Jugoslávie

Vývoj Jugoslávie. Založena byla Rapallskou smlouvou. Západní hranice odřízla cca půl milionu Slovanů na Italské území, kde byli vystaveni italizaci.

Jugoslávie v podobě socialistické federativní republiky (1963-1991)

Jugoslávie (Jugoslavija, srbsky Југославија) byl stát existující v letech 1918–2003 na břehu Jaderského moře, s hlavním městem Bělehradem. Jednalo se o mnohonárodnostní stát jižních Slovanů. Za dobu své existence vystřídal několik forem uspořádání, často se měnila jeho rozloha, stejně jako obyvatelstvo. Jugoslávie vznikla jako jedno z dětí systému po první světové válce, těžkou zkouškou pro ni byl konflikt o dvacet let později. Po osvobození se země přidala k socialistickému táboru, avšak uchovala si větší míru samostatnosti a vydala se na vlastní cestu k socialismu. Po válkách z přelomu 80. a 90. let se původní socialistický svazek rozpadl a jméno Jugoslávie si uchovalo jen společenství Srbska a Černé Hory. To se ho vzdalo v roce 2003.

Formy uspořádání

Uspořádání Jugoslávie se v průběhu let velmi často měnilo. Samotný společný stát doznal celé řady změn. V jeho čele se vystřídali jak králové, tak i prezidenti, předsedové, či vůdci.

• Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (říjen – prosinec 1918)
• Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1. prosinec 1918 – 3. říjen 1929)
• První Jugoslávie (3. říjen 1929 – duben 1941)
  • Království Jugoslávie
• Druhá Jugoslávie (1945 – 1991)
  • Demokratická federativní Jugoslávie (1945)
  • Federativní lidová republika Jugoslávie (1945 – 1963)
  • Socialistická federativní republika Jugoslávie (1963 – 1991)
• Třetí Jugoslávie (1992 – 2003)
  • Svazová republika Jugoslávie (duben 1992 – únor 2003)

• 
  1918-1920
• 
  1918-1941
• 
  1945-1991
• 
  1992-2003

Historie

Související informace naleznete také v článcích Dějiny Jugoslávie, Dějiny Slovinska, Dějiny Chorvatska, Dějiny Bosny a Hercegoviny, Dějiny Černé Hory, Dějiny Srbska, Dějiny Kosova, Dějiny Makedonie a Dějiny Vojvodiny.

První vzniklý jihoslovanský stát, který se ustanovil na území Rakousko-Uherska v listopadu 1918 se později spojil se srbským královstvím a položil tak základ společného státu jižních Slovanů. Stát nesl název Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, avšak neformálně se termín Jugoslávie užíval stále častěji.

Jugoslávské království

Jugoslávské bánoviny, 1929–39.

Související informace naleznete také v článcích Vidovdanská ústava, Malá dohoda a Alexandr I. Karadjordjević.

Během bouřlivého roku 1929 se za pomoci vojenských kruhů chopil moci král Alexandr I. (reakce na zavraždění dvou chorvatských poslanců v létě 1928 v parlamentu) a změnil nejen název, ale také především politické prostředí své země. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. Změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých krajů. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jednom slovinské.

Následníkem trůnu se stal nezletilý Petr II. Karađorđević (1923-1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karađorđevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila. Ihned po napadení Polska Německem se^[zdroj?] silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které se tehdejší politická reprezentace země snažila umírnit podpisem dohody Maček-Cvetković. Z jednotně fungujícího státu byla vyčleněna chorvatská bánovina, která se jako autonomní jednotka stala základem pro později fašistický chorvatský stát.

Druhá světová válka

Rozdělení Jugoslávie během 2. světové války

Související informace naleznete také v článcích Ustašovci, Četnici, Jugoslávští partyzáni a Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie.

Adolf Hitler v Mariboru; ve městě patřícím Jugoslávii ovšem po porážce království v dubnu 1941 začleněném do Německé říše

Na jaře 1941 došlo v Jugoslávii k převratu, který odstranil vládu podporující mocnosti Osy a nastolil kurz k spojencům. Nedlouho poté byla Jugoslávie napadena Německem. 17. dubna 1941 bylo království obsazeno a jeho území rozděleno.

• Chorvatští nacionalisté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska).
• Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o které se podělilo Německo, Itálie a Maďarsko.
• Srbsko bylo obsazeno několika státy:
  • Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část – Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část – Srem) a Německo (východní část Vojvodiny – Banát).
  • Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii – loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem.
  • V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže.

Mezi četnými silami bojujícími proti fašistům a ustašovcům nakonec triumfovali komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Tita. Těm se podařilo získat kontrolu na většině území a navíc si získat podporu spojenců, a to jak západních zemí, tak i Sovětského svazu.

V Jugoslávii si druhá světová válka vyžádala přes 1 milion obětí. V Chorvatsku ustašovský režim zahájil v roce 1941 násilnou asimilační kampaň a genocidu srbského obyvatelstva, při které zahynulo několik set tisíc Srbů.

Socialistická Jugoslávie

Související informace naleznete také v článcích Josip Broz Tito, Svaz komunistů Jugoslávie a Hnutí nezúčastněných zemí.

Nově budovaná poválečná Jugoslávie se stávala postupně krok za krokem socialistickou zemí, podobně jako ostatní státy bývalého východního bloku. Tehdejší vedení Komunistické strany Jugoslávie se ovšem odmítlo podřídit jednotnému postupu socialistických zemí v čele s Moskvou a rozhodlo se razit vlastní kurz. V dobách studené války se tak Jugoslávie stala zemí lavírující mezi Východem a Západem. Navíc se pokoušela získat vlastní sympatie vytvořením zcela nového politického bloku - Hnutí nezúčastněných zemí.

Jugoslávie 50. a 60. let byla zemí významného pokroku. Po zprvu neúspěšných pokusech o rychlé vybudování průmyslového státu se začaly dostavovat také i úspěchy. Rozsáhlé stavby byly budovány pomocí brigád socialistické mládeže, stejně jako v jiných socialistických zemích. Zprvu tuhý režim s mocnými tajnými službami postupem času prošel liberalizací a umožnil kritické myšlení i jiné postupy, v socialistických zemích zprvu nemyslitelné.

K závěru Titova života se Jugoslávie začala rychle měnit. Pozice Komunistické strany, za jejíž vlády doznala země četných změn, začala slábnout. Objevily se četné rozpory, skandály a aféry, jejichž řešení nebylo lehké a zemi značně vyčerpávalo. Svazek jednotlivých národů se měnil od federace ke konfederaci a postavení centrálních úřadů v Bělehradě sláblo na úkor svazových republik a oblastí. Po Titově smrti bylo ustanoveno několikačlenné předsednictvo, v rámci kterého měly být zastoupeny všechny národy a republiky. Ekonomická situace státu se v 80. letech ovšem stále více a více horšila, což znamenalo nástup nové generace politiků, která namísto socialismu prosazovalo myšlenku národních států.

Jugoslávie v rozpadu

Konec Jugoslávie

Související informace naleznete také v článku Válka v Jugoslávii.

Rozpad Jugoslávie předznamenal 14. sjezd Komunistické strany, který opustily slovinská a chorvatská delegace. Zbytek federace se na druhou stranu dostával do stále většího područí Slobodana Miloševiće. Neustálé diskuze o reformě soustátí skončily krachem, stejně jako hospodářství státu. Měna se zhroutila a navzdory všem snahám o reformu se nepodařilo zabránit vyhlášení nezávislosti jednotlivých republik v polovině roku 1991 (Slovinsko a Chorvatsko). Odtržení těchto dvou republik přerostlo v ozbrojený konflikt, první na území Evropy po druhé světové válce. V národních plebiscitech dalších svazových republik zvítězily hlasy pro odtržení také, takže na konci roku 1992 zbyly ve svazku jen Srbsko a Černá Hora.

Politika

Domácí: Soužití jednotlivých národů

Soužití jugoslávských národů bylo po dobu existence jednotného státu komplikovaným tématem. Královská vláda potírala jakékoliv snahy o rozvoj nacionalistických hnutí, komunisté razili myšlenku "bratrství a jednoty národů a národností".

Zahraniční politika Jugoslávie

Jugoslávie několikrát změnila svojí zahraničně-politickou orientaci. Během Studené války stála na pomezí mezi východním a západním blokem, zároveň byla aktivním členem Hnutí nezúčastněných zemí.

V dobách meziválečných se země stala jedním ze zakládajících členů Malé Dohody. Tehdy nově vzniklý stát se musel vypořádat hlavně s faktem, že většina jeho sousedů (s výjimkou Rumunska) byla proti Bělehradu značně nepřátelská a měla územní nároky (Itálie měla zájem na přímoří, Rakousko na oblastech dnešního Slovinska, Maďarsko v duchu revisionistických tendencí chtělo připojit zpět ztracená území v první světové válce a Bulharsko usilovalo o zisk Makedonie. Jugoslávie proto spoléhala na spojenectví s Rumunskem a Československem ve snaze oslabit tendence hlavně Maďarska.

Jakmile se ovšem začala situace ve střední Evropě měnit ve prospěch fašistických států, bylo království nuceno se situaci přizpůsobit. Aliance s ostatními nefašistickými zeměmi se stávaly stále více formálnější. Lákavou se stala možnost spolupráce s Německem a také Maďarskem, se kterým země uzavřela smlouvu o "věčném přátelství". Po převratě na jaře 1941 se situace ovšem obrátila; nová vláda se přidala k Spojencům, což znamenalo konec království, obklopeného samými fašistickými státy.

Komunistická Jugoslávie po druhé světové válce získala mezi evropskými zeměmi zcela unikátní postavení. Během 50. let 20. století došlo k několika roztržkám mezi komunistickým vedením a Sovětským svazem, což vzbudilo na západě podezření, že Jugoslávii lze počítat mezi země "svobodného světa". V roce 1961 bylo v Bělehradě založeno Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo ideje komunistického státu šířit za jeho hranice. K tomu si tehdejší režim dopomáhal jednak propagandou (idylizací vlastních poměrů), jednak hospodářskou pomocí jednotlivým (většinou rozvojovým zemím). Hlavním cílem bloku bylo ostře se vyhranit proti bipolárnímu světu. Titova Jugoslávie podpořila v roce 1968 Pražské jaro a ostře odsoudila invazi vojsk Varšavského paktu do Československa.

Ekonomika

Hydroelektrárna na Drině poblíž Zvornika. V souvislosti s rozvojem energetiky byly velmi často využívány prudší toky v horách, hlavně tedy v Bosně a Hercegovině, kde byla zřízena celá řada přehrad

Jugoslávie patřila k několika málo evropským zemím, jejichž hospodářská struktura byla značně nevyvážená. Severní republiky těžily z dobrého rozvoje z časů existence Rakousko-Uherska, jižní se naopak potýkaly s nerozvinutostí způsobenou osmanským dědictvím. Ani existence jednotného státu a rozsáhlé investice nedokázaly (na rozdíl od Československa) situaci zlepšit. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi tak byly v dobách konce společného státu stejně veliké, jako na jeho začátku.

Kultura

Film

Natáčel se zde Vinnetou.

Jazyky

Národnostní mapa Jugoslávie v roce 1981

Na území Jugoslávie se hovořilo početným množstvím jazyků. Nejrozšířenějším byla srbochorvatština, následovaly makedonština a slovinština jako jazyky konstitutivních národů dalších republik. Díky četným národním menšinám se ovšem mluvilo v Jugoslávii také německy, maďarsky, albánsky, slovensky, česky, rusínsky a celou řadou různých dialektů.

Otázka společného srbochorvatského jazyka patřila k těm ožehavějším. Do vytvoření společného státu byla silná tendence^[zdroj?] ze strany srbských jazykovědců sjednotit jazyk na základě ekavského nářečí, tedy dialektu, kterým hovořila srbská populace ve Vojvodině a ve velké části centrálního Srbska. Naopak Chorvati usilovali o jazykovou autonomii – zachování ijekavského dialektu. K nim se později přidali i chorvatští a bosenští Srbové, Bosňáci a Černohorci, kteří mluví stejným nářečím.^[zdroj?]

Původní snahou zakladatele a propagátora srbochorvatštiny Vuka Stefanoviće Karadžiće bylo konstituování jazyka na základě východobosenského ijekavského nářečí, což narazilo na odpor většiny srbské inteligence ze Srbska a Vojvodiny. Neshody vyústily v dohodu, která vymezila dvě jazyková centra srbochorvatského jazyka v Bělehradě (východní ekavské) a Záhřebu (západní ijekavské). Po druhé světové válce se začalo diskutovat i o uznání třetí, bosenské varianty, též nazývané jižní ijekavské (jelikož se vymykala jak východnímu, tak západnímu standardu).^[zdroj?] K tomuto kroku však nikdy nedošlo.

Separatistické snahy jednotlivých národů SFRJ v 80. a 90. letech 20. století zapříčinily i formální rozdělení srbochorvatštiny na srbštinu a chorvatštinu a následné (převážně chorvatské) jazykové brusičství vedené snahou o co největší odlišení obou jazyků. Dalším krokem k likvidaci myšlenky společného jazyka bylo konstituování bosenského jazyka v roce 1996. Navíc v roce 2007 zřídila vláda Černé Hory komisi pro vytvoření spisovné černohorštiny, dosud považované za srbštinu (ijekavské výslovnosti). Do září 2008 měla komise připravit kodifikaci „nového“ jazyka, jehož výuka měla na školách nahradit dosavadní srbštinu, zvanou z politických důvodů „mateřský jazyk“ (матерњи језик).

Sport

Jugoslávie se účastnila řady sportovních utkání; pořádala mistrovství světa a jednou i zimní olympijské hry v Sarajevu.

Literatura

• TEJCHMAN, Miroslav. Vznik a zánik Jugoslávie. Historický obzor, 1998, 9 (3/4), s. 64-71. ISSN 1210-6097.
• VOJTĚCHOVSKÝ, ONDŘEJ: Z Prahy proti Titovi! Jugoslávská prosovětská emigrace v Československu. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. ISBN 978-80-7308-428-8
• GREGORIC, Danilo. Tak skončila Jugoslávie. 1. vyd. Praha: Orbis, 1944. 207 s. 

Související články

• Jugoslávská vlajka
• Státní znaky Jugoslávie
• Jugoslávská hymna
• Jugonostalgie

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jugoslávie na Wikimedia Commons
• Chronologie rozpadu Jugoslávie na stránkách BBC News