německé). Celé území bylo připojeno ke katowickému vojvodství. Po záboru byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby a likvidovány české spolky, české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby do 1. 11. 1938 se vystěhovala z tohoto území. Masové vystěhování probíhalo od října 1938 do ledna 1939 a počet nuceně vystěhovalých se pohyboval mezi 20–50 000 obyvateli, s příklonem k horní hranici. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. Do svízelné situace se dostali také Němci, jak se ukázalo, byli Poláci svým nacionalismem daleko nebezpečnější než Češi. Německá statistika uvádí, že v tzv. Teschener Koridor bylo v roce 1938 200 000 ob. (20 000 Němců, 52 200 Šlonzáků, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků). Rovněž tak SLS byla rozpuštěna a část vůdců byla nucena opustit zemi. Květen 1939 se stal mezníkem ve vztazích německo-polských, německá menšina a Šlonzaci začali organizovat tzv. Freikorpsy. Připojení Těšínska k Polsku vedlo rovněž k rozladění polského obyvatelstva v souvislosti s poklesem jejich životní úrovně.

„Šlonzáci“ jako Volkslisti

Dne 1. 9. 1939 začalo obsazování polského záboru Těšínska německými vojsky a celé území bylo připojeno k pruskému Hornímu Slezsku. Jedním z faktorů politických cílů bylo podchycení Volksdeutsche, a později za jejich pomoci Šlonzáků a Němců podle původu. S tím souvisel zápis do německé „Volksliste“. Hlavním zdrojem, z něhož pocházeli volkslistáři na Těšínsku, byly osoby, které při sčítání v roce 1939 nechaly si zapsat tzv. slezskou národnost. Zatímco v roce 1930 připadalo na českou národnost 54 %, německou 7,4 % a polskou 31,88 %, přihlásilo se v prosinci 1939 k národnosti české 21,5 % obyvatel. Podle německých představ ”Hornoslezan” stejně jako Šlonzák patří zásadně mezi německé volkslisty”, Slezané i Šlonzaci byli zařazeni do skupiny jako Volksdeutsche. Volkslisty byly usneseními z 4. 3. 1941 a 31. 1. 1942 zavedeny. V prosinci 1941 bylo obyvatelstvo vyzváno, aby podávalo žádosti o přijetí mezi volkslisty. Tyto volkslisty posuzovala na místě bydliště skupina složená ze starosty, příslušného vedoucího NSDAP, úředníka bezpečnostní služby a dvou osvědčených Němců. při zápisu se přihlíželo k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Podle stavu z října 1943 zůstalo na území bývalých politických okresů Těšín a Fryštát 11,8 % Poláků a 17,6 % Čechů, kteří nebyli zapsáni na německé volkslisty. Tak v bývalém okrese Těšín bylo v roce 1943 76,2 % Němců a v bývalém okrese Fryštát jen 62,3%. Porovnáme-li tyto zápisy se sčítáním z prosince 1939 a se soupisem z roku 1943 pak, zatímco se v roce 1939 k Čechům hlásilo 21,5 % a k Polákům 23,9 % a k slezské národnosti 34,3 %, byl poměr v říjnu 1943 následující: Češi 17,6 %, Poláci 11,7 %. Tento úbytek české, polské a slezské národnosti byl provázen vzrůstem německé národnosti. Z české národnosti přešlo k volkslistářům 3,9 %, hlavní úbytek nastal přechodem ke slezské národnosti a pak zde byl úbytek 30 000 Čechů v důsledku evakuace po polském záboru. Většina Čechů přešla k volkslistářům přes slezskou národnost. Podle instrukce těšínského landrátu z 20. 12. 1941 se k české národnosti nemohl přihlásit ten, kdo pochází z území napravo od řeky Olše.

Úplné právo měli jen říšští Němci, k privilegované skupině stáli nejblíže volkslistáři z oddělení 1. a 2. Do 1. oddělení (blau Volksliste - Ausweis) se zapisovali Němci, kteří takto aktivně vystupovali před záborem Těšínska, k 26. 10. 1939 nabyli říšské občanství (Reichsstaatsangehörige)

do 2. oddělení (blau Volksliste – Ausweis) ti, kteří tak nevystupovali, ale zachovali si němectví. Lze tedy říci, že to těchto oddělení byli zapsáni Volksdeutsche. K 26. 10. 1939 nabyli říšské občanství (Reichsstaatsangehörige)

do 3. oddělení (grüne Volksliste – Ausweis) byli zařazení obyvatele určení na převýchovu. Říšské občanství bylo možno získat na základě odvolání (Reichsstaatsangehörige “auf Widerruf” - §5 Abs. 2 Verordnung über die Deutsche Volksliste.)

do 4. oddělení (rote Volksliste – Ausweis) byli zapsáni ti Němci, kteří politicky přešli k polství. Jejich postavení bylo jen málo odlišné od původních Poláků.

Postavení ostatních národnosti bylo odlišné, Češi měli příznivější postavení než Poláci. Češi na Těšínsku byli buď vedeni jako tzv. Schutzangehörige des Deutschen Reich (přiznání k české národnosti bylo německou správou uznáno – tzv. Selbstbekenntnis zum Tschechentum) nebo jako Protektoratsangehrige (nezískali po polském záboru polskou státní příslušnost ani neztratili domovskou příslušnost k protektorátní obci).

Po ukončení 2. světové války se poprvé otázkou volkslistů zabýval župní koordinační výbor v Ostravě na schůzi 18. 6. 1945, kdy bylo rozhodnuto, že se pojem volkslista ruší a neuznává se. Na Těšínsku jsou pouze Češi, Poláci a Němci a dle toho bude stanoven další postup. Výsledky jednání byly pak zveřejněny provoláním pod názvem „Lidé těšínský” z 21. 6. 1945. Rozhodujícím pro řešení otázky volkslistů se stal Dekret presidenta republiky z 2. 8. 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské č. 33/1945 Sb. a to především § 2 odst. 1 a § 1 odst. 4. Žádosti o státní příslušnost se však nesmělo vyhovět, porušil-li žadatel povinnosti československého občana, a to se týkalo také činnosti v roce 1938. Tato interpretace se velmi dotýkala občanů polské národnosti, když bylo bráno v úvahu jejich chování před 1. říjnem 1938 a po 1. říjnu 1938.

Osoby zapsané do 1. a 2. oddělení volkslisty se dávaly do internačních táborů a pokud se pohybovaly na svobodě, týkala se jich nařízení vztahující se na Němce.

Na osoby z 3. a 4. oddělení volkslisty se neměly vztahovat omezující nařízení. V prvním období byli projednáni volkslistáři 3. a 4. odd. a k 8. 2. 1946 bylo v okrese Fryštát podáno 39 102 žádostí a kladně bylo vyřízeno 36 077, tj. 92,26 %, v okrese Český Těšín bylo podle stavu k 18. 1. 1946 z 36 000 žádostí vyřízeno jen 2 203 tj. 6,12 %. Díky rychlejšímu postupu MV ČSR bylo zde schváleno a potvrzeno k 1. 12. 1946 již 40 700 rehabilitaci. Proti takovému postupu protestovaly různé české organizace, jako např. Čs. obec legionářská (7. 4. 1947 župní konference v Ostravě) a obdobně také některé MNV v oblasti (Petřvald, Hradiště, Nový Bohumín a další). Objevovaly se rovněž žádosti o revizi rehabilitaci. Šlo především v převážné míře o občany polské národnosti, a to vzhledem k aktivitám polské vlády okolo revize hranic a znovuzískání Těšínska. Cit,: „...mnozí z rehabilitovaných si své očištění nezaslouží, někteří z nich začínají vystupovat vůči všemu českému a mnozí mají přímé styky s odsunutými Němci”. Také sociální demokraté poukazovali na to, že na Těšínsku je postup v této věci jiný než na Hlučinsku, ”když hodně často s poukazem na vyšší zájmy je doporučováno, aby se mlčky přecházely věci daleko významnější”. Národnostní spory polsko-české zde byly řešeny v rámci scénáře společných polsko-československých zájmů v mezinárodním měřítku a v rámci politiky SSSR. Nesmíme zapomenout, že KSČ měla na Těšínsku po květnových volbách největší zastoupení a také nejlépe plnila plány Moskvy ve středovýchodní Evropě. Po únoru 1948 bylo zproštěno viny 326 Poláků odsouzených podle dekretů o provinění proti národní cti. Toto urychlené řešení volkslistů mělo také národnostní podtext, uvědomíme-li si, že mnoho Čechů se v prosinci 1939 hlásilo k tzv. slezské národnosti a po roce 1945 většina z nich hledala cestu k národnosti české. V roce 1946 se k národnosti polské hlásilo v okrese Fryštát 24 337 obyvatel a v okrese Český Těšín 22 123 obyvatel, v roce 1948 to již bylo 28 868 a 26 936 osob. Komunisté prosazovali proti volkslistařům velmi benevolentní politiku, s cílem získat jich co nejvíce, pokud možno všechny, do svazku ”lidově demokratického svazku” a zároveň vytvořit základnu pro svou stranu. Ostatní byli kvalifikováni jako Němci a byli odsunuti do Německa. Z okresu Český Těšín bylo odsunuto v letech 1946–47 celkem 1 600 osob (1946: 1588 os., 1947 12), přitom se k německé národnosti v roce 1930 hlásilo 5 994 osob, z okresu Fryštát bylo odsunuto 2 770 osob. Co se týká retribučního zákona, bylo zde stíháno 5 000 osob čs. státní příslušnosti, z toho byla třetina Poláků.

Němci ve Slezsku po roce 1939

Poštovní známka vydaná na památku desátého výročí vyhnání Němců po konci druhé světové války

Po sčítání obyvatel v roce 1939 žilo v pruském Slezsku okolo 4,8 milionů obyvatel. Němci tvořili do roku 1945 majoritu Slezska. Po „posunutí Polska na západ“ a po následujícím vyhnání Němců z území a obydlení polským obyvatelstvem (obdobně jako Sudety) se ve Slezsku Němci prezentují již jako Německa minorita v Polsku. 92 % ze 152 900 Němců v Polsku žije právě v Horním Slezsku.
Do roku 1950 mělo 3,6 milionů vysídlených Němců ze Slezska přijetí v Německé Spolkové Republice (SRN) a v Německé demokratické republice (DDR). Z toho žily dvě třetiny ve Spolkové republice Německo a jedna třetina v DDR. U sčítání lidu v roce 1970 bylo naposledy zjišťováno tzv. „Vertriebenenstatus“ (Zjišťování původu obyvatel vyhnaných po konci druhé světové války). V roce 1970 žilo v Německu, v Severním Porýní-Vestfálsku jeden milion, v Dolním Sasku 600 000, v Bavorsku 460 000 a v Hesensku okolo 200 000 vyhnaných „Slezanů“ (Slezských němců) a jejich potomků.
Od roku 1922–1939 byla malá část Slezska, tzv. Ostoberschlesien či autonomie vojvodství slezského, v Druhé polské republice. Sčítání lidu v Polsku roku 1931 byl vyhlášen^[kdo?] za podvod, který ukazoval, že z 1 533 500 autonomního slezského vojvodství má 92.3% polskou (slezštinu slovanského základu a polštinu) a 7 % obyvatel německou mateřskou řeč.

Rodáci ze Slezska oceněni Nobelovou cenou

• Paul Ehrlich – Nobelova cena za medicínu, 1908
• Gerhart Hauptmann – Nobelova cena za literaturu, 1912
• Fritz Haber – Nobelova cena za chemii, 1918
• Friedrich Bergius – Nobelova cena za chemii, 1931
• Otto Stern – Nobelova cena za fyziku, 1943
• Kurt Alder – Nobelova cena za chemii, 1950
• Max Born – Nobelova cena za fyziku, 1954
• Maria Göppert-Mayer – Nobelova cena za fyziku, 1963
• Konrad Bloch – Nobelova cena za medicínu, 1964
• Georg Bednorz – Nobelova cena za fyziku, 1987. Narozen mimo Slezsko, jeho rodiče byli z Horního Slezska.
• Hans Georg Dehmelt – Nobelova cena za fyziku, 1989
• Reinhard Selten – Nobelova cena za ekonomii, 1994
• Günter Blobel – Nobelova cena za medicínu, 1999

Státní zřízení

Transparent hornoslezských autonomistů za autonomii

Slezané byli v minulosti obyvateli slezských knížectví. Tato knížectví však nikdy netvořila společný stát a Slezsko bylo později rozděleno mezi několik států (Prusko a Rakousko-Uhersko, nyní Polsko a Česko).

Jazyk

Část Slezanů v Horním Slezsku hovoří slezštinou, která má několik nářečí. Existuje však také Slezská němčina, která byla používána hlavně před vyhnáním německého obyvatelstva po II. světové válce. V této době (do roku 1945) měla Slezská němčina okolo 7 milionu mluvčích. V Horním Slezsku, kde ještě dnes žije velmi početná německá minorita se tento německý dialekt uchovává.

Související informace naleznete také v článku Dvojjazyčnost Horního Slezska.

Odkazy

Literatura

• Borák M.: Spravedlnost podle dekretu, Tilia Ostrava 1998, s. 135, s. 137–143
• Die wirtschaftliche Bedeutung der Angliederung Olsa Schlesiens an Polen., Institut fü r Osteuropäische Wirtschaft 1938.
• Gawlik S. : Polskiej mniejczości narodowej v Republice Czeskiej, In: Wielokulturność – problem czy bogatstwo. Gliwice, 1994
• Hannan K.: Borders of Language and Identity in Teschen Silesia, New York/Washington/Baltimore u.a.: Peter Lang, 1996
• Chocholatý Fr.: Slezsko. in. Střední Evropa č. 17, 18, 19, 20/1991,Praha 1991, s. 98–107, 33–74, 91–103, 76–97s., kapitola “Spor o Slezsko”, č. 18., s.70–73.
• Chocholatý F.: Geschichte und verständigungspolitische Bedeutung Schlesiens aus der Sicht Prags, Euro-Forum I, Königswinter 1993
• Chocholatý Fr: Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků, VŠP Hradec Králové, 4.7.1997
• Chocholatý Gröger Franz Die Beziehung zu Polen und die Frage der polnischen Nationalminderheit, In:Möglichkeiten einer gemeinsamen europäischen Sicherheitspolitik für die Tschechische Republik und fü r Deutschland, für Kulturstiftung der deutschen Vertrieben Bonn 1999
• Kadl ubiec D. D. a kol.: Polská národnostní menšina na Těšínsku v České republice,Universita Ostrava, Ostrava 1997, s. 14–15.
• Kalousek V.: Právní postavení Těšínska po plebiscitu, Pocta k 60. narození. dr. Jiřího Hoetzla, Bratislava 1934.
• Kamiński M.K.: Polsko-czechoslowackie stosunki polityczne 1945–1948 ,Warszawa 1990
• Kamiński M.: Beneš a československo-polské vztahy v letech 1945–1948, n: Střední Evropa č. 27/1993, s. 19 - 22.
• Kaplan K.: Pravda o Československu 1945–1948, Panorama Praha 1990, s. 43 – 50, 50 – 53, 58 -65
• Kořalka J.: Češi v habsburské říší a v Evropě 1815–1914, ARGO Praha 1996, s. 138–143
• Koždoń J.: Das Recht unserer schlesischen Heimat auf die Verwaltungsmäßige Selbständigkeit, Opava 1927.
• Naše země, náš lid. Hlubčicko, Ratibořsko, Kozelsko, Matice opavská, Opava 1946
• Obyvatelstvo Slezska a Hlučínska v několika důležitých směrech na zásadě sčítání lidu ze dne 15. února 1921 se zvláštním ohledem na předešlá sčítání lidu, Opava 1924, 520 s.
• Osvobozená země. Moravskoslezský ZNV exp. Ostrava, Ostrava 1947
• Pallas l.: Úloha jazyka při vzniku a vývoji teorií a hnutí tzv. wasserpoláctví, šlonzáctví a moravectví, in: Slezský sborník, 1965/4, s. 471–500
• Pallas l.: : Úloha Slezské lidové strany (šlonzakovců) ve vývoji Těšínska in: Slezský sborník, s. 32–37.
• Pallas l.:: Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku, Ostrava 1970
• Szefer A.: Wspól praca tzw. S la zakowców na S la sku Cieszyn skim (1910–1919), Zaranie Śląskie 1963, s. 185–202.
• Witt K.: Die Teschner Frage., Berlin 1935.
• Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939
• Spezial - Orts - Repertorium von Schlesien. Neubearbeitung auf Grund der Ergebnisse der Volkszählung von 31.12.1890., Wien 1894
• Schlesiens Bevölkerung in einigen Beziehungen auf Grund der Volkszählung vom 31. Dezember 1910 mit besondere Berücksichtigung der vorhergegangenen Volkszählung, Troppau 1912, 539 s.
• Těšínsko jeho první a druhé dělení. Vlastní náklad 1947
• Zpráva o činnost zemské samosprávy slezské za l. 1919–1921 (Bericht zur Schlesiens Selbstverwaltung in dem Jahren 1919–1921), Opava 1922
• Kučera Rudolf, Kapitoly z dějin Střední Evropy, in: Češi a Němci sborník, Tschechischer Nationalsschuβ in Deutschland e.V. München 1989 s. 39–40, 41, 43

Související články

• Slezsko
• Horní Slezsko
• Volksdeutsche
• Texaské nářečí
• Slezština (lechický jazyk)
• Hnutí autonomie Slezska

Externí odkazy

• Slovníkové heslo Slezan ve Wikislovníku
• Sdružení osob slezské národnosti (Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej)
• „Paměť národa“ Příběhy mužů z Těšínska a Hlučínska ve Wehrmachtu
• Landsmannschaft der Oberschlesier (de)
• Deutscher Freundschaftskreis im Bezirk Schlesien (de)