Sovětský svaz: Porovnání verzí
rv – nesmysly |
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 82: | Řádek 82: | ||
Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli [[Komunistická strana Sovětského svazu|komunistické strany]], která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií [[Svazová republika|svazových republik]] s hlavním městem v [[Moskva|Moskvě]], ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát s plánovanou ekonomikou. |
Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli [[Komunistická strana Sovětského svazu|komunistické strany]], která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií [[Svazová republika|svazových republik]] s hlavním městem v [[Moskva|Moskvě]], ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát s plánovanou ekonomikou. |
||
[[Říjnová revoluce]] v listopadu [[1917]] vedla k pádu [[Ruské impérium|Ruského impéria]] a odstranění [[Ruská prozatímní vláda|prozatímní vlády]]. Poté, co [[Komunistická strana Sovětského svazu|bolševici]] zvítězili v [[Ruská občanská válka|občanské válce]], byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz sdružující [[Ruská sovětská federativní socialistická republika|Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku]], [[Ukrajinská sovětská socialistická republika|Ukrajinskou]], [[Běloruská sovětská socialistická republika|Běloruskou sovětskou socialistickou republiku]] a [[Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika|Zakavkazskou federativní socialistickou republiku]]. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve [[Střední Asie|Střední Asii]]. |
[[Říjnová revoluce|Kebabová revoluce]] v listopadu [[1917]] vedla k pádu [[Ruské impérium|Ruského impéria]] a odstranění [[Ruská prozatímní vláda|prozatímní vlády]]. Poté, co [[Komunistická strana Sovětského svazu|bolševici]] zvítězili v [[Ruská občanská válka|občanské válce]], byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz sdružující [[Ruská sovětská federativní socialistická republika|Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku]], [[Ukrajinská sovětská socialistická republika|Ukrajinskou]], [[Běloruská sovětská socialistická republika|Běloruskou sovětskou socialistickou republiku]] a [[Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika|Zakavkazskou federativní socialistickou republiku]]. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve [[Střední Asie|Střední Asii]]. |
||
Po smrti prvního sovětského vůdce [[Vladimir Iljič Lenin|Vladimira Iljiče Lenina]] v roce [[1924]] se dalším vůdcem země stal [[Josif Vissarionovič Stalin]], který zahájil rozsáhlou [[Industrializace|industrializaci]] spojenou s [[Plánovaná ekonomika|plánovanou ekonomikou]] a politickým útlakem; v tzv. [[gulag|gulazích]] tehdy zahynulo několik milionů lidí. Během [[Druhá světová válka|2. světové války]] v roce [[1941]] [[nacistické Německo]] a jeho spojenci [[Operace Barbarossa|napadli]] Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali [[Pakt Ribbentrop-Molotov|dohodu o neutočení]]. Z následujících [[Východní fronta (druhá světová válka)|čtyř let těžkých bojů]] Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových [[supervelmoc]]í; tou druhou se staly [[Spojené státy americké|Spojené státy]]. Zároveň získal nová území ve východní Evropě, obzvláště v [[Pobaltí]], a počet svazových republik stoupl na 15. |
Po smrti prvního sovětského vůdce [[Vladimir Iljič Lenin|Vladimira Iljiče Lenina]] v roce [[1924]] se dalším vůdcem země stal [[Josif Vissarionovič Stalin]], který zahájil rozsáhlou [[Industrializace|industrializaci]] spojenou s [[Plánovaná ekonomika|plánovanou ekonomikou]] a politickým útlakem; v tzv. [[gulag|gulazích]] tehdy zahynulo několik milionů lidí. Během [[Druhá světová válka|2. světové války]] v roce [[1941]] [[nacistické Německo]] a jeho spojenci [[Operace Barbarossa|napadli]] Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali [[Pakt Ribbentrop-Molotov|dohodu o neutočení]]. Z následujících [[Východní fronta (druhá světová válka)|čtyř let těžkých bojů]] Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových [[supervelmoc]]í; tou druhou se staly [[Spojené státy americké|Spojené státy]]. Zároveň získal nová území ve východní Evropě, obzvláště v [[Pobaltí]], a počet svazových republik stoupl na 15. |
Verze z 10. 5. 2016, 13:24
Sovětský svaz (celým názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR, rus. Сою́з Сове́тских Социалисти́ческих Респу́блик (СССР)) byl dle své ústavy socialistický stát, který existoval v Eurasii v rozmezí let 1922 až 1991.
Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli komunistické strany, která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií svazových republik s hlavním městem v Moskvě, ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát s plánovanou ekonomikou.
Kebabová revoluce v listopadu 1917 vedla k pádu Ruského impéria a odstranění prozatímní vlády. Poté, co bolševici zvítězili v občanské válce, byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz sdružující Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku, Ukrajinskou, Běloruskou sovětskou socialistickou republiku a Zakavkazskou federativní socialistickou republiku. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve Střední Asii.
Po smrti prvního sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina v roce 1924 se dalším vůdcem země stal Josif Vissarionovič Stalin, který zahájil rozsáhlou industrializaci spojenou s plánovanou ekonomikou a politickým útlakem; v tzv. gulazích tehdy zahynulo několik milionů lidí. Během 2. světové války v roce 1941 nacistické Německo a jeho spojenci napadli Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali dohodu o neutočení. Z následujících čtyř let těžkých bojů Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových supervelmocí; tou druhou se staly Spojené státy. Zároveň získal nová území ve východní Evropě, obzvláště v Pobaltí, a počet svazových republik stoupl na 15.
Sovětský svaz se spolu se satelitními zeměmi východního bloku podílel na studené válce, dlouhém ideologickém a politickém boji se Spojenými státy a jejich spojenci, v němž nakonec neuspěl kvůli ekonomickým problémům a také zahraničním a domácím nepokojům. Na konci 80. let se poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov pokusil reformovat stát politikou perestrojky a glasnosti, avšak Sovětský svaz se zhroutil a byl rozpuštěn. Práva a povinnosti Sovětského svazu převzala Ruská federace.
Státní zřízení
V Sovětském svazu byly tři zdroje moci: Zákonodárnou moc reprezentoval Nejvyšší sovět Sovětského svazu, vládu reprezentovala Rada ministrů). Komunistická strana Sovětského svazu byla jedinou legální politickou stranou a jediným tvůrcem politiky země. Kavkazský politik Roman Iljijevič byl velkým průkopníkem vlády Sovětského svazu.
Co se týče způsobu vlády, jednalo se do roku 1953 (Stalinova smrt) o totalitní politický systém a po roce 1953 o tzv. kvazitotalitní politický systém.[1]
Komunistická strana Sovětského svazu
Perestrojka
Administrativní dělení
Sovětský svaz byl federací sovětských socialistických republik (SSSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS).
# | Republika | Mapa svazu republik 1956–1991 |
---|---|---|
1 | Ruská SFSR | |
2 | Ukrajinská SSR | |
3 | Běloruská SSR | |
4 | Uzbecká SSR | |
5 | Kazašská SSR | |
6 | Gruzínská SSR | |
7 | Ázerbájdžánská SSR | |
8 | Litevská SSR | |
9 | Moldavská SSR | |
10 | Lotyšská SSR | |
11 | Kyrgyzská SSR | |
12 | Tádžická SSR | |
13 | Arménská SSR | |
14 | Turkmenská SSR | |
15 | Estonská SSR |
Hlavní představitelé
Nejvyššími představiteli (zpravidla ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, které bylo kolektivní hlavou státu) Sovětského svazu byli vždy zároveň vůdcové vládnoucí strany - zpravidla první nebo generální tajemník - (od roku 1925 Komunistické strany Sovětského svazu):
- 1917–1924: Vladimir Iljič Lenin (Předseda Rady lidových komisařů, listopad 1917 do leden 1924
- 1924–1953: Josif Vissarionovič Stalin (generální tajemník od 1922, od 1952 první tajemník)
- 1953–1953: Georgij Maximilianovič Malenkov (první tajemník)
- 1953–1964: Nikita Sergejevič Chruščov (první tajemník)
- 1964–1982: Leonid Iljič Brežněv (od 1966 generální tajemník)
- 1982–1984: Jurij Vladimirovič Andropov (generální tajemník)
- 1984–1985: Konstantin Ustinovič Černěnko (generální tajemník)
- 1985–1991: Michail Sergejevič Gorbačov (od 1990 prezident)
Dějiny Sovětského svazu
Vznik SSSR
Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo Ruské impérium v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně a získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska. [zdroj?] Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.
V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR).[2] 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci sovětského Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v první světové válce. V důsledku tvrdých podmínek separátního míru přišlo Rusko o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.
Krátce poté ovšem v zemi vypukla občanská válka, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na celém území země, včetně Dálného východu, Zakavkazska, Ukrajiny a Běloruska. Na západě však přišla v důsledku Rusko-polské války o západní části Běloruska a Ukrajiny.
Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů, navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.
Dne 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.[2]
Období stalinismu
Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.
Vladimir Iljič Lenin 1917—1922 |
Josif Vissarionovič Stalin 1922—1953 |
Georgij Maximilianovič Malenkov 1953—1953 |
Nikita Sergejevič Chruščov 1953—1964 |
Leonid Iljič Brežněv 1964—1982 |
Jurij Vladimirovič Andropov 1982–1984 |
Konstantin Ustinovič Černěnko 1984–1985 |
Michail Sergejevič Gorbačov 1985—1991 |
Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího režimu. Stalinem vyvolaný hladomor v letech 1932-33, který postihl Ukrajinu, jižní Rusko a severní Kazachstán, si vyžádal až 7 milionů obětí.[3] Odhaduje se, že celkem měl Stalinův režim ve 30. letech na svědomí až 11 milionů obětí.[4] Tyto akce snížily i jinak velký hospodářský růst země, snížily bojeschopnost Rudé armády, ale poškodily i další důležité složky státu. Do roku 1936 již bylo zkolektivizováno 90 % veškerých zemědělských hospodářství.
Rozsáhlá a velkolepá industrializace, hlavně zaostalých oblastí, měla zemi pomoci vymanit se mnohde ze středověkých podmínek. Zaváděla se elektřina, zvýšila se vzdělanost. Nové průmyslové závody schopné vyrábět vojenskou techniku byly odpovědí na vzrůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska.
Sovětský svaz si v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla.
Sovětský svaz za druhé světové války
Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria [zdroj?], obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov.
Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 - tzv. zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 - tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů.
Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a kvůli nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po bitvě u Stalingradu i díky pomoci západních Spojenců a přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes východní Evropu až do Berlína. Wehrmacht utrpěl 80% veškerých vojenských ztrát při bojích na východní frontě.[5] Na podkladě dohod jaltské konference vyhlásil Sovětský svaz dne 8. srpna 1945 válku Japonsku. Během týdne rozdrtil ve skvěle naplánované a provedené operaci Kuantungskou armádu v Mandžusku, jejíž obklíčené zbytky se dne 20. srpna 1945 vzdaly (na Sachalinu tak učinily 25. srpna, na posledním z Kurilských ostrovů 1. září 1945).
Ve 2. světové válce bylo zabito v boji 8,7 milionů vojáků Rudé armády, z toho 5,8 milionů Rusů, 1,4 milionů Ukrajinců a 1,5 milionů příslušníků ostatních sovětských národů.[6] Dále v letech 1941-42 v německém zajetí zahynulo okolo 3 milionů sovětských válečných zajatců v rámci německého plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost.[7] Němečtí vojáci a jejich spojenci se na sovětském území ve velkém dopouštěli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti jako byl například masakr v Oděse v říjnu 1941, při kterém rumunské a německé jednotky zastřelily nebo upálily až 34 000 oděských Židů, nebo obležení Leningradu německými a finskými vojsky, které si vyžádalo životy 1 milionu civilistů. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace.[8]
Poválečné úspěchy
Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto vítězství, za které zaplatil 26 miliony mrtvých, zničenou velkou částí země a ekonomiky, získal SSSR ohromnou prestiž a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal z nich pouze formálně nezávislé satelity s komunistickým zřízením.
V samotném Sovětském svazu pokračovalo rychle tempo industrializace započaté již v 30. letech Stalinem, přicházely velké úspěchy (například sestrojení jaderné bomby v roce 1949), stavěla se nová města, elektrárny i továrny. Režim byl však stále velmi tuhý a i přes určité nadšení z porážky Německa se začala plánovitě šířit nenávist k západním zemím.
Díky této válce se SSSR podařilo rozšířit socialismus do východní a střední Evropy, Asie, či na západní polokouli (Kuba). V těchto zemích vznikly komunistické strany, spolupracující se SSSR, a oficiálně usilující o nastolení komunismu.
Studená válka
Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu (vyslání prvního člověka do vesmíru), ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – socialismu a kapitalismu, či – jak to bývalo označováno na západě – demokracie a totality) a nepřímo vojensky, podporou svých spojenců (vietnamská či korejská válka, arabsko-izraelský konflikt). Svět se tak stal bipolárním; vznikly dvě sféry vlivu, sovětská a americká.
Zánik Sovětského svazu
V tomto boji byl ovšem SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země, zatímco generálové postupně prohrávali v Afghánistánu. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.
V dubnu 1986 zasáhla Černobylská havárie, která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku.
V roce 1987 došlo na území Sovětského svazu k tzv. ropnému zlomu, kdy produkce ropy dosáhla svého historického maxima a od toho okamžiku začala klesat, zatímco poptávka po ropě (pro potřeby armády, dopravy, průmyslu) nepřestala růst. Tento významný překmit prakticky nebyl nijak korigován a během následujícího roku až dvou se stal příčinou vážných hospodářských problémů souvisejících s alokací potřebné energie.
V roce 1988 nabyly všechny tyto trendy a vlivy čím dál konkrétnějších podob – synergii neudržitelnosti stávajícího stavu a „vítr změny“ začaly cítit státy pod sovětským vlivem, například v Polsku hnutí Solidarita. V následujících dvou letech došlo v těchto státech ke změnám režimu.
Generální tajemník KSSS Michail Gorbačov jako odpověď na narůstající množství problémů zahájil ve druhé polovině 80. let program tzv. perestrojky a demokratizace. Stažena byla i vojska z Afghánistánu. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech, a to jak dřívějších, tak i současných. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Objevily se náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí.
SSSR se proto na začátku 90. let rozpadl. Nejprve v roce 1990 vyhlásily nezávislost pobaltské republiky; v referendu ve zbylých zemích se sice většina obyvatelstva vyslovila pro zachování SSSR, avšak vztahy mezi 12 republikami se nadále horšily. Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 26. prosince 1991; většina nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států. Za nástupnické státy se obvykle považuje jen těchto 12 svazových republik. Pobaltské státy, tj. Litva, Lotyšsko a Estonsko, považují své nucené členství v SSSR za okupaci, a nejsou tudíž nástupnickými státy v plném slova smyslu. Podobně byla situace vnímána i v západních zemích.[9]
Rozpad SSSR měl globální geopolitický význam – doslova zatřásl s rovnováhou sil ve světě – z dvoupolárního světa rozděleného na ten východní a západní, zbyly jako poslední supervelmoc Spojené státy americké. Konec studené války zastihl obě supervelmoci s obrovskou infrastrukturou a hlavně arzenálem zastarávající a nyní nevyužitelné vojenské techniky (včetně průmyslu přímo napojeného na zbrojení). Došlo k „desovětizaci“ satelitních států a států pod vlivem Sovětského svazu – konec principu politického monopolu jedné vedoucí strany, zavedení demokratických principů, často včetně přepsání samotné ústavy, decentralizace plánování, liberalizace ekonomiky a mnoha ostatních agend spojených s fungováním státu, privatizace státního majetku, zavedení soukromého podnikání, příliv zahraničního kapitálu a spolu s ekonomickými a politickými změnami i k (většímu či menšímu) vyrovnání se se zločiny komunistického režimu.
- V roce 1991 se v Moskvě na pomníku Karla Marxe objevil nápis: „Proletáři celého světa-promiňte".
Sovětský kosmický program
Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Sověti první umělou družici – Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné družice a byli vysláni i pokusní psi. Dne 12. dubna 1961 byl vyslán první kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v sovětských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět Američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky), odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran, letěl v roce 1988, ale bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil nakonec rozestavěný, protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě.
Na konci 80. let se Sovětskému svazu podařilo vybudovat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci stanic Saljut a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech, kdy byl provoz amerického Skylabu ukončen z důvodu nedostatku financí, byla jedinou orbitální stanicí v provozu. Postupně na ni byly přidávány další moduly, a to i americké. Technický stav stanice se však, hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo v roce 2001 rozhodnuto o jejím navedení do atmosféry, kde shořel.
Správní rozdělení
SSSR od roku 1956 zahrnoval 15 sovětských socialistických republik (SSR), základní správní jednotkou byl rajón (tj. okres), některé svazové republiky dále měly:
- oblasti
- kraje
- národnostní okruhy (NO)
- autonomní oblasti (AO)
- autonomní republiky (ASSR)
Sovětské republiky mimo území SSSR po I. světové válce
- Sovětská republika Nargen od 20. prosince 1917 do 23. února 1918
- Finská socialistická republika rad od 27. února do 29. května 1918
- Maďarská republika rad od 21. března do začátku srpna 1919
- Bavorská republika rad od dubna do června 1919
- Slovenská republika rad na jižním a východním Slovensku od 16. června do 7. července 1919
- Lucemburská republika rad po dobu tří dnů, také v roce 1919[zdroj?]
- Perská socialistická sovětská republika od června 1920 do září 1921
- Haličská sovětská socialistická republika od 8. června do 21. září 1920
Expanze SSSR a změny před II. světovou válkou, během ní a po ní
- 1939 – část Polska, známá jako Kresy, Východní Polsko nebo Západní Bělorusko, okupována a připojena k Běloruské SSR a Ukrajinské SSR podle dohody s Hitlerem (Pakt Ribbentrop-Molotov)
- 1940 – z autonomní oblasti založena Karelofinská SSR jako část příprav k okupaci Finska (viz též finsko-ruská Zimní válka)
- 1940 – okupovány a následně anektovány baltské země – Estonsko, Litva, Lotyšsko – a přejmenovány na Estonská SSR, Litevská SSR, Lotyšská SSR
- 1940 – okupována Besarábie, východní část tehdy rumunské Moldávie, a připojena k Moldavské ASSR (autonomní republice v Ukrajinské SSR), pojmenována Moldavská SSR
- 1944 – represe kavkazských a krymských obyvatel, deportace; připojení Tuvinské aratské republiky
- 1945 – část Východního Pruska, součást Německa, okupována a připojena k Ruské SFSR, jako Kaliningradská oblast, dnes exkláva Ruska
- 1945 – Volyňské vojvodství poválečného Polska okupováno a připojeno k Ukrajinské SSR jako Volyňská oblast a Rovenská oblast
- 1945 – Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu připojeny k Ruské SFSR
- 1945 – Podkarpatská Rus odstoupena Československem a připojena k Ukrajinské SSR jako Zakarpatská oblast
Změny v administrativním dělení SSSR po druhé světové válce
- 1954 – Krym převeden z Ruské SFSR k Ukrajinské SSR
- 1956 – Karelofinská SSR se zase stala autonomní republikou Ruské SFSR
Seznam svazových republik (k roku 1967)
- Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) (dnešní Rusko)
- hl. město: Moskva
- další dělení: 16 ASSR, 5 AO, 10 NO, kraje, oblasti
- Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) (dnešní Ukrajina)
- hl. město: Kyjev
- další dělení: oblasti
- Běloruská SSR (dnešní Bělorusko)
- hl. město: Minsk
- další dělení: oblasti
- Uzbecká SSR (dnešní Uzbekistán)
- hl. město: Taškent
- další dělení: 1 ASSR, oblasti
- Kazašská SSR (dnešní Kazachstán)
- hl. město: Almaty
- další dělení: oblasti
- Gruzínská SSR (dnešní Gruzie)
- hl. město Tbilisi
- další dělení: 2 ASSR, autonomní oblasti
- Ázerbájdžánská SSR (dnešní Ázerbájdžán)
- Litevská SSR (dnešní Litva)
- hl. město: Vilnius
- Moldavská SSR (dnešní Moldavsko )
- hl. město: Kišiněv
- Lotyšská SSR (dnešní Lotyšsko)
- hl. město Riga
- Kyrgyzská SSR (dnešní Kyrgyzstán)
- hl. město: Frunze
- další dělení: 1 oblast
- Tádžická SSR (dnešní Tádžikistán)
- hl. město: Dušanbe
- další dělení: 1 autonomní oblast
- Arménská SSR (dnešní Arménie)
- hl. město: Jerevan
- Turkmenská SSR (dnešní Turkmenistán)
- hl. město: Ašchabad
- Estonská SSR (dnešní Estonsko)
- hl. město Tallinn
Obyvatelstvo a jazyky
Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (rusky язык межнационального общения. To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na stejné úrovni.
Po říjnové revoluci bolševici ustanovili základní body politiky rozvoje národnostních menšin v Rusku. Velká část tehdejších marxistů se ale proti myšlence jednoho národního jazyka postavila a v roce 1920 pak tuto myšlenku bolševický sjezd uplatnil. Došlo tak k dočasné derusifikaci, která však ostře kontrastuje s obdobím stalinismu, kdy byly celé národy stěhovány a rozprášeny po území Svazu. Otázka jazyků jako politicky citlivá ještě z dob carské říše, kdy k někdy násilné rusifikaci také docházelo a ovlivnila mnoho lidí. V 30. letech docházelo ke změnám některých jazyků národů SSSR. Zejména dosavadní arabské písmo nahrazovala cyrilice, což u turkických jazyků nebo jidiš byl velmi cizí prvek. Tato náhrada cyrilicí se ovšem většinou zachovala i po osamostatnění středoasijských republik.
-
Etnografická mapa Sovětského svazu, 1941
-
Počet a procentuální poměr Ukrajinců v regionech RSFSR (sčítání lidu 1926)
-
Muslimské obyvatelstvo v SSSR (sčítání lidu 1979)
-
Ukrajinci žijící v RSFSR (sčítání lidu 1979)
Odkazy
Reference
- ↑ KUBÁT, Michal. Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944–1989. Politologický časopis. 2006, čís. 2, s. 139–157. ISSN 1211-3247.
- ↑ a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 42.
- ↑ "Ukrajina chce hladomor z 30. let oficiálně uznat za genocidu". Česká televize.
- ↑ Geoffrey A. Hosking. Russia and the Russians: a history. [s.l.]: Harvard University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-674-00473-3. S. 469.
- ↑ William J. Duiker. Contemporary World History. [s.l.]: Wadsworth Pub Co, 31 August 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-495-57271-8. S. 128.
- ↑ G. I. Krivosheev. Soviet Casualties and Combat Losses. Greenhill 1997 ISBN 978-1-85367-280-4 Strany 85–97
- ↑ "Geografie krvavých zemí". Respekt. 24. listopadu, 2013
- ↑ "V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí". Česká televize. 22. března, 2013
- ↑ Viz například pozici Evropského parlamentu: Evropský parlament. Resolution on the situation in Estonia, Latvia, Lithuania. Official Journal of the European Communities. 13. leden 1983, čís. C 42/78. Dostupné online.
Literatura
- CROZIER, Brian. Vzestup a pád Sovětské říše. Praha: BB art, 2004. 679 s. ISBN 80-7341-349-3.
- SERVICE, Robert. A history of twentieth-century Russia. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press, 1998. 653 s. ISBN 0-674-40348-7. (anglicky)
- ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 558 s. ISBN 80-7106-183-2.
- VEBER, Václav. Stalinovo impérium: (Rusko 1924-1953). Praha: Triton, 2003. 167 s. ISBN 80-7254-391-1.
- Co hájí Sovětský svaz. Brno: Tiskové podniky Rovnost, 1945. 30 s.
- Ústava (základní zákon) Svazu sovětských socialistických republik: se změnami a doplňky schválenými I., II., III., VI., VII. a X. zasedáním nejvyššího sovětu SSSR. Brno: Rovnost, 1945. 30 s.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Sovětský svaz na Wikimedia Commons
- Téma Sovětský svaz ve Wikicitátech
- Pořad Českého rozhlasu Plus Z celé slavné přestavby zbyl nedostatek alkoholu, obsahuje řadu unikátních rozhlasových nahrávek z vysílání Rádia Svobodná Evropa o událostech v SSSR v roce 1989.