Ludvík IV. Bavor: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 31. 1. 2016, 12:11

Šablona:Infobox panovník Ludvík IV. Bavor (1282/7 Heidelberg – 11. října 1347 Puch u Fürstenfeldbrucku) byl bavorský vévoda, falckrabě rýnský, od roku 1314 římský král a od roku 1328 také císař Svaté říše římské. Znám je také jako Ludvík Bavor, ale toto označení mělo původně hanlivý nádech. Ludvíka IV. Bavorského nazval Ludvíkem Bavorem jeho odpůrce papež Jan XXII. ve slavném Sachsenhausenském odvolání z roku 1324. Ludvík Bavor totiž znělo v latině podobně jako Ludvík Barbar (Ludovicus Bavarus – Ludovicus Barbarus).

Pocházel z rodu Wittelsbachů a byl synem vévody Ludvíka II. zv. Přísného a jeho manželky Matyldy, dcery římského krále Rudolfa Habsburského. Vládl v Rýnské Falci, odkud vystrnadil staršího bratra Rudolfa I. Falckého. Územní spory měl také se svými habsburskými příbuznými.

Římský císař

Když byl po smrti císaře Jindřicha VII. roku 1314 zvolen římským králem jeden z jeho nepřátel Fridrich Sličný z rodu Habsburků, zvolili si v říjnu téhož roku čtyři ze sedmi kurfiřtů Ludvíka Bavora za protikrále, který byl následně v Bonnu (na rozdíl od tradičních Cách) korunován arcibiskupem kolínským. Na straně Bavora stál i český král Jan Lucemburský, který přispěl k vítězství Ludvíka Bavora nad Fridrichem v rozhodující bitvě u Mühldorfu 28. září 1322, ve které byl Fridrich zajat. Po tříletém věznění pak oba sokové uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byl Ludvík uznán panovníkem a Fridrich propuštěn.

Jako jediný římský král se Ludvík dostal do sporu s papežem Janem XXII. Ten začal roku 1323 sporem o Milán. Papež poté uvalil na Ludvíka klatbu, vyhlásil nad jeho územím interdikt a nakonec jej odvolal z trůnu. Tato opatření nebyla ale účinná a vyprovokovala Ludvíkovu odvetu. Roku 1327 zaútočil na Itálii a o rok později přijal císařskou korunu z rukou římského hejtmana Sciarra Colonny, čímž demonstroval nezávislost císařství na papeži. Ještě roku 1328 pak s pomocí shromáždění římských občanů nechal papeže sesadit a zvolit vzdoropapežem Mikuláše V.

V Říši se Ludvík soustředil především na posílení své rodové moci. Získal braniborské kurfiřtství pro svého mladšího syna. Toho následně oženil s Markétou Pyskatou, dědičkou tyrolského hrabství a první manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, pozdějšího markraběte moravského (jejich sňatek přitom nechal prohlásit za neplatný kvůli údajné impotenci manželově, čímž si znepřátelil celý lucemburský rod).

V blízkosti Ludvíka Bavora se soustřeďovali odpůrci papežské hegemonie a zasahování církve do státních záležitostí jako Marsilius z Padovy a William Occam. Nový papež Klement VI. proto hledal protikandidáta na římský stolec a roku 1346 dopomohl ke zvolení českého kralevice Karla římským králem. Ludvík Bavor zemřel roku 1347 při lovu medvědů ještě před tím, než mohlo dojít k rozhodujícímu střetu s Lucemburky.

Potomci

V roce 1308 se Ludvík oženil s Beatrix Svídnicko-Javorskou. Jejich potomky byli:

Matylda (1313 – 1346, Míšeň), v roce 1329 provdaná za Fridricha II. Míšeňského († 1349)
dítě (nar. 1314)
Ludvík (1315–1361)
Anna (1316 – 1319, Kastl)
Anežka (nar. asi 1318)
Štěpán (1319–1375)

V roce 1324 se Ludvík oženil podruhé s Markétou Holandskou. Jejich potomky byli:

Markéta (1325–1374), manželé:
1. 1351 Štěpán († 1354), uherský princ a slavonský vévoda
2. 1357/58 Gerlach z Hohenlohe
Anna (1326–1361, Fontenelles), manžel Jan I. Dolnobavorský († 1340)
Ludvík (1328–1365)
Alžběta (1329–1402, Stuttgart), manželé:
1. 1350 Cangrande II. della Scala († 1359)
2. 1362 Oldřich z Württembergu († 1388)
Vilém (1330–1388)
Anežka (1335–1352)
Albrecht (1336–1404)
Ota (1340–1379)
Beatrix (1344–1359), manžel Erik XII. Magnusson
Ludvík (1347–1348)

Genealogie

Ota II. Wittelsbach
(1206 - 1253)

Anežka Brunšvická
(1201 – 1267)

Rudolf I. Habsburský
(1218 - 1291)

Gertruda z Hohenbergu
(1225 - 1281)

Ludvík II. Hornobavorský
(1229 - 1294)

Matylda Habsburská
(1251 - 1304)

		Beatrix Svídnicko-Javorská (1290 - 1322) OO 1308		Ludvík IV. Bavor (1282/7 - 1347)		Markéta Holandská (1311 - 1356) OO 1324

	1		1		1		2		2		2
Matylda * 1313 † 1346		Ludvík V. * 1315 † 1361		Štěpán II. * 1319 † 1375		Markéta * 1325 † 1374		Anna * 1326 † 1361		Ludvík VI. * 1328 † 1365
	2		2		2		2		2
Alžběta * 1329 † 1402		Vilém I. * 1330 † 1388		Albrecht I. * 1336 † 1404		Ota V. * 1340 † 1379		Beatrix * 1344 † 1359

Literatura

RALL, Hans; RALL, Marga. Die Wittelsbacher in Lebensbildern. Graz ; Wien ; Köln ; Regensburg: Styria ; Pustet, 1986. 431 s. ISBN 3-222-11669-5. (německy)
RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík IV. Bavor na Wikimedia Commons

Nevložen titul!
1328 - 1347

Nevložen titul!
1314 – 1347

Nevložen titul!
1294 - 1341

Nevložen titul!
1340 - 1341

Nevložen titul!
1341 - 1347

Nevložen titul!
1320 - 1323

@@ Řádek 40: / Řádek 40: @@
 Když byl po smrti císaře [[Jindřich VII. Lucemburský|Jindřicha VII.]] roku [[1314]] zvolen římským králem jeden z jeho nepřátel [[Fridrich I. Habsburský|Fridrich Sličný]] z rodu Habsburků, zvolili si v říjnu téhož roku čtyři ze sedmi [[kurfiřt]]ů Ludvíka Bavora za protikrále, který byl následně v [[Bonn]]u (na rozdíl od tradičních [[Cáchy|Cách]]) korunován [[arcibiskup]]em [[Kolín nad Rýnem|kolínským]]. Na straně Bavora stál i český král [[Jan Lucemburský]], který přispěl k vítězství Ludvíka Bavora nad Fridrichem v rozhodující [[Bitva u Mühldorfu|bitvě u Mühldorfu]] [[28. září]] [[1322]], ve které byl Fridrich zajat. Po tříletém věznění pak oba sokové uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byl Ludvík uznán panovníkem a Fridrich propuštěn.
-Jako jediný římský král se Ludvík dostal do sporu s [[papež]]em [[Jan XXII.|Janem XXII.]] Ten začal roku [[1323]] sporem o [[Milán]]. Papež poté uvalil na Ludvíka [[klatba|klatbu]], vyhlásil nad jeho územím [[interdikt]] a nakonec jej odvolal z [[trůn]]u. Tato opatření nebyla ale účinná a vyprovokovala Ludvíkovu odvetu. Roku [[1327]] zaútočil na [[Itálie|Itálii]] a o rok později přijal císařskou korunu z rukou římského hejtmana [[Sciarro Colonna|Sciarra Colonny]], čímž demonstroval nezávislost císařství na papeži. Ještě roku [[1328]] pak s pomocí shromáždění římských občanů nechal papeže sesadit a zvolit [[vzdoropapež]]em [[Mikuláš V. (vzdoropapež)|Mikuláše V.]]
+Jako jediný římský král se Ludvík dostal do sporu s [[papež]]em [[Jan XXII.|Janem XXII.]] Ten začal roku [[1323]] sporem o [[Milán]]. Papež poté uvalil na Ludvíka [[klatba|klatbu]], vyhlásil nad jeho územím [[interdikt]] a nakonec jej odvolal z [[trůn]]u. Tato opatření nebyla ale účinná a vyprovokovala Ludvíkovu odvetu. Roku [[1327]] zaútočil na [[Itálie|Itálii]] a o rok později přijal císařskou korunu z rukou římského hejtmana [[Sciarro Colonna|Sciarra Colonny]], čímž demonstroval nezávislost císařství na papeži. Ještě roku [[1328]] pak s pomocí shromáždění římských občanů nechal papeže sesadit a zvolit [[Papežské schizma|vzdoropapež]]em [[Mikuláš V. (vzdoropapež)|Mikuláše V.]]
 V Říši se Ludvík soustředil především na posílení své rodové moci. Získal [[braniborsko|braniborské]] kurfiřtství pro svého mladšího syna. Toho následně oženil s [[Markéta Pyskatá|Markétou Pyskatou]], dědičkou [[tyrolsko|tyrolského]] hrabství a první manželkou [[Jan Jindřich|Jana Jindřicha Lucemburského]], pozdějšího markraběte moravského (jejich sňatek přitom nechal prohlásit za neplatný kvůli údajné [[impotence|impotenci]] manželově, čímž si znepřátelil celý [[Lucemburkové|lucemburský]] rod).